Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Antinomie rozumu a citu

Od nástupu Obamovy administrativy se v USA zintenzívnila debata kolem zákazu či legalizace střelných zbraní. Je to diskuse mediální a politická. Zastánci a odpůrci zákazu volného prodeje střelných zbraní se navzájem častují množstvím argumentů, vždyť bez argumentů se nediskutuje.

Modelový případ diskuse o regulaci střelných zbraní

un-gun.jpg (12,309 kiB)
Un-gun

Otázkou je, jaká je vnitřní povaha těchto argumentů? Tváří v tvář obrázkům zabitých dětí masovým střelcem, či „neuvěřitelnému“ číslu 11 000 vražd střelnou zbraní v USA ročně, je zřejmě dost předvídatelné, že „chladné“ statistické argumenty nemají šanci uspět před obrazy zabitých dětí.

Nelze se proto divit, že je na stole otázka, zda by nebylo dobré omezit počet střelných zbraní v USA. Je to naprosto pochopitelný intuitivně správný závěr — méně střelných zbraní, méně vražd. Ta část občanů, kteří tvrdí opak, tvrdí intuitivně nesprávné věci. Přece stačí zcela jednoduchá představivost: vidět se tváří v tvář s člověkem, který na mě míří zbraní a střílí. Kdyby zbraň neměl, tak takový přirozeně intuitivní obraz ani nemůže nastat. To dá rozum. Proto pokud mě na ulici zastaví tazatel a zeptá se: jste pro zákaz střelných zbraní, vybaví se mi situace, v níž bych se mohl ocitnout a není o čem diskutovat.

Nepomůže ani to, pokud mi tvrdí, že na počet obyvatel USA je 11 000 vražd střelnou zbraní ročně statisticky malé číslo, vždyť já sám pro sebe nejsem statisticky bezvýznamný a představa, že na mě míří někdo zbraní je statisticky nesporně silnější, než úvaha o tom jaká je pravděpodobnost, že se v takové situaci ocitnu.

Čili ani pohled na statistiku úmyslného zabití podle zemí mi nepomůže, i když bych se v ní například dočetl, že počet úmyslně zabitých na 100 tis. obyvatel je v USA přibližně stejný jako řekněme v Estonsku, kde (pokud vím) je legální držení zbraní velmi omezené. A co tak zakázat auta, když je v USA počet mrtvých na 100 tis. účastníků silničního provozu více, než dvojnásobně vyšší než počet zavražděných?

Uvedené příklady jsou ukázkou tzv. racionálních argumentů a často je používají zastánci legalizace střelných zbraní v domnění, že racionální argumenty mají vyšší váhu než ty intuitivní. Ale k tomuto se ještě vrátím.

Do diskuse na téma se pokusila nejnovější zasáhnout dvojice matematiků pod vedením Dominika Wodarze v práci „Dependence of the firearm-Related Homicide Rate on Gun Availability: A Mathematical Analysis“, zveřejněné na svobodném vědeckém portálu plos.org.

Matematici se na podkladě údajů o zabití střelnou zbraní v USA od první světové války po dnes pokusili najít matematický model dopadu regulace držení zbraně na mortalitu účastníků konfliktu. Za tím účelem použili jeden z vhodných epidemiologických matematických modelů, protože ten odpovídá přibližně svojí formou komplexity formě komplexity společenské problematiky držení střelných zbraní a jejich použití v konfliktu (bod viz zdroj, který je volně k dispozici).

Zkoumali při tom dvě formy střelných incidentů: jednak konflikty, při kterých někdo zastřelí jinou osobu (One-against-one Attack), což je největší počet incidentů a jednak konfliktů, při kterých masový vrah střílí na mnoho osob. Ty naopak jsou sice velmi vzácné, zato mediálně upřednostňované protože intenzivně dráždí představivost konzumentů.

Výsledky modelu One-against-one Attack shrnuli do dvou následujících grafů:

journal.pone.a.png (163,516 kiB)
One-against-one Attack: A) Model dopadů regulace střelných zbraní na mortalitu obětí
journal.pone.b.png (188,681 kiB)
One-against-one Attack: B) Model dopadů regulace střelných zbraní na mortalitu obětí

Grafy znázorňují pravděpodobnost zabití střelnou zbraní v době útoku F (g) v závislosti na pravděpodobnosti držení střelné zbraně v rukou oběti útoku g. Ta je samozřejmě do značné míry závislá na zákonech, které regulují dostupnost střelné zbraně, ale také na tom, zda během incidentu má zbraň u sebe. Proto 0 odpovídá zákazu zbraní a 1 volné dostupnosti. Při parametrech β2 (pravděpodobnost úmrtí ozbrojené osoby při útoku) a β1 (pravděpodobnost úmrtí neozbrojené osoby při útoku) hodnota β21  odpovídá nějaké úhrnné kvantitě, pro kterou jsou v grafu zobrazeny jednotlivé čáry.

Graf (a) zobrazuje situaci kdy je v době útoku podíl těch, kteří vlastní zbraň a mají ji u sebe relativně malý, zatímco graf (b) zobrazuje situaci, kdy je podíl těch, kteří vlastní v době útoku zbraň a také ji u sebe mají relativně vysoký.

První co nás na obou grafech upoutá je, že nejnižší pravděpodobnost úmrtí při útoku střelnou zbraní je v krajních hodnotách g, tedy blízko nulové nebo maximální dostupnosti střelné zbraně pro oběť útoku. Obě krajní strategie — žádná regulace a úplná restrikce — minimalizují pravděpodobnost úmrtí střelnou zbraní. Velmi kontra-intuitivní závěr. Samozřejmě, je možné všelijak spekulovat, například, že pokud je vysoká dostupnost zbraní, tak si více útočníků rozmyslí při útocích zbraň použít, zda vůbec zaútočit.

Další kontra-intuitivní závěr: oproti grafu (a) graf (b) ukazuje, že při minimální dostupnosti střelné zbraně pro oběť, přičemž současně je relativně vysoký podíl těch co vlastní v době útoku zbraň a i ji při sobě mají, je pravděpodobnost úmrtí oběti útoku dvakrát vyšší. Vyšší restrikce zdvojnásobí počet mrtvých při útoku? Opět se dá spekulovat, že jistě pokud v době útoku nějaký lupič má u sebe zbraň k zastrašení a oběť útoku zkusí zbraň na svou obranu použít, tak spíše útočník upadne do paniky a vstřelí v situaci, kdy v restriktivním prostředí u oběti zbraň neočekává.

No a nakonec poslední postřeh. Pokud vyloučíme krajní hodnoty a budeme se pohybovat v „Gaussovských“ polohách g = 0,2–0,8 a v podobných hodnotách β21 , tak zjistíme, že účinky restrikcí, nebo liberálnosti, se pohybují v relativně malých dopadech F (g) ~ 0,2. Dopady restrikcí ekonomické, či jiné na společnost ovšem mohou být velké, a tak může být na místě otázka: stojí to vůbec za to?

Ještě horší to pro restrikce střelných zbraní dopadá v případě hromadných vražd, ale to už nemá smysl rozebírat. Nakonec jsou vzácné a také jednoduchá úvaha napovídá, že ozbrojené oběti útoku mají větší šanci útočníka zastavit a snížit tím počet jeho obětí jako neozbrojené.

Jde mi o něco jiného. Uvedený graf je výsledkem matematického modelu a lze jej považovat za typickou ukázku vědeckého racionalismu. Odhlédněme teď od toho, že mohou být spory o relevantnosti modelu a dat, z nichž vychází. To ostatně připouštějí i jeho autoři. Souhlasme prozatím s tím, že je to poměrně výstižný popis tak komplexního systému, jakým je chování společnosti v oblasti zabíjení střelnou zbraní.

Vyvstávají zde takto dva pohledy na nějaký společenský jev: intuitivní a racionální. A tady se mi zdá, že etatisti všech barev mají neřešitelné dilema. Na jedné straně vycházejí vstříc průměrnému voliči a chtějí se o něj postarat. Proto jsou zastánci demokracie, přinejmenším v podobě co nejširšího volebního práva.

Většinový volič je však intuitivní volič. Možná jsem hloupý, ale mně trvalo více než hodinu, než jsem zmíněnou studii přečetl a pochopil do důsledků, o čem mluví. Mám za sebou poměrně slušnou praxi ve čtení podobných článků. Jsem tedy jakžtakž schopný pochopit kontra-intuitivní analýzy. Očekávat však totéž od milionů spoluobčanů by bylo naivní. Proto je racionální předpokládat, že demokracie upřednostní intuici před racionalitou.

Současně však se dá předpokládat, že každý etatista (včetně intuitivního voliče) bude souhlasit s tím, že stát je třeba spravovat rozumně, a ne nerozumně. Jenže pak by měl stejný etatista souhlasit s tím, že stát by neměli řídit politici, ale odborníci, přesně tak, jak to navrhoval Platón ve své Ústavě.

Pak ovšem netřeba demokracii, protože odborníky nevolíme, na odbornost není politický názor. A vice versa. Pokud například dokáže počítač na základě vysoce racionálních matematických modelů určovat co je nejracionálnější, tak netřeba ani parlamenty a politiky, jen dodavatele modelů a vykonavatelů jejich řešení. Nechť nám vládnou počítače. Opět se asi sotva budu mýlit, když řeknu, že s tímto by ani nejzarytější etatista nesouhlasil.

Pokud je nějaké neřešitelné dilema, řešení je mimo něj. A tak etatisti ve skutečnosti nic neřeší, pouze plní poptávku založenou na intuici. Lid má pocit ohrožení? Dáme mu pocit, že je méně ohrožen. Zakážeme vlastnění zbraní, zavedeme kamery, či odposlechy. Nezajistíme sice to, že bude méně lidí zabito střelnou zbraní, že bude více bezpečí, možná zajistíme pravý opak, ale uspokojíme POCIT většího bezpečí.

Lidi v důsledku krize propouštějí z práce? Dáme na jejich intuici a potrestáme „viníka“ — bohaté. Více práce sice nebude, spíše méně, ale uspokojil se POCIT nespravedlnosti.

Takhle to funguje, a to i je podstata demokratického diskursu. Jediným možným řešením pak zůstává pragmatismus.

Nejúspěšnější politici jsou v řečech idealisté, ale v praxi pragmatici. Ve skutečnosti problémy neřeší a ani nemohou, pouze dávají svým voličům pocit, že tak jednají.

Racionální je uznat, že společenské soužití nepodléhá a ani nemůže podléhat nějakým racionálním konstruktům, ale svým vlastním vnitřním zákonitostem, které můžeme nanejvýše znát.

Proto je marné poukazovat například na to, že politici tím, že zasahují do trhu státními neefektivními investicemi, v konečném důsledku ekonomice nepomáhají, ale naopak škodí. Jednají pragmaticky a v rámci zákonitostí, které ve společnosti fungují, jednají racionálně.

Tyto zákonitosti jsou stejně objektivní, jako například modelovaná zákonitost vlivu restrikční politiky na počet zabitých střelnou zbraní. Společnost je mnohem komplexnější systém, než se dá popsat čistě ekonomickými zákonitostmi. Například je zákonité, že pro chování většiny je rozhodující intuice a ne poznání komplikovaných společenských formalizovaných modelů a většina v komplexní síti vztahů rozhoduje.

Žehrat na to, či posmívat se většině a nadávat jí do ovcí zřetelně poukazuje na neschopnost a neochotu hlubšího porozumění reálnému světu.

Autorem analýzy je pan Radek Domica, překlad redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 3 524 × | Prestiž Q1: 8,20

+8 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Antinomie rozumu a citu

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top