Štítky článku: •  

Dnešní liberalismus je socialismus (2/2)

Je třeba se zamyslet, co dělat, až budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

Antiliberální politika

Politologové s tímto jevem nemají problém. Z jejich hlediska je liberální každý stát, který ústavně i fakticky zaručuje jisté svobody, zejména volební právo. Struktura příjmů a výdajů státního rozpočtu politology nezajímá. Strana, která férově vyhraje demokratické volby, má svobodu počínat si jakkoli, pokud jedná v souladu s ústavou.

A pokud ústava neklade překážky vysoké míře přerozdělování nebo dokonce znárodňování (například v Británii ve 40. letech nebo ve Francii začátkem 80. let), je vše v pořádku. Nebyly porušeny ústavní principy, nebyl narušen demokratický charakter státu. Některá budoucí řádně zvolená vláda může znárodněné podniky opět privatizovat — což se v uvedených zemích i stalo.

V průběhu 20. století až do současnosti jsme byli svědky procesu, jak se z původního klasického liberalismu stal politický protipól. Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva, moderní liberalismus jich hlásá desítky. Klasický liberalismus hlásá omezenou roli státu a nízké daně, moderní liberalismus prosazuje silný stát a vysoké daně.

Když se vrátíme k analogii s domem a jeho obyvateli, ze společenství vlastníků se občané stali pouhými nájemníky — roli majitelů vykonává úřednicko-politický aparát, kde hlavní politické strany spíše kartelově spolupracují, než si politicky konkurují. Navzdory demokratickým volbám neexistuje skutečná možnost výběru, antiliberální rysy práva a hospodářství jsou zakotveny natolik pevně, že jen pod tlakem hospodářské krize by bylo možné provést částečné klasicky liberální reformy — podobně jako po roce 1989 v bývalém socialistickém bloku.

Z hlediska politologů je vše formálně v pořádku — stát zůstává liberální demokracií, i když radikálně levicová vláda provádí socialistickou, konfiskační, direktivní, zkrátka antiliberální politiku. Jenže je zde háček. Zásadní politicko-ekonomická opatření mohou být trvalá, nevratná. Zejména u veřejných výdajů se projevuje efekt západky — výdaje se snadno zvyšují, ale velmi obtížně snižují. Tento efekt lze pozorovat v poválečném období u všech tradičních demokracií. Bez výjimky.

Daně

Švýcarsko zavedlo v roce 1938 daň z příjmů jako mimořádné opatření v době ohrožení nacistickou agresí. Ta se nikdy neuskutečnila — naštěstí pro Švýcarsko — ale daň zůstala. Navzdory tomu Švýcarsko stále patří mezi ekonomicky nejliberálnější státy světa. Důvodem je zejména fakt, že se Švýcaři nespoléhali na možnou benevolenci budoucích vlád, ale zakotvili do federální ústavy strop pro sazby daně z příjmů jednotlivců i korporací. Zároveň ústavně zakotvili princip, že kantony nesmějí koordinovat svou daňovou politiku — uzavírat kartelové dohody v oblasti daní.

Nic podobného nenajdeme v zákonech (natož v ústavách) žádné další země. To je důvod, proč od konce 40. let neustále rostla daňová zátěž ve všech vyspělých zemích, zejména v těch, kde se dnes o liberální demokracii hovoří nejvíce. Čtyři vyspělé země — USA, Velká Británie, Francie a Švédsko — vybíraly v roce 1960 na daních průměrně 29,9 procenta HDP, v roce 1970 34,4, v roce 1980 38,4, v roce 1990 40,6 a v roce 2000 již 41,75 procenta. Hospodářská moc státu roste na úkor soukromé sféry — pozorujeme opak klasického liberalismu.

Zpomalení růstu daňového inkasa přinesla v 90. letech globalizace. Do klubu tržních ekonomik přibyly státy bývalého sovětského bloku, které celkem jednoznačně viděly svou konkurenční výhodu v nízkých nákladech včetně daní z příjmu. Zároveň evropská integrace dospěla do stadia, kdy volný pohyb osob, zboží a kapitálu začal fungovat. Daně z příjmů ve výši vysoko nad 50 procent se v podmínkách jednotného evropského trhu staly anachronismem.

Státy začaly sledovat Velkou Británii, která za premiérky Margaret Thatcherové snížila daň z podnikových příjmů z 52 na tehdy šokujících 35 procent. V průběhu zhruba 20 let se z řady evropských států staly podle dřívějších měřítek daňové ráje — v Británii se nyní podnikové příjmy daní 19 procenty, chystá se snížení na 18 procent.

Zároveň evropská integrace dosud nedospěla do stadia, v němž by bylo možné zavést daňový kartel, natož daňové sazby sjednotit či dokonce zavést federální evropskou daň z příjmů. Tento sen moderních liberálů (fakticky antiliberálů) zůstává nesplněn kvůli zásadnímu odporu zemí, jež nízké daně používají jako jeden z nástrojů své konkurenceschopnosti.

Absence kapitalismu

Vraťme se ale k nevratnosti některých antiliberálních změn. Efekt západky se uplatňuje nejen ve veřejných výdajích, ale i v regulaci. Prosadí-li většina (anebo dostatečně vlivná menšina) zákon, ze kterého profituje, je prakticky nemožné jej zrušit, i když má prokazatelně nepříznivý vliv na ekonomiku. Příkladem mohou být zákoníky práce řady evropských zemí, zejména románského kulturního okruhu.

Typickým jevem jsou významné výsady zaměstnanců, především jejich faktická nepropustitelnost. Pro současné zaměstnance jde o obrovskou výhodu — přinejmenším do doby, než jejich zaměstnavatel zbankrotuje. Pro ostatní jde o velký problém. Čerstvý absolvent školy nebo učebního oboru stěží získává zaměstnání, neboť potenciální zaměstnavatel si desetkrát rozmyslí, než někoho přijme. Raději vsadí na automatizaci, nebo přesune výrobu do Číny či do východní Evropy.

Nespokojená mládež pak demonstruje proti kapitalismu, aniž by si uvědomila, že za jejich nezáviděníhodnou situací stojí jeho absence. (Ze státních škol totiž mají všichni naučeno, že stát je dobrý, odbory jsou dobré, zákony jsou dobré, jen ti zlí kapitalisté jsou ohavní sobci.) Jedině pod tlakem finanční a hospodářské krize jsou tyto státy nuceny reformovat své pracovní trhy, například v Řecku a ve Španělsku — dosud s výsledky ne zcela uspokojivými, protože nastolit pružný a efektivní trh práce trvá řadu let.

Ve Francii měl něco podobného v programu prezident Emmanuel Macron, ale tyto snahy zřejmě nikam nepovedou kvůli jiným jeho velmi nepopulárním krokům. Francouzský zákoník práce zůstává monstrem, jež má 3342 stran a straní zaměstnancům a ještě více odborům. Pokud bychom měli soudit dle daňové zátěže, zákoníku práce a dalších regulací, Francie sice zůstává demokracií, ale jen s velkou dávkou představivosti bychom ji mohli charakterizovat jako ekonomicky liberální režim. V míře o něco menší totéž platí pro většinu dnešních západních zemí.

Zmatení pojmů

Postupné rozšiřování původního velmi stručného okruhu lidských a občanských práv vedlo k expanzi práv sociálních na úkor ekonomické svobody. Dostali jsme se do situace, kdy označení „liberál“ má jen málo společného s původním klasickým liberalismem. Spíše dnes označuje to, čemu se ještě nedávno říkalo „socialista“. Proč toto „přepólování“ termínů nastalo, jsme si již řekli. Ale kdy a kde přesně se tato změna odehrála?

Ještě v 90. letech šlo o čistě americký jev, kdy termín „liberal“ označoval příslušníka některého z hnutí bojujících za práva menšin. Typický americký liberál byl (a stále je) zastáncem práv etnických a sexuálních menšin, odpůrcem trestu smrti, stoupenec legalizace potratů a zpravidla i lehkých drog. Kategoricky požaduje omezení možnosti držet střelné zbraně. Po ekonomické stránce podporuje silný sociální stát, po stránce politické obvykle volí Demokratickou stranu.

V zahraniční politice je kritický k Západu — k vlastní civilizaci, kterou obviňuje z otroctví, rasismu, fašismu, chudoby ve třetím světě a z globálního oteplování — zato je nadšeným stoupencem osvobození Palestiny. Arabové jsou totiž vykořisťováni imperialistickým Izraelem, který je podle jejich světonázoru hanebným pozůstatkem evropského kolonialismu na Blízkém východě. Paradox, že Izrael je jediným liberálním a demokratickým státem v regionu, jim obvykle nevadí.

Moderní liberální postoj k Izraeli často zavání antisemitismem. Nelze nevzpomenout německého socialistu Ferdinanda Augusta Bebela (1840–1913), jemuž je připisován výrok, že „antisemitismus je socialismus bláznů“. Moderní liberál se však bude velmi ošívat — antisionismus přece není antisemitismus.

Pro odstranění zmatku v pojmech se občas používal termín „classical liberal“ nebo „European-style liberal“, tedy liberál v původním smyslu — stoupenec minimálního státu, jehož společenské názory jsou zpravidla, ale nikoli nutně, spíše konzervativní. Relativně nedávno — ne dříve než v roce 2000 — však anglický termín „liberal“ začal označovat amerického liberála, který volá po řadě ekonomických i jiných práv, k jejichž prosazení je třeba silný stát, vysoká míra zdanění a ekonomické i mimoekonomické regulace. Nastalo úplné převrácení významu původního pojmu.

Neoliberalismus a neomarxismus

Moderním liberálům neříká mnoho Thomas Paine ani další myslitelé spojení s klasickým liberalismem, jako je John Locke, Herbert Spencer, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, ani s německým ordoliberalismem — Ludwig Erhard, Wilhelm Röpke, Walter Eucken, Alexander Rüstow. Dále je třeba zmínit neoliberalismus, k němuž se kuriózně nikdo nehlásí, ačkoli je mu vytýkáno všechno možné, zejména zhoršení situace střední třídy kvůli „sobecké“ úsporné rozpočtové politice států.

Zejména nejmladší generace moderních liberálů pak tíhne ke směru, který bývá nepřesně označován neomarxismus. Původní neomarxismus, spojený především s italským marxistickým filozofem Antoniem Gramscim (1891–1937), zhruba hlásal: „Dnes již víme, že ozbrojená proletářská revoluce ve vyspělých zemích je utopií. Dělnická třída příliš zpohodlněla a fakticky stojí na straně maloburžoazie. Je třeba bojovat proti kapitalistickému systému tím, že získáme kulturní převahu, kulturní hegemonii.“

Německý extrémně levicový aktivista Rudi Dutschke (1940–1979) přišel v 70. letech s pojmem „Dlouhý pochod institucemi“, což byla jednak narážka na Dlouhý pochod čínských komunistů pod vedením Mao Ce-tunga v letech 1934 až 1935, jednak nová formulace Gramsciho myšlenek. „Je třeba zničit kapitalismus jeho vlastními prostředky. Musíme studovat, poté proniknout do školství, vedení univerzit, do státní správy, dokonce do vedení velkých korporací. Jedině tak se nám podaří zničit kapitalismus: zevnitř.“

Neomarxisté, kteří se verbálně hlásí k liberalismu, používají několik manipulačních technik: styďte se, že jste bohatí (protože vykořisťujete třetí svět a „neprivilegované“ skupiny), styďte se, že jste bílí, styďte se, že vaši předkové vlastnili kolonie a otroky bez ohledu na to, zda je to v konkrétních případech pravda — vina předků padá na vás i na vaše potomstvo, i když o vaše konkrétní předky třeba vůbec nešlo. Kolektivní vinu nesou všichni občané „prvního“ světa.

Část veřejnosti má pocit, že levicový radikalismus na dnešních univerzitách, ve značné části politiky a dokonce mezi manažery a podnikateli je výsledkem konspirace. Nic není vzdálenější pravdě — tato „konspirace“ je ve skutečnosti výsledkem zcela veřejné dlouhodobé práce akademiků, aktivistů a politiků. „Vláda, i ve své nejlepší podobě, je nutné zlo,“ napsal zmíněný Thomas Paine, „ve své nejhorší podobě je nesnesitelné zlo.“ Je třeba se zamyslet, co dělat, až nějaká budoucí osvícená vláda moderních liberálů uzákoní povinné univerzální právo na štěstí.

LN, 17. 8. 2019

Autor je spoluvlastníkem akciové společnosti Algorithmic Investment Management, Robot Investment Calculator

Píše (velmi správně) pan Pavel Kohout na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 228 × | Prestiž Q1: 10,66

+19 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 7 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
svobodny duch

“Kde klasický liberalismus hlásá tři základní práva, moderní liberalismus jich hlásá desítky.”

Zajimalo by me, odkud autor bere toto tvrzeni. Pokud vychazi z americke deklarace nezavislosti, ktera je zminena v prvni casti, jde o autorovu dezinterpretaci. Pokud vychazi autor z neceho jineho, bohuzel zdroj tohoto tvrzeni neuvadi.

Specialne jsem se podival i na anglickou verzi relevantni casti deklarace nezavislosti a ani ona nehlasa, ze zakladni lidska prava jsou pouze tri, jenom tri z nich vyslovne vyjmenovava.

Redakce

Patrně bude velmi záležet, jak chcete VÝZNAM deklarace přeložit. Původní text zní nějak takto:
„We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness.”
V obvyklém českém překladu takto:
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.”
Já osobně ten text čtu a chápu tak, že jde o deklaratorní výčet (tří) práv, nikoliv extrakt tří příkladů z množiny všech práv. (Ostatně i o tom je vleklý boj o obsazení křesel ústavních soudců v Americe, neboť socialističtí Demokraté Ústavu vykládají Vaším pohledem, zatímco konzervativní Republikáni tak, jak ji čtu já: tato tři nezadatelná práva.)
Nicméně, nemám valnou chuť o věci dále polemizovat. Je to problém Ameriky a levicového progresivismu, který, zdá se, i Ameriku infikoval. Jen před nemnoha lety tam ještě bylo v slovo „socialismus“ slovem společensky zcela nepřijatelným; dnes se k němu (nejen) Maxine Waters, Nancy Pelosi, či Alexandria Ocasio-Cortez otevřeně hlásí.

svobodny duch

V teto diskusi vidim 2 roviny. Semantickou a americky zaujatou.

a) V semanticke rovine slovo "mezi" (anglicky "among", v pripade pouze 2 objektu se ale pouziva "between") znamena opravdu "mezi nejakou mnozinou prvku". Napriklad 1 rizek mezi 2 krajici. Pokud celou mnozinu tvori pouze 1 rizek, nelze jej v te mnozine vlozit mezi 2 krajice, ktere nejsou prvky dane mnoziny. Cili v pripade pouziti slova "mezi", znamena to, ze je zde implicitni predpoklad dalsich, vyslovne nezminenych prvku.

b) Co myslim americky zaujatou rovinou? Jde o to, ze Demokrate i Republikani maji problem podivat se na to s nadhledem a predstava, ze jejich deklarace nezavislosti, na kterou se odkazuji, jsou na ni hrdi a je vlastne vychozim bodem existence samostatnych Spojenych statu americkych, by mohla byt spatne napsana, je pro ne neprijatelna.

Z meho pohledu citovana pasaz znamena vice prav, nez je vyslovne zmineno a zaroven rikam, ze ta pasaz je nepravdiva, ze to, co tvrdi, je lez. Vam to muze pripadat jako zpusob vykladu americkych Demokratu, ja ale rikam, ze spravny semanticky vyklad jednotlivych slov je ten, ktery tvrdi americti Demokrate a ze ta pasaz jako celek je nepravdive tvrzeni. Cili problem je v tom, ze republikani se myli v semantickem vykladu konkretnich slov, coz si nechteji pripustit a demokrate sice vykladaji jednotliva slova spravne, ale myli se v pravdivosti celeho tvrzeni, coz si take nechteji pripustit. Vzdyt jde o jejich narodni dokument nesmirneho historickeho vyznamu a proto je pro ne obtizne podivat se na to z vetsiho nadhledu.

Rozumim, ze nemate chut o tomto polemizovat a ja si vasi odpoved nijak nevynucuji ani vas k ni nevyzyvam, pouze jsem chtel dat najevo svuj nazor.

TLDR
Vyznam zminene pasaze v deklaraci je, ze prav je vice, ale pouze tri z nich jsou explicitne vyjmenovana a zaroven cele tvrzeni je lez, nebot lide si nejsou pri narozeni rovni. Z matematickeho hlediska, v okamziku, kdy nejake vychozi tvrzeni je lez, lze z neho odvodit cokoliv.

Redakce

Neformuloval jsem své odmítnutí polemiky přesně. Jistě je užitečné o věcech rozprávět, nicméně pracuji na nějakém programu a čas daný klientem se mi rapidně krátí. A pokud odbíhám do diskusí po každém cinknutí, zbytečně ztrácím tok myšlenky v řešení programu a musím se do toho znovu včítat.

libertarian

Je smutné, že k takémuto podnetnému článku sa diskutuje k takej bezvýznamnej námietke, akú dal svobodny duch 24. 8. 2019 08:03:27 .
Dnes sú poprekrúcané všetky politologické pojmy, názvy politických strán, názvy ideológií, ekoomické pojmy, dnes vládne metóda "babylonska veža".

Redakce

Souhlas.

svobodny duch

Je smutne, ze poukazani na chybny predpoklad, na kterem clanek stoji, je lzive oznaceno za bezvyznamnou namitku. Jde o naprosto zasadni pilir clanku, ze ktereho vychazeji dalsi uvahy. Predevsim uvaha o tom, ze ke klasickemu liberalismu je moderni liberalismus politickym protipolem.

V matematice, pokud mate nepradivy predpoklad, muzete vyvodit cokoliv a technicky to bude spravny postup, pokud se bude ignorovat "bezvyznamna namitka", ze klicovy axiom je nepravdivy.

Napriklad ve vyrokove logice, pokud mate implikaci A -> B, pak v pripade, ze A je false neboli 0, vyrok bude vzdy hodnocen jako pravdivy, bez ohledu na to, jestli B bude 0 nebo 1. Proste z chybnych predpokladu lze odvodit cokoliv.

Mimochodem, jednim z nastroju toho prekrucovani, ktere zminujete ve svem prispevku, je prave nalepkovani klicovych faktoru za nepodstatne.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top