Štítky článku: •  

Redistribuce hodnot v demokracii (2/3)

Demokracie je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí — přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce — na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost. Pojem pochází z řeckého δημοκρατία (dēmokratía), „vláda lidu“, složeno z δῆμος (dêmos) lid a κράτος (kratos) vládnout. Tolik praví tetaWiki. Díl druhý.

Tyranie menšiny

V zákonodárném sboru máme zástupce pšenice, masa, stříbra a ropy, ale především zástupce různých svazů. Jediná věc, která není zastoupena v zákonodárném sboru, je národ jako celek. (Mises, 1995, s. 97)

V 60. a 70. letech 20. století přišla revoluce v pohledu na (ne)fungování demokracie. Demokracie se totiž stala předmětem výzkumu ekonomů. Průkopníkem byl Downson (1957), který pomocí teorie racionální volby ukázal, že racionální volič se o politiku nezajímá — je racionálním ignorantem — jelikož: „V oblasti politiky je iracionální být dobře informovaný, výnosy ze získaných potřebných dat jsou natolik nízké, že neospravedlňují vynaložení času a jiných zdrojů na jejich získání.“ (Downs, 1957, s. 259).1)

democracy.jpg (27,843 kiB)
Ilustrační fotomontáž

Kromě tohoto se objevily i rozsáhlé empirické studie, které skutečně objevily rozsáhlou nevědomost na straně voličů (Sominy, 2013). Logickým důsledkem racionální ignorance voličů je určitý manévrovací prostor pro politiky. Pokud totiž informace směřují pouze jedním směrem: od voličů k politikům (ve formě volení); ale už nefunguje zpětná vazba od politiků k voličům (ve formě kontroly voliči), mohou si politici do určité míry dělat, co chtějí. Přičemž tomu tak do značné míry není z důvodu, že by politici dokázali tak dobře skrývat své činy, ale spíše to, že voliče to (racionálně) nezajímá.

Ani samotný manévrovací prostor pro politiky by však sám o sobě nepředstavoval pro demokracii problém — pokud by tito politici sledovali veřejný zájem. Tento (často implicitní) předpoklad benevolentnosti byl však zpochybněn dvěma ekonomy: Buchanan a Tullock (1962). Ti ukázali, že neexistuje nejmenší důvod zachovávat si romantická očekávání vůči politikům. Vlastní zájem sledující jednotlivec se zvolením do politiky nezmění na společenského altruistu. Teorie veřejné volby tak přišla s tzv. metodologickou symetrií.

To, kterým směrem se vlastním zájmem motivovaní politici v jimi ovládaném prostoru budou následně pohybovat, přesvědčivě naznačil další ekonom, Mancur Olson (1971). Dosavadní předpoklad o skupinovém řízení byl založen na jednoduché logice: jestliže (rozumně) předpokládáme, že jednotlivci sledují svůj vlastní zájem, tak potom i skupina jednotlivců se společným zájmem bude tento jejich společný zájem sledovat. Jinak řečeno, pokud mají členové určité skupiny společný cíl, budou jednotlivci v této skupině jednat tak, aby ho dosáhli.2)

Byl to právě Olson, který zpochybnil tuto představu. V jeho práci Logic of Collective Action ukázal, že společný cíl určité skupiny má z pohledu jednotlivce charakter kolektivního statku a proto dominantní strategií každého člena (tj. strategií bez ohledu na to co udělají ostatní) je nepřispět k jeho naplnění (tj. stát se černým pasažérem). Proto jsou to výhradně malé a úzce specializované skupiny, které se dokážou formovat, organizovat a následně koordinovat své jednání za účelem svého úzkého kolektivního prospěchu. A to na rozdíl od velkých skupin, kde se každý racionálně spoléhá na toho druhého, že bude nést náklady z prosazování společného zájmu. Pokud tyto velké skupiny nedisponují donucovací silou nebo možností aplikovat selektivní incentivy, zůstávají často neorganizované a jejich společné cíle nenaplněné. Olson tak v manévrovacím prostoru politiků ukázal směrem k úzkým zájmovým skupinám. Jako protistrana neinformovaných voličů tak v demokracii přicházejí dobře informované úzké zájmové skupiny se specializací na koncentrování výnosů a rozptylování nákladů.3)

demokracie-1.png (4,415 kiB)
Obrázek 3
Redistribuce od většiny k menšině

Kulminativním závěrem teorie veřejné volby (racionální ignorance voličů; manévrovací prostor politiků; jejich motivace vlastními zájmy; a životaschopnost úzkých zájmových skupin, na rozdíl od velkých) je teorie sys­te­ma­tic­ké tendence redistribuce hodnot v demokracii od většiny k menšině, tedy přesně opačná než v před­cho­zí části. Trochu paradoxně se tak demokracie svými výsledky — po tom, co opsala argumentační kružnici — znovu přiblížila výsledky tyranským režimům, kde to byla také menšina, která získává na úkor většiny.

Demokracie vrací úder

Závěr z předcházející části představoval tvrdou ránu všem obhájcům a obdivovatelům demokracie. Svou teoretickou přesvědčivostí a empirickou robustností se stal jedním z hlavních protiargumentů vůči teorii tržních selhání. Postupně však začal být i tento přístup a jeho závěry o demokracii zpochybňovány. V 90. letech a koncem 20. století přišli společenští vědci a ekonomové s argumenty, které podhrabávaly základní stavební kámen teorie veřejné volby — racionální ignoranci voličů. Představíme nyní několik sofistikovaných přístupů, jak postupovali kritici kritiků demokracie:

Zákon velkých čísel: Samotná neinformovanost drtivé většiny jednotlivých voličů ještě není dostatečnou podmínkou pro negativní závěr o fungování demokracie (Wittman, 1995). Pokud totiž voliči z důvodu své neinformovanosti volí náhodně (tj. jejich chyby nejsou korelovány), tak statistický zákon velkých čísel zajistí, že jejich chyby se navzájem eliminují a v demokracii o výsledku voleb rozhodne informovaná menšina (a to i pokud tvoří jen 1 % voličů). Demokracie se s 99 % neinformovaných voličů proto mnohem více podobá demokracii se 100% informovanými, než 100% neinformovanými voliči. Ne náhodou se tento statistický zákon obvykle nazývá i „zázrak agregace“. „Na první pohled se jeví jako alchymistova magická formule: „smíchejte 99 částic bláznovství s jednou částicí moudrosti a dostanete sloučeninu, která je čistou moudrostí.“ (Caplan, 2010, s. 24).

Nejedná se však o žádnou magii. Pokud jsou splněny určité podmínky, tak se chybné a na sobě nezávislé hlasy vzájemně vynulují a naopak rozhodnou ta správná a informovaná rozhodnutí.

Informační zkratky: Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že i neinformovaní voliči mohou za určitých podmínek hlasovat tak, jako kdyby byli plně informováni (Lupia a McCubbins, 1998).

A to tehdy, pokud budou mít přístup k informačním zkratkám, např. obchodní a politické značky, doporučení blízkých a politických komentátorů, různá sdružení a organizace atd. „Odmítáme tento závěr [racionální ignorance] protože je založen na nesprávném — i když pře­vlá­da­jí­cím — předpokladu. Tím předpokladem je, že lidé mohou udělat spolehlivé predikce o následku jejich konání pouze, pokud znají detailní soubor faktů o tomto konání. Pokud je tento předpoklad pravdivý, pak musí být také pravda, že rozumná volba může být provedena pouze ‚chodícími encyklopediemi‘ — lidmi, kteří dokážou skladovat a rychle si vybavit detailní soubor faktů o každém rozhodnutí, které udělají. Pokud je však tento předpoklad falešný, tak potom i jednotlivci, kteří nedokážou zodpovědět jednoduchý anketní dotaz nebo vysvětlit detaily navrhované legislativy, mohou přesto být schopni porozumět volbě.“ (Lupia a McCubbins, 1998, s. 18).

Percepce voliče: Teorie racionální ignorance je založena na jednoduché matematicko-statistické pravdě: pravděpodobnost, že právě voličův hlas rozhodne volby se limitně blíží k nule. Ekonomové však jednání lidí nevysvětlují pomocí objektivní reality, ale spíše na základě subjektivního vnímání této reality lidmi. Teorie racionální ignorance tak implicitně předpokládá, že lidé si i opravdu uvědomují, že jejich hlas je bezvýznamný. Taková formulace však už není tak přesvědčivá a empirické průzkumy opravdu naznačují, že většina lidí je (mylně) přesvědčena, že na jejich hlase skutečně záleží (Friedman, 2007).

Ještě přesvědčivěji se tento argument jeví, pokud si uvědomíme, že racionální volič by v první řadě neměl jít ani volit, přičemž volit půjde (mj.) například tehdy, pokud nesprávně nadhodnocuje váhu svého hlasu.

Hypotéza efektivní demokracie: Tato hypotéza je jakousi politickou odnoží hypotézy efektivních trhů (EMH). Její kořeny se vážou k Beckerovi (1983), který ukázal, jak za určitých předpokladů o politické soutěži, jsou výsledky konkurence mezi zájmovými skupinami společensky efektivní. Její nejpropracovanější verzi představil Wittman (1995), který obdobně tvrdí, že za určitých předpokladů a konzistentní aplikace metod neoklasické ekonomie „demokratické politické trhy směřují k výsledkům maximalizujícím bohatství; jsou vysoce soutěživé; političtí a byrokratičtí podnikatelé na nich působící jsou zde odměňováni, pokud se chovají efektivně.“ (1995, s. 2).

Wittman nabízí tři možnosti, jak je možné dokázat, že demokracie selhává:

  1. extrémní hloupost voličů;
  2. nedostatek politické konkurence;
  3. nebo vysoké vyjednávací, či transakční náklady.

Následně v práci ukazuje, jak každá z těchto možnosti selhává při jejím konfrontaci s realitou. Transakční náklady jsou výrazně sníženy využíváním prosté většiny jako formy kolektivního rozhodování; na politickém trhu existuje otevřený vstup nových konkurentů a mezi stávajícími probíhá poměrné silná soutěž; a nic nenasvědčuje tomu, že by byli voliči extrémně iracionální, titíž voliči jsou konec konců i spotřebitelé, zaměstnanci a podnikatelé.


První díl: Tyranie většiny.

Druhý díl: Tyranie menšiny a demokracie vrací úder.

Poslední díl: Racionální iracionality.


1) Je extrémně nepravděpodobně, že hlas konkrétního voliče rozhodne volby a proto tento volič nemá důvod vynakládat náklady na informování se o politice. Logika tohoto argumentu je univerzální. I mimo politiku jsou jednotlivci ochotni nést náklady (čas, peníze atd.) na informování se, pouze pokud očekávají, že dodatečné výnosy z informací převýší dodatečné náklady potřebné k jejich získání (Stigler, 1961). Tedy ten kdo se hodně ptá, se sice hodně dozví, ale to co se dozví, nemusí stát za čas strávený dotazováním se, tj. někdy je lepší nevědět.

2) Právě toto byl hlavní předpoklad Tocquevilla, když se ptal proč: „neuznat totéž, pokud jde o většinu? Změnili snad lidé svou povahu tím, že se spojili?“ (Tocqueville, 2012, s. 246). Downs a Olson dokázali, že ano, změnili.

3) Dobývání renty úzkých zájmových skupin nemusí být problém jen kvůli redistribuci hodnot a neefektivitou, která je spojena s uzavřením vstupu do odvětví. Samotná neformální soutěž, která probíhá ještě před distribucí renty, představuje stejné plýtvání v podobě utrácení zdrojů na boj mezi různými zájmovými skupinami.

Autorem cyklu je Róbert Chovanculiak, překlad Redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 211 × | Prestiž Q1: 5,50

+3 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top