Štítky článku: •  

Taková je Markéta Šichtařová

PŘEPIS rozhovoru pro Magazín MF Dnes.

Čtenáři iDNES jí počtvrté udělili titul blogerka roku. Stalo se tak na jaře, ale na povídání si našla čas až nyní. Měla od té doby poněkud jiné starosti, narodilo se jí dítě. Šesté dítě. Viktorka, která tady s námi při rozhovoru spokojeně spí.

Jak to, že přivádíte tolik dětí do světa, o jehož stavu nemáte moc dobré mínění. Tedy aspoň se to zdá z vašeho blogu, z vašich textů. Jsou takové…

Neříkejte, že vám připadají depresivní.

Depresivní ne, ale kritické ano.

Lidé to říkají, ale já to tak nevnímám. Myslím, že jsem optimističtější, než všelijací alarmisté, kterých teď vidím kolem sebe dost. To, že nemám zábrany mluvit o věcech, které mi vadí, je věc jiná. Spoustu lidí něco štve, ale zároveň se o tom bojí mluvit. Já věci kritizuju, protože vím, že se dají dělat jinak, líp. Ale to není pesimismus a už vůbec ne nějaké hroucení se ze stavu světa. Naopak, mám pocit, že Česká republika je jedno z nejlepších míst pro život. Sice v ničem neexcelujeme, ale když porovnáme různé faktory, jsme na tom poměrně slušně. Jsem ráda, že žiju právě tady. Ve svém psaní vidím optimismus, návrhy, jak si to tu udělat ještě lepší.

V jakém světě bude Viktorka žít, až bude dospělá, co myslíte? Bude třeba jezdit autem nebo už budou auta zakázána?

Ano, možná tady auta zakázána budou. Ale pořád budou země, které je nezakážou. Taková Čína se zakazovat auta rozhodně nechystá. A jestliže si Evropa sama sobě auta zakáže, zničí si svoje automobilky, tedy to, na čem její průmysl stojí a co ji táhne k prosperitě. Zchudne. A ty jiné země, třeba Čína, ji schramstnou jako malinu. Auta tady tím pádem zase jezdit budou. Jen je bude řídit někdo jiný.

Nesdílíte coby šestinásobná matka obavy, že děti budou žít v době postižené klimatickou katastrofou?

Zastávám postoj, že změny klimatu nikdo nemůže popřít, ale že se jim musíme přizpůsobit, ne proti nim jen bojovat. Když budeme extrémně tlačit na pilu, ekonomicky zchudneme. A ekonomicky chudá společnost se chová neekologicky. Ale to si mnoho ekologických alarmistů neuvědomuje. Navrhují kroky, které vedou ke zchudnutí, tedy k nedosažení cílů, které chtějí. Můj názor ovlivněný tím, že se pohybuju v ekonomické oblasti, je, že čím je společnost bohatší, tím je ekologičtější.

Objevují se i názory, že by lidé měli mít maximálně jedno dítě, případně žádné, protože z ekologického hlediska by planetě prospělo, kdyby nás bylo méně….

To je přesně jedna z věcí, kterou zahrnuji do pojmu ekologický alarmismus. Společnost bohatne, pokud má rozumný počet dětí, které jsou schopny ufinancovat starší generace. Výzvy ke snížení počtu dětí vedou jedině k tomu, že společnost bude chudá a neekologická zároveň.

Vzbuzujete tím, že máte šest dětí, spíše údiv nebo obdiv?

Nejčastěji úžas, řekla bych. Mnozí lidé si myslí, že jsem cvok. Stává se, že se někdo taktně snaží zeptat, jestli jsme v nějaké sektě, případně v církvi. Hodně lidí nemůže pobrat, že se nám prostě líbí mít kolem sebe hodně dětí, že je nám to příjemné.

Dostáváte často otázku: Jak všechno zvládáte?

Je to jednoznačně nejčastější otázka, kterou dostávám.

Takže: Jak všechno zvládáte?

Nedávno jsem si povídala s maminkou, která má jedno dítě. Kolem mě se jich batolilo pět, to nejstarší bylo doma. V podstatě jsem je jen monitorovala. Ta maminka kolem toho svého neustále pobíhala, pořád mu stála za zadečkem. Já jsem jí něco vyprávěla, ona se neustále omlouvala a znovu a znovu utíkala za svým dítětem a něco řešila. Když má někdo jedno dítě, často mu věnuje víc času než já těm šesti. Když něco dělám na zahradě, jsou vedle mě. Když vařím, sedí v kuchyni a hrají si. Děláme vše spolu, tím se jím zároveň věnuju i nevěnuju. Plyne to tak nějak přirozeně, a proto nemám pocit, že by mě připravovaly o čas, že bych se jim nějak obětovala. Jenže spousta maminek jednoho dítěte mu věnují veškerý čas, takže už pak nemají čas na sebe ani na nic jiného.

V jakém věkovém rozpětí vaše děti jsou?

Nejstarší dcera má třináct. Začala jsem holčičkou a skončila holčičkou. Mezi nimi máme čtyři kluky s rozdílem tak dvou, tří let.

Říkáte, že jste už skončila?

Tak nikdy neříkej nikdy. Ale další dítě neplánuju. Je mi téměř čtyřicet tři let. Už se trochu bojím. Připadá mi sobecké riskovat, že by dítě mohlo mít nějakou vrozenou vadu, jen kvůli tomu, že bych se ve vyšším věku ještě chtěla mazlit s dalším miminkem.

Jedno z hodně čtených témat vašeho blogu se týkalo diskuse, zda by páry gayů měly mít možnost adoptovat dítě, které přímo pro ně odnosila náhradní matka. Proč jste proti?

Můžu použít argumenty biologického rázu, ale možná bude stačit, když vysvětlím, jak to vnímám pocitově. Jako máma si nedovedu představit, že bych odnosila a porodila děťátko, pak ho někomu dala a řekla: Tak si to vezmi, odnes si to. V tom je přece něco divného. Hormony u mámy fungují tak, že když se dítě narodí, chce ho mít u sebe. Když to tak necítí, je něco od začátku špatně.

Samozřejmě rozumím argumentům, že dva muži, kteří se mají rádi a chtějí dítě, se o to dítě pak postarají lépe, než kdyby vyrůstalo v ústavu. Ale v okamžiku, kdy toto začneme aktivně podporovat, rozvine se byznys s výrobou dětí na zakázku. Protože to vlastně je cílená výroba dětí, kterým předem určujeme nějaký způsob života. Ty děti se nerodí do prostředí, které je pro ně to nejlepší možné. Protože první nejlepší možné prostředí pro dítě je rodina, kterou tvoří máma, táta, případně sourozenci. Každý den kolem sebe vidím na tisíc různých způsobů, jak děti odlišně reagují na mě nebo na tátu, jak má k nim každý jiný přístup.

Ale spousta dětí přece vyrůstá v nefunkčních rodinách, jsou svědky hádek mezi rodiči, nedostává se jim dostatku pozornosti. Co když ty děti tolik chtěné a složitě získané homosexuálními páry nakonec dostávají lásky a pozornosti více?

Myslím, že když dorostou do určitého věku, emocionálně jim něco začne chybět. Mluvila jsem s mužem, který byl vychováván matkou, babičkou a tetou. Celý život bojuje s tím, že si nedokáže najít stabilní partnerku. Znám ženu, která vyrůstala bez maminky a také tvrdí, že jí v životě něco chybí. Nemáme právo říct si dopředu, že si necháme udělat dítě, když víme, že nedostane to nejlepší možné, tedy mámu a tátu. Něco jiného samozřejmě je vzít si dítě týrané nebo takové, které přišlo o rodiče při nehodě.

Ale nyní ta diskuse stojí na tom, jestli má nebo nemá být podporována výroba dětí na zakázku. Já v tom cítím takové: Já chci dítě, mám na něj nárok. Lidé mají pocit, že mají nárok na všechno. Nejsou ochotni se uskromnit a volit. Jenže život je o tom, že musíme volit z několika možností. Když mám dítě, musím mu něco obětovat. Čas, kariéru. Já to beru tak, že dítě je dar, ne něco, na co máme automaticky nárok.

Další téma, o kterém jste psala, bylo přetváření klasických pohádek tak, aby byly takzvaně genderově vyvážené, tudíž aby princezny nebyly bezmocné bytosti čekající, až je princové zachrání. Jste připravená na to, že Viktorka třeba bude žít ve světě, ve kterém už ani nebude jasné, kdo je holka a kdo kluk?

Jsem připravená, že jí budu říkat: To, co do vás při tomto projektu ve škole hustí, je pěkná blbost, ve skutečnosti je to tak a tak. Člověk musí být připraven prostředí, ve kterém se jeho dítě pohybuje, korigovat. Podle mě je předělávání pohádek naprostý extrém. Samozřejmě, že se stává, že se někdo narodí v cizí kůži, ale tvrdit dětem, že pohlaví jsou stejná, je prostě pitomost. Vede to jen k tomu, že si pak nebudou schopny najít partnera či partnerku, protože nebudou umět hrát svoji roli.

Hodně lidí nyní svým dětem říká, že jsou výjimečné, úžasné a dokážou vše, co budou chtít. Pro ty děti už existuje výraz generace sněhových vloček. Jedete na této vlně?

Snažím se o něco mezitím tím. Když jim budu říkat, že jsou skvělé a nebude to pravda, budou se přeceňovat a při první obtíži se zhroutí. Když je budu naopak podceňovat, nebudou si věřit. Musejí si reálně osahat vlastní možnosti. Vidím, že když děti spadnou, ječí a rodiče kolem nich kmitají. Náš kluk spadne, teče mu krev z kolena, setřu mu ji a on běží dál. Mají doma povinnosti. Jeden kluk má na starost nádobí. Dává ho do myčky, nosí na stůl talíře. Holka se stará o zvířata, protože máme spoustu domácích mazlíčků, které si děti naobjednaly, případně domů nanosily. Děti ani nenapadne protestovat, dělají to automaticky.

Viktorka se narodila opět doma jako vaše předešlé děti?

Ano. Ale jestli si chcete povídat na toto téma, vlastně nevím, jestli o něm chci mluvit. Mám své argumenty, ale naše společnost je není schopna vstřebat. Dostaneme se na tenký led.

Pojďme na něj, prosím…

Mezi ženami existuje množství poporodních traumat. Představovaly si, že se dítě narodí nějakým způsobem a ono se narodilo způsobem úplně jiným. Ta traumata dusí v sobě a projevuje se to buď tím, že nechtějí další dítě nebo, a to je daleko častější, říkají: To tak muselo být, protože jinak bychom zemřely, pan doktor nám zachraňoval život. V podstatě si vytvořily vnitřní mýtus, že jim šlo o život, což není divné, protože atmosféra v nemocnici tento pocit často vyvolává. Psychologicky je snesitelnější říct, že jsem trpěla z důvodu zachraňování života, než říct: Já jsem trpěla bezdůvodně kvůli chybám systému, jak je nastavený. Ty ženy prožily porodní násilí, ale jsou přesvědčeny, že kdyby nerodily tímto způsobem, tak už by nebyly na světě.

Nejsem si jistá, jestli úplně rozumím…

Mě to téma velmi zajímá, vyslechla jsem si příběhy mnoha žen. Právě z těch, které prožily nějaké porodní trauma, se rekrutují nejvíce militantní bojovnice proti přirozeným porodům. Vsugerovaly si, že to nepříjemné, co prožily, je normální, nutné. Záměrně používám výraz přirozený porod, tedy bez medikace, protože domácí porod je jen špička ledovce. Mnohé ženy se k nim uchylují, protože nemají možnost rodit jinak. Je to únik ze systému. Kdyby byly možnosti rodit jinak, tak by domácích porodů nepřibývalo.

Setkáváte se s názorem, že matky, které se rozhodnou pro porod doma, dítě vystavují nebezpečí, protože kdyby došlo ke komplikacím, ztížily mu tím možnost rychlejší pomoci nebo přímo záchrany?

Když se podíváte na srovnávací studie a máte srovnatelnou skupinu žen, to znamená podobný věk a klasifikace v průběhu těhotenství jako nízkorizikové rodičky, vyplyne vám, že v zemích, kde fungují porodní asistentky, je míra úmrtnosti při porodech doma statisticky srovnatelná s mírou úmrtnosti v porodnicích. Ale u porodů doma je procentuálně nižší počet porodních poranění. To znamená, že argument, že tímto dítě vystavuji riziku, je statisticky nepravdivý. Jenže když přijde řeč na domácí porody, lidé se dostávají do zvláštní myšlenkové smyčky. Já řeknu: Rodila jsem doma. Otázka: Ale co kdyby se něco stalo? Já: Pravděpodobnost, že to dopadne špatně, je tam i tam stejná. Otázka: No jo, ale co kdyby se něco stalo. Já: Opakuju, že pravděpodobnost je stejná. Pak zazní: No jo, ale v nemocnici jsou přístroje, kdyby něco.

Přesně to jsem teď chtěla říct…

Jenže ty přístroje zajišťují pravděpodobnost přežití stejně jako klidné domácí prostředí.

Počkejte, když dojde k vážnému maléru, tak přece mnohá miminka přežijí právě jen díky moderním možnostem medicíny, jinak by zemřely…

Ne, to je chybná úvaha. Matematicky ten argument nedává smysl. Ty přístroje jsou schopny zachránit děti v život ohrožujících stavech, ale na druhé straně máte domácí prostředí, které život ohrožující stavy negeneruje. Protože porod postupuje přirozeně, vlastním tempem, nejsou vám přidávány žádné syntetické hormony, tvoří se ty, které se tvořit mají. Pravděpodobnost vzniku rizikových stavů se tak minimalizuje.

Jenže když na to přijde řeč, lidé jednají v myšlenkové smyčce a odmítají vnímat logické argumenty. Takže se to téma stává nekomunikovatelné, protože si lidé stále stojí za svým a odmítají třeba jen připustit, že porody doma s porodní asistentkou opravdu negenerují větší počet problémů, než porody, které probíhají od počátku v nemocnici.

O čem bude knížka, která teď bude vycházet? Přesněji, co si představit pod jejím názvem S Androidkou v posteli?

S manželem jsme se jako autoři sice nechali na obálku vyfotit nastylizovaní jako roboti, ale je to kniha o společenských tématech, vlastně o tom, o čem teď spolu mluvíme. Je to snaha popsat, proč je nyní společnost tak hodně rozdělená, jaké to generuje problémy, jak z toho vybruslit.

Připadá vám společnost rozdělená?

Je rozdělená strašně moc. Myslím, že bude ještě hůř. Protože to vidím v Americe a přece jen, trendy z Ameriky k nám přicházejí.

Co přijde?

Ještě před pěti lety u nás téměř nikdo nepoužíval výrazy liberál a konzervativec. Všichni používali výraz pravice a levice. Nyní je to označení téměř mrtvé. Před deseti lety by to bylo nepředstavitelné, ale nyní si překvapivě rozumí konzervativní pravičák třeba z odéesky s liberálním komunistou a jsou schopni se v určitých směrech shodnout více, než konzervativní pravičák třeba z odéesky s liberálním pravičákem třeba z topky. To je fenomén, který tu nebyl, a lidé si s ním moc nevědí rady. Spousta lidí najednou sama sebe neumí pojmenovat a tím pádem neví, koho volit. Je v tom guláš. Myslím, že to půjde ještě dál.

Jak dál?

V Americe už vznikají seznamy firem, které jsou takzvaně povoleny a zakázány. Jsi mladý liberál, tak nakupuj u těch firem a ne u těch. Jsi mladý konzervativec? Tak podporuj tuhle firmu a ne tamtu. Zatím to k nám úplně nedošlo, ale náznaky se už tady objevují.

Máte nějaké vysvětlení, jak to, že jste se stala blogerkou a spisovatelkou a vyjadřujete se k tématům, která vlastně s ekonomikou moc nesouvisí?

Slyšela jsem názory, že jsem brouk pytlík, který se vyjadřuje tu k porodům, tu ke genderovým otázkám. Jenže lidem uniká, že ekonomie je věda, která je myšlenkovým systémem, algoritmem, jehož pomocí jde řešit různé problémy. Vezmete nějakou sadu faktorů, zanalyzujete je a dojdete k závěru. Takže spoustu věcí řeším tímto myšlenkovým algoritmem a mám k nim co říct. Ne, že bych rozuměla změnám klimatu, probůh, ne, nejsem klimatolog. Ale když aplikuju myšlenkové algoritmy na určité problémy, zjišťuju, že úvaha vede odlišnou cestičkou, než vedou úvahy jiných lidí. Člověk, který prošel určitou ekonomickou školou, tak vlastně má co říct k věcem, které s ekonomikou zdánlivě nesouvisejí.

Jste pesimistka nebo optimistka?

Považuji se za optimistku, pokud jde o ekonomický vývoj. Beru to tak, že člověk by neměl jít proti proudu, ale měl by si najít cestu, jak se změnám přizpůsobovat. Měla jsem v sobě odmala přebytek energie, až jakousi zuřivost. Bylo to něco, s čím jsem si nevěděla rady. Když jsem se ji naučila usměrňovat, stal se ze mě v zásadě optimistický člověk. Došla jsem k přesvědčení, že člověk si se spoustou věcí poradí a přirozený vývoj mu najde cestu. Zpravidla jinou, než mu stát nebo vláda naplánovali. Takže není špatné se někdy nechat proudem trochu unášet, prostě plavat, ale zároveň se nebát říkat, co se mu nelíbí.

Viktorku už to tady s námi nebaví, zdá se. Asi musíme končit. Kdybyste jí jako ekonomka měla udělat prognózu, tak jaký bude mít život?

Ona si už nějak si poradí. Pro mě je nejhorší stav lidského života pasivita. Nejvíce budou trpět ty sněhové vločky, které v dětství získají pocit, že mají na všechno nárok a současně nebudou umět nic řešit. Já se snažím děti vychovávat opačně. Máš problém? Tak ho koukej vyřešit. A rychle! Třeba i navzdory systému. Celkově svět směřuje k lepšímu. Vždycky budou léta lepší a horší, ale moderní technologie a přístup ke vzdělanosti umožňuje každému, aby si život udělal takový, jaký chce. Myslím, že Viktorka bude mít spoustu možností.

Konec

V pěti číslech (to vždy děláme takový číselný rámeček, ale kdyby Vás napadlo nějaké jiné lepší číslo, můžeme to dát místo té 6, protože to už tam zmiňujeme furt v textu, ale mě nic nenapadlo)

  • 1976 — Rok, kdy se 29. října narodila
  • 6 — S manželem ekonomem Vladimírem Pikorou mají šest dětí
  • 28 — Tolik jí bylo, když odešla z místa hlavní ekonomky Volksbank a s manželem založili společnost Next finance
  • 9 — Je autorkou devíti knih, některé napsala společně s manželem
  • 2015 — Za knihu Lumpové a beránci získali cenu čtenářů Magnesia litera

Marketa Sichtarova · FCB

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 411 × | Prestiž Q1: 9,55

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top