Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Nejlepší Dluhoslavův ministr

Odvolání ministra školství Marcela Chládka, který byl premiérem označen za nejlepšího šéfa resortu za posledních 10 let, ponouká k pokusu o znovuotevření diskuse o stavu a směřování státního školského segmentu. Hodnocení exministrova působení ve funkci se soustřeďují na jeho údajné „nesporné úspěchy“, jako je získání peněz pro školy, navýšení učitelských platů, zdravější školní stravování a zákaz automatů se sladkostmi, prosazení novely školského zákona či příprava vysokoškolského zákona.

Ani „nejlepší ministr“ nezměnil cokoliv na podstatě tereziánského školství v Česku

ctk-chladek-sobotka.jpg (14,123 kiB)
Lahodný ministr (vpravo maxistr)

Připočteme-li k tomu povinnou ma­tu­ri­tu z matematiky a zamýšlenou plošnou „tabletizaci“ základního škol­ství, dá se bez uzardění říci, že pan Chládek skutečně hýřil aktivitou a to zcela dle sportovní tělocvikářské rovnice: kdo dá více branek (protlačí skrze politickou obranu nejvíce gólů v podobě nových zákonů, opatření a regulací), ten vyhrává…

Pojďme si proto nejdříve projít některé úspěchy našeho „lahodného exministra“.

Nedá se vyloučit, že bylo dosaženo zdra­věj­ší­ho stravování. Statisticky a na papíře. V praxi však i nadále existují školní jídelny, ve kterých se nejí ani zdravě, natož chutně. Učitelé sice dostali přidáno, děti jsou však nadále traumatizovány nekonečnými so­ci­a­lis­tic­ký­mi řadami na státní školní oběd a nabídkou (dotovaných) obědů, za které by běžný člověk nebyl v komerční provozovně ochoten zaplatit ani korunu.

Cílem státního školství není (a nikdy nebude) reálné vzdělávání určené tržním potřebám ekonomiky, nýbrž jen výuka školských předmětů a výchova dětí.

Vymýcení sladkostí ze škol je z hlediska ochrany zdraví dítěte zcela jistě pozitivní (pokud tedy nejste výrobce cukrovinek). Z pohledu vzdělávání jde však o marginálii patřící sotva tak do výživové poradny. Klasický důkaz toho, že cílem státního školství není (a nikdy nebude) reálné vzdělávání určené tržním potřebám ekonomiky, nýbrž jen výuka školských předmětů a výchova dětí — samozřejmě dle představ a vůle vládnoucích politiků a byrokratického aparátu.

Za Chládkův úspěch „kupodivu“ není vydáváno zablokování nezávislé domácí výuky na druhém stupni základních škol. Tento krok namířený proti čemusi, co v sobě nese jakékoliv stopy svobodného vzdělávání, je možno považovat za symptomatický jev jeho účinkování na ministerské scéně.

Jeho jednotícím prvkem byla sociálně-inženýrská povýšenost úřadu, který vždy automaticky a z podstaty „musí“ vědět, co je pro žáky a studenty nejlepší. A který současně ví, že alfou a omegou školského ministerstva je hájit zájmy učitelů a škol jako takových, nikoliv skutečný zájem žáků/studentů a jejich rodičů, kteří celou školskou mašinerii financují.

Peněžní anomálie ve školství

Za Chládkův úspěch je považováno zvýšení peněžních toků do školství. I v totálně netržním školství totiž hrají hlavní roli peníze. Ostatně, mytický význam zvyšování učitelských platů již potvrdila i designovaná ministryně Valachová, která jako první agendu zmínila právě navyšování mezd ve školství.

V ministerském světě mají peníze podobu ryze statistickou. Způsob, jak dosáhnout zvýšení mezd, je relativně snadný: stačí požádat ministra financí a politicky vyjednávat. V reálném světě je ovšem nejdříve nutné prostředky reálně vydělat. Teprve poté je možné je lidem odebrat, aby mohly být komusi jinému přerozděleny s bonusem politických bodů získaných u jedné profesní skupiny.

Je samozřejmě správné, aby učitelé byli adekvátně odměňováni. Nicméně v situaci, kdy o jejich odměně (s menší nadsázkou) rozhoduje ministr školství a nikoliv spotřebitelé, se jedná o anomálii, která je v rozporu s běžnými mechanismy přirozeného, tedy tržního světa, ve kterém o výdělku rozhoduje pouze a jen spokojenost zákazníka a jeho ochota za poskytnutou službu zaplatit.

Ani sebelépe honorovaní, ani sebelépe vědomostně/pedagogicky vybavení učitelé nepřinášejí automaticky nabídku lepších vzdělávacích služeb natož spotřebitelskou spokojenost (o tu ostatně státu nikdy nešlo). To platí, i kdyby je k tomu stát vybavil marnotratně a populisticky nakoupenými tablety či jinými, progresivně se tvářícími pomůckami.

Pro spotřebitele se ve školství nic nezlepšilo

marie-terezie.jpg (9,810 kiB)
Marie Terezie

Chládkovy „nesporné úspěchy“ sice někomu čás­teč­ně pomohly (těm, komu se zvýšil plat). Ale z hlediska spotřebitelů hypotetické vzdělávací služby, tedy žáků/studentů (a jejich rodičů, daňových poplatníků) se k lepšímu nezměnilo vůbec nic.

Učitelé — i přes mírný nárůst mezd — učí ve vý­sled­ku pořád stejně, protože se tak děje v rámci stále téhož centralizovaného systému. Císařské obrazy Marie Terezie, virtuálně visící už téměř čtvrt tisíciletí za katedrami všech státních škol, dostaly možná nové, ale pořád jen stejně šedivé rámování.

Důvody smrtící nehybnosti soudobého tereziánského školství je nutno hledat nikoliv v působení ministra Chládka nýbrž v celkovém konceptu zkostnatělého systému, které v základních principech zamrzl v dávné minulosti.

Povinná docházka symbolem etatistického systému

Začněme zákonnou povinností rodičů dětí „věnovat“ svého potomka dobrovolně či nedobrovolně, každopádně však povinně do „péče“ základního školství. „Zestátněné děti“ se tím dostávají pod nadvládu úřednicko-politické organizace, která získává absolutistické právo rozhodovat o minimálně 9 letech života každého mladého člověka v zemi.

„Zestátněné děti“ se dostávají pod nadvládu úřednicko-politické organizace, která získává absolutistické právo rozhodovat o minimálně 9 letech života každého mladého člověka v zemi.

Povinná školní docházka je symbolem etatistického systému. Sama o sobě by však nemusela být škodlivá. Pokud by stát zákonem nařídil, že každé dítě musí absolvovat X let školního či jiného vzdělávání, ale více již do školství nezasahoval, byl by to akceptovatelný regulatorní zásah „vyšší moci“ do života obyvatel.

Jenže povinnou základní školní docházkou v politiky řízeném veřejném školství státní dirigismus nekončí, ale jen nesměle začíná. Situace, kdy politici a úředníci rozhodují o parametrech i detailech „školní výuky“ (kterou nelze automaticky ztotožňovat se vzděláváním) je zřejmým důkazem přežívajícího socialismu v této oblasti, ale současně i velmi podivným paradoxem.

Podnikání kontra školství

Vzdělávání je byznys jako každý druhý. Je to klasická služba, která v rámci velmi omezených možností (monopolní státní školství „ukrádá“ z trhu většinu zákazníků) i dnes reálně poskytuje služby mimo rámec centrálně řízeného a z kapes daňových poplatníků dotovaného státního školství.

Většina domácích politiků odprava doleva již kupodivu pochopila, že stát neumí podnikat. Vědí, že pokud se stát pokouší centrálně řídit ekonomiku, vystavuje se riziku totálního krachu nebo prudkého snížení příjmů do státní kasy (ze kterých stát, tedy jeho byrokratický aparát a politici žijí).

Vlády už chápou, že pro stát je výhodnější nechat byznys fungovat tržně (i když v reálu čím dál víc regulovaně) a následně si z tržně vygenerovaného zisku soukromých firem odčerpat do státní kasy co nejvíce prostředků formou daní.

Nesnaží se určovat výrobní „osnovy“ firmám či podnikatelům. „Omezují se“ na obecnější regulatorní rámec (který je ovšem čím dál podstatněji doprovázen dotacemi, jež ale zatím nedokázaly zcela zvrátit svobodný rámec podnikání).

A podnikání jakž takž funguje. Tam, kde je státní regulace nejmenší (například v segmentu IT a mobilních telekomunikací), přináší tržní sektor většině obyvatelstva vyčerpávající nabídku produktů a služeb za cenu, kterou drží či dokonce sráží konkurence.

Školství přežívá mimo přirozený svět

Školství, respektive oblast vzdělávání je ovšem bůhvíproč politickými reprezentacemi chápána jako cosi, co může přežívat mimo přirozený svět. Tedy nikoliv na základě poptávky spotřebitelů (rodičů a jejich dětí), ale pouze a výhradně na základě roztodivných představ a rozhodnutí ministrů, politiků a úředníků.

Ani přes důkaz vysoce kvalitního fungování trhu nechtějí politici v oblasti školství brát vážně fakta. Jak jinak si lze vysvětlit, že vzdělávání dětí a mládeže si pro sebe nadále uzurpuje stát, tedy vláda a politici všeho druhu? Tedy ten stát, který ani při neomezených zdrojích nedokáže zajistit provoz těch nejbanálnějších služeb, jako je registr automobilů?

Školství je i nadále státem ovládaný mechanismus se všemi myslitelnými negativy, jež s sebou vždy přináší snaha fatálně domýšlivých úředníků centrálně plánovat a řídit cokoliv, co má bytostně tržní podstatu.

Čtvrt století po revolučním listopadu je školství i nadále státem ovládaný mechanismus se všemi myslitelnými negativy, jež s sebou vždy přináší snaha fatálně domýšlivých úředníků centrálně plánovat a řídit cokoliv, co má bytostně tržní podstatu.

Ministerstvo školství je primárně subjektem, který zastřešuje armádu školských zaměstnanců. Daňoví poplatníci v podobě rodičů jsou nedílnou součástí celé školské mašinerie jen do okamžiku, kdy povinně vyexpedují do státních školních budov své ratolesti, jejichž výuku ani odměňování učitelů nemohou prakticky nijak ovlivnit.

Jak odlišný je tento státní školní segment od světa přirozeného, tržního, kde o kvalitě kupovaného produktu a v důsledku také o platu jeho dodavatelů rozhodují ti, kdo si produkt za své vlastní prostředky kupují.

Vzdělávání jako tržní služba

Přitom, reálné vzdělávání je standardní tržní službou, kterou by (i v její komplexní podobě) velmi jednoduše a efektivně dokázaly zajišťovat soukromé subjekty na nesrovnatelně vyšší, pestřejší a klientsky více orientované úrovni, než tereziánský moloch politicky řízeného školství.

Děti ještě stále patří více svým rodičům, než státu a jeho úřadům. Mělo by proto být přirozeným a svobodným právem rodičů zajistit pro své děti adekvátně kvalitní vzdělání, které jim dá co nejlepší šanci na tržní uplatnění.

Rodiče (a od určitého věku i jejich děti) by jako jediní měli mít právo rozhodovat, co, kdy a jak se budou učit. Ti, kteří výslovně netouží po státní výuce řízené a regulované politiky, by měli mít právo na co nejširší svobodnou volbu. Ta by jim umožnila dopřát svým vlastním dětem skutečné vzdělávání na základě co nejširší nabídky možností a za dostupnou cenu. Tedy fakticky to, na co jsou zvyklí v každodenním životě, v němž všechny potřebné i nepotřebné produkty a služby zajišťuje v míře vrchovaté nabídka volného trhu.

Nic z toho jim současný „školský systém“ řízený úředníky a politiky, kteří se střídají a mění koncepce jako na běžícím pásu, nenabízí ani neumožňuje. Anebo nabízí, ale jen v podivně deformované podobě, kdy na jedné straně stojí většina unifikovaných státních škol a vedle nich enkláva (většinou velmi exkluzivních) soukromých škol (které však také podléhají regulacím „moudrého“ státu).

Ministerstvo školství je anomálie

Není sebemenší důvod se domnívat, že (politiky neřízené) soukromé školství fungující na bázi volného trhu by nedokázalo zajistit stejně kvalitní a cenově dostupné služby jako v jiných odvětvích soukromého podnikání. Naopak, dá se s jistotou říci, že svobodné, nestátní školství by přineslo zákaznicky orientovanou nabídku vzdělávacích služeb, ve které rodiče — nejdříve samotní, ale posléze i ve vazbě na přání svých dětí — vyberou vždy to, co považují za nejpotřebnější a nejvýhodnější. I s rizikem omylu (který je v plně státním školství téměř vždy pravidlem).

Ministerstvo školství a státem řízené školství jsou iracionální anomálie, přežívající pouze a jen z důvodu systémové setrvačnosti a neochoty politiků ke skutečným a racionálním reformám.

Neobstojí argument o prospěšnosti státního plánování ve školství: státem řízené školství ani náhodou neprodukuje to, co potřebuje trh a ekonomika.

Politici bez rozdílu světonázoru si však nechtějí nechat vzít svoje kompetence, funkce a placenou agendu spojenou s centrálním řízením a regulováním školského systému.

Nic to však nemění na faktu, že kvalitní a konkurenceschopné vzdělávání řízené reálnou poptávkou žáků a potřebami trhu dokáže zajistit pouze a jen trh, nikoliv kohorty úředníků řízené jedním agilním šéfem resortu, i kdyby byl tím politicky nejplodnějším ministrem za posledních 250 let.

Autorem úvahy je pan Marián Roteba (Svobodný monitor)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 463 × | Prestiž Q1: 6,41

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Nejlepší Dluhoslavův ministr

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top