Štítky článku: •  

Posedlost růstem

Delší dobu mi v souvislosti se studiem ekonomie v hlavě straší myšlenka, kterou jsem nedokázal dostatečně zformulovat. Narazil jsem ji vyjádřenou na stránkách 112–5 v knize Jiřího Kinkory „Trh a stát“ (1996), a protože tato kniha není k dispozici online, dovolil jsem si daný výňatek zde reprodukovat.

jak-srat-na-lidi-n.jpg (43,283 kiB)
Lord Keynes: Jak srát (na) lidi

Potkat dnes ekonoma, který by nechtěl, aby tzv. hospodářská politika státu sledovala ekonomický růst, nízkou inflaci, nízkou nezaměstnanost a vyrovnanou platební bilanci, je mimořádnou vzácností. Jsou to velmi často právě ekonomové vedení iracionální politickou filozofií a zkažení tzv. ekonomií blahobytu, kteří in­ter­ven­ci­o­nis­tic­ký­mi myšlenkami infikují za pomoci médií širokou veřejnost.

Kdo by snad zapochyboval o tom, že ekonomický růst, prorůstová politika, stimulace růstu, poptávky či nabídky mají být starostmi státu, je dnes málem považován za hlupáka. Vliv keynesiánské, státně-intervencionistické, ko­lek­ti­vis­tic­ké ekonomie, neustále šířený učebnicemi ma­kro­e­ko­no­mi­e, bezpečně mate generace mladých ekonomů a zpro­střed­ko­va­ně i celou veřejnost již řadu desetiletí.

Málokdo se hlouběji zamýšlí nad smyslem konceptu „ekonomický růst“ a všemi ostatními makroekonomickými indikátory. Jestliže se vláda má starat o růst, co to má vlastně růst? Hrubý domácí produkt? Jak může být něčím cílem vývoj statistického makroagregátu, který neodráží nic jiného než výsledný agregovaný efekt nekonečného počtu rozhodnutí jednotlivců, kteří sledují své vlastní cíle?

Jak může někdo požadovat, aby se politik cítil odpovědným za to, zda svobodní lidé více či méně spotřebovávají, více či méně spoří, více či méně dovážejí a vyvážejí? Vždyť konkrétní, skutečně naměřené statistické veličiny typu HDP, objem průmyslové produkce, míra úspor a investic atd. jsou přesně tím, co si lidé přejí.

Nikdo z nás svým jednáním ve skutečnosti neusiluje o něco takového jako vyšší HDP, vyšší míru úspor apod. — to nám jen namlouvají všichni, kteří vidí společnost jako jediný organismus, jako firmu, která má nějaké konkrétní výkonnostní cíle, a sebe v roli jejích manažerů.

Společnost však není organismem, který má nějaký cíl. Společnost je pouze abstraktní pojem, vztahující se na všechny jednotlivce, kteří v ní žijí a kteří mají své individuální cíle a zájmy. Růst nějakého statistického globálního indikátoru nemůže být racionálním zájmem žádného jednotlivce. Jeho racionálním zájmem je jeho vlastní štěstí v dobrovolné koexistenci s ostatními.

Jednotlivec, který spoří, tak nečiní pro budoucí „blahobyt společnosti“, nebo v zájmu zvýšení míry úspor v ekonomice, ani pro zvýšení produktivních výrobních kapacit ekonomiky, nýbrž pro své soukromé cíle — tedy proto, že právě tolik chce uspořit pro svoji budoucí spotřebu a zbytek utratit za spotřebu současnou.

Tržní ekonomika není žádným mechanismem, kterým se vláda snaží dosahovat svých „makroekonomických cílů“, nýbrž procesem svobodné směny vedené nekonečným počtem jednotlivých a na sobě nezávislých individuálních cílů, který jen z makroekonomického povzdálí vypadá agregovaně jako téměř dokonale fungující stroj koordinovaný centrální autoritou.

Žádost o „ekonomický růst“ je v konečném důsledku vlastně vyjádřením určité žadatelovy preference budoucí spotřeby před spotřebou současnou. Nikdo nepopírá, že zvýšení poměru úspor a investic vzhledem ke spotřebě vede k růstu výrobních kapacit, produktivit práce a nakonec ke zvýšení celkového produktu, který jednotlivci dohromady vytvoří.

Politické preferování úspor před spotřebou učinily ze spoření jakousi „veřejně prospěšnou“ hodnotu. Avšak to, kolik jednotlivec spotřebuje či uspoří, je jen a jen jeho věc. Je nesmyslné, aby se makroekonom, politik nebo kdokoli jiný pozastavoval nad tím, jaký poměr své současné a budoucí spotřeby si kdo zvolí. Z jakého morálního principu vyplývá, že by jednotlivec měl usilovat o růst jakéhosi statistického agregátu?

Co je špatného či odsouzeníhodného na tom, rozhodne-li se uspořit velmi málo, protože má třeba velmi dobrý důvod silně preferovat svou dnešní spotřebu před spotřebou zítřejší? Jak může mít kdokoli morální právo na to, aby násilím zasahoval do jeho výsostné volby pod absurdním praporem stimulace úspor a růstu?

Import konceptu „růst“ z biologie do ekonomie způsobil nesmírné škody. Ekonomika není organismem, který je zdravý, když roste, a naopak. Vystříháme-li se tohoto zavádějícího biologického vidění, neuvidíme abstraktní ekonomiku, ale jednotlivce, kteří se svobodně rozhodují na základě svých hodnot, cílů a informací o poměru své dnešní spotřeby vzhledem ke spotřebě budoucí. Brát někomu násilím peníze (zdaněním) a tvrdit mu, že je to nutné pro jeho zdravý růst nebo dokonce pro růst „blahobytu společnosti“ (rozuměj ostatních jednotlivců), je absurdní a nemorální.

Zásadní odmítání intervencionistické vládní politiky „řízení agregátů“ musíme odlišit od agregátů samotných. Sotva lze zpochybnit, že např. s HDP, resp. s jeho odhady, vláda musí pracovat — např. při sestavování státního rozpočtu. Nikde na světě však asi neexistuje vláda, která by se nesnažila agregáty navíc „kýženým směrem“ ovlivňovat.

I důsledně racionální (tj. v tomto kontextu neintervencionistická) vláda by k takové politice mohla sklouznout. A to jen z toho důvodu, že se to od ní očekává a vyžaduje. Jak by totiž v dnešním světě smíšených ekonomik, státních regulací a „řízené hospodářské soutěže“ vypadal politik, který by nevyjadřoval svou starost o „ekonomický růst“?

Dnešní voliči — z nichž bohužel drtivá většina vnímá stát jako hlavu organismu zvaného společnost, tj. jako entitu odpovědnou v konečné instanci za vše, co se v tomto organismu děje — by vládu takových politiků dlouho žít nenechali.

A tak se dále budou vést bezcenné politické a ekonomické debaty nad „růstovou strategií“ a jejími nástroji, nad nesmyslnými stimulacemi úspor, investic apod. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě bude daňový poplatník znásilňován ve jménu tohoto nesmyslného cíle?

Zdroj: xichtokniha: Posedlost růstem, Pavel Dvořák

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 392 × | Prestiž Q1: 5,98

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top