Štítky článku: •  

Dnešní liberalismus je socialismus (1/2)

Je třeba se zamyslet, co dělat, až budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

V průběhu 20. století až dodneška se stal z klasického liberalismu politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva — na život a svobodu a sledování osobního štěstí —, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Rozšiřování stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dnes má označení „liberál“ jen málo společného s původním klasickým liberalismem.

Encyclopaedia Britannica definuje liberalismus následovně: „Liberalismus je politická doktrína, která považuje za centrální problém politiky ochranu a rozšiřování svobody jednotlivce. Liberálové typicky věří, že vláda je nutná pro ochranu jednotlivců před poškozením jejich zájmů jinými, ale rovněž uznávají, že vláda samotná představuje hrozbu svobodě.“

A pokračuje: „Jak to vyjádřil Thomas Paine, polemický autor z doby americké revoluce, ve spisu Common Sense (Zdravý rozum, 1776), vláda je ‚nutné zlo‘. Zákony, soudci a policie jsou potřební pro zabezpečení života a svobody jednotlivce, ale jejich donucovací síla se může obrátit proti němu. Vzniká problém, jak navrhnout systém, který vládě poskytne moc nutnou pro ochranu individuálních svobod, ale zároveň zamezí možnosti, aby vláda zneužila tuto moc.“

Tolik angloamerický filozof Thomas Paine z roku 1776. Posuneme-li se v čase do roku 2019, zjistíme, že starý problém — jak omezit zneužití vládní moci — nezmizel. Naopak, je dnes palčivější než kdykoli v historii. Nikdy dříve neměly vlády tolik moci, finanční, regulační, stejně jako možnosti sledovat a trestat. Dnešní vláda může mít dokonalý přehled o vaší činnosti, názorech, financích a pohybu. Každý váš krok, každá finanční transakce zanechává elektronickou stopu, která je dohledatelná a potenciálně postižitelná nebo alespoň zdanitelná.

Deklarace nezávislosti

Technika poskytla vládám mocnou sílu, jejíž zneužití je snadné. A nejde jen o techniku. I kdybychom zcela opomněli tuto stránku společenského vývoje, je tu jiný faktor, který určoval směr vývoje liberalismu po druhé světové válce a je dnes dominantní — rozšiřování práv. Vrátíme-li se do doby americké revoluce, nelze pominout zásadní dokument, jímž je Deklarace nezávislosti vyhlášená ve stejném roce, kdy byl publikován Painův Zdravý rozum.

Její preambule obsahuje základní myšlenku lidských a občanských práv, úhelný kámen liberalismu: „Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Právo na život a svobodu není třeba komentovat. Za zmínku stojí, proč autoři deklarace zahrnuli mezi základní trojici práv sledování osobního štěstí (v originále „Pursuit of Happiness“). Je triviálním faktem, že lidské štěstí může být natolik rozmanité, že se tento pojem jako celek vzpírá definici. Štěstí rovněž nelze nijak garantovat. Žádná vláda nemůže tudíž zaručit štěstí pro všechny. Co je štěstím pro jednoho, může být pro jiného utrpením.

Právo na hledání štěstí zároveň znamená, že s liberalismem musí být spojena i jistá majetková nerovnost, protože při hledání štěstí nemá každý na mysli jen jeho materiální stránku — a kromě toho, ne každý uspěje. Právo na prosperitu nelze prakticky prosadit. Proč ale mezi původní tři základní práva nebylo třeba zahrnuto právo na bezplatné školství, zdravotnictví, sociální podporu ve stáří nebo právo na bydlení? Nejsou tato práva mnohem praktičtější než poněkud abstraktní právo na sledování osobního štěstí?

Role státu

Zde se dostáváme k dilematu role státu v liberální společnosti. Stát, který neohrožuje svobodu svých občanů, může mít jen omezenou moc, prostředky a úkoly. Mezi tyto úkoly patří zabezpečení vlády zákona a starost o bezpečnost vnitřní i vnější. Jakmile stát začne plnit další úkoly, převezme na sebe více moci a zajistí si více prostředků, přestává být státem liberálním a stává se něčím jiným, co s liberalismem nemá nic společného. Liberální ekonomický řád, který respektuje svobodu jednotlivce, z podstaty věci nemůže minimalizovat příjmové a majetkové rozdíly státními zásahy.

Původní trojice základních práv neklade žádné nároky na státní rozpočet nebo aparát. Práva na život, svobodu a hledání štěstí jsou zdarma. Nevyžadují žádné úřady, dotace, dozorčí nebo regulační aparát. Ve státě, který plní své tři základní funkce, existují automaticky a zdarma. Liberalismus lze ale charakterizovat ještě jinak.

V liberálním státě je občan majitelem suverenity. Moc státu je od ní pouze odvozená. Jakékoli příkazy a zákazy státem jsou legitimní, pouze pokud vláda, zákonodárné orgány a celý státní aparát fungují se souhlasem občanů. Ústava zde není proto, aby „garantovala práva“, protože ta jsou daná vyšší mocí a o jejich legitimitě není sporu, ale proto, aby omezovala moc státu — aby nebylo možné, že si stát uzurpuje více moci, než je nutné pro zabezpečení vnitřní i vnější bezpečnosti a jeho dalších základních funkcí.

Dům a jeho majitel

Liberální společnost lze přirovnat k domu, který vlastní jeho obyvatelé. Ti si volí své orgány, mohou vybírat dodavatele služeb pro chod a údržbu domu a jsou povinni respektovat dohodnutý řád, ale konečné slovo — suverenita — patří jim. Mohou zvolit jiné personální obsazení orgánů a změnit dodavatele služeb.

Protipólem liberálního pojetí ústavy je nájemní dům. Majitel může stanovit výši nájemného a poplatků dle své vůle, stejně jako vybírat dodavatele služeb nebo čehokoli jiného. Může poskytnout nájemníkům výhody, ty však může i zrušit. Může, ale nemusí se s nimi radit o svých rozhodnutích. Majiteli náleží moc disponovat majetkem, nikoli nájemníkům.

Analogicky je občan neliberálního státu odkázán na benevolenci vládců a jejich úředníků. Ústava neliberálního státu může dávat občanům značné výsady, ale jsou obvykle buď čistě papírové (venezuelská ústava garantuje svým občanům celkem 81 práv, přičemž v textu dané kapitoly se přídavné jméno „sociální“ vyskytuje 39krát), nebo vykoupené ztrátou prvních tří občanských práv definovaných v roce 1776. Vzpomeňme na právo na práci nebo na bezplatné zdravotnictví v bývalých socialistických zemích východní Evropy.

Samozřejmě, málokterá analogie je dokonalá. Obyvatel nájemního domu nemívá problém se přestěhovat, pokud si majitel domu klade nesnesitelné podmínky. Emigrace z neliberálního státu bývá mnohem obtížnější.

Ovlivňování myšlení

Veškerá ekonomická a sociální práva jsou nákladná a vyžadují, aby stát měl mnohem větší moc, než je nutná pro zabezpečení základních funkcí. Relativně nejlevnější (a nejtradičnější) je právo na vzdělání. Stalo se natolik samozřejmým, že o něm dnes téměř nikdo nepochybuje. Zejména bezplatné základní vzdělání — ačkoli fakt, že například v Česku diskuse o školném na vysokých školách nikam nepokročila, ukazuje, jak silně je toto právo ukotveno v povědomí veřejnosti.

Právo na vzdělání ovšem těsně hraničí s povinnou školní docházkou, odkud je jen krůček k ideologizaci školství a k šíření státní propagandy. Ti z nás, kdo zažili totalitní školství, mají v paměti jeho ideologizaci počínaje kreslením parníku Aurora ve školce a konče vysokoškolskou státní zkouškou z marxismu-leninismu.

Ve svobodné společnosti tento tupý způsob ovlivňování myšlení neexistuje, ale stále je prostor pro subtilnější varianty ideologického formování dětí. Chtě nechtě, každá vláda a každý ministr školství promítá do své agendy konkrétní politické cíle, jež pak ovlivňují myšlení absolventů škol všech stupňů.

Sociální programy

Mezi nejvýznamnější odchylky moderních demokracií od původního principu liberalismu patří sociální programy, v první řadě průběžný penzijní systém. Sociální výdaje všeho druhu dnes tvoří lví podíl na veřejných výdajích, který dávno zastínil tři původní úkoly klasického liberálního státu. Lze namítnout, že tyto výdajové programy demokraticky schválily parlamenty zemí, a vlády tedy postupují v souladu s vůlí ovládaných.

Žádná česká politická strana, která chce mít alespoň teoretickou šanci na zastoupení v parlamentu, nemá v programu zrušení průběžně placených penzí. Občané jsou na tento systém zvyklí, počítají s ním a v drtivé většině si nepřejí jeho zrušení, dokonce ani významnější penzijní reformu. Nic na tom nemění fakt, že tento systém je v zásadě nespravedlivý, a dokonce, přísně vzato, neústavní.

Něco podobného by bylo možné tvrdit i o státem financovaném zdravotnictví. V Británii, která je společně s USA kolébkou liberalismu, je absolutně mimo diskusi uvažovat o zrušení Národní zdravotní služby (NHS). Konsenzus panuje na levici i na pravici. Lidé nechtějí svobodu výběru lékaře, zdravotní pojišťovny, způsobu léčení. Chtějí mít co nejméně starostí, a především nechtějí platit žádné účty. (Otázku kvality zdravotnictví veřejné služby ve srovnání se soukromými systémy vynechám — jde o předmět desítky let trvajících polemik bez zřejmého konce.)

Státem financované programy sociálních práv ale mají druhou stranu mince — právo jednoho vytváří povinnost jiného ho financovat. Některé státy se dostaly do situace, kdy míra přerozdělování přesáhla 40 procent hrubého domácího produktu (v některých případech dokonce více než polovinu). Lze stát konfiskující takový podíl příjmů ještě považovat za liberální? Je například Francie, jež vybírá 46,2 procenta svého HDP na daních (statistika za rok 2017) a vydává ještě více (56,4 procenta HDP), liberální demokracií? Nebo jde o poloviční demokracii?

A když jsme u deficitu veřejných rozpočtů a dluhů, lze stát, jehož dluh v mírové době sahá ke 100 procentům HDP, stále považovat za liberální? Anebo již jde o diktaturu většiny, která v zájmu svého blahobytu nespravedlivě utiskuje ekonomicky aktivnější menšinu?

(Dokončení zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 244 × | Prestiž Q1: 8,72

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 5 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
svobodny duch

Autor se snazi porovnavat myslenky klasickeho liberalismu s neoliberalismem a jeho modernejsimi variantami a tak nejak mezi radky, podle meho dojmu, se pokousi ukazat "liberalismus s lidskou tvari". Pritom uchopeni liberalismu je, stejne jako u jinych systemu, zasadne dulezite na konkretnim provedeni v praxi a liberalismus sam o sobe negarantuje nic a jeho realne pusobeni sklouzava k manipulaci stejne dobre jako je tomu u socialismu a jinych forem spolecenskeho zrizeni.

Napriklad si vezmeme citaci z clanku o deklaraci nezavislosti ...
Její preambule obsahuje základní myšlenku lidských a občanských práv, úhelný kámen liberalismu: „Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Uz tato samotna pasaz obsahuje lez o tom, ze si jsou lide pri narozeni (stvoreni) rovni. Ne, nebyli, nejsou a nebudou, minimalne do te doby, dokud se lide nebudou "vyrabet" jako naklonovani hermafrodite s identickou genetickou vybavou, nebot minimalne ta zarucuje "nerovnost pri narozeni". Nicmene pokud se lez stane soucasti zakladni vychozi definice, drive ci pozdeji se to v odvozenem spolecenskem systemu projevi a pokud se zalozi vychozi pozice na lzi, nic dobreho z toho v konecnem dusledku nevzejde, jakkoliv to muze v mezistupnich vypadat povzbudive. I kdyby lidstvo stokrat deklarovalo, ze lide si jsou pri narozeni (stvoreni) rovni, nezmeni tim realitu, podobne jako kdyz se deklaruje, ze lidstvo ma 72 druhu pohlavi, tato deklarace tech 72 druhu realne neutvori. Nekteri lide mohou po tomto lzivem deklarovani citit obrovske zadostiucineni, ale prijetim jakekoliv deklarace realitu proste nezmenili, pouze obelhali sami sebe.

Neslo by, alespon jednou, vytvorit myslenkovy smer, ktery proste prijme na vychozi pozici skutecnou realitu a bude pracovat s ni, namisto toho, aby za realitu byla prohlasena nejaka vykonstruovana a nepravdiva definice?

Redakce

Soudím, že v hodnocení preambule se mýlíte, neboť neberete v úvahu její druhou část, ale jen tu první formuli.

svobodny duch

Mylit se samozrejme mohu, ale v tuto chvili jsem svuj omyl na toto tema nezpozoroval. Pokud svuj omyl zaregistruji, slibuji, ze jej uznam.

Jakym zpusobem meni druha cast vyznam te prvni nebo presneji, jak vzeti druhe casti v uvahu, muze odstranit omyl v hodnoceni preambule?

Redakce

V tom je právě ten rozdíl. Jsou si rovni právě a jen ve výčtu těch tří práv. Bez ohledu na to, zda je někdo tlustý/tenký, vysoký/malý, černý/bílý.
Jenže původní význam (přirozených) práv byl postupem času překroucen, takže např. z původního liberálního práva „Pursuit of Happiness“ vzniklo levicově-liberální právo na dosažení štěstí. Obvykle prostřednictvím bezbřehé demokracie a moci státu. Mimochodem: výraz demokracie se v americké ústavě (z velmi dobrých důvodů) nevyskytuje ani jednou.
A že by pan Kohout hledal jakousi třetí cestu? To jste asi špatně četl. Pouze vysvětluje genezi liberalismu od původního významu k dnešnímu (i s těmi pohlavními a jinými nesmysly).

svobodny duch

1) "Jsou si rovni právě a jen ve výčtu těch tří práv."

Prominte, ale mam dojem, ze vas vyklad je mylny. Ta citovana cast rika, ze lide si jsou rovni a maji jista prava, mezi ktera nalezi ta tri zminovana. To znamena, ze si jsou lide rovni nejen v techto pravech, ale v sirsim rozsahu a ze ta uvedena prava jsou pouze vynatek, nikoliv uplny vycet. Pro snadnejsi orientaci uvedu citovanou cast jeste jednou.

„Považujeme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Vas vyklad, ze si jsou lide rovni "prave a jen" ve vyctu tech tri prav se mi jevi nespravny a jinak interpretovany, nez co citovana cast deklarace uvadi. Pro jasnejsi pochopeni bych chtel zduraznit, ze citace tvrdi "mezi tato prava nalezi", nikoliv "temito pravy jsou".

2) "A že by pan Kohout hledal jakousi třetí cestu?"
Toto jsem netvrdil. Naopak jsem si povzdechl, proc lide lpi na vykonstuovane predstave spolecnosti, ktera nema obraz v realite a proc radeji misto toho nevezmou za zaklad realitu a nepokouseji se nalezt zpusob rizeni spolecnosti v souladu s realitou. Jako prvni krok by bylo napriklad uznani skutecnosti, ze si lide nejsou rovni ani pri narozeni ani pozdeji behem sveho zivota.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top