Štítky článku: •  

O demokracii, redistribuci a destrukci soukromého vlastnictví (4)

Po méně než sto letech demokracie a přerozdělování jsou zde předpovídané dopady. „Reservní fond“ který byl zděděn z minulosti, se jeví být vyčerpaným. (dokončení)

Co je důležitější, musí být jasné, že idea demokracie je nemorální stejně jako neekonomická. Pokud jde o morální status většinového pravidla, musí být zdůrazněno, že to dovoluje se A a B spojit a spolu obrat C, pro změnu se spojit C a A k obrání B a potom mohou B a C konspirovat proti A a tak dále. To není spravedlnost, ale morální násilí a stěží po tom jednat s demokracií a demokraty s respektem, spíše by mělo být s nimi zacházeno s otevřeným opovržením a výsměchem jako s podvodníky. [22]

Na druhou stranu, pokud jde o ekonomickou kvalitu demokracie, musí být neoblomně zdůrazněno, že to není demokracie, ale je to soukromé vlastnictví, produkce a dobrovolná směna, které jsou konečným zdrojem lidské civilizace a prosperity. Obzvláště v kontrastu s rozšířeným mýtem, musí být zdůrazněno, že nedostatek demokracie nemá v podstatě nic co dělat s bankrotem socialismu sovětského stylu.

Nebyl to princip výběru politiků, který vedl k problémům socialismu. Byla to politika a politické rozhodování jako takové. Místo tohoto, aby se každý soukromý výrobce rozhodoval nezávisle, co udělá s jednotlivými zdroji, jako za situace soukromého vlastnictví a svobody smluv, s plně anebo částečně socializovanými výrobními faktory každé rozhodnutí vyžaduje něčí povolení. Pro výrobce není důležité, jak jsou ti, co dávají povolení, vybíráni. Co mu vadí, je to, že tato povolení musí být vůbec vyhledávána. Dokud panuje tento případ, podněty výrobců vyrábět jsou omezeny a následuje zchudnutí. Soukromé vlastnictví je s demokracií nekompatibilní, jakožto i s jinými formami politické vlády. [23]

Radši než demokracii, spravedlnost stejně jako ekonomická efektivnosti vyžadují čistou a neomezenou společnost „výrobní anarchie“ soukromého vlastnictví, v které nikdo nevládne druhým a všechny vztahy mezi výrobci jsou dobrovolné a tak vzájemně přínosné. [24]

Na závěr, pro strategické rozvažování za účelem přiblížení se ne-exploatačnímu sociálnímu řádu, tj. anarchii soukromého vlastnictví, idea systému většinové vlády by se měla samotná obrátit proti demokratické vládě. Pod každou formou vlády včetně demokracie, „vládnoucí třída“ (politici a veřejní úředníci) představuje jen malou část celkové populace. Zatímco je možné, aby jedno sto příživníků vedlo pohodlný život na produkci jednoho tisíce hostitelů, jeden tisíc příživníků nemůže žít z jednoho sta hostitelů.

Založeno na poznání tohoto faktu, jevilo by se být možným přesvědčit většinu voličů, že nechat ty, co žijí z daní jiných lidí, mluvit do toho jak vysoké tyto daně jsou, jen vše zhoršuje, a tak rozhodnout, demokraticky odebrat hlasovací právo komukoliv z vládních zaměstnanců a každému kdo obdrží vládní příspěvky. Ať již se jedná o sociální dávky nebo vládní kontrakty.

Navíc, společně spolu s touto strategií je nutné rozpoznat ohromnou důležitost secese a secesionistického hnutí. Jestliže jsou většinová rozhodnutí „správná“, potom největší ze všech většin, světová většina a demokratická světová vláda, musí být považovány definitivně za „správné“ [25], s následky předvídanými na začátku této kapitoly.

K tomu v kontrastu, secese vždy zahrnuje odtrhnutí se menší části populace od větší. Je to tak hlas proti principu demokracie a majoritnímu vládnímu systému. Dále jak proces secese postoupí na úroveň malých regionů, měst, městských částí, městeček, vesnic a konečně jednotlivých domácností a dobrovolných asociací soukromého bydlení a firem, nejtěžší bude udržet současnou úroveň přerozdělovacích politik.

Ve stejnou dobu, čím menší územní jednotky, tím pravděpodobnější bude, že několik jednotlivců, opírajících se o veřejné uznání jejich ekonomické nezávislosti, výjimečných profesních úspěchů, morálně bezúhonného života, lepšího úsudku, kuráže a vkusu, vyroste na úroveň přirozené, dobrovolně uznávané elity a propůjčí legitimnost ideji přirozeného řádu soutěže (ne-monopolistické) a volně (dobrovolně) financovaným garantům míru, soudcům a překrývajícím se jurisdikcím, jaké existují i dnes v oblasti mezinárodního obchodu a cestování. Společnost čistě soukromého práva — jako odpověď na demokracii a jinou formu politické (nucené) vlády. [26]

Autor překladu děkuje za opravy překladu T. Macháčkovi.

Dokončuje cyklus pan Hynek Rk na Bawerk.eu


[22] Přes houževnatou propagandu šířenou vládou placenými a kontrolovanými školskými učiteli — jako, že „demokracie znamená, že my všichni si sami vládneme“ — stejně jako oslavovaným laureátem Nobelovy ceny jako je James Buchanan a jeho ekonomická škola „veřejné volby“ — například „vlády jsou dobrovolnými institucemi tak jako firmy“ (James Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent [Ann Arbor: University of Michigan Press, 1962], str. 19) — zde zbylo ještě mnoho selského rozumu, jak v akademické sféře tak stejně mezi obecnou veřejností, aby se našly pro takovouto kritiku solidární uši. Co se akademických kruhů týká, ekonom tak prominentní, jako Joseph A. Schumpeter poznamenal na adresu Buchananových názorů, že „teorie, jež přirovnává daně ke klubovým poplatkům, či k nákupu služeb od, řekněme, doktora, pouze dokazuje, jak dalece vzdálena je tato část společenských věd od vědeckých návyků mysli.“ (Joseph A. Schumpeter, Capitalims, Socialism and Democracy [New York: Harper, 1942], str. 19). A pokud se týká obecné veřejnosti, člověk může najít útěchu v postřehu velkého amerického novináře a spisovatele H. L. Menckena, který napsal: „Průměrný člověk, ať jsou jeho chyby jakékoliv, přinejmenším jasně vidí, že vláda je něco ležícího mimo něj a mimo většinu jeho bližních — že je to oddělná, nezávislá a nepřátelská síla, jen částečně pod jeho vlivem a je schopná mu způsobit velké škody… Není nedůležitým faktem, že oloupení vlády je všude považováno za zločin menší magnitudy než oloupení jednotlivce, nebo i korporace? … Když je soukromý občan oloupen, úctyhodný člověk je obrán o plody své píle a spořivosti; když je oloupena vláda, nejhorší co se stane je to, že jistí ničemové a povaleči mají méně peněz ke hraní, než měli předtím. Názor, že oni vydělali tyto peníze, není nikdy přijímán; většině vnímavých lidí by se zdál směšným. Jsou to jednoduše neřádi, kteří díky omylu práva, mají nějaké pochybné právo na podíl na výdělcích ostatních lidí. Když se tento podíl vlivem soukromé iniciativy zmenší, dělá to celý podnik mnohem ušlechtilejším, spíše než opovrženíhodným.“ (A Mencken Chrestomathy [New York: Vintage Books, 1949], str. 146-147; viz take H. L. Mencken, Notes on Democracy (New York: Knopf, 1926).

[23] K tomu viz Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Kluwer, 1989), idem, „Desocialization in a United Germany,“ Review of Austrian Economics 5, no. 2 (1991); Murray N. Rothbard, The End of Socialism and the Calculation Debate Revisited,“ v idem, The Logic of Action One (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1997); idem, „How and How Not To Desocialize,“ Review of Austrian Economics 6, no. 1 (1992).

[24] K tomu viz Rothbard, The Ethics of Liberty, česky vyšlo jako Etika svobody (Praha: Liberální institut, 2005); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993) zvláště část 2; také Anthony de Jasay, Choice, Contract, Consent: A Restatement of Liberalism (London: Insitute of Economic Affairs, 1991).

[25] K tomu viz také Murray N. Rothbard, Power and Market, str. 189ff, česky vyšlo jako Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut, 2001).

[26] O právu a ekonomii stran secese viz Secession, State and Liberty, David Gordon, ed. (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1998), s esejemi od Donalda W. Livingstona, Stephena Yatesa, Scotta Boykina, Murraye N. Rothbarda, Thomase DiLorenza, Jamese Ostrowskeho, Hanse-Hermanna Hoppeho, Pierra Desrocherse a Erica Duhaime, a Bruce L. Bensona; také Hans-Hermann Hoppe, „The Western State as Paradigm: Learning From History,“ Politics and Regimes: Religion nad Public Life 30 (1997); Robert W. McGee, „Secession Reconsidered,“ Journal of Libertarian Studies 11, no. 1 (1994).

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 162 × | Prestiž Q1: 7,91

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top