Štítky článku: •  

Diagnóza z pravěku

Současní socialisté stejně jako jejich předchůdci cíleně likvidují institut soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Točíme se v kruhu a socialistické ideje stále táhnou. Pro obyvatele zemí, které si prakticky vyzkoušely desetiletí života v reálném socialismu, je to dost nepochopitelné a na věrozvěsty sociálního pokroku, jako jsou Bernie Sanders nebo Jeremy Corbyn, koukají jako na podivná zvířata v zoo. Jenže socialismus prohnaný progresivistickou revolucí dnes Západ obchází jak to pověstné Marxovo strašidlo komunismu. A — bohužel — vítězí.

Nedávno česky poprvé vydané dílko Ludwiga von Misese Socialismus, napsané téměř před sto lety, působí při sledování dnešních diskusí jako dokonalé déjà vu, byť v roce 1922 nebylo o dnešní progresivistické agendě ani vidu a dnešní pokrokáři své spojování s marxismem většinou popírají a označují za směšné.

Moc disponovat

Corbyn otevřeně plánuje vyvlastňování britských fabrik a je socialistou starého střihu, ovšem ti modernější se obejdou bez znárodňovacích dekretů. Podstatu ale nezastřou. Pro Misese a všechny klasické liberály „vlastnictví znamená moc disponovat, a pokud je moc disponovat oddělena od svého tradičního označení a předána instituci s novým názvem, je stará terminologie prakticky bezvýznamná“.

Položme si otázku, nakolik je v současné Evropě ještě moc nad podniky v rukou jejich nominálních vlastníků. Uvědomme si, jak je dnešní podnikatelské prostředí proregulované, kolik máme ekologických omezení a co vlastně znamenají další plánované kroky, například v podobě emisních limitů vynucujících si masovou výrobu elektromobilů či tzv. zelených financí, které mají svěřit centrální moci rozhodování nad tím, co mohou nominálně privátní banky financovat.

Mises v tom má jasno:

„Musíme uvažovat nikoli nad slovy, ale nad jejich věcnou podstatou. Omezení vlastnických práv — stejně jako jejich formální převod — je prostředkem socializace. Pokud si stát přisvojuje moc disponovat kousek po kousku rozšiřováním svého vlivu na výrobu, pokud je moc určovat, jakým směrem se bude výroba ubírat a jaký druh výroby to bude, svěřena státu, pak vlastníkovi nezbude víc než jen prázdný titul. Všechna moc přejde do rukou státu.“

Současní socialisté tak cíleně likvidují institut soukromého vlastnictví výrobních prostředků. A opět ve prospěch všeho lidstva. Jen už nejde o sociální spravedlnost a ukončení kapitalistických krizí z nadvýroby, ale o záchranu civilizace před globálním oteplováním způsobeným kapitalistickou hrabivostí podnikatelů ohrožujících životní prostředí.

A stejně jako kdysi jde o kritiku nedostatků kapitalismu, aniž by se někdo obtěžoval dokazováním, že jiný, nový systém je lepší. Ale stále přitom platí, co Mises před sto lety socialismu vyčítal: „Nestačí pouze dokázat, že kapitalistický společenský řád má svoje chyby a nevytvořil ten nejlepší z možných světů. Je nezbytné dokázat, že socialistický řád by byl lepší.“ Nutno dodat, že v roce vydání této knihy pokus o důkaz prakticky probíhal v Rusku a my jsme si později toho dokazování užili pěkných čtyřicet let. A tudíž není divu, že se nový socialismus nevrací pod rudou, ale pod zelenou vlajkou. Podobnost ovšem zastře stěží.

Ta je celkem zřejmá i z používaných technik diskuse s oponenty, kterou Mises výstižně popsal:

„Marx s Engelsem se nikdy nesnažili vyvrátit argumenty svých oponentů. Uráželi je, zesměšňovali, vysmívali se jim a pomlouvali je — a v užívání těchto metod jsou jejich následovníci stejnými odborníky. Jejich polemika nesměřuje k věci, ale k osobě.“

Pro ty, kdo sledují pokusy o diskusi nejen zelenou, ale i o agendě genderové či LGBT je tato metoda dobře známou praxí.

Leckoho z mladších mimochodem asi překvapí, že vztahy mezi pohlavími a instituce manželství byly před sto lety poměrně zásadní součástí diskusí o socialismu. A to až tak, že zaujaly ekonoma Misese natolik, že jim věnoval celou kapitolu, která začíná velmi pozoruhodně:

Návrhy na změnu vztahů mezi pohlavími jdou dlouhodobě ruku v ruce s plány socializace výrobních prostředků. Manželství má zmizet a uvolnit místo novému uspořádání, které by mělo být více v souladu s fundamentální povahou obou pohlaví. Až se člověk vysvobodí z jařma ekonomické práce, láska má být osvobozena od veškerých ekonomických omezení, která ji znesvěcují. Socialismus neslibuje pouze materiální blahobyt — bohatství pro všechny —, ale také univerzální štěstí v lásce.“

Stranou nezůstal ani feminismus, který se nám nyní může zdát vymknutý z kloubů, ale už Mises vnímal, že:

„Omyl rozšiřování principu rovnosti před zákonem na pole obecných společenských vztahů se vyskytuje i v oblasti vztahu dvou pohlaví. Stejně jako se pseudodemokratické hnutí snaží státními nařízeními vymazat přirozené a společensky podmíněné nerovnosti, jako chce učinit silné rovnými slabým, talentované netalentovaným a zdravé nemocným, tak se radikální křídlo ženského hnutí snaží učinit ženy stejnými, jako jsou muži.“

Socialismus je destrukce

Ale vraťme se k samotné podstatě socialismu a jeho současné reinkarnaci v proměně západní, zejména evropské společnosti ve jménu boje s klimatickou změnou. Její důsledky jsou lidem s prožitkem reálného socialismu známé z osobní zkušenosti, ovšem Mises je již velmi prozíravě formuloval:

Esencí socialismu je destrukce. Socialismus nic netvoří, ale pouze spotřebovává vše, co vytvořil společenský řád založený na soukromém vlastnictví.“

A dodal:

„Politika destrukce znamená spotřebu kapitálu. Tento fakt si uvědomuje jen hrstka lidí.“

Co dnes vidíme jiného na příkladu vládami naordinované transformace evropského automobilového průmyslu než destrukci kapitálu vytvářeného posledních sto let. Dosud produkované výrobky jsou nařízením vlád nahrazovány produkty s nižší užitnou hodnotou a výrazně vyššími výrobními náklady. Děje se to na výrobních prostředcích pořízených z dřívějších zisků, které se už nebudou opakovat. Podobných procesů, kdy firmy musejí vyrábět to, co jim stát nadiriguje nařízeními a regulacemi, je ale mnohem více.

Že u toho nikdo nemává rudým praporem a proletářskými hesly a z Aurory taky zatím nikdo nevystřelil, na podstatě socializace ekonomiky nic nemění.

Tak to totiž chodí už dávno:

„Socialistická politika používá dvě metody pro dosažení svých cílů: zaprvé se zaměřuje na přímou konverzi lidí k socialistickému přesvědčení, zadruhé se zaměřuje na ničení společenského řádu založeného na soukromém vlastnictví. Socialistické reformní strany a evoluční křídlo socialistických stran preferují první metodu. Druhá metoda je zbraní revolučního socialismu, který se snaží vyčistit půdu, na níž má vyrůst nový společenský řád, zničením starého. Do prvního patří kategorie postátňování a regulace podnikání, do druhé sabotáže, stávky a revoluce. Význam tohoto rozdělení postupem času klesá kvůli faktu, že výsledky obou skupin se od sebe nijak zásadně neliší.“

Zbývá jen dodat, že jsme nedávno v OSN viděli, jak ta první parta nadšeně tleská mladé zástupkyni party druhé.

Nutno připustit, že Mises nedával příliš šancí liberalismu, tedy v původním slova smyslu klasickému liberalismu, který je dnes svým pravým opakem. Vnímal, že:

„Liberalismus se obrací ke klidné, vyrovnané mysli. Postupuje striktně logicky a vyhýbá se apelům na emoce. Oproti tomu socialismus pracuje s emocemi, snaží se obejít logické uvažování vyvoláváním pocitu osobního zájmu a probouzením primitivních instinktů. Dokonce i u lidí, kteří jsou intelektuálně na výši, dává toto socialismu výhodu. U širokých mas je pak pozice socialismu pokládána za neotřesitelnou“.

A to ještě nic netušil o hrozbě vyhynutí lidstva z titulu zvýšení teploty na Zemi o více než jeden a půl stupně Celsia.

Možná to dnes někoho překvapí, ale Mises už před sto lety napsal:

„Dogma, že stát a vláda jsou ztělesněním všeho dobrého a prospěšného, zatímco jednotlivci jsou jako zkažené děti, co potřebují dozorce, téměř není zpochybňováno.“

I dnes musejí proti změně klimatu přece zasáhnout vlády, protože jednotlivci a podnikatelé zvlášť jsou jen kořistnické bytosti, kterým je prostředí, v němž žijí se svými rodinami, zcela lhostejné. Navzdory tomu, že se kapitalistický průmysl za posledních padesát let dramaticky proměnil.

Že je čistější a šetrnější, a přitom stále tvoří kapitál, jako základ blahobytu budoucích generací. A navzdory tomu, že lidé, kteří smýšlejí podobně jako Mises, jsou v lepším případě pokládáni za exotické pomatence, v tom horším a stále častějším za škůdce, které je třeba umlčet. Sto let stará diagnóza dnešní doby z pera jednoho z nejzajímavějších myslitelů minulého století je prostě přesná.

Píše pan Pavel Páral na Euro.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 344 × | Prestiž Q1: 12,29

+24 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top