Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigenutz (3/3)

V těchto dnech, kdy se připomíná osmdesáté výročí vypuknutí Druhé světové války, bude vhodná doba na důkladnější pohled na to, jak by měl být nacionálně-socialistický režim klasifikován na politickém spektru, jak vypadala jeho hospodářská politika, kvůli čemu byl přitažlivý a jak se dostal k moci.

Jak viděli Nacionální socialisté sami sebe?

V Německu v poválečné době existovala nostalgie po starém Císařství — po Bismarckově státu s privilegovaným postavením šlechty, církve, armádních důstojníků a loajálního státního úřednictva. Von Mises popsal tento ideál jako „Státní socialismus“. Tato nostalgie měla i své politické vyjádření. Monarchisté byli v Německu reálnou politickou silou reprezentovanou ve straně DNVP a spolkem frontových bojovníků Stahlhelm. Dívat se na tehdejší politické spektrum optikou pravice-levice Francouzské revoluce tedy může dávat smysl. Jak nacionální socialisté do této klasifikace zapadají?

Emanuel Moravec v předmluvě ke Goebbelsově knize Vom Kaiserhof Zur Reichskanzlei v roce 1942 píše:

„Z kolika stran se proti německé národně-socialistické straně dělnické tehdy útočilo! Zleva pálili komunisté a sociální demokracie, zprava povýšená šlechta společně s byrokracií, kterým chybělo sociální cítění. Mezi divokou levicí a nesmiřitelnou pravicí se tvrdě mračil demokratický střed, v němž se organizovalo úzké měšťáctví.“

Jasnou klasifikaci nacionálních socialistů může komplikovat několik věcí. Především Hitler neměl nikdy tak neotřesitelnou mocenskou pozici, jako Stalin v Sovětském svazu. Aby se k moci dostal, aby si jí upevnil a i později, aby si jí udržel, tak považoval za nutné a vhodné taktizovat — měnit svou rétoriku, pozice k různým otázkám, klást v různé době důraz na jiné části programu, uzavírat dočasná spojenectví. Přičemž velká část jeho politického úspěchu ve 30. letech spočívala na tom, že když oslovoval konzervativní kruhy, dokázal v nich vytvořit dojem, že jim říká o svých záměrech pravdu, kdežto jeho rétorika na srazech SA je jenom politické divadlo a když oslovoval radikály z SA, tak ti měli dojem, že jim říká pravdu o revoluci, co od základů změní Německo, a všechno, co říká někomu jinému, jsou jen taktické politické tahy k odvedení pozornosti.

Ze zpětného pohledu a při bohatosti materiálů, které nebyly ve své době veřejně dostupné — výpovědi a deníky nejbližších Hitlerových spolupracovníků — můžeme celkem spolehlivě odlišit, co byla základní linie a co byly taktické politické úkroky stranou. Co tedy můžeme říci o nacionálních socialistech vzhledem k pravo-levému vymezení?

Nacionální socialisté v sobě neměli žádnou nostalgii po starém Císařství, žádnou úctu k tradičním pruským elitám a jen málo skrývaný odpor k církvím a křesťanství. Byly ovšem okamžiky v průběhu politického boje o moc, kdy Hitler usoudil, že se mu hodí předstírat opak.

Názorným příkladem tohoto manévrování je jeho první rozhlasový projev z pozice Říšského kancléře, kdy ještě nacionální socialisté neměli zajištěnou převahu ve sněmovně. To jsou ale stejné případy, jako když před olympiádou utlumil protižidovskou rétoriku, aby mezinárodní veřejnosti prezentoval režim v lepším světle, nebo když s Goebbelsem vyprávěli zahraničním reportérům o tom, že si Německo nepřeje nic jiného, než zachování míru.

Nacionální socialisté se viděli jako revoluční strana, která zruší všechny staré pořádky a zavede novou společnost na základě rasového výběru. Romantizované prvky minulosti — snění o germánských bojovných kmenech, runách a hrdinech dávnověku — zde má stejné místo, jako romantické představy komunistů o vznešených divoších, prvobytně pospolných společnostech, které neznaly soukromý majetek, nebo o středověkých husitech a anabaptistech jako o sociálních revolucionářích a předchůdcích dělnického hnutí. Je to známý propagandistický prvek — prezentace radikálního programu jako návratu k dávno ztracenému ráji. Nikoliv nostalgie po tom, co reálně existovalo v nedávné minulosti.

Nacionální socialisté vítali technologický pokrok a to, jaké změny přináší do společnosti — uskutečnili první televizní přenos a Hitler byl velkým fanouškem individuální automobilové dopravy a letectví. I v tomto aspektu se lišili od ideálu starších konzervativních kruhů o pokud možno neměnném uspořádání společnosti.

Nacionální socialisté se maximálně soustředili na podchycení mládeže a vytvoření aureoly toho, že oni jsou stranou budoucnosti, nevyhnutelného pokroku a rebelství proti spořádanému a nudnému buržoaznímu světu. To oni nabízejí nová dobrodružství, nové perspektivy a nové možnosti.

Stejně jako komunisté i národní socialisté vkládali své naděje do příchodu „nového člověka“ nezatíženého „haraburdím“ starého světa a představovali si, jaké to bude znamenat zdokonalení pro celý lidský rod.

Stručně řečeno, s výjimkou antisemitismu, ona „pravicová“ klasifikace nacionálního socialismu příliš nesedí ani při využití tradičního pravo-levého spektra, ve kterém hrají roli spíše kulturní než hospodářské otázky.

Frakce uvnitř strany

Uvnitř NSDAP je popisována takzvaná levicová frakce kolem bratří Gregora a Otty Strasserových. Ti řídili před Goebblesem stranickou propagandu přičemž mladší Otto vydával oficiální stranické tiskoviny pro Berlín a sever Německa.

K roztržce zde došlo, když se Hitler rozhodl v roce 1929 připojit k Hugenbergově (DNVP) kampani za referendum o Youngově plánu a zastavení placení válečných reparací. Hugenberg, jakožto mediální magnát, byl levicí viděn jako „arcikapitalista“. Tento tah byl z Hitlerova hlediska velmi úspěšný (byť samotné referendum dopadlo porážkou z důvodu minimální voličské účasti) — Hugenberg celou kampaň platil, což znamenalo půl roku publicity zdarma a Hitler jako řečník na shromážděních snadno zastínil všechny, koho DNVP postavila. Po jeho uvěznění v roce 1924 byla toto příležitost, jak se vrátit na velkou politickou scénu a Hitler jí plně využil.

Výměnou za tuto možnost se zviditelnit Hitler rozhodl, že strana (na jaře 1930) nepodpoří stávkující horníky v Sársku. Otto Strasser tohoto příkazu nedbal a ve stranických novinách vyšly jeho články na podporu stávkujících.

Hitler s ním měl dlouhý rozhovor a Otto Strasser po něm stranu opustil a založil „Černou frontu“. Otto vydal publikaci Hitler a já s rekonstrukcí těchto rozhovorů, která měla Hitlera zdiskreditovat jako odpadlíka od socialistických ideálů:

„Chcete zradit sociální revoluci,“ řekl Otto Hitlerovi, „abyste zachoval legalitu a spolupráci s buržoazními stranami pravice.“

Hitler odpověděl podrážděně:

„Já jsem socialista. Jiný druh socialisty než váš bohatý přítel hrabě Reventlow. Já jsem byl obyčejným pracujícím. Já bych nedovolil, aby můj řidič jedl hůře než já sám. To, co máte na mysli vy pod názvem socialismus, není nic jiného než marxismus. …

Neexistují jiné revoluce s výjimkou rasových revolucí. Nejsou politické, ekonomické nebo sociální revoluce — vždy jde jen o boj nižších ras proti dominantní vyšší rase, a pokud vyšší rasa zapomněla na zákony své existence, tak prohraje.“

Na dotaz, jestli by znárodnil Kruppův zbrojní koncern po nástupu k moci:

„Pouze pokud nebude jednat v zájmu národa — jen tehdy by měl stát intervenovat. Na to ale není potřeba znárodnění … stačí jen silný stát.“

Taková slova jistě znějí marxistickým uším jako odpadlictví od socialismu, ale z liberálního hlediska je to skutečně jen jiný druh socialismu, právě proto, že liberál nevidí žádný „národní zájem“ nebo „státní zájem“, který by se mohl dostat do rozporu s průmyslovým zájmem.

Jaká byla pak další historie spolupráce mezi NSDAP a DNVP? Harzburská fronta (NSDAP a DNVP) se brzy rozpadla a vypukl mezi nimi nemilosrdný boj vrcholící ve volebním roce 1932. Hugenberg postavil v prezidentských volbách 1932 Hitlerovi protikandidáta — velitele Stahlhelmu Theodora Duesterberga. Goebbels a Darré útočili před volbami na Duesterberga tak nevybíravým způsobem, že ten je vyzval na souboj na kordy. SA rozbíjela a rozháněla předvolební shromáždění DNVP. Hugenberg vedl ve svém tisku soustavnou kampaň proti Hitlerovi a Goebbles odpověděl organizací bojkotu jeho novin. NSDAP se spojila s komunisty při organizaci stávky v Berlínské dopravě a ozbrojená stráž DNVP zastřelila příslušníka SA, který vykonával stávkovou hlídku. (Slova z Horst Wessel Lied — „Kamaraden, die Rotfront und Reaktion erschossen,“ Rudá fronta, jako nepřátelé nacistů, je asi většině lidí jasné, ale kdo byl myšlen tou „reakcí“? Právě tato pravicová reakce.)

K osudovému smíření došlo koncem roku 1932, když Hugenberg souhlasil, že podpoří Hitlera na místo kancléře, když ten přenechá DNVP většinu křesel ve vládě. Jakou udělal chybu, pochopil Hugenberg na jaře a v létě 1933, kdy se svou rezignací snažil ještě přivodit pád vlády. Místo toho byla DNVP rozpuštěna. Hitler pak mohl pyšně prohlásit:

„Obviňují mě z toho, že jsem zničil Komunistickou stranu. Já jsem ale stejně tak zničil i všechny ostatní strany!

„Soukromé vlastnictví“ v totalitním státu

Jednou z funkcí instituce soukromého vlastnictví je vymezení sféry, kde jsou jednotlivci svými vlastními pány a kde mohou beze strachu uplatnit svou vlastní vůli. „Domov každého Angličana je jeho hradem“. Jedním z hlavních cílů liberálního projektu bylo řešení otázky, jak zabezpečit, aby držitelé státní moci tuto sféru libovolně nenarušovali a respektovali prostor, který mají jednotliví lidé vyhrazený sami pro sebe. Za tímto účelem vznikly psané ústavy, systém rozdělení moci, kde se jednotlivé mocenské státní složky mají vzájemně držet v šachu, vlády odpovědné parlamentům, porotní soudy, svoboda tisku atd.

Liberální projekt nebyl 100% úspěchem, ale ve své nejlepší podobě dodával lidem dostatečnou jistotu v tom, že měli celkem dobrou představu, co si vůči nim představitelé státní moci mohou dovolit a kde mají svobodu jednat tak, jak sami chtějí. A pokud jim někdo chce tento jejich prostor svobody více omezit, tak musí jít cestou parlamentní rozpravy, kdy je možné proti jeho návrhu formovat opozici, napadat ho v tisku a dalších sdělovacích prostředcích, interpelovat ministry, napadat ho před soudy. Ukazuje se sice, že ani tento systém nedokáže soukromý prostor bránit z dlouhodobého hlediska, ale alespoň krátkodobě je v jeho rámci velmi těžké, aby se jednotlivec dostal do takové mocenské pozice, ze které by mohl moc uplatňovat libovolně a nekontrolovatelně.

Jestli je v totalitním státě něco nepřípustné, je to právě existence prostoru, kam by nemohl zasahovat. Totalitní stát činí totalitním právě to, že si přisvojuje autoritu zasahovat absolutně všude. V praxi může zasahovat do některých oblastí života více a do jiných méně, ale právě to závisí jen na libovůli jeho vedení, které nemá žádné institucionální překážky, které by mu účinně bránily do něčeho zasáhnout.

Jakmile stát dostane tu podobu, že jeho představitelé mohou kohokoliv nechat v tichosti zmizet a přisvojit si jeho dřívější majetek, je tím existence soukromého vlastnictví efektivně popřena, byť by formální existence nebyla zrušena. Právě v tomhle Hitler odhadl situaci docela přesně, když říkal, že pro získání moci se nepotřebuje zdržovat s nějakým znárodňováním. Jakmile dostane k ruce aparát, který kdykoliv může kohokoliv zavřít do koncentračního tábora, aniž by kolem toho někdo mohl dělat povyk v tisku nebo v parlamentu a tudíž aniž by to pobouřilo veřejné mínění, budou muset soukromí průmyslníci poslouchat a vykonávat jeho příkazy úplně stejně, jako by to dělali státem jmenovaní správci znárodněných podniků. A Hitler svým způsobem na začátku své vlády věřil, že tito lidé, kteří prošli nějakým konkurenčním bojem, jsou v řízení průmyslu kompetentnější, než by byli jeho straničtí soudruzi. A také v to, že je dokáže účinněji zastrašovat — že budou ze strachu ze ztráty své pozice a majetku povolnější, než by byli zaměstnanci státního aparátu. Konec konců obdobný přístup projevil, když si měl vybrat mezi tradiční armádou a SA.

Postupně ovšem svou trpělivost jak s armádním tak s průmyslovým vedením ztrácel, stejně jako respekt k tradičním kompetencím, a docházel k závěru, že ideový zápal a „bezohledný postup“ je tím nejlepším přístupem. To bude patrné z následujících článků.

Připravované díly:

  1. Zemědělství
  2. Průmysl
  3. Čtyřletý plán
  4. Uchopení moci

Mises.cz: 3. října 2019, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 150 × | Prestiž Q1: 5,55

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top