Štítky článku: •  

Augusto Pinochet — zločinec, nebo hrdina?

11. září není jen dnem počátku konce naší civilizace. Tentýž den, roku 1973, došlo též k vojenskému převratu v Chile. Zatímco za totality všichni antikomunisté drželi generálu Pinochetovi palce v boji proti tamním bolševikům, dnes je tento bezpochyby velký muž většinou našich médií označován za zločince. Podívejme se proto na tuto hrdinskou i tragickou postavu bez zarudlých levičáckých brýlí.

pinochet.jpg (61,617 kiB)
Augusto Pinochet

Zesnulému generálovi Augusto Pinochetovi, bývalému prezidentovi Chile je po 11. září 1973 dávána vina na vraždách několika tisíc lidí. Pinochet stál tenkrát v čele vojenské junty, která svrhla prokomunistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho. Generálova osobnost dodnes rozděluje nejen Chilany, ale vůbec světovou veřejnost včetně katolíků. Jedni v něm vidí hrdinu, který zachránil zemi před komunismem, jiní ho považují za sprostého vraha a zločince. Jaká je vlastně pravda? To nás zajímá i jako věřící katolíky — a to jak z důvodů morálních, tak i proto, poněvadž část tehdejší katolické hierarchie v Chile byla obviňována z podpory Pinochetova režimu.

Komunistická diktatura pod vedením Allendeho

Nejprve je třeba analyzovat režim prezidenta Allendeho. Tento marxista a osobní přítel kubánského komunistického diktátora Castra stál v čele země v letech 1970–73. Zvítězil díky tomu, že volební výsledky byly zfalšovány, což přiznává i Pinochetův odpůrce Jiří Chalupa ve svých Dějinách Argentiny, Uruguaye a Chile. V jeho knize se lze také dočíst, jak do země proudili kubánští „poradci“, ve skutečnosti tajní agenti, aby v Chile uspíšili zavedení komunistické diktatury pod vedením Allendeho a generálního tajemníka chilských komunistů Luise Corvalána. Pod taktovkou kubánských „poradců“ řádily v zemi levičácké teroristické bandy, které přepadaly banky a obchody, kradly a vraždily za blahosklonného přihlížení policie. Toto zastrašování obyvatelstva mělo zajistit, aby komunistický puč v Chile proběhl v klidu a bez odporu.

Zároveň Allende tvrdohlavě prováděl v ekonomice socialistické experimenty neustálého „znárodňování“ a byrokratické likvidace svobodného trhu, což vyvolalo v zemi hlad. Když ženy, matky rodin, vyšly ze zoufalství do ulic s prázdnými hrnci v rukou jakožto symbolickým vyjádřením, že jejich děti nemají co jíst, marxistické teroristické skupiny je napadly, některé zabily, jiné vážně zranily.

Podobně se dělo, když později vyhlásili „hladovou“ stávku chilští autodopravci a také část horníků. Země opravdu byla postižena hladomorem, v odlehlejších provinciích se již objevily případy smrti hladem, neboť obchody zely úplnou prázdnotou a rozmohl se černý trh, na němž stály základní potraviny tak horentní sumy, že si je prostý člověk nemohl koupit.

Pokračování marxistického hokuspokusu prezidenta Allendeho by během dvou let způsobilo smrt hladem statisíců lidí, nehledě ke krvavému teroru, který by nepochybně nastal po definitivním zavedení marxistické diktatury a likvidaci demokratické opozice. Tento scénář uplatňovali bolševici všude, kde přišli k moci, proč by Chile mělo být výjimkou?

Vojenský puč jako pomoc v pravou chvíli

Za těchto podmínek přišel vojenský puč generálů Leigha a Pinocheta 11. září 1973 jako pomoc v pravou chvíli. Armáda byla jedinou institucí, kterou se socialistům a komunistům ještě nepodařilo ovládnout. Allende zahynul při ostřelování prezidentského paláce a dodnes není jasné, jestli si sám vzal život, nebo jej zasáhla střela vojáků. Bolševický pokus o převrat v Chile ztroskotal.

Otázka ale zní, jestli lze ospravedlnit oněch nejméně 3 tisíce povražděných, z nichž někteří dokonce zmizeli beze stopy? Odpověď z katolického hlediska je jasná: Nelze. Účel nikdy nemůže posvěcovat prostředky, nota bene je těžko představitelné, že všichni tito mrtví byli komunistickými zločinci. Zcela jistě nutno tyto vraždy lidí bez soudu kategoricky pranýřovat právě tak jako mučení, jehož se dopouštěli stoupenci vojenské junty na fotbalovém stadionu v chilském hlavním městě Santiagu. To všechno jsou skutečnosti, které katolický křesťan nikdy nesmí schvalovat, a naopak je musí co nejrozhodněji odsoudit.

Může za to Pinochet?

Může však za to Pinochet? Pokud mne někdo obviní z naivity a namítne, že to je totéž jako se tázat, jestli za gulagy ruských bolševiků může Lenin nebo za nacistické koncentráky Hitler, tak odpovídám, že zde existuje principiální rozdíl. Již před 11. zářím se rozhodli mnozí Chilané bránit před terorem levičáckých guerill a vytvářeli vlastní antikomunistické oddíly domobrany, které na rudý teror odpovídaly bílým. Po vojenském převratu 11. září, kdy situace byla ještě nestabilizovaná a těžko kontrolovatelná, právě tyto bojůvky se rozhodly vypořádat s levičáky a to jak skutečnými, tak domnělými. Nejednalo se o vojenské oddíly, podřízené generálu Pinochetovi, nýbrž o skupiny ozbrojené milice, které nepodléhaly vojenské juntě, ta nad nimi neměla nejmenší pravomoc.

I když odpor marxistů byl relativně slabý, neboť komunistické vedení pochopilo prohru boje o moc, přece jen trvalo více než měsíc, než se situace aspoň trochu konsolidovala a Pinochet měl zemi plně pod kontrolou. Koncem října přikázal rozpustit všechny ozbrojené oddíly chilských antikomunistů a vydal zákaz jakýchkoliv svévolných poprav bez soudů.

Svobodné volby

Jistě, bylo vyhlášeno stanné právo a začaly fungovat vojenské soudy, které vynesly též řadu rozsudků smrti, avšak vždy za prokázanou teroristickou nebo sabotážní činnost. Aby Pinochet zemi stabilizoval, musel zpočátku vládnout diktátorsky a tvrdou rukou. Úměrně s tím, jak se poměry konsolidovaly, vojenský režim v represích polevoval, až r. 1990 Pinochet dobrovolně abdikoval a vyhlásil svobodné volby.

Za jeho vlády nejenže ustal hladomor, ale Chile se ekonomicky povzneslo mezi nejvyspělejší latinskoamerické země. Krom toho tvrdost Pinochetova režimu záměrně zveličovala komunistická a socialistická propaganda. Roku 1976 chilská vláda propustila z vězení generálního tajemníka komunistické strany Corvalána a povolila mu vycestovat do zahraničí. Z toho, co sám sdělil médiím, vůbec nevyplývá, že se měl v pinochetovském vězení špatně. Četl, chodil na procházky, stravu měl dostačující, ani slovo nepadlo o mučení. Přitom šlo o muže, který měl velkou politickou zodpovědnost za stav země před 11. zářím. Corvalánovo vězení bylo absolutně nesrovnatelné s poměry kupříkladu našich věznic a pracovních táborů pro politické vězně v 50. letech.

Pinochetovi by se mělo dostat veřejného projevu díků

Pinochetovi by se spíše mělo dostat veřejného projevu díků a ne jej obviňovat. Má obrovskou zásluhu, že statisíce Chilanů nezemřely hladem a země se nestala obětí bolševického teroru. Případy tisíců bez soudu popravených a umučených jistě hájit nelze, ale — nehledě k tomu, že Pinocheta osobně lze z toho vinit těžko — proč nikdo nepoukáže na oběti řádění levičáckých band před datem 11. září a do jisté míry ještě i po něm? Proč si nikdo nedal práci, aby toto vyčíslil? V zájmu pravdy by to bylo nanejvýš nutné. Pinochetův režim byl typickou vojenskou diktaturou, která bývala v latinskoamerických státech obvykle instalována tehdy, když se země dostaly do nestabilní situace.

Vojenské vlády, na rozdíl od komunistických či jiných totalitních režimů, nejsou však podbarveny ideologicky, jde jim jen a pouze o to, aby byl „pořádek“, ostatní je nezajímá. Proto nechtějí poručníkovat ve školství či kultuře, pokud tyto rezorty nejsou semeništěm politické opozice, rovněž tak se nesnaží reglementovat soukromý život občanů. Přesně toto bylo charakteristické i pro Pinochetovu Chile.

Náboženská svoboda

Za Pinochetova režimu vládla v zemi naprostá náboženská svoboda, nikdo nebyl pro své světonázorové přesvědčení pronásledován. Pinochet sám byl vlažným katolíkem, který ctil křesťanské dědictví své země a kulturu z něho vzešlou, ale krom velkých svátků a státních ceremonií, spojených s církevními slavnostmi, na bohoslužby nechodil. Jeho vztah ke Katolické církvi byl velmi rezervovaný, čemuž napomohl mimo jiné též postoj primasa, kardinála Silvy Henriqueze, jenž nenalezl téměř jediné slovo odsouzení Allendeho prokomunistického režimu, zato však nešetřil ostrou kritikou Pinochetovy diktatury.

Chilský episkopát se rozdělil na dva tábory. Část biskupů v čele s kardinálem Henriquezem se postavila proti Pinochetovi, jiná část, šlo zejména o biskupy z jihu země, podporovala vojenskou juntu. Pinochet také zakázal potraty, povolené za Allendeho vlády a umožnil je pouze v případě ohrožení života matky. Po obnovení demokracie zakázal chilský parlament potraty i z tohoto důvodu, což platí v této andské zemi dodnes. Vojenská junta rovněž uvalila přísné tresty za šíření pornografie.

Pinocheta je třeba hodnotit kladně

Co tedy říci závěrem? Pinochet jistě nebyl světec a jeho politika snese mnohou kritiku. Jeho režim byl vojenskou diktaturou, která si vždycky počíná represivně. Ke cti tohoto muže budiž však řečeno, že neukládal svým občanům více tvrdých opatření, než bylo bezpodmínečně nutné v zájmu záchrany země před komunismem. Tohoto cíle se nakonec podařilo dosáhnout. Proto je třeba, posuzováno komplexně, hodnotit Pinocheta kladně a ne jej hnát před soud.

Jestliže za jeho vlády došlo, byť bez jeho viny, jak jsem výše analyzoval, k vraždám a mučení tisíců, tak je to jistě odsouzeníhodné, ale nijak to nebrání konstatování, že právo a spravedlnost byly tenkrát na straně Pinochetově a nikoli na straně Allendeho. Ve válce a v krizových situacích, jak ukazují nesčetné případy v historii, se velmi často dopouští neomluvitelných krutostí i ta strana, která je v právu, což je třeba samozřejmě odsoudit, ale nikdy nelze obrátit znaménka a vydávat obránce za útočníka a agresora za nevinnou oběť. Přesně toto platí i v případě Pinocheta a vojenské junty v Chile let 1973–90.

Psal historik a publicista pan Radomír Malý na euportál


Pozn. red.: Urza ondyno namítal, že si Chilané vlastně nepomohli a byla jim jen vyměněna Allendova/Corvalánova diktatura komunistická za Pinochetovu diktaturu vojenskou. Soudím, že je to buď hluboké nepochopení toho, co znamená komunistická diktatura (či jen velmi povrchní znalost toho, jak se projevovala Pinochetova diktatura vojenská), alebo už projev čisté ideologické zaslepenosti. (Čím se pak liší od ideologického fanatismu komunistů?) Samozřejmě, Pinochet v poslední chvíli silou zabránil právě anarchii, do které se Chile propadalo, obnovil normální společenský řád a více se lidem do života nemíchal.

Právě Pinochet vrátil Chile do režimu standardního laissez-faire, což vedlo k nebývalému ekonomickému rozmachu a společně s odstátňovacími reformami pocházejícími z dílny Chicagské školy (José Piñera) prokázal, že stát, který dbá pouze o vnitřní a vnější bezpečnost občanů a vše ostatní ponechává v rukou trhu, je patrně ideálním zřízením. Jinou otázkou je, jak zajistit, aby po návratu demokratických pořádků nedošlo opět k recidivě socialistických utopií, na které je (nejen) Jižní Amerika velmi chytlavá.

Při vědomí, že většina tzv. Západních států je dnes prolezlá kostižerem socialismu skrz naskrz, ruku v ruce s enormní a rostoucí mocí státu jako následku demokratických procedur, skoro bych děkoval za každého Pinocheta, který se objeví… A pokud se mne zeptáte, jestli mi je líto těch cca 3000 obětí Pinochetovy diktatury (z 18 milionů Chilanů), tak řeknu otevřeně, že není. Jak píše pan Malý, nelze svévolně zaměňovat agresora a napadenou oběť, či soudit ji za nepřiměřenou obranu.

Jak píše dnes shodou okolností pan Miroslav Macek: „V tomto mám celoživotně jasno: kdo neoprávněně vstoupí na můj pozemek nebo do mého obydlí s úmyslem krást či ohrozit na zdraví nebo životě mne či některého člena rodiny, ztrácí v tom okamžiku svým svobodným rozhodnutím právo na život.“ Pro komunisty to platí dvojnásob.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 228 × | Prestiž Q1: 9,00

+15 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 5 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Hynek Rajchenberk

No, Urza je takový ondoň:) Řekl bych, že má historické znalosti dost povrchní. A že díky tomu, že se nechal financovat jinými, se raději k některým věcem ani moc nevyjadřuje.

PeTaX

Tak nějak…

Borsuk

V Chile jsme byl 2x a je to v rámci J.Ameriky dost výjimečná země. Pokud se nemýlím daň z příjmu cca 6%-A těch mrtvých během uchopení moci juntou cca do 3.tisíc. Samozřejmě neomluvitelné ale srovnejte to s levičáky: např s Kambodžou.

TomM

Dodám jen několik postřehů.

Nejprve připomenu poznámku Erika von Kuehnelt-Leddihna: "Mučení je v zemích Latinské Ameriky bohužel častým jevem. V Chile se ho generál Pinochet snažil potlačit a vykořenit, ale policie zde byla "nekontrolovatelná". Mučení používala policie za vlády Allendeho tak často, že týdeník La Portada (Santiago, listopad 1970) publikoval ironický článek, v němž navrhoval systematické mučení a obhajoval přítomnost kněze u čtvrtého a pátého stupně."

Všelijaké ty "bolívarovské republiky" v Latinské Americe se vyznačují/vyznačovaly policií, fungující jako stát ve státě a jednající na vlastní pěst. Proto jsou/bývaly veřejností vnímány mnohem hůře, než taková armáda, která tam hraje a vždy hrála první housle. Některé policejní excesy jsem proto schopen odpustit i levici, v případě, že neexistují přímé pokyny, či alespoň "aktivní nezájem", dokud policie likviduje ideově správně. Pinochetovi by naopak měla být připsána snaha za kultivaci chilských policejních sil. Zřejmě se tak i stalo, poněvadž Chilané mají vysokou míru důvěry v armádu I policii.

S tím trochu souvisí i můj druhý postřeh. A totiž, že i mezi odpůrci Pinocheta (či Franca ve Španělsku) není zas tak složité nalézt lidi, kteří těmto obdobím přiznají alespoň jednu věc, když už nic jiného. ---- Za jejich vlády se skoro nemuseli bát, že je na ulici někdo okrade, znásilní nebo zabije. Naopak to zločinci měli pořádně nahnáno, protože oprávněně očekávali, že když budou chyceni, tak dostanou pendrekovou masáž a další nášup bude na služebně. Případně ještě, že "budou zmizeni".
To by samozřejmě neomlouvalo režim jinak a do určité míry by to šlo vztáhnout i na ČSSR, stejně jako i na Západ ještě třeba v padesátých letech. Spíš je to jen takové zamyšlení nad tím, jak nám to tu demokraticko-lidskoprávně zahnívá, když i "diktátoři" a komanči věděli, že s lidským odpadem je třeba zatočit a ne si ho ve jménu Pravdy a Lásky hýčkat.

PeTaX

Souhlas.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top