Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Redistribuce hodnot v demokracii (3/3)

Demokracie je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí — přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce — na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost. Pojem pochází z řeckého δημοκρατία (dēmokratía), „vláda lidu“, složeno z δῆμος (dêmos) lid a κράτος (kratos) vládnout. Tolik praví teta Wiki. Díl třetí a poslední.

Racionální iracionality

Demokracie zaručuje systém vlády podle přání a plánů většiny. Nicméně většina nemůže zabránit, aby nepadla za oběť chybným idejím a aby nepřijímala nevhodné programy, kte­rý­mi se nejen nepodaří uskutečnit zamýšlené cíle, ale které skončí katastrofou.
(Mises, 2006, s. 173)

bryan-caplan.jpg (13,010 kiB)
Bryan Caplan

V roce 2007 přišel Caplan se zajímavou odpovědí na výhrady z předchozí části. Na jedné straně přijal kritiku klasické teorie veřejné volby, ale na druhé neopustil názor, že v demokracii jsou přijímány takové politiky, které redistribuují hodnoty na úkor většiny. Tyto dva pohledy se pokusil smířit na první pohled neintuitivním tvrzením: demokracie neselhává z důvodu, že politici systematicky jednají v rozporu se zájmy voličů, tj. voliči nedostávají to, co chtějí; ale naopak, že demokracie selhává právě z důvodu, že voliči dostávají to, co chtějí! (Caplan, 2010).

V první části Caplan (2010) dokázal na empirických datech, že ekonomické názory voličů jsou systematicky chybné v různých oblastech: Silně podceňují dobré fungování trhu v praxi; podceňují výhodnost spolupráce s cizinci; prosperitu ztotožňují ne s vyšší produkcí a efektivitou, ale se zaměstnaností; a mají sklon k pesimismu.

Ve všech těchto oblastech mají voliči systematicky zkreslené názory oproti konsensu ekonomů. Caplan však nezůstal pouze u interpretace empirických pozorování. Vytvořil i teoretický rámec, v němž závěry o iracionalitě voličů vyplývají z vlastností univerzálního modelu racionální volby.1)

Teorie veřejné volby přinesla kromě zmiňované metodologické symetrie i analogii mezi fungováním trhu a demokracie (politického trhu). Jak si spotřebitel na trhu vybírá mezi produkty podnikatelů, tak si volič v demokracii vybírá mezi politikami politiků (politických stran).

Caplan do určité míry zpochybnil tuto analogii a ukázal, že hlasování ve volbách není jen jakousi variací nakupování, ale že tyto dva způsoby rozhodování jsou vystaveny radikálně rozdílným motivačním strukturám. Jeho teorie mu následně umožnila odpovědět na klíčovou otázku: jak je možné dokázat v rámci zažitých ekonomických modelů a bez ad hoc výjimek, že jednotlivec může být racionální na ekonomickém trhu a vzápětí může ten samý jednotlivec volit iracionálně na trhu politickém?

Ekonomové zpravidla předpokládají, že názory jednotlivce jsou jen prostředky k cílům, ale ne cíle samy o sobě. Takový instrumentalismus je stejně předpokládatelný i u voličů. Jednoduchou introspekcí však můžeme tento názor zpochybnit. Lidé často mají preference vůči názorům, které zastávají. Být přesvědčen o své pravdě představuje spotřební statek.

A preference vůči vlastním názorům jsou právě tou kritickou myšlenkou, která dává do souladu teorii racionální volby s faktem, že voliči hlasují iracionálně. Stačí k tomu základní model ekonomie, který obsahuje dvě proměnné: preference a ceny.

Pokud lidé připisují hodnotu svému hmotnému prospěchu, jakož i vlastním názorům a různé (chybné) názory mají různou cenu (náklady) ve formě ztraceného hmotného blahobytu, tak pokud bude cena iracionálního názoru růst, budou jednotlivci více racionální a vice versa.

poptavka-po-iracionalite.png (14,952 kiB)
Obrázek 4
Poptávka voličů po iracionalitě

Jednoduše řečeno, pokud má člověk svůj vlastní a chybný názor na gravitaci a přitom stojí nad propastí, může ho tento omyl a tedy iracionální přesvědčení stát hodně. Na druhé straně názor převzatý od falešného proroka, který tvrdí, že zem vznikla 4004 let před n. l., pravděpodobně žádným způsobem neovlivní pracovní den „věřícího“ (samozřejmě, pokud nepracuje jako pedagog na katedře geologie).

Existují tedy chybné názory, které si může jednotlivec dopřát bez problémů a chybné názory, při kterých musí platit vysokou cenu. Proto množství spotřebovávané iracionality (systematicky chybných názorů) bude záviset na nákladech s ní spojených.

Demokracie je však právě to místo, kde si může jednotlivec dopřát užitek ze spotřebování iracionálních názorů a to skoro bez nákladů. Protože prav­dě­po­dob­nost, že voličův hlas bude právě tím rozhodujícím hlasem, se limitně blíží nule, je cena za iracionální názory zastávané voličům v demokracii také stejně prakticky nulová.

demokracie-3.png (5,413 kiB)
Obrázek 5
Samotná většina redistribuuje hodnoty
směrem k menšině na úkor sebe

Voliči tak budou poptávat politické sebeklamy a budou věřit prakticky lecčemu, což jim přináší příjemně pocity. Pokud např. protekcionismus přinese jednotlivci ztrátu 1000 €, ale prav­dě­po­dob­nost, že hlas voliče rozhodně je 1:10 000, může si volič s negativním předsudkem vůči cizincům dopřát zastávat nesprávný názor pouze za náklady 10 centů. Pokud však bude politika skutečně přijata, bude ve ztrátě 999,9 €. Demokracie má tak v sobě za­bu­do­va­nou rozsáhlou externalitu.

Jde o klasický případ společenského dilematu, kdy optimální chování z pohledu jednotlivce, přináší neoptimální výsledky z pohledu společnosti. Demokracie tak „nefunguje“ z důvodu, že lidé dostávají přesné ty politiky, které sami požadují. Domácí producent může po hlasování iracionálních voličů redistribuovat hodnoty na úkor většiny, většinou je však tato politika zároveň stejně požadovaná.

Zavěr

Žádný ze zde představených modelů pravděpodobně není univerzální a nedokáže vysvětlit všechny jevy, se kterými se setkáváme v reálných demokraciích. Zdá se spíše, že každý model je aplikovatelný na určité specifické společenské situace.

První model tyranie většiny umožňuje poměrně spolehlivě vysvětlit náboženské, národnostní a občanské problémy v různých zemích v různých obdobích.

Nemusíme chodit daleko v čase ani prostoru pro příklady, kdy většina tradičních rodin složená z muže a ženy odmítá považovat za rodinu menšinu homosexuálních párů. Stejně tak model, podle kterého menšina redistribuuje hodnoty na úkor většiny, relativně dobře popisuje dnešní stav ve složitém a rozsáhlém finančním sektoru, kde politici a finančníci mají tendenci zneužívat vysokou informační asymetrii pro své obohacení se na úkor většiny.

A na závěr i model Caplan má svou predikční schopnost. Pětiminutový rozhovor s průměrným voličem dokáže ozřejmit původ množství neefektivních politik, které v konečném důsledku škodí i samotnému mediánovému voliči.

Zajímavé je, že i přesto, že každý ze zmíněných modelů přináší rozdílné predikce ohledně (ne)fungování demokracie, snaha zabránit redistribuci hodnot má v každém případě v zásadě identické řešení — odstranění kolektivní formy rozhodování (demokratičnosti) z té které oblasti.

Takové řešení je však často zpochybňováno známým aforismem Winstona Churchilla: „demokracie je nejhorší forma vlády, kromě všech ostatních, které byly vyzkoušeny“. To však není tak docela pravda. Tento a podobné argumenty jsou založeny na logickém triku falešného dilematu. Nestojíme před binární volbou mezi demokracií a tyranií.

Existuje také třetí možnost v podobě soukromé a decentralizované volby, při které odpadá problém tyranie většiny, kde lidé mají motivaci být informovanými a vyvarovat se iracionálních názorů.

Země, ve které je drtivá většina rozhodnutí nedemokratická, tak nemusí být automaticky krajinou v rukou tyrana; ale krajinou, kde lidé — respektujíce určité normy chování, např. soukromé vlastnictví — svobodně a dobrovolně rozhodují o svých věcech autonomně a bez politiků.


První díl: Tyranie většiny.

Druhý díl: Tyranie menšiny a demokracie vrací úder.

Poslední díl: Racionální iracionality.


1) Caplan nepojednává o racionalitě ve smyslu tranzitivity preferencí, ale o kognitivní racionalitě ve formě teorie racionálních očekávání, podle níž se jednotlivec sice může dopustit náhodné chyby, ale systematicky jsou jeho rozhodnutí správné.

Autorem cyklu je Róbert Chovanculiak, překlad Redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 137 × | Prestiž Q1: 5,48

+3 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Redistribuce hodnot v demokracii (3/3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top