Štítky článku: •  

První dáma československého národního hospodářství (2/2)

Dokončení článku připomínajícího první českou národohospodářku, absolventku Vysoké školy obchodní v Praze, komerční inženýrku a první graduovanou českou ekonomku Ludmilu Zlesákovou.

Národohospodářka

„Byla jsem ještě zcela mladou profesorkou, ale měla jsem ráda své povolání, které bylo mým uvědomělým cílem od studentských let. V době, kdy jsem se chtěla provdati a vyřešiti i svůj soukromý život způsobem, který by mu dával plné lidské naplnění, v letech 1927–28, byla jsem zneklidňována hlasy o znovuzavedení celibátu. Ty mne vlastně přivedly na jaře 1929 do ŽNR [10] (Nosilová–Zlesáková, 1940)

V anketě časopisu Ženská rada odpovídaly na začátku druhé světové války členky ŽNR na otázku „Jak jsem se stala feministkou?“ Mnohé odpovědi sice používaly argumenty hospodářské, pouze Dr. Nosilová však ve své odpovědi naznačila své velké ekonomické téma: ekonomii práce.

Důsledkem válek 19. století bylo mimo jiné zavedení celibátu učitelek (srov. Lipovská, 2018). Československé Národní shromáždění proto již v květnu 1919 schválilo zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských /měšťanských/ v republice Československé, předkladatelé přitom mimo jiné podávali argumenty ekonomické:

  • „Pak-li jsou učitelky nuceny, aby se po sňatku vzdávaly svého povolání, ztrácí tím stát řadu zkoušených a kvalifikovaných sil a zároveň i značná část kapitálu, investovaného v odborné vzdělání těchto žen, přichází tak na zmar.
  • Námitka, že by provdaná učitelka měla dvojí zaopatření, nemůže býti vážným důvodem proti zrušení celibátu učitelek. Dnes téměř všichni učitelé mají své vedlejší zaměstnání, poněvadž svým platem nemohou uhájiti života svých rodin a nikdo se nad jejich „dvojím zaopatřením“ nepozastavuje. Konečně moderní žena nemá vůbec ve sňatku hledati a viděti své zaopatření, nýbrž úkol a smysl svého života“ (Tisk 1439).

Celibát primárně sloužil k omezení strany nabídky na trhu práce. Zejména během recesí poslanci pravidelně požadovali, aby ženy zaopatřené (tedy zejména vdané) nechaly svá zaměstnání mužům jako živitelům rodin. Ženy na počátku 20. století na trhu práce vystupovaly ve třech rolích:

  1. jako ženy v domácnosti zůstávaly ekonomicky neaktivní;
  2. zejména dělnice pracovaly na nejnižších pozicích a za nízkou mzdu z čistě existenčních důvodů;
  3. takzvané pin-money workers, tedy ženy, které pracovaly na částečný úvazek, aby získaly drobný důchod nad rámec svých běžných potřeb. Anglický termín pin money [11] ostatně vystihuje, že se jednalo o příjmy určené na nákup broží a dalších zbytných drobností (Trafler, 2008).

Právě pin-money podle některých ekonomů a politiků své doby umožňovaly zaměstnancům vyplácet ženám nižší mzdy, neboť ženy na tomto tržním segmentu nepožadovaly mzdy pokrývající náklady na pokrytí životních potřeb. Těmito dumpingovými mzdami pak ženy pracující na částečný úvazek získávaly podle dobových autorů nekale konkurenční výhodu nad ženami pracujícími na plný úvazek a částečně také nad muži.

Americká ministryně práce a sociálních věcí v Rooseveltově administrativě Frances Perkinsonová (1933–1945) například o ženách pobírajících pin-money hovořila jako o „sobeckých, krátkozrakých stvořeních, které by se za sebe měly stydět“, neboť „dokud nebude každá žena dostávat minimální mzdu — čímž v New Yorku myslím ne méně než 20 dolarů týdně — dokud nemáme pevně ustanovený zvyk zkrácených úvazků a nějaké formy starobního zajištění, nepodpořím ty, kdo bez jakékoli ekonomické potřeby konkurují svým šarmem a vzděláním, jejich výhodou nadřazenosti, dělnickým dívkám, které mají jen své dvě ruce.“

Zajištěným ženám dále doporučila, ať se raději věnují architektuře, malování, hudbě, politice, charitě, právu, lékařství a učitelství, neboť tím ostatní poškodí méně (Perkinsonová, 1930). Ještě před Velkou hospodářskou krizí existovaly zákony zakazující placenou práci vdaných žen v devíti státech Spojených států amerických, do roku 1940 však jejich počet vzrostl na 26 (McDonald Way, 2018).

Nižší mzdy žen byly v meziválečném období charakteristické i pro československou ekonomiku. Nosilová proto v roce 1937 psala:

„Průměrné střední mzdy žen jsou stále o více nežli 1/3 nižší nežli průměrné mzdy mužů. Ve veřejných službách mají sice ženy teoreticky stejné platy jako muži, nedostávají se však postupně do vyšších platových tříd nikde, kde není přímo automatika. Ženina práce jest tedy hodnocena a placena hůře nežli práce mužů. A tato její nevýhoda jest další zbraní proti ní. Muži vidí v ženě tak trochu zrádce, stávkokaze, který, přijímaje práci za nižší mzdu, poškozuje i jejich mzdové posice. Vytýkají jí, že konkuruje způsobem, který není tak zplna fair play. Jsou přesvědčeni, že kdyby ženy pracovaly jen za stejné mzdy s nimi, přestaly by jim býti nebezpečné, neboť by pak nedostaly práci vůbec. A tak tu ženy stojí na strašném rozcestí.

Z důvodů existenčních i mravních pracovati musí, pracují tedy za to, co vůbec mohou dostati. Jest přirozené, že se ve svém celku snaží získati stejné platy s muži za stejnou práci.“

Do diskuse o tzv. propouštění vdaných žen ze státních služeb vstoupila jako ekonomka argumenty národohospodářskými, když upozorňovala, že propuštěním vdaných žen se nezaměstnanosti nezamezí, nýbrž se pouze přesune — například proto, že vdaná žena v domácnosti již nebude potřebovat (nebo si nebude moci dovolit) pomocnou sílu, kuchařky, hospodyně nebo vychovatelky proto budou propouštěny (Nosilová, 1932):

„V těchto rodinách by se začlo neodborně šíti doma, dražší techniky domácenských strojů by se odhodily (neboť provoz stojí peníze) neb prodaly, eventuelní splátky nábytku neb rodinných domků by se neplatily atd. Následky nedozírné, ve velké procentu rodin nejradikálnější — totiž rozvod. (V Rumunsku po návrhu podobného zákona bylo okamžitě podáno asi 3000 žádostí o rozvod, takže bylo státní správě jasno, že zákon nemůže býti proveden.)“

Makroekonomické důvody pak používá, cituje-li z rezoluce Ženské národní rady:

„Poruchy výroby a oběhu statků těžká krise hospodářská a z ní vyplývající nezaměstnanost stávají se záminkou útoků na rovnoprávnost žen, na její hospodářskou, ale tím i osobní svobodu. Připomínáme, že společnost musí a může nalézti jiné prostředky, aby zmenšila nezaměstnanost“ (ibidem).

Navzdory úsilí Dr. Nosilové i dalších členek ŽNR bylo propouštění vdaných žen z veřejné služby nakonec prosazeno vládním nařízením č. 379/1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě. Podle § 16 nařízení „provdané ženy nemohou býti platně ustanoveny ve státní ani v jiné veřejné službě.“ Smyslem nařízení bylo získat po německém záboru českého pohraničí volná pracovní místa pro české uprchlíky (srov. Rákosník, 2008, s. 27). Přechod na válečnou ekonomiku v rámci německého pokusu o vybudování Großraumwirtschaft ovšem přinesl zcela nové hospodářské problémy, které širší diskusi role žen na trhu práce ukončily bezmála na dalších padesát let.

Závěr

První století českého národohospodářství postrádalo výrazné ženské osobnosti. Záhy po založení Vysoké školy obchodní v Praze se však objevily první české komerční inženýrky. Většina z nich se ovšem orientovala na oblast účetnictví, obchodu či ekonomického vzdělávání, doposud naopak není známa žádná ekonomka, která by v období první republiky působila na akademické půdě. Jedinou komerční inženýrkou, která se dokázala v oblasti národního hospodářství — zejména pak veřejné diskuse hospodářské politiky — skutečně prosadit, byla doktora Ludmila Zlesáková-Nosilová-Mužíková.

Zatímco dvě její blízké spolupracovnice z Ženské národní rady byly popraveny (senátorka Františka Plamínková roku 1942 během heydrichiády a doktorka Milada Horáková roku 1950 v rámci procesu s „dr. Miladou Horákovou a spol.“) a jedna odsouzena k 22 letům vězení (prof. Růžena Vacková v procesu „Mádr a spol.“), Ludmila Zlesáková-Nosilová „pouze“ upadla, navzdory svému výraznému působení ve veřejné diskusi i rozsáhlé publikační činnosti, v zapomnění. Snad jedinou připomínkou její práce zůstal útlý spisek Naše ženy v historii a výstavbě státu, který vydala bezprostředně po druhé světové válce (Mužíková-Nosilová, 1946).

Jakkoli její ekonomický přínos nesnese srovnání s dílem jejích vrstevníků, jednalo se o první pokus ekonomicky vzdělané ženy ovlivňovat hospodářskou politiku: nikoli na základě ideologie či stranického programu, nýbrž výlučně pomocí argumentů ekonomické vědy.

Tento příspěvek představuje v roce 50. výročí jejího úmrtí pouze prvotní nástin života a práce první české komerční inženýrky. Podrobnější reflexe bude vyžadovat hlubší archivní pátrání zejména v osobní korespondenci z pozůstalostí členek Ženské národní rady, kronikách obchodních akademií, na kterých během svého profesního života působila, i v podkladových materiálech jednání Národního shromáždění.

Samostatnou otázkou pro další výzkum pak zůstává její působení v 50. a 60. letech 20. století či její ekonomické komentáře k přechodu na centrálně-administrovanou ekonomiku. Jakkoli nelze ekonomii jako vědu ani hospodářskou politiku jako její aplikaci rozdělovat na „mužskou“ a „ženskou“, osud první české ekonomky z počátku „českého století“ si zaslouží být uchován alespoň jako poznámka na okraji dějin českého ekonomického myšlení.

Poděkování

Za cennou pomoc s vyhledáváním archiválií spjatých se životem první české národohospodářky děkuji Mgr. Kristýně Janečkové a PhDr. Kamile Mádrové, Ph.D., pracovnicím Archivu ČVUT, PhDr. Marku Brčákovi, pracovníku Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy, PhDr. Jakubu Kunertovi, hlavnímu archiváři České národní banky a Mgr. Vojtěchu Šustekovi, Ph.D., Mgr. Veronice Knotkové, Vlastě Měšťánkové a Radku Slunečkovi z Archivu hlavního města Prahy.

Literatura

  • Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et historica. Univerzita Karlova. 1983.
  • Appeltová, Michaela. Ve víru událostí: YWCA a spolkový život v roce 1948. Diplomová práce, Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova v Praze. 2008.
  • Bečvařová, Martina. Doktorky matematiky na univerzitách v Praze 1900–1945. Karolinum Press. 2019.
  • Bednářová, Věta. České ženské hnutí do roku 1948. Český časopis historický = The Czech Historical Review / Praha: Historický ústav ČSAV 89, č. 2, (1991) s. 232–238. 1991.
  • Cicarelli, James, Cicarelli, Julianne. Distinguished Women Economists. Greenwood Publishing Group. 2003.
  • Hayek, Friedrich Augus von. Autobiografické rozhovory. Barrister & Principal. 2002.
  • Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 30. 8. 1927, 35(437, odpolední vydání).
  • Lipovská, Hana. Kdo chce naše peníze? Ekonomie bez politické korektnosti. Grada. 2018.
  • McDonald Way, Megan. Family Economics and Public Policy, 1800s–Present: How Laws, Incentives and Social Progras Drive Family Decision-Making and the US Economy. 2018.
  • Mlčoch, Lubomír. Soudobá ekonomie očima tří generací. Karolinum Press. 2013.
  • Mužíková-Nosilová, Ludmila. Naše ženy v historii a výstavbě státu. Ministerstvo informací. 1946.
  • Mužíková, Ludmila. Svět se netočí jen kolem nás. Vlasta, 29. 10. 1969.
  • Národní listy. 3. 12. 1940. Ceny České akademie technické. Roč. 80 (330).
  • Nařízení vlády ze dne 27. dubna 1934, č. 84/1934 Sb., kterým se vydává řád pro dosažení doktorátu věd obchodních.
  • Nosilová-Zlesáková, Ludmila. A ještě ta dvojí pravda. Národní listy, 4. 12. 1932, 72(335).
  • Nosilová-Zlesáková, Ludmila. Jsme kritisovány! Eva: časopis moderní ženy. Praha: Melantrich, 01.01.1934, 6(5). s. 28.
  • Nosilová, Z. Ludmila. 1937. Žena pracuje. Eva — časopis moderní ženy, 15. 9. 1937, 9(20), str. 12.
  • Nosilová-Zlesáková, Ludmila. Jak jsem se stala feministkou? Ženská rada, 29. 2. 1940, str. 30–33.
  • Perkinsonová, Frances. In Should Women Earn Pin Money? MacLean´s Magazine. 1930.
  • Rákosník, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity. Nezaměstnanost v Československu v letech 1918–1938. Karolinum Press. 2008.
  • Tisk 1366. Zpráva školského výborunávrhu poslance dra Velicha, dra Srdínka, dra Krejčího, Housera, dra Lukavského a soudruhů, (čís. tisku 516) aby byla zřízena československá státní vysoká škola obchodní v Praze. Praha, 26. 5. 1919.
  • Tisk 1439. 1919. Zpráva kulturního výboru o návrhu členů N. S. Aloise Konečného, Fr. Housera, Josefa Smrtky, Fr. Zeminové a společníků (tisk č. 828), aby zrušen byl celibát učitelek. Praha, 15. 7. 1919.
  • Trafler, Janice. Gendered Dollars: Pin Money, Mad Money, and Changing Notions of a Woman´s Proper Place. Essays in Economic & Business History — Vol XXVI, s. 189–202. 2008.
  • Uhrová, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy.
  • Vládní nařízení č. 379/1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě.
  • Vládní nařízení ze dne 23. června 1953, č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol.
  • Nestačí mít jen pravdu. 20. 3. 1968, 22(12), str. 2.
  • Wagnerová, Alena, K. České ženy. Fragment. 2003.
  • Wayne, Tiffany, K. American Women of Science Since 1900, svazek 1. ABC­–CLIO. 2011.
  • Zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských /měšťanských/ v republice Československé.
  • Zákon č. 461/1919 Sb., ze dne 23. července 1919, kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze.
  • Zlesáková, Ludmila. Eva — Časopis moderní ženy. Anketa. 15. 12. 1928. Roč. 1(3), str. 15. 1928.

Příspěvek na konferenci u příležitosti 100. výročí obchodního vzdělávání v naší zemi, Praha, VŠO, 19. 9. 2019.

Píše paní Hana Lipovská na Ekonomie selského rozumu


[10] Ženská národní rada.

[11] Lidové noviny (1927) překládaly výraz pin-money  jako jehelné: „Jehelné říkají Angličané penězům, které dává manžel ženě na volná vydání. Zajímavý je původ tohoto názvu. Anglické slovo pinmoney znamená vlastně peníze na špendlíky a vzniklo za krále Karla I., který zakázal dovoz špendlíků z ciziny. Za tuto výsadu musili špendlikáři platiti do královské pokladny ročně 500 liber šterlinků a král přiřkl tyto peníze své choti Henriettě Marii jako pin-money pro její soukromá vydáni.“

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 201 × | Prestiž Q1: 4,22

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top