Štítky článku: •  

Vše, co je, už tu jednou bylo

V současné době obrat skloňovaný v mnoha názorech — „vracíme se do dob před rokem 1989“. Je zřejmé, že mnohé kroky současné vlády a novelizace zákonů velmi připomínají časy, na které se vzpomíná jako na časy nesvobody a útlaku.

husak.jpg (14,133 kiB)
JUDr. Augustin Husák

V únoru 1948 podali demisi ministři ne­ko­mu­nis­tic­­kých stran do rukou prezidenta Edvarda Beneše, který na nátlak Gottwalda a četných demonstrací demisi přijal. Končí jakákoliv ne­ko­mu­nis­tic­ká opozice a je to první den totalitního režimu, který trval 40 let. Rok 1948 je obdobím, ve kterém díky vytrvalému úsilí získat politickou moc KSČ dosáhla svého cíle.

Nepopiratelně následujeme v jakési mírnější nebo méně nápadné míře opatření, která byla prováděna v letech 1948–1989. V článku lze vidět, jak převrat začíná a kam až může dospět, dokud nezasáhnou uvědomělí občané.

Novelizace zákona o ohlašování pohybu občana, která v současnosti podléhá prezidentskému vetu, je často spojována s mítinky o narušování základních práv a svobod občana a přirovnávána k postupům minulého režimu. Na základě Ústavy 9. května (z roku 1948), však občané svobodu pohybu a pobytu jako ústavní právo měli zakotveno vždy prostřednictvím § 7. Co však mělo platit de iure, se ani zdaleka nepodobalo situaci de facto. Svědčí o tom zejména zákony o cestovních pasech, jejichž vydávání odpovídalo libovůli státního orgánu.

Další podobnost, i když zatím v omezenější míře, můžeme najít v zjednodušení vyvlastňování rozšířením kategorie významných investic. V období vlády KSČ bylo vyvlastňování nejdůležitějším krokem směřujícím k vytvoření JZD a jednomu z nejvýznamnějších bodů občanského zákoníku z roku 1950 a rovněž z roku 1964 — vytvoření společného socialistického vlastnictví z  osobního a soukromého, čímž stát získával rozsáhlý monopol nad jakýmkoliv vlastnictvím.

Vyvlastňování bylo také prováděno jen postupně, v rámci tří pozemkových reforem, nejprve vůči maďarským a německým obyvatelům ČSR, pak vůči kolaborantům a zrádcům slovenského národa v roce 1946. V rámci druhé pozemkové reformy (1947) se rozsah statkářského vlastnictví omezil na 150 ha půdy a 250 ha veškeré půdy.

Nejdůležitější změny v oblasti soukromého vlastnictví nastaly po neslavném nástupu komunistické strany. V rámci třetí etapy pozemkové reformy dochází k celkové změně vlastnických poměrů. Tato reforma zasáhla dvě kategorie — majitele zemědělských podniků nad 50 ha a vlastníků půdy bez ohledu na její velikost, kteří na půdě nepracovali, ale pronajímali ji jiným osobám, podle zásady — „každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce!“. Takto zabavená půda se stala státním majetkem.

Podle článku XII Ústavy 9. května z roku 1948 byla hospodářská soustava ČSR založena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví. Vlastnictví podléhalo zásadě „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“. Občanský zákoník z roku 1950 a 1964 zakotvuje 3 druhy vlastnictví. Zvláštní ochrana byla poskytnuta socialistickému vlastnictví jako hospodářské základně společnosti. Osobní vlastnictví bylo odvozeno od socialistického.

V osobním vlastnictví byly jen předměty osobní a domácí potřeby, „domeček a zahrádka“ (poukazující na skromnost) a úspory z práce. Věci, které byly nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby, mohly být kdykoliv odňaty. Soukromé vlastnictví nepodléhalo žádné ochraně, nebylo nedotknutelné. Soukromý vlastník nemohl smluvně převádět nezastavěné stavební pozemky. Smluvní svoboda byla v závazkovém právu omezena státním zásahem v podobě podmínky předchozího souhlasu státního orgánu při nakládání s předmětem smluvního vztahu.

Pokud nebude omezena zvůle státních orgánů a jejich „sociálních“ opatření, je jen otázkou času, kdy dospějeme k centrálně řízenému hospodářství volajíce: „chlapci a děvčata, pojďte k nám, společně splníme pětiletý plán!“

Jak je z historického vývoje zřejmé, vyvlastňování bylo v očích obyvatel prováděné nejdříve jako spravedlivé potrestání zrádců, později jako pro stát a společnost prospěšné, a to vždy postupně, aby nebylo omezeno odporem společnosti. Vždyť šlo zejména o blaho občana a jeho sociální jistoty, že stát se o něj postará a zajistí rovnost. Zaslepit oči občana za každou cenu.

Novela zákoníku práce (zák. č. 311/2001) účinná od 1. 1. 2013 připomíná jakási všemocná socioekonomická práva socialistického státu, která mohou být v současnosti jen iluzí směřující k horšímu postavení zaměstnance a rozsáhlému propouštění.

Podle Ústavy ČSSR z roku 1960 čl. 21 — právo na práci a na odměnu za ni je zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářské krize ani nezaměstnanost a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Je zřejmé, odkud čerpá inspiraci novelizace zákoníku práce, ale čl. 23 Ústavy z roku 1960 o hmotném zabezpečení ve stáří se už asi nezdál až tak důležitý.

V roce 1948 však bylo třeba zajistit i poslušnost obyvatelstva. Zákon č. 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky umožnil drastické trestání odpůrců režimu.

Základními trestnými činy byly: velezrada, sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství, záškodnictví, sabotáž, neoprávněné opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu, poškozování zájmu republiky v cizině, nedovolené ozbrojování aj.

To, co nedokázal zařídit tento zákon nebo trestní zákon č. 86/1950 jednoduše vyřešili politické monsterprocesy, které umožňovaly legálně se „zbavit“ nepohodlných občanů a třídních nepřátel. V rámci zatčení takové osoby bylo využíváno zejména sledování osoby a její provokace, při vyšetřování se využívalo fyzické násilí a nátlak, líčení předcházel proces vedený beze svědků, v jehož rámci byl obžalován přinucen podepsat zápis.

Pokud šlo o rozhodnutí o výši trestu, nerozhodovala soudní moc, ale bezpečnostní pětka, kterou tvořili ministr spravedlnosti, velitel národní bezpečnosti, velitel státní bezpečnosti, náměstek ministra obrany, vedoucí bezpečnostního oddělení a evidenčního odboru ÚV KSČ, celá komise byla podřízena generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ.

Mnoho podobných znaků, mnoho znaků poukazujících na to, kam směřujeme.

Jediné, co ještě asi dlouho nebudeme vidět v naší ústavě je — „socialismus v naší vlasti zvítězil!“, protože to je právě to, co se před poslušnými voliči bude ještě dlouho zakrývat. Potichu a postupně se totiž ze svobody občanů ukrajuje mnohem jednodušeji.

To bude asi jediné poučení, které jsme nabyli z minulého režimu. Největší protiváha je však vždy v suverenitě lidí, kteří, i když se to dnes tak nezdá, mají možnost určovat své další směřování. Nedovolme, aby tento článek a názory jemu podobné byly jednou trestány jako pobuřování vůči republice nejvyššími tresty odnětí svobody.

Autorkou úvahy je Natália Hučková, překlad redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 096 × | Prestiž Q1: 6,31

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Perun

Co to meles ty blbe . Husak se menoval Gustav , Gustav ty debyl !!!!!!!!

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top