Štítky článku: •  

Soukromé vlastnictví jako základ společnosti

Málokdo měl takový výrazný vliv na formování liberalismu jako filozofové Skotského osvícenství a anglického utilitarismu. Samotný Mises ve svém díle liberalismus uvádí, že „liberální myšlenky se najdou už i u mnohých starších spisovatelů. Systém vytvořili z liberalismu ale až velcí angličtí a skotští myslitelé 18. a začínajícího 19. století. K nim se musí vrátit každý, kdo chce znát kořeny liberálního myšlení.“1)

Mises uvádí čtyři významné liberální myslitele, kteří ve stopách Johna Locka, otce klasického liberalismu, prošlapávali cestu ke svobodě a toleranci.

Těmito mysliteli byli David Hume, Adam Smith, Jeremy Bentham a John Stuart Mill. V dnešním článku ze série základů klasického liberalismu a libertarianismu si představíme dílo prvního jmenovaného — Davida Hume.

David Hume

david-hume.jpg (19,731 kiB)
David Hume (1711–1776)

Na vysokých školách, v učebnicích filozofie a ekonomie i v současném liberálním diskurzu se jméno Davida Huma téměř zcela opomíjí, přestože vlastně první postavil Lockovu naivní, idealistickou přirozeně-právní teorii liberalismu na pevné nohy a silné základy skepticismu a empirické metody úvahy. Zároveň s Humovým dílem začíná tradice ostrovního utilitarismu, který byl posledních tři sta let (a pokračuje v tomto trendu až do současnosti) téměř jediným obecně akceptovaným přístupem k e­ko­no­mic­ké vědě.

Humeův historický pohled, jeho úcta k tradici a spontánnímu řádu z něj dělají zároveň jednoho z předchůdců současného konzervatismu. Opět se ukazuje, na příkladu Davida Huma, jak blízko mají k sobě tyto dva myšlenkové proudy. Jak jsme viděli v článku o Johnu Locke, který považoval lidskou svobodu za součást přirozeně-právní doktríny a soukromé vlastnictví za nejdůležitější přirozené právo, spolu s právem na život a svobodu, přirozený zákon ukládá povinnost lidem v přirozeném stavu následovat jeho příkazy. Nic takto idealistického a zjednodušujícího však u Huma nenajdeme. Pokud cítíte podobnost mezi Humovými myšlenkami a „Human Action“, máte pravdu. Vždyť Mises vykrádal Humeovy myšlenky více než Vandalové Římské pokladny.

Jednotlivec ve stavu před vznikem společnosti — Hume tento stav považuje za fikci dobrou pouze jako mentální cvičení na jednodušší vysvětlení lidské povahy — žije izolovaně a není schopen si bez pomoci jiných zajistit statky, které potřebuje k přežití, nemluvě již o věcech nezbytných pro pohodlný a příjemný život. „I to nejmenší selhání v jedné z těchto věcí musí doprovázet nezbytná zkáza a neštěstí. Společnost poskytuje prostředek pro tyto tři obtíže. Spojením sil se zvětšuje naše moc, dělbou práce narůstají naše schopnosti a vzájemnou pomocí jsme méně vystaveni osudu a náhodám. Společnost zvýhodňují tyto tři věci: síla, schopnost a bezpečnost.“ 2)

Humeovi nebyla vlastní naivita a idealizace lidské povahy, která je inteligibilně schopna poznat a priori přirozený zákon. „Na vytvoření společnosti je však třeba nejen to, aby byla výhodná, ale i to, aby si lidé byli vědomi těchto výhod, a není možné, aby získali toto poznání v jejich divokém, necivilizované stavu jen studiem a uvažováním.“

Kromě uvážení výhod společenského stavu (toto uvážení však není jeden konkrétní moment, myšlenkový pochod konkrétního jednotlivce, ale postupné vytváření společenských pravidel založených na výhodnosti partikulárních mezilidských interakcí) je silným momentem pro vznik společnosti sexuálního pudu, který muže a ženu přitahuje k sobě, a následně se v obou budí cit pro povinnost při péči o potomstvo. Společnost se netvoří s každou novou generací vždy znovu, ale jak uvádí Hume „obyčeje a zvyky, které fungují v jemných myslích dětí, jim zakrátko dávají najevo výhody, které jim může poskytnout společnost.“

Hume opět potvrzuje pověst skeptického realisty a jednoho z nejbystřejších mužů historie, když tvrdí že: „momentálně není k dispozici dostatečné množství takových statků, aby mohly být uspokojeny přání a potřeby všech. Rozmnožení těchto statků je hlavní předností společnosti.“

Snažím se vzpomenout si na jiného filozofa starých dob, který by prokázal tolik citu pro skutečný svět jako Hume a musím se přiznat, že tento skeptický Skot je naprosto jedinečný. Jasně zde vidíme myšlenky, které ovlivnily Humeova žáka Adama Smithe při vytváření jeho teorie neviditelné ruky. Opět se jen potvrzuje, že Skotské osvícenství je daleko větší intelektuální studnice naplněná nejhodnotnějšími myšlenkami, než se mu obecně přiznává. Majetek se tedy vývojem lidstva a jeho společenských struktur ukázal jako mimořádně užitečný. „Současně je však nejistota vlastnění statků spojená s omezeností příslušného majetku jeho hlavní nevýhodou.“

Opět Hume potvrzuje svůj skepticismus, zdravý rozum a silnou dávku kritického myšlení — takovou oblažující pro každého člověka toužícího dopátrat se pravdy, nebo alespoň zčásti rozehnat mračna ignorance — když odmítá přirozenou náklonnost lidí a jejich respekt vůči jiným jednotlivcům v přirozeném právu slovy: „Marně hledáme v nekultivovaném přírodním stavu prostředek proti tomuto zlu a zbytečně bychom se spoléhali na jakousi hnací vzpruhu, nacházející se bez umělého přičinění v lidském duchu, která by spoutala náklonnosti vsazené do těsného kruhu a pomohla nám překonat pokušení, které pramení z vnějších poměrů. Idea právního řádu tomuto účelu nemůže sloužit a nemůže být považována za hnací vzpruhu, která by byla schopna pohnout lidi k vzájemně poctivému jednání. Ctnost smyslu pro právo, tak jak ji chápeme my, by nikdy hrubým a divokým lidem nepřišla na mysl.“

Musím se skromně přiznat, že už dlouho jsem neslyšel tvrzení, se kterým bych souhlasil víc. Očividně, moje chápání reality konečně našlo souputníka, který vidí svět ve stejném světle jako já.

Hume byl zároveň představitelem individualismu, který dostal pevné místo a ekonomické základy v díle Humova následovníka a blízkého přítele Adama Smithe. K otázce individualismu se Hume vyjadřuje takto: „Nyní se však zdá, že v našem původním rozpoložení mysli je náš nejsilnější zájem soustředěn na nás samotné. Až náš druhý nejsilnější zájem je soustředěn na příbuzné a známé, zatímco ten nejslabší patří cizím a nám lhostejným osobám.“ Egoismus je však nutné udržovat v mezích umírněnosti a společenské konformity a je nutné vyvažovat křehkou rovnováhu mezi jednotlivcem a společností. „Tato náprava (našich špatných náklonností) nepramení z přírody, ale je vytvářena uměním, nebo správněji řečeno, příroda se stará o nápravu tím, že nás učí posuzovat a rozumět nesprávnému a neúčelnému v našich náklonnostech.“

Lidé si uvědomili užitečnost společnosti při dělbě práce a zvyklosti soukromého vlastnictví. Podle Huma tedy lidé uzavřou dohodu, která je spíše v metaforické rovině, neboť Hume byl kritikem společenské smlouvy a zastáncem historického přístupu, kdy zvykem „přes který je držení těchto vnějších statků propůjčována jistota, takže každému zůstane ke klidnému používání všechno to, co získá štěstím a snahou. Tato dohoda spočívá na obecném povědomí společného zájmu, který si členové společnosti navzájem sdělují, a tak mají důvod řídit svůj postup podle určitých norem. Vidím, že je v mém zájmu, abych zachoval druhému vlastnictví jeho statků, a to za předpokladu, že i on zaujme stejný postoj ke mně. Hume zde jasně předznamenává přístup Rakouské školy a pokládá základy kapitalismu a jeho politické „nadstavby“ — liberalismu.

Hume, jako iniciátor utilitarismu a empirik potvrzuje toto zařazení výrokem: „Řád, který zajišťuje bezpečnost vlastnictví, nevyvěrá proto méně z lidské smlouvy, protože tato bezpečnost vzniká postupně a při pomalém pokroku a získává svou platnost díky opakujícím se zkušenostem o nepřístojnosti jeho porušování.“ Zcela opačným přístupem než jaký zaujal John Locke — a opět musím zdůraznit, že na Humeově přístupu nedokážu najít ani smítko, se kterou bych mohl nesouhlasit, na rozdíl od Lockova idealismu — přistupuje David Hume k tvorbě práva a percepci spravedlnosti. „Jakmile dojde k dohodě o tom, že se cizí zdržují vlastnění, čímž každý dosahuje bezpečí svého majetku, dostaví se rychle představy o právním řádu a nezákonnosti, o vlastnictví, právě a povinnosti. Mimo tyto předpoklady jsou tyto pojmy zcela nesmyslné.“

V příštím článku si dále rozvineme Humeovy názory na vlastnictví, právo a vznik a omluvu státu. Loučím se s čtenáři konstatováním, že v osobě Davida Huma mají před sebou skutečnou pokladnu liberálních myšlenek a pravého „Klasika liberalismu“.


[1] Mises, Ludwig von, Liberalizmus, str. 153

[2] Hume, David, O původu a spravedlnosti majetku, In: David Hume, O politice a právě, str. 20, Všechny následující citace jsou z tohoto díla (Pozn. autora)

Mises.cz: 18. června 2015, Všemocná Vláda

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 676 × | Prestiž Q1: 6,03

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top