Štítky článku: •  

Vše, co je, už tu jednou bylo

V současné době obrat skloňovaný v mnoha názorech — „vracíme se do dob před rokem 1989“. Je zřejmé, že mnohé kroky současné vlády a novelizace zákonů velmi připomínají časy, na které se vzpomíná jako na časy nesvobody a útlaku.

husak.jpg (14,133 kiB)
JUDr. Augustin Husák

V únoru 1948 podali demisi ministři ne­ko­mu­nis­tic­­kých stran do rukou prezidenta Edvarda Beneše, který na nátlak Gottwalda a četných demonstrací demisi přijal. Končí jakákoliv ne­ko­mu­nis­tic­ká opozice a je to první den totalitního režimu, který trval 40 let. Rok 1948 je obdobím, ve kterém díky vytrvalému úsilí získat politickou moc KSČ dosáhla svého cíle.

Nepopiratelně následujeme v jakési mírnější nebo méně nápadné míře opatření, která byla prováděna v letech 1948–1989. V článku lze vidět, jak převrat začíná a kam až může dospět, dokud nezasáhnou uvědomělí občané.

Novelizace zákona o ohlašování pohybu občana, která v současnosti podléhá prezidentskému vetu, je často spojována s mítinky o narušování základních práv a svobod občana a přirovnávána k postupům minulého režimu. Na základě Ústavy 9. května (z roku 1948), však občané svobodu pohybu a pobytu jako ústavní právo měli zakotveno vždy prostřednictvím § 7. Co však mělo platit de iure, se ani zdaleka nepodobalo situaci de facto. Svědčí o tom zejména zákony o cestovních pasech, jejichž vydávání odpovídalo libovůli státního orgánu.

Další podobnost, i když zatím v omezenější míře, můžeme najít v zjednodušení vyvlastňování rozšířením kategorie významných investic. V období vlády KSČ bylo vyvlastňování nejdůležitějším krokem směřujícím k vytvoření JZD a jednomu z nejvýznamnějších bodů občanského zákoníku z roku 1950 a rovněž z roku 1964 — vytvoření společného socialistického vlastnictví z  osobního a soukromého, čímž stát získával rozsáhlý monopol nad jakýmkoliv vlastnictvím.

Vyvlastňování bylo také prováděno jen postupně, v rámci tří pozemkových reforem, nejprve vůči maďarským a německým obyvatelům ČSR, pak vůči kolaborantům a zrádcům slovenského národa v roce 1946. V rámci druhé pozemkové reformy (1947) se rozsah statkářského vlastnictví omezil na 150 ha půdy a 250 ha veškeré půdy.

Nejdůležitější změny v oblasti soukromého vlastnictví nastaly po neslavném nástupu komunistické strany. V rámci třetí etapy pozemkové reformy dochází k celkové změně vlastnických poměrů. Tato reforma zasáhla dvě kategorie — majitele zemědělských podniků nad 50 ha a vlastníků půdy bez ohledu na její velikost, kteří na půdě nepracovali, ale pronajímali ji jiným osobám, podle zásady — „každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce!“. Takto zabavená půda se stala státním majetkem.

Podle článku XII Ústavy 9. května z roku 1948 byla hospodářská soustava ČSR založena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví. Vlastnictví podléhalo zásadě „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“. Občanský zákoník z roku 1950 a 1964 zakotvuje 3 druhy vlastnictví. Zvláštní ochrana byla poskytnuta socialistickému vlastnictví jako hospodářské základně společnosti. Osobní vlastnictví bylo odvozeno od socialistického.

V osobním vlastnictví byly jen předměty osobní a domácí potřeby, „domeček a zahrádka“ (poukazující na skromnost) a úspory z práce. Věci, které byly nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby, mohly být kdykoliv odňaty. Soukromé vlastnictví nepodléhalo žádné ochraně, nebylo nedotknutelné. Soukromý vlastník nemohl smluvně převádět nezastavěné stavební pozemky. Smluvní svoboda byla v závazkovém právu omezena státním zásahem v podobě podmínky předchozího souhlasu státního orgánu při nakládání s předmětem smluvního vztahu.

Pokud nebude omezena zvůle státních orgánů a jejich „sociálních“ opatření, je jen otázkou času, kdy dospějeme k centrálně řízenému hospodářství volajíce: „chlapci a děvčata, pojďte k nám, společně splníme pětiletý plán!“

Jak je z historického vývoje zřejmé, vyvlastňování bylo v očích obyvatel prováděné nejdříve jako spravedlivé potrestání zrádců, později jako pro stát a společnost prospěšné, a to vždy postupně, aby nebylo omezeno odporem společnosti. Vždyť šlo zejména o blaho občana a jeho sociální jistoty, že stát se o něj postará a zajistí rovnost. Zaslepit oči občana za každou cenu.

Novela zákoníku práce (zák. č. 311/2001) účinná od 1. 1. 2013 připomíná jakási všemocná socioekonomická práva socialistického státu, která mohou být v současnosti jen iluzí směřující k horšímu postavení zaměstnance a rozsáhlému propouštění.

Podle Ústavy ČSSR z roku 1960 čl. 21 — právo na práci a na odměnu za ni je zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářské krize ani nezaměstnanost a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Je zřejmé, odkud čerpá inspiraci novelizace zákoníku práce, ale čl. 23 Ústavy z roku 1960 o hmotném zabezpečení ve stáří se už asi nezdál až tak důležitý.

V roce 1948 však bylo třeba zajistit i poslušnost obyvatelstva. Zákon č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky umožnil drastické trestání odpůrců režimu.

Základními trestnými činy byly: velezrada, sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství, záškodnictví, sabotáž, neoprávněné opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu, poškozování zájmu republiky v cizině, nedovolené ozbrojování aj.

To, co nedokázal zařídit tento zákon nebo trestní zákon č. 86/1950 jednoduše vyřešili politické monsterprocesy, které umožňovaly legálně se „zbavit“ nepohodlných občanů a třídních nepřátel. V rámci zatčení takové osoby bylo využíváno zejména sledování osoby a její provokace, při vyšetřování se využívalo fyzické násilí a nátlak, líčení předcházel proces vedený beze svědků, v jehož rámci byl obžalován přinucen podepsat zápis.

Pokud šlo o rozhodnutí o výši trestu, nerozhodovala soudní moc, ale bezpečnostní pětka, kterou tvořili ministr spravedlnosti, velitel národní bezpečnosti, velitel státní bezpečnosti, náměstek ministra obrany, vedoucí bezpečnostního oddělení a evidenčního odboru ÚV KSČ, celá komise byla podřízena generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ.

Mnoho podobných znaků, mnoho znaků poukazujících na to, kam směřujeme.

Jediné, co ještě asi dlouho nebudeme vidět v naší ústavě je — „socialismus v naší vlasti zvítězil!“, protože to je právě to, co se před poslušnými voliči bude ještě dlouho zakrývat. Potichu a postupně se totiž ze svobody občanů ukrajuje mnohem jednodušeji.

To bude asi jediné poučení, které jsme nabyli z minulého režimu. Největší protiváha je však vždy v suverenitě lidí, kteří, i když se to dnes tak nezdá, mají možnost určovat své další směřování. Nedovolme, aby tento článek a názory jemu podobné byly jednou trestány jako pobuřování vůči republice nejvyššími tresty odnětí svobody.

Autorkou úvahy je Natália Hučková, překlad redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 101 × | Prestiž Q1: 6,31

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Perun

Co to meles ty blbe . Husak se menoval Gustav , Gustav ty debyl !!!!!!!!

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top