Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigenutz (2/3)

V těchto dnech, kdy se připomíná osmdesáté výročí vypuknutí Druhé světové války, bude vhodná doba na důkladnější pohled na to, jak by měl být nacionálně-socialistický režim klasifikován na politickém spektru, jak vypadala jeho hospodářská politika, kvůli čemu byl přitažlivý a jak se dostal k moci.

Základní znaky socialismu

Socialistické myšlení lze identifikovat podle několika zásadních bodů:

1) Nedůvěra k tržní směně jakožto mechanismu zajišťujícímu společenskou spolupráci. Snaha odstranit nebo omezit tržní směnu a nahradit ji jiným uspořádáním.

Socialismus neinterpretuje tržní směnu jako dobrovolnou výměnu statků mezi kupujícím a prodávajícím, ale zásadně jako násilnou mocenskou hru mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Člověk nakupuje v supermarketu — vykořisťují ho korporace. Člověk si pronajme byt — je vykořisťován majitelem domu. Člověk se nechá zaměstnat — je vykořisťován zaměstnavatelem. Člověk si vezme půjčku — je vykořisťován věřitelem, protože ji musí splácet i s úrokem. Člověk nakupuje zboží ze zahraničí — působí tím vykořistění domácích výrobců atd. Tam, kde klasický liberalismus vidí dobrovolně uzavíranou síť transakcí, která je základem mírového společenského řádu, tam socialismus vidí násilný boj o moc v kleštích protikladných zájmů.

První praktický krok socialismů všech barev, jakmile se dostanou ke státní moci — je snaha omezit tržní směnu a nahradit ji jiným uspořádáním.

Jednotlivé socialistické proudy se liší v názoru na to, jak by konkrétně to jiné uspořádání mělo vypadat a jestli ho lze dosáhnout postupnými kroky, nebo rázně v jedné jediné revoluční změně. Formální zákaz soukromého vlastnictví je při tom jen jedna z možných forem, jak se může socialismus uskutečnit. Další možnou formou je takové omezení vlastníků a takové zásahy do tržních mechanismů, které jim nedá jinou možnost zacházení s majetkem než tu, kterou si socialista představuje.

Socialismus lze spolehlivě poznat v tomto: kdykoliv se ve veřejné debatě diskutuje o nějakém problému jako je nezaměstnanost, nedostatek bytů, růst cen, pokles cen, nedostatek lékařů a lůžek v nemocnicích, růst ceny některých potravin atd., prvním instinktem socialisty je vždy stanovit jako příčinu tohoto problému možnost daný statek volně kupovat a prodávat — „spekulaci“ — a jako řešení nabídnout omezení této možnosti — regulaci nakládání s majetkem.

2) Nepochopení funkce cenového mechanismu, zisku a ztráty, při koordinaci ekonomických aktivit.

Socialista se dívá na tržní ceny jako na svévolně stanovená čísla plynoucí z mocenských pozic. Proto mu nepřijde nic závadného na tom požadovat, aby se některé aktivity provozovaly přes to, že přinášejí ekonomickou ztrátu a jiné omezovaly přes to, že je při nich dosahováno zisku. Nechápe, jaké z takových zásahů plynou dalekosáhlé negativní důsledky pro celou společnost. Když je s těmito negativními důsledky posléze konfrontován, přisoudí je jiným příčinám, než svému zásahu.

3) Lidská společnost je formována střetem vzájemně nesmiřitelných zájmů

Klasický liberalismus postuluje fundamentální harmonii zájmů ve společnosti založené na soukromém vlastnictví a svobodné směně. Všechny skupiny a jednotlivci v ní se mohou chovat podle vlastního dlouhodobého zájmu, protože prosperita jednoho zvyšuje prosperitu všech ostatních. Neexistuje tak rozpor mezi zájmem jednotlivce a zájmem společnosti, zájmem Německa, zájmem Francie, zájmem Ameriky a zájmem Ruska. V liberálním světě se prosperita Ameriky pozitivně odrazí i v prosperitě Francie, Německa a Ruska a rychlost bohatnutí jedné části světa není na úkor chudoby v jiné části světa. Toto přesvědčení vyjádřil Adam Smith v metafoře s neviditelnou rukou trhu a Fredéric Bastiat v Ekonomických Harmoniích.

Socialismus oproti tomu postuluje existenci konfliktu zájmů, který je nesmiřitelný na půdorysu společnosti soukromého vlastnictví a svobodné směny a který bude odstraněn jen v budoucím radikálně odlišném uspořádání a pravděpodobně násilným způsobem. Linie konfliktu pak lze vytyčit mezi chudými a bohatými, kapitalisty a proletáři, měšťany a venkovany, muži a ženami, Germány a Slovany, Židy a Árijci atd. Jednotlivé druhy socialismu se na první pohled liší především tím, kde tuto čáru konfliktu kreslí. V praxi však pro mnohé socialisty nebylo nikdy moc obtížné právě v tomhle bodě přesvědčení pružně střídat a přizpůsobovat okolnostem. To i z důvodu, že některé kategorie, jako je třída a rasa, nelze nijak podchytit nebo objektivně vědecky definovat.

Formálně internacionální stalinský režim neměl žádný problém přejít k apelům na ruskou národní hrdost, slovanskou vzájemnost a anti-germanismus. Židovský bankovní kapitál, židovský mezinárodní kapitál, židovský burzovní kapitál byl stejně častým cílem goebbelsových útoků a denunciací, jako židobolševismus. Heslo v nadpisu tohoto článku, vyjadřující přesvědčení, že úlohou státu je potlačit zájmy jedinců, které jsou antagonické k zájmům celku, to je esence socialistického myšlení.

Další díly tohoto seriálu budou podrobným popisem toho, jak vypadal hospodářský systém v Německu. Čtenář si tak bude moci na konkrétních příkladech spočítat, kolikrát došlo k naplnění výše uvedených bodů.

Pravo-levé politické spektrum

V dnešní době se pravo-levá klasifikace, jak je používaná v běžném mediálním provozu, nedrží žádných objektivně zjistitelných kritérií a vychází pouze z vágní tradice přibližné souvislosti některých politických a kulturních prvků ve stranických programech. Spolu s tendencí k co největšímu očernění politických soupeřů bývá tato kategorizace užívána často demagogickým a matoucím způsobem.

Řešení tohoto klasifikačního zmatku, které je populární v libertariánské komunitě, je známý graf se dvěma osami a čtyřmi kvadranty, kde na pravolevé ose je kritérium „jak moc by stát měl zasahovat do hospodářství“ a na svislé ose: liberální — autoritativní „jak moc by stát měl zasahovat do životního stylu.“ Zde jsou jasná kritéria a přehlednější obrázek o politickém terénu.

Ovšem uplatněním těchto kritérií budou Lenin, Hitler, Stalin, Mussolini a Mao Ce-tung (a všichni další absolutní vládci) v grafu na stejném místě — v autoritativním krajním levém bodě. Všichni si přisvojili a uplatňovali autoritu ve svém státě zasahovat absolutně do všeho. Jak do hospodářství, tak do životního stylu svých poddaných. (Někdy jsou k vidění grafy, kde jsou Hitler a Mussolini umístěni na ekonomické ose blíže ke středu — to je ovšem dáno nepochopením nebo nevědomostí o tom, jak ve skutečnosti Třetí říše fungovala). Z libertariánského pohledu tak neexistuje mezi těmito režimy podstatný rozdíl. Takový závěr nám může vyhovovat, na druhou stranu ale existují další kritéria, jejichž uplatněním se dají tyto režimy od sebe odlišit a která v určitém kontextu mohou dávat dobrý smysl a přinést nám další poznatky.

Původní pravo-levé poltické spektrum vychází z Francouzského shromáždění z revolučních dob, kde (z pohledu předsedajícího) na pravé straně sálu sedali příznivci monarchie a předrevolučních starých pořádků a na levé straně pak radikální reformátoři požadující odstranění krále, církve a postupně všech tradičních starých institucí včetně kalendáře a soustavy měr a vah. Další rozlišení bylo ještě na Horu a Údolí, podle toho, kdo seděl v sále na horních nebo dolních sedadlech. To se však obecně neujalo. Z pravo-levého uspořádání se stala tradice v evropských kontinentálních parlamentech, kde v zasedacích sálech si na levou stranu sedali poslanci požadující společenské změny a na pravou stranu pak ti, kteří hájili status quo případně restauraci předchozího stavu. K tomuto pravo-levému rozdělení politiky tedy došlo dříve, než byl zformulován nějaký koherentní ekonomický program socialismu v opozici k liberálnímu ekonomickému programu a než se socialistické strany staly politickou silou.

(Pozn.: Odlišně funguje britský parlament, kde vládní a opoziční strany sedí naproti sobě. Vládní strana s ministerským předsedou vždy zasedá po pravici mluvčího parlamentu bez ohledu na to, jestli jde o konzervativce nebo labouristy).

Jednou z věcí, kterou pokrokáři sedící na levé straně sálu prosazovali a reakcionáři na pravé straně oponovali, bylo zrovnoprávnění náboženských vyznání. Významné pozice ve společnosti a státu byli dříve způsobilí zastávat jen lidé určitého náboženského vyznání. Nyní se měly otevřít všem — což znamenalo i Židům, kterým byly na náboženském základě po staletí tyto možnosti uzavřeny.

Požadavek na ukončení protižidovské diskriminace, integrace Židů do širšího společenského života, otevřít Židům dříve uzavřené možnosti — to byly věci, které tak začaly být spojovány s politickou levicí.

Naopak přetrvávající nedůvěra vůči Židům, podezřívavý pohled na jejich náhlý společenský vzestup, tradiční protižidovská diskriminace — to bylo spojeno s mnoha tradicionalisty na politické pravé straně sálu, protože konec konců snížené právní postavení Židů bylo staletou tradiční hodnotou.

Neplatilo to absolutně, ale takto se to dostalo do širokého povědomí lidí.

Pokud se podíváme na situaci v českých zemích a v Rakousku 19. století, s čím byla spojovaná tehdejší pravice a levice?

„Sjednocenou levicí“ (Vereinigte Linke) byla liberální Německá ústavní strana, která prosazovala volnou hospodářskou soutěž (zrušení tradičních cechovních privilegií), antiklerikalismus a občanské svobody. Hájila ovšem také prosincovou ústavu 1867, což v praxi znamenalo, že hájila politickou centralizaci Předlitavska a to na základě dominance německého jazyka a kultury. Tím se v českých zemích liberalismus nadlouho zdiskreditoval, protože české národní hnutí vnímalo německé liberály jako své hlavní politické protivníky.

Ústavní strana odporovala antisemitismu a mezi její představitele patřila řada německo-židovských intelektuálů, novinářů a podnikatelů.

„Železným kruhem pravice“ se rozuměly strany podporující větší národní autonomii a federální uspořádání. České národní strany to dělaly na základě odkazu na tradiční práva Českého království — na tradiční práva, které by ústava 1867 jednostranně zrušila. V tomhle smyslu byla celá česká národní politická scéna pravicová.

A byl zde i antisemitský element — lze připomenout, že Karel Baxa, populární obhájce v procesu s tzv. „Omladinou“, stanul na žalující straně v procesu s Leopoldem Hilsnerem v sokolském kroji a to, jak byl tento proces zpolitizován.

Lze tu vidět určité paralely s dnešní dobou, kdy řada stran, kritických k projektu Evropské Unie, je kritická z antiliberálních příčin a ve vnitřní politice propaguje antiliberální prvky.

Nástup socialistických stran v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století pak vnesl do politického spektra velké změny. Sociálně-demokratické strany se profilovaly jako ty nejrevolučnější a nejradikálnější rušitelky starých pořádků. Jako strany militantního ateismu. Projevovaly romantickou fascinaci odkazem Francouzské revoluce a jejích nejradikálnějších elementů — jejich hymnou byla Marseillaisa (slova Internacionály, napsaná k povstání komuny v roce 1871, byla zpívána na melodii Marseillaisy. Nová melodie vznikla až poté, co Francouzská Třetí republika uzákonila Marseillaisu jako národní hymnu). Když tedy byli zvoleni jejich první poslanci, přišlo jim jen přirozené, že se natlačí do té nejlevější části jednacích sálů.

Je tu ovšem otázka jejich hospodářského programu. Ten sami socialisté samozřejmě vidí jako revoluční, jako překonání všeho, co tu dosud bylo — jenže při analýze z liberálního pohledu se právě tento program jeví jako návrat toho nejstaršího a nejprimitivnějšího. Příkazového hospodářství starověkých despocií. Nálepka „pokrokovosti“ je na něm marketingový klam. A do té míry, do jaké je pro politickou levici charakteristický tento hospodářský program nahrazení volných tržních vztahů, jsou z liberálního pohledu levicové dnešní autoritativní režimy.

Pokračování…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 156 × | Prestiž Q1: 5,59

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top