Štítky článku: •  

Kauza soudy

Jak to tedy je s ovlivňováním soudů? Tato otázka byla nastolena spolu s údajnými aktivitami na toto téma presidenta Zemana. Je kritika presidenta, kterou dokonce chtějí někteří političtí extrémisté přeměnit na obžalobu za účelem jeho sesazení, oprávněná?

Ústava a principy demokracie

Naše ústava jasně praví, že veškerá moc ve státě pochází z rukou lidu. Principy demokracie pak praví, že existují na sobě nezávislé moci zákonodárná, exekutivní a justiční, které jsou v různých zemích různým způsobem vzájemně vyvažovány, ovšem s naprosto jasně definovaným cílem — aby nedošlo k usurpaci moci jednou z nich (nebo někým, kdo by se o jednu z nich přitom opíral).

V této souvislosti se ovšem vyvinul stav, kdy se justice začala vydávat za „třetí komoru parlamentu“ a začala dosti drastickými a principům demokracie odporujícími způsoby zasahovat do chodu dalších dvou mocí. Zásahy do oblasti exekutivy vyvrcholily (alespoň zatím) sesazením Nečasovy vlády, kvůli dvěma předraženým kabelkám, jak se později jednoznačně prokázalo. Zásahy do moci zákonodárné se projevují různými způsoby prznění a překrucování zákonů, v podstatě popírajícími jejich smysl a podstatu.

A oboje tyto druhy zásahů jsou vydávány za projev „nezávislosti justice“.

Postavení justice

Faktem je, že ve skutečně demokratických státech jsou soudci a prokurátoři voleni. A i tehdy, když jsou soudci nejvýše postavených soudů voleni nepřímo zákonodárnými sbory (nebo jejich částmi), se jedná o lidi, kteří během své dosavadní kariéry již úspěšně prošli volbami do soudů nižších stupňů a jsou bráni jako pro občany přijatelní.

Zcela jistě není ani volba soudců a prokurátorů samospasitelná a nenavozuje ideální stav, ale navozuje stav výrazně onomu ideálu na principech obecné spravedlnosti fungující justice než je tomu u nás, kdy jsou soudy stále více odtrženy od reality a všeobecného chápání spravedlnosti většinou populace. Aktuálně to předvedl poslední rozsudek v kauze H Systém.

Naše justice postrádá, a to velmi silně, osobní zodpovědnost jejich představitelů za spáchané chyby, jaká je naprosto běžná v jiných profesí, prováděných pracovníky se srovnatelnou nebo i vyšší kvalifikací (od nejrůznějších inženýrských profesí až třeba po lékaře).

Pokud to vezmu s trochou nadsázky, tak naší justici velice schází pár stovek oběšených soudců a prokurátorů, a to od roku 1918 až po dnešek:

  1. První republika se naprosto nijak nevypořádala s Rakousko-Uherskými soudci, včetně těch, kteří měli na rukou krev českých vlastenců a příslušníků protirakouského odboje. Naopak, většina z nich mohla v klidu soudit dál (a spíše škodit, což se ukázalo v době Mnichovské krize a za protektorátu).
  2. Po osvobození neproběhla žádná očista justice od lidí, kteří kolaborovali s nacistickým režimem. Neproběhlo ani žádné vyrovnání se s nacistickými „lidovými soudy“, jejichž všichni členové měli být nemilosrdně popraveni. Několik málo jich snad bylo zlikvidováno v bouřlivých dnech května 1945, ale to se nedá počítat.
  3. Po roce 1989 neproběhlo žádné potrestání příslušníků komunistické justice. Naopak, V. Havel potvrdil ve funkci i ty soudce, kteří měli na rukou krev obětí komunistického režimu. I na tom přelomu let 1989 a 1990 měla řada lidí z této branže skonat na konci provazu.

Faktem také je, že pokud by Československo udělalo krvavou lázeň pro rakousko-uherské soudce, tak by, minimálně od prvních neúspěchů Německa na frontách, byla nacistická justice na našem území daleko zdrženlivější (už v souvislosti se zcela bazálním pudem sebezáchovy).

Pokud by osvobozené Československo provedlo krvavou lázeň členům nacistické justice, přinejmenším část členů komunistické justice by se obávala překročit určité hranice, aby nedopadli jako ti nacističtí soudci.

A krvavá lázeň, provedená s exponenty komunistické justice, by nás přinejmenším zbavila části lidí, kteří v současné době na poli „justičního pilíře demokratické moci“ spíše škodí.

Jak z toho

Pokud máme zájem o to, aby naši potomci žili ve skutečně demokratické zemi, pak bude nutné nějakými prostředky podřídit i onen justiční pilíř vůli lidu.

Zcela jistě by bylo vhodné po vzoru jiných států zavést volitelnost soudců a prokurátorů nižších stupňů s tím, že velký neúspěch, případně opakované menší neúspěchy, na tomto poli by znamenal automaticky ukončení justiční kariéry. Dokážu si představit i to, že by se délka funkčního období soudce nebo prokurátora odvíjela od počtu hlasů, ale i od účasti na příslušných volbách.

Faktem také je, že než soudci a prokurátoři, prošlí ohněm voleb vysaturují justici natolik, aby jimi mohla být saturována i vyšší patra justice, bude existovat poměrně dlouhé přechodné období, které by mělo být nějakým způsobem dočasně ošetřeno.

Jediné rozumné, co mě napadá, jsou občanské komise, do značné míry nezávislé na justici (dokážu si představit i situaci, kdy by byla garantována anonymita jejich členů), které by revidovaly jednotlivé kauzy a hodnotily jejich aktéry.

Faktem je, že dnešní soudy mají, bohužel, tendenci být nezávislé na čemkoli, tedy i na samotných zákonech a někdy i elementární logice (tomu, čemu se někdy říká „zdravý selský rozum“). A v některých případech jsou rozsudky vynášeny i s odůvodněními, která obsahují zásadní chyby v triviálních počtech (kdy soudruh soudce prostě nezvládne ani tak elementární věc, jako je sčítání, odčítání, násobení či dělení, o tak šíleně náročně věci, jako je např. trojčlenka, ani nemluvě), případně soudce předvádí úroveň znalostí, jaká by ho měla distancovat již od maturity.

Budu zlý: Tohle, a nikoli nějaké právní finesy, které většinou představují jen samoúčelné blábolení, demonstrující odtržení justice od reality, by měl být schopen posoudit v podstatě jakýkoli absolvent základní školy a na základě toho i posoudit kvalitu práce příslušného soudce (či senátu).

A budu ještě zlejší: V USA proběhly přibližně paralelně dva procesy:

  • Ten první spočíval v rozvratu bývalého SSSR za Jelcina, kdy bylo možné se dostat k některým materiálům z archivů KGB. Ty pak umožnily zrevidovat výsledky činnosti známých „komisí pro neamerickou činnost“. Tato revize ukázala, že, přes agresívní agitaci bolševiků, tyto komise neodsoudily nikoho nevinného. Všichni těmito komisemi odsouzení byli skutečně v žoldu SSSR a vykonávali činnost v jeho prospěch (tedy „neamerickou“).
  • Ten druhý představoval objevy v analýze DNA, včetně dramatického poklesu ceny těchto laboratorních expertíz. Tyto metody pak byly nasazeny na již proběhlé hrdelní procesy (včetně těch, kde byl již proveden rozsudek) při revizi archivovaného biologického materiálu a stop. Ukázalo se, že US justice má na svém kontě přibližně dvě procenta odsouzených nevinných, jejichž nevina byla jednoznačně prokázána revizí DNA v biologických stopách (a zcela jistě ne vždy existovaly podmínky pro průkaz neviny odsouzených).

Právě z uvedených důvodů bych se vůbec nebál nějaké revize soudních procesů laickými komisemi, protože se názorně a vcelku obtížně vyvratitelně ukázalo, že tyto komise mají na svědomí významně méně nevinně odsouzených než profesionální justice.

Další problematická věc, která by měla co nejrychleji skončit, je to, že o revizi rozsudku rozhoduje ten samý soudce, který ho vynesl. To opět porušuje všechny zásady duševní práce a je to srovnatelné např. s tím, kdyby uchazeč sám hodnotil svou diplomovou práci a jiný posudek se vůbec nedělal.

Zeman

Postavení přímo voleného presidenta Zemana v našem státním systému je dosti exkluzívní, protože má, na rozdíl od zastupitelů, mandát všech voličů (volba do poslanecké sněmovny je manipulována zásahy stranických sekretariátů, senátoři mají mandát pouze od voličů ze svého obvodu a od nikoho jiného).

Právě z tohoto důvodu považuji tuto osobu za plně kompetentní k náhradě oné „vůle lidu“ z ústavy vůči justičnímu pilíři demokracie, který je jinak od lidu zcela odtržen. Chápu členy justice, kteří jsou zvyklí rozhodovat, jak bylo výše uvedeno, nezávisle na čemkoli včetně znění zákonů a zdravého rozumu, že chápou Zemanovy aktivity jako předzvěst zásadnějších zásahů do svého rajského stavu. A nemám pochyby o tom, že pouhá představa že by museli pracovat pod tlakem hodnocení kvality a kvantity jejich práce (jak je to naprosto běžné u prakticky všech pracujících a do značné míry i u podnikatelů, tedy naprosté většiny lidí, živících justici svými daněmi).

Nicméně my, občané, kteří to platíme, potřebujeme nikoli soudce, vydávající tajuplné skřeky nad rozsudky, které jsou jinými soudci okamžitě zpochybněny, nikoli soudce, kteří „soudí“ bez ohledu na materiální důkazy, včetně výše zmíněných elementárních matematických výpočtů, ale soudce, pro něž je objektivní realita svatá a nejede přes ni vlak, ba ani tank či buldozer.

Rozhodně také nepotřebujeme soudce, kteří na základě nějakých pochybných „justičních skřeků“ změní pracně vyjednané (v koalici a někdy i s opozicí) zákony v naprostý paskvil a někdy i pravý opak.

Zákony jsou v demokracii pro lidi, nikoli pro členy justice. Pokud soudce rozumí textu daného zákona jinak, než normální člověk, tak je to chyba soudce a nikoli normálního člověka (protože normální člověk by se měl tím zákonem řídit) a soudce je ten, kdo by měl buď změnit linii, nebo v justici okamžitě a nenávratně skončit.

Konec konců, není to tak dlouho, co příslušníci soudcovského stavu zuřivě bojovali proti zavedení obecně platných zákonů; v podstatě se zavedení takovýchto zákonů podařilo až absolutistickým monarchům v 18. století a v některých zemích ucelený systém zákonů nemají dosud (např. státy s justici derivovanou od justičního systému Velké Británie).

Je jasné, že nijak neomezené rozhodování je zcela jednoznačně živnou půdou korupce. V čele justice by pak musely stát mravně stoprocentně integritní osobnosti, tyto možnosti nezneužívající. Toho se dá částečně dosáhnout volbou soudců (a možností jejich odvolání v případě jakéhokoli morálního skandálu), nicméně ani státy, kde volby soudců mají, zejména v posledních desetiletích nejsou s to takovéto vlastnosti soudců zajistit. A nejsou s to zajistit ani to, aby si soudci nepletli svou práci s politickým aktivismem, což je opět běžná agenda naší justice.

To, že je možné, přinejmenším u nás, zaplatit nebo jinak zajistit soudní obvinění nebo dokonce i příslušný rozsudek, připouštějí i justiční insideři.

Takže považuji za naprosto samozřejmé, že se president, jako asi nejkompetentnější osoba s nejvyšší mírou demokratické legitimity, bude vyjadřovat k tomu, jak si pracovníci justice „vykládají“, tj. deformují, až převracejí, právní systém (a kupodivu nikdy ve svůj neprospěch).

Popsaná situace vyžaduje zcela jistě systémové řešení, nikoli závislost na skutečnosti, že na postu presidenta sedí osoba mimořádných kvalit. Proto bych se přimlouval za co nejrychlejší zavedení volby soudců (a snad i prokurátorů) a za zřízení občanských komisí, před nimiž by museli soudci svá rozhodnutí v konkrétních kauzách umět obhájit. A jako obhajoba by rozhodně nemělo být akceptováno něco jako „my, soudci, jsme se na právnické fakultě učili, že černá je vlastně bílá“.

Píše Pergill na upergilla.blogspot.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 213 × | Prestiž Q1: 1,53

+7 plus Známkuj článek minus –11

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top