Štítky článku: •  

Hannah Arendt — Eichmann v Jeruzalémě

Během tohoto léta jsem na plážích, koupalištích a jezerech přelouskal relativně známou knihu německé politoložky (zarytě trvá na tom, že není filosofkou) Hannah Arendtové pojednávající o procesu s Adolfem Eichmannem, příslušníkem SS, zodpovědným za masové vraždění Židů.

Eichmann po válce zmizel do Argentiny, ale v roce 1960 ho izraelská tajná služba vypátrala a unesla. V Izraeli byl souzen a rok na to popraven. Hannah Arendtová pro NY Times proces zpravodajsky pokrývala a své články později vydala knižně.

Chtěl bych se podělit s postřehy libertariána, čtoucího knihu 70 let od jejího vydání.

Dílo je dnes známé kvůli svému nešťastnému podtitulu (viz bod číslo 2) — zpráva o banalitě zla. Arendtová Eichmanna nepopisuje jako arciďábla, probouzejícího se každé ráno s potřebou povraždit co největší počet lidí, ale jak běžného, ​​nudného příslušníka střední třídy, jehož hlavním cílem bylo šplhat výš a výš v hierarchii organizace, pro kterou pracuje.

K jeho smůle byl zaměstnán v SS a jeho mateřská „korporace“ se zabývala likvidací národů.

V době vydání ale kniha působila vášnivé reakce z úplně jiného důvodu. Důkladně rozebírala úlohu židovských samospráv v konečném řešení. Neboť bez zamlčování a uklidňování ze strany židovských autorit by nikdy nebylo možné, aby si miliony lidí sbalily kufry a dobrovolně nastoupily do vlaku směřujícího na místo jejich likvidace.

Tak tady je pár postřehů.

1.) Kniha Arendtové je dílo, které rozebírá subjekt zkoumání bez ideologických schematizmů. Autorka je intelektuálka, která je samozřejmě pro mě příliš nalevo (což je ostatně 99 procent intelektuálů všech zemí), ale nemusíme si notovat ve všech oblastech, aby mě její myšlenky neobohacovaly. Na rozdíl od dnešních postmodernistů, kteří na počkání ohromují izolovanými znalostmi a teoriemi podle aktuální potřeby, ale ty postavené jedna vedle druhé si navzájem odporují, Arendtová se snaží podat konzistentní pohled na výsek reality plně si vědoma její komplexnosti a rozporuplnosti.

2.) Eichmann nebyl žádný architekt holocaustu. V SS byl považován za odborníka na židovskou otázku (přečetl si dvě knihy o sionismu) a vedl Ústředí pro židovské vystěhovalectví. Jeho úkolem byly transporty ze západní Evropy. Na území generálního gouvernementu a na dobytých územích na východě (tehdejší Polsko a Sovětský Svaz, čili území, kde fungovaly všechny vyhlazovací tábory) neměl absolutně žádnou pravomoc.

Fakt, že se nám Eichmann jeví jako projektový manažer konečného řešení, je výsledkem medializovaného soudního procesu. Ten probíhal podle tehdejších potřeb izraelské politiky. Židé potřebovali po tak strašlivé zkušenosti alespoň nějaký důkaz o existenci božích mlýnů. A samozřejmě pro aktuální politickou garnituru (Ben Gurion) bylo vypátrání a odsouzení největšího vraha v dějinách pokušením, kterému se nedalo odolat. Proto považuji za docela nešťastné, že se banalita zla studuje na Eichmannově případě. Kolečka masového vraždění roztáčeli jiní (Odilo Globocnik, Oskar Dirlewagner …), psychopatičtí sadisti enormních rozměrů.

Navzdory uvedenému nikdo nepochybuje (ani Arendtová), že pro Eichmanna nic jiného než oprátka nepřicházelo v úvahu.

3.) Zajímavá statistika. Pokud jste uposlechli státní autoritu a nastoupili do vlaku, vaše šance na přežití byla mizivá. Pokud byste ale platné zákony porušili a pokusili se přečkat válku v ilegalitě, vaše šance by se zvýšily na slušných 45 procent.

Lessons learned: nevěř státu (zejména pokud ti přikazuje nastoupit s kufrem do připraveného vlaku)!

4.) Dánsko. Z dánské židovské populace bylo transportováno mizivé procento. Protože celá země jednoduše odmítla s Němci spolupracovat. Židy prostě považovali za stejné občany jako Dány. Místní politici neschválili protižidovské zákony, jednotky SS nedostaly pravomoc ke vstupu do bytů, židovští představení varovali krajany v synagogách. A když přišlo na lámání chleba, Dánové masově skrývali své židovské spoluobčany a pašovali je do neutrálního Švédska.

Lessons learned: až si jednou běžný Slovák vezme za své, že sahat na život a majetek bližního je nemorální (i když je černý, nosí jarmulku nebo nedejbože … je bohatší než já), tak máme vyhráno.

5.) Výjimky. Existuje legenda o Josefovi Tisovi. Ano, spolupracoval s Hitlerem. Ano, poslal Židy na smrt. Ale uděloval výjimky! Tak Arendtová tvrdí, že právě výjimky udělaly z holocaustu takovou tragédii enormních rozměrů. Výjimky zkorumpovaly židovskou elitu a ta Eichmannovi zajistila spořádané nastupování do vlaků smrti. Paradoxně v posledním vlaku se vezli rabíni a ostatní prominentní Židé výjimky — nevýjimky.

Výjimky jsou největším trumfem represe. Představte si dnešní legislativu, kdyby dusila všechny stejně.

A záznam z doby, kdy k intelektuální debatě patřila cigareta stejně, jako dnes obvinění z fašismu.

Hanah Arendt v rozhovoru s Günterem Gaus

Píše pan Andrej Fandák na MenejŠtátu.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 110 × | Prestiž Q1: 5,17

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top