Štítky článku: •  

To je úplná pitomost, paní Maláčová!!!

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Státní rozpočet pro příští rok je založen na nerealisticky optimistických předpokladech podobně jako ten na rok 2009, kdy tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek zasekl rekordní sekeru ve výši 192,4 miliardy korun.

Podle Markéty Šichtařové se nejdůležitější finanční nástroj vlády stal fraškou, protože za jeho neplnění stejně nejsou žádné postihy. V souvislosti s přislíbeným zvyšováním platů státních zaměstnanců analytička tvrdí, že čím víc populistická vláda tlačí na rychlý růst mezd, tím větší jsou pak ekonomické problémy v útlumové fázi hospodářského cyklu.

Vláda v pondělí jednomyslně schválila návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 40 miliard korun. Jeho hlavními prioritami podle koalice jsou zvýšení důchodů, platů učitelů, rodičovského příspěvku, výdajů na výzkum a vývoj nebo podpora sportu a vyšší investiční výdaje. Oproti tomu původnímu se navýšily prostředky pro některé resorty, růst na výdajové stránce byl „vyřešen“ vyššími předpokládanými příjmy, aniž by vzrostl plánovaný schodek. Jak byste nejdůležitější finanční nástroj vlády pro rok 2020 okomentovala?

Víte, bohužel, ten „nejdůležitější finanční nástroj vlády“ se už stal jen takovou fraškou, a to není nadsázka. To je fakt vyplývající z tohoto: Státní rozpočet se neplní a ani plnit „nemusí“, protože za to nejsou žádné postihy. Ostatně za to ho také kritizuje Nejvyšší kontrolní úřad ve své poslední zprávě — zkrátka je ohromný rozdíl mezi plánovaným a skutečným výsledkem hospodaření. Když je rozdíl v řádu mnoha desítek miliard korun, přestává mít rozpočet jako zákon smysl. I proto ho ve Sněmovně nikdo moc neřeší. Hospodaří se tak, jak se zrovna vláda vyspí. V tomto světle je tedy vlastně jedno, co vláda schválila. Což je ovšem dost hrozné zjištění.

A to není vše. Nejvyšší kontrolní úřad také v této zprávě tvrdí, že státní rozpočet je na případnou ekonomickou recesi připraven ještě hůř, než tomu bylo před deseti lety. To je pecka, protože už tehdy to byla pro státní kasu katastrofa. Ministr financí Miroslav Kalousek dokázal zaseknout rekordní sekeru ve výši 192,4 miliard korun za jediný rok, ačkoli rozpočet počítal s deficitem „jen“ 52,2 miliardy korun. I tehdy jsem psala, že je rozpočet založen na nerealisticky optimistických předpokladech. Ani tehdy to nikdo kompetentní nechtěl slyšet.

V příštím roce by se měli mít určitě lépe ti, které zaměstnává stát. Všem bez rozdílu se v tarifech přidá o 1500 korun. Ale podle analýzy Hospodářské komory si v soukromé sféře polepší zaměstnanci také, každý měsíc průměrně o 2088 korun hrubého. Jsou to adekvátní proporce mezi růstem příjmů ve veřejném a v soukromém sektoru?

Ono to funguje tak, že soukromý sektor v našich podmínkách obvykle jen pasívně sleduje vývoj platů ve státní sféře… a vláda tlačí na stálý růst platů bez ohledu na to, nakolik si to ekonomika může, či nemůže dovolit. A právě že aktuálně si to moc dovolit už nemůže. Řeknu vám to takhle: Když pracujete s velkým množstvím různě velkých firem a z různých oborů jako já, má to výhodu, že vidíte určité trendy, které v oficiální statistice nejsou ještě moc vidět. Jedním z takových trendů, které už několik měsíců pozoruji, je zajímavý rozpor: Sice dle statistiky roste celá ekonomika i maloobchodní tržby, ale firmám navzdory vyšším tržbám klesá ziskovost a opět se dostávají do druhotné platební neschopnosti, tedy mají peníze na papíře, ale ne na účtu, protože klienti jim neplatí. Ekonomika je tedy už ve stádiu útlumu.

Ale proč klesá ziskovost? Tím se dostáváme k jádru věci. Krom jiného klesá i proto, že populistická vláda plus centrální banka intervencemi, nulovými úroky i administrativním zvyšováním platů nesmyslně růst platů vybičovaly. Kdyby nedělaly nic, nebylo by teď zpomalování tak výrazné. Takže čím víc populistická vláda tlačí na rychlý růst mezd, tím větší jsou pak ekonomické problémy v útlumové fázi hospodářského cyklu. Mzdy totiž dlouhodobě musí růst v souladu s růstem produktivity! A to se neděje.

Ministryně práce Jana Maláčová v rozhovoru pro Lidové noviny naznačila, jak by se daly v budoucnu řešit problémy s narůstajícími objemy důchodů. Všem, kdo si odpracovali potřebné roky, by stát garantoval minimální důchod, který by se hradil ze státního rozpočtu. A to, co by se vybralo na sociálním pojištění, by už nešlo na veškeré důchody jako dosud, ale jen do zásluhové složky. Nový zdroj by měl dle ní plynout ze zdanění zisku a kapitálu, typově třeba ze sektorové či digitální daně. Jaké je vaše hodnocení tohoto záměru?

To je úplná pitomost. Dojímá mě, jak vždy někdo přijde s tím, že důchody se vyřeší tím, že namísto — prázdné — obálky v šuplíku použij — prázdnou — obálku pod polštářem… Je přeci úplně jedno, jak se jmenuje hromádka, ze které financování důchodů jde — jestli tu hromádku pojmenujeme „státní rozpočet“, nebo „mimorozpočtový fond“, nebo třeba „fond sociálního pojištění“. Pointa je v tom, že se od pracujících vybere tolik a tolik, a jiných tolik a tolik se vyplatí důchodcům. A tyhle příjmy a výdaje nesedí. Paní Maláčová tedy vlastně nevymyslela nic. Ono se taky nic velkého vymyslet ani nedá. V zásadě totiž máme tři možnosti, jak k financování důchodů přistupovat:

Zaprvé průběžný systém, kdy to, co se dnes vybere, se taky dnes vyplatí. Myslím, že tím to nakonec taky skončí a že tento systém se paradoxně ukázal jako nejlepší.

Za druhé můžeme mít kapitálový systém, kdy dnes něco naspoříme, to něco uložíme, necháme zhodnotit a v důchodu vyplatíme. To je systém, který by mohl fungovat, kdyby jednak bylo možné garantovat, že vláda nepodlehne pokušení a ty peníze nikdy v dalších desetiletích neukradne, jednak kdyby se skutečně zhodnocovaly — jenomže kvůli tomu, jak centrální banky snížily úrokové sazby do záporných hodnot, peníze se nezhodnocují, ale naopak vaše úspory mizí.

Třetí možností je kombinace předchozího. Nic víc vymyslet nelze.

Americká centrální banka snížila základní úrokovou sazbu o čtvrt procentního bodu do rozpětí 1,75 až 2,00 procenta. Prezident Donald Trump ji a jejího šéfa Jeroma Powella tvrdě vypeskoval za to, že ji „nesnížil na nulu, nebo ještě níž“. Za příklad dal Fedu Evropskou centrální banku, která má záporné úrokové sazby a minulý týden obnovila nákup dluhopisů. Kam „selhání Fedu, žádná kuráž, žádná soudnost, žádná vize“, jak tento krok charakterizoval americký prezident, může dovést hospodářství Spojených států?

Jen díky tomu, že USA mají nezávislou centrální banku, která nepřistoupila na takové pitomosti jako snižování úrokových sazeb na nulu nebo do záporu, není americká ekonomika v takovém marasmu jako ekonomika evropská. Evropská měnová politika Evropské centrální banky se nám ještě krutě vymstí — i nám, kteří nejsme v eurozóně, i když méně než eurozóně samotné. Vymstí se nám třeba na znehodnocování úspor v penzijních fondech, jak jsem o tom už mluvila, ale i na poklesu konkurenceschopnosti a zakonzervování dlouhodobě extrémně nízkého hospodářského růstu.

Ačkoli se neustále volá po úsporách energií, tak v Německu v uplynulých letech rostla domácnostem cena elektřiny s ročním odběrem 1500 kWh za kilowatthodinu o 8,4 procenta, zatímco těm, kteří spotřebovávali čtyřikrát tolik, se cena zvedla jen o 4,8 procenta. Je to dáno tím, že náklady na energetickou síť rostou a s tím i pevná část účtu za elektřinu, kterou platí všichni stejnou. Nebylo by při té hysterii, která kolem spotřeby energií především v Evropě panuje, logičtější chtít po provozovatelích sítí takový vzorec výpočtu ceny, aby nedocházelo k tomu, že šetřit elektřinou se nevyplácí?

Problém je v tom, že v Německu zavedli obnovitelné zdroje energie, tedy zejména solární a větrnou energii, a zrušili klasické. Ty obnovitelné jsou ale nestabilní, mají nestabilní výkon — na rozdíl od klasických zdrojů. Výsledkem jsou proměnlivé dodávky do elektrické sítě a zvýšené nároky na tuto síť. Tudíž logicky se musí víc do rozvodné soustavy investovat, tedy logicky roste cena elektřiny. To nemá nic společného s šetřením, ale právě s tím, že je nutno bezprecedentně posílit rozvodnou soustavu, aby ten nápor nerovnoměrného toku energie vydržela, aby nedocházelo k blackoutům a podobně. Takže chyba není v nějakém šetření či nešetření, ale v tom, že je principiálně nesmyslné tak moc tlačit na obnovitelné zdroje.

Podle nového indexu společnosti Deloitte je Česko v kvalitě života na 24. místě ze 149 hodnocených zemí. První je Norsko, druhé Dánsko, třetí Švýcarsko. Vábilo by vás žít s rodinou v některé z těchto zemí, jejichž obyvatelé se dle nejrůznějších ukazatelů mají v souhrnu nejlépe?

Tyhle průzkumy mají mizernou vypovídací schopnost. Jsou většinou konstruovány takovým způsobem, že vypovídají především o tom, jak život v té které zemi posuzují lidé, kteří v ní žijí. Norové jsou se svým způsobem života spokojeni, protože mají veskrze socialistickou mentalitu.

Možná, že kdybyste se zeptali lidí v Severní Koreji, řekli by vám, že žijí v té nejlepší zemi na světě, protože režim jim už dostatečně vymyl hlavy a vážně si to myslí…

Ono asi není tak úplně náhodné, že na předních místech se objevily země, které adorují poměrně kolektivistický způsob života a odmítají individualitu. Krásně to je vidět třeba na příkladu knihy Ukradený syn, kterou jsem napsala — v ní popisuji, jak kolektivisticky myslí právě ve Švýcarsku. Lidé s trochu svobodomyslnější mentalitou, kam Středoevropany počítám, ale většinou mají velký problém s tímto prostředím splynout a necítí se v něm dobře.

V podstatě každý, kdo si knihu Ukradený syn přečetl, reagoval slovy: „To snad není možné, že by se něco takového odehrávalo ve Švýcarsku?!“ Takže já jsem opravdu hodně ráda, že žiju v naší zemi.

Píše paní Markéta Šichtařová pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 295 × | Prestiž Q1: 9,60

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 4 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Tomáš Fiala

Paní Šichtařová se jako všichni mainstreamoví ekonomové dopouští jedné (vědomé nebo dokonce záměrné?) chyby ohledně spoření na zabezpečení stáří (mládí, studia, nemoci, nezaměstnanosti, ...). Za spoření považuje pouze nějaké odkládání peněz do (státních/státem ovládaných) bankovních produktů. Vůbec neuvažuje o spoření v podobě akcií a jiných podílů na podnikání, Au/Ag, nemovitostí (těch zejména kdekoli na světě, ne/jen/ "doma"), whisky, obrazů, autoveteránů, starožitností atd. I když je fakt, že některé z těchto variant jsou v současné době zřejmě nesmysl (umělecká díla, starožitnosti).

Pokud už vůbec jako budu libertarián ochoten uvažovat o státem organizovaném důchodovém zabezpečení, tak se paní Šichtařová, stejně jako každý mainstreamový ekonom, stydí předložit čtenářům k posouzení např. chilský důchodový systém. Ten je totiž v příkrém rozporu s jejím tvrzením: "Zaprvé průběžný systém, kdy to, co se dnes vybere, se taky dnes vyplatí. Myslím, že tím to nakonec taky skončí a že tento systém se paradoxně ukázal jako nejlepší." Chilští pracující zcela jednoznačně dali najevo, že právě tento průběžný systém je doslova a bez uzardění na 3,14ču a jakmile jim bylo umožněno ho opustit, taky to ve většině (výrazně převyšující 90%) učinili. Proč se stydí? No protože tento (z pohledu dnešních států) převratný a (relativně) vysoce funkční systém byl v Chile nastartován v roce 1981 - za Pinocheta...

Redakce

V jiném článku MŠ o zlatu hovoří, ale teď už je relativně drahé. V každém případě diverzifikovat. Ono je poněkud nevděčné dávat v lidově-popularizačním článku nějaké konečné návody na investování.
Tu problematiku Chile teď už moc nesleduji, ale od dob Pinocheta doznal ten systém mnoha změn směrem k centralismu a nedobrovolnosti.

Tomáš Fiala

1 uncová zlatá mince je i za cca 50k za půlzdarma. Chápu, že pro někoho je to strašně moc (třeba pro mě :-) ). 1 uncová stříbrná mince za pár stovek je zadáčo (i pro mě). V budoucnu, kterého se dožijem, se za jednu uncovou stříbrnou minci dostane koupit jedna Oktávka nebo Golf. Vsadíme se? Kolik stál dobrej kůň v Anglii, když libra byla ještě libra = libra stříbra...?

Šlo mi spíš o ten stud připomínat původní funkční systém jen kvůli Gustovi (ne Husákovi). Taky nemám tuchy, kudy se posléze vydal chilský penzijní systém. I k tomu původnímu mám x výhrad. Nejen nemožnost diverzifikace pro nízkopříjmové. Ale třeba právě možnost následného socanského domrcasení takového etatistického systému.

Tomáš Fiala

Teda aby bylo jasno. Paní Šichtařovou považuju za špičku v oboru mezi mainstreamovými ekonomy.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top