Štítky článku: •  

O demokracii, redistribuci a destrukci soukromého vlastnictví (3)

Po méně než sto letech demokracie a přerozdělování jsou zde předpovídané dopady. „Reservní fond“ který byl zděděn z minulosti, se jeví být vyčerpaným.

Po několik dekád (od pozdních 60. nebo raných 70. let 20. století) reálný životní standard na Západě stagnuje nebo i klesá. [17] „Veřejný“ dluh a náklady existujícího sociálního zabezpečení a systému zdravotnictví přivodilo perspektivu bezprostředně hrozícího ekonomického pádu. [18] Ve stejný čas téměř veškeré formy nežádoucího chování jako nezaměstnanost, závislost na dávkách, ledabylost, bezohlednost, necivilizovanost, psychopatie, hédonismus a kriminalita, početně narostly a sociální konflikt a společenské poruchy vzrostly do nebezpečné výše. [19] Jestliže bude současný trend pokračovat, je bezpečné tvrdit, že západní stát blahobytu (sociální demokracie) zkolabuje právě tak jako východoevropský socialismus (sovětského stylu) zkolaboval na konci 80. let 20. století.

Nicméně ekonomický kolaps neznamená automaticky zlepšení. Věci se mohou stát horšími spíše než lepšími. Co je nutné mimo krizi, jsou ideje — správné ideje — a muži schopní jim porozumět a implementovat je ihned jak se objeví příležitost. Konečně, směřování historie je určeno idejemi, ať dobrými nebo špatnými a muži jednajícími podle idejí a inspirovaných správnými anebo falešnými idejemi.

Současný chaos je také výsledkem idejí. Je výsledkem převažující akceptace ideje demokracie veřejným míněním. Tak dlouho jak tato akceptace převažuje, je katastrofa nevyhnutelná a nemůže zde být žádná naděje na vylepšení situace ani poté co katastrofa přijde. Na druhou stranu jakmile je idea demokracie rozpoznána jako falešná a špatná — a ideje můžou být v principu změněny téměř okamžitě — katastrofě je možné se vyhnout.

Hlavním úkolem těch, kteří chtějí zvrátit příliv a zabránit úplnému zhroucení je „delegitimizace“ ideje demokracie, jako původní příčiny současného stavu progresivní „decivilizace“. Pro tento účel by člověk měl prvně zjistit, že je těžké najít v historii politické teorie mnoho proponentů demokracie. Téměř všichni hlavní myslitelé neměli pro demokracii než opovržení. Dokonce i otcové zakladatelé USA, dnes považovaní za modelový příklad demokracie, jí striktně odporovali.

Vyjma jedné výjimky, si mysleli, že demokracie není nic jiného než vláda davu. Považovali se sami za členy „přirozené aristokracie“ a raději než demokracii obhajovali aristokratickou republiku. [20] Navíc i mezi pár teoretickými obránci demokracie, jako byl pro příklad Rousseau, je téměř nemožné najít někoho, kdo obhajoval demokracii pro cokoliv jiného než extrémně malé komunity (vesnice či města).

Opravdu, v malých komunitách, kde každý zná každého osobně, musí většina lidí uznat, že pozice těch co „mají“ je typicky založena na jejich nadřazeném osobním výkonu, právě jako je pozice těch co „nemají“ typicky vysvětlována jejich osobními nedostatky a inferioritou. Za těchto podmínek je daleko těžší pro něčí výhodu úspěšně oloupit jiné lidi o jejich osobní vlastnictví. Ve zřetelném kontrastu k tomuto, na velkých teritoriích zahrnujících miliony i stovky milionů lidí, kde potencionální lupiči neznají své oběti a vice versa, je lidská touha se obohatit na účet druhých předmětem malých anebo žádných omezení[21]

Pokračuje v cyklu pan Hynek Rk na Bawerk.eu (pokračování)


[17] Pro poučnou studii používající Rothbardův návrh jako alternativní metodu výpočtu národního důchodu viz Robert Batemarco, „GNP, PPR and the Standard of Living,“ Review of Austrian Economics 1 (1987).

[18] Pro základní přehled viz Victoria Curzon Price, „The Mature Welfare State: Can It Be Reformed? In Can The Present Problems of Mature Welfare State Such as Sweden Be Solved? Nils Karlson, ed. (Stockholm: City University Press, 1995), zvláště str. 15-19.

[19] V USA pro příklad mezi lety 1960 a 1990 se počet vražd zdvojnásobil, počet znásilnění zečtyřnásobil, počet loupeží zpětinásobil a pravděpodobnost toho, že se člověk stane obětí zvláště nebezpečného napadení, vzrostla na 700 procent. Viz stran tohoto Seymour Itzkoff, The Decline of Intelligence in America; Roger D. McGrath, „Threat Them to a Good Dose of Lead, „Chronicles (January, 1994).

[20] Viz Erik von Kuehnelt-Leddihn, Leftism Revisited (Washington D. C.: Regenry Gateway, 1990), zvláště kapitola 6. Z amerických otců zakladatelů byl Alexander Hamilton monarchistou. Podobně guvernér státu Pennsylvania, Robert Morris, měl silně monarchistické sklony. George Washington vyjádřil svůj hluboký odpor k demokracii v dopise z 30. září 1798, který byl adresován Jamesi McHenrymu. John Adams byl přesvědčen, že každá společnost roste směrem k aristokracii tak nevyhnutelně jako obilné pole plodí nějaké větší klasy a nějaké menší klasy. V dopise Johnu Tayolorovi trval na tom, jako Platón a Aristoteles, že demokracie by se nakonec vyvinula do despotismu a v dopise Jeffersovoni prohlašoval, že „demokracie bude všem závidět, se všemi se přít, bude se snažit vše zkazit, a kde se náhodou dostane k moci po krátký čas, bude mstivá, krvavá a krutá.“ James Madison si v dopise Jaredu Parkerovi stěžoval na těžkosti s „ochranou práva na soukromé vlastnictví proti duchu demokracie.“ A dokonce i Thomas Jefferson, pravděpodobně nejvíce „demokratický“ z otců zakladatelů, se v dopise Johnu Adamsovi svěřil, že považuje: „přirozenou aristokracii… za nejcennější dar přírody pro výuku, důvěru a vládu společnosti.“ A vskutku, bylo by nekonzistentním ve stvoření člověka, ho formovat pro společenský stát a neposkytnout mu dosti ctnosti a moudrosti ke spravování zájmů společnosti. Nemůžeme dokonce říci, že ta forma vlády je nejlepší, která poskytuje nejefektivnější ryzí výběr těchto přirozených šlechticů do vládních úřadů? Chceme-li charakterizovat obecný postoj otců zakladatelů, potom nejvhodnějším vyjádřením je to od Johna Randolpha of Roanoke: „Jsem aristokrat: miluji svobodu, nenávidím rovnost.“

[21] Rousseauova kniha Social Contract (česky vyšlo jako O společenské smlouvě, neboli, O zásadách státního práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002), která se objevila v roce 1762, byla vlastně míněna jako teoretický komentář k politické situaci v jeho domovském městě Ženevě, tehdy nezávislém městském státě o méně než 30 tisících duší, ovládané vskutku malou dědičnou oligarchií vůdčích ženevských aristokratických rodin, které ovládali Malou radu a Radu dvou set. Rousseauovo odvolávání se na „lid“ a „suverenitu lidu“ bylo zamýšleno jako útok na tuto oligarchii, ale ne v žádném případě obranou přímé demokracie a universální politické participace, jak se tomu dnes rozumí. Spíše to, co měl Rousseau na mysli, když psal na podporu „suverénního lidu“, byli jen členové jiné ženevské politické instituce, Velká rady, která byla tvořena nějakými 1 500 členy a zahrnovala kromě ženevské horní vrstvy aristokracie také nižší dědičnou aristokracii.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 177 × | Prestiž Q1: 7,29

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top