Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (1/2) — zemědělství

Druhá kolekce seriálu o fungování ekonomiky za nacistického Německa, která se tentokrát věnuje tématu zemědělství.

„Pokud Německý stát nezajistí dostatečný životní prostor pro německý lid, všechny naděje sociálního pokroku zůstanou jen utopickými sliby bez reálné hodnoty.“

Adolf Hitler, Zweites Buch, str. 144.

Zemědělství mělo v nacionálně-socialistickém ideovém systému velmi významné místo. Mísila se tu romantika 19. století vnímající vesnický a zemědělský životní styl jako ten nejzdravější element národního života s nejtěsnějším vztahem k rodné půdě, „rasová čistota“ — Židé, kterým bylo od středověku zakázáno vlastnit nebo pronajímat si půdu, byli mezi zemědělskou populací zastoupeni jen minimálně. Dále důraz na zajištění potravinové soběstačnosti, která byla viděna jako základní podmínka pro další národní rozvoj a z toho plynoucí doktrína o nedostatku „životního prostoru“, čímž se myslel především nedostatek obdělávatelné půdy.

Zemědělský sektor ve dvacátých a třicátých letech v Německu zaměstnával ještě 29 % z veškeré pracovní síly (podle sčítání lidu 1933) a jeho podíl na národním produktu byl okolo 20–25 % — významem srovnatelný s celkovou výrobou uhlí a oceli. Velká část těchto lidí hospodařila na malých výměrách sotva dostatečných k uživení jedné rodiny. Poměr velikosti zemědělské populace k výměře obdělávatelné půdy byl v rámci Evropy nepříznivý [1] a i tento faktor vedl již během devatenáctého století k masové ekonomické emigraci. Mezi lety 1820 až 1870 odešlo z Německých zemí do USA 7,5 milionu lidí (dnes žije v USA 44 milionů lidí, kteří uvádí německé předky).

Toto bylo nacionalisty vnímáno jako ztráta a oslabení národa, protože odchozí migranti se asimilovali do americké kultury a byli pro Německo a německý národní život efektivně ztraceni. Z toho plynula závist vůči Británii a do určité míry Francii a jejich koloniálním državám, kde si nově příchozí zachovávali kulturu, jazyk a příslušnost ke své mateřské zemi. A názor, že takové uspořádání je vůči Německému národu nespravedlivé (že ostatní velké národy mají kde usidlovat svou „přebytečnou populaci“, kdežto Němci o svojí „přebytečnou populaci“ přicházejí) byl rozšířený i široko mimo nacionálně-socialistický okruh a existoval dříve, než byla založena strana.

NSDAP slavila své nejvýraznější volební úspěchy v severních a severovýchodních zemědělských oblastech Německa. Ve Šlesvicko-Holštýnsku, Východním Prusku a Pomořansku. Z výčtu všech těchto faktorů je tedy evidentní, že jestli se někde prioritně projeví nacionálně-socialistické názory na řízení hospodářství, bude to právě v zemědělství.

V prvních Hitlerových vládách od ledna 1933 do června 1933 měl resort zemědělství na starosti předseda nacionální strany DVNP Alfred Hugenberg. Program nacionalistů pro zemědělství měl s představami NSDAP řadu shodných prvků (Goebbels si v deníku stěžuje, že jim zde nacionalisté vykrádají myšlenky). Hugenberg ve funkci stihnul zavést totální protekcionismus — do Německa bylo zakázáno soukromě dovézt jakékoliv zahraniční potraviny. O dovozech mohla rozhodnout jen vláda a to jedině tehdy, když došla k názoru, že poptávku po potravinách nebude možné uspokojit z domácích zdrojů. V potravinové oblasti se německá ekonomika odřízla od okolního světa již počátkem roku 1933 a byla to první ochutnávka agresivní a jednostranné politiky, ačkoliv zatím omezené na obchodní oblast.

Dalším Hugenbergovým dítětem byl státní intervenční fond, který garantoval zemědělcům minimální výkupní ceny jejich produkce.

Hugenberg rezignoval v létě 1933 v marné naději, že tím způsobí pád vlády a zastaví nacistický nástup k moci. (Místo toho byla DVNP zakázaná a rozpuštěná a Hugenberg přišel o celé svoje mediální impérium — noviny, nakladatelství, filmovou společnost UFA — vše byl nucen přenechat Goebbelsovu ministerstvu propagandy). Na jeho místo nastoupili kovaní nacističtí ideologové — Richard Walther Darré a Herbert Backe. To je v kontrastu s průmyslem a financemi, které v této fázi nacistické vlády spravoval ze své dvojí funkce ministra průmyslu a guvernéra Říšské centrální banky Hjalmar Schacht jako „nestranický“ odborník.

26. září 1933 předložil Darré zákon o privilegovaných rodinných statcích Erbhofgesetz. Ty nemohly být zastaveny, prodány nebo rozděleny mezi více dědiců a byly chráněny proti nárokům věřitelů. To se týkalo asi 35 % zemědělských výrobních jednotek. Poté byl i celý zbytek zemědělského sektoru vyjmut z tradičních možností hypotéčních půjček na zástavu pozemků nebo hospodářských budov a věřitelé zemědělců ztratili možnost vymáhat pohledávky exekucí na jakoukoliv část majetku týkající se zemědělské produkce.

Účelem tohoto zákona bylo ochránit zemědělce jako „zdroj zdravé krve Německého lidu“ před dluhy a tržními silami a zajistit, aby se v jejich rodinách udržely statky předávané z generace na generaci.

Dalším krokem v září 1933, který učinili Darré a Backe, bylo vytvoření organizace Reichsnährstand (RNS). Lze bez přehánění říci, že založení této organizace, která centrálně určovala veškeré zemědělské ceny a stanovovala výrobní kvóty, znamenalo konec volného trhu s potravinami uvnitř Německa. Zemědělství tímto krokem bylo vyjmuto z působení tržních sil a podřízeno politické kontrole.

Tato kontrola měla podobu nejen centrálního stanovování cen a výrobních kvót, ale přímého institucionalizovaného dozoru nad produkcí, skrze který RNS kontrolovala každé pole, každý chlívek a každou stodolu v zemi. Ve všech 55 000 vesnicích v Německu byl ustanoven Orstbauernführer, který dohlížel a organizoval každodenní aktivity v obci. Nad Orstbauernführerem byl krajský vedoucí Kreisbauernführer a nad ním zemský vedoucí Landesbauernführer. RNS se nestarala jen o samotnou produkci, ale i o řádnou propagandu, „výchovu“ a vzdělávání zemědělců a o kulturní vyžití v obcích, na což měla značný rozpočet (všichni zemědělci v Německu odváděli „členský poplatek“).

Jednou z největších kulturně-propagandistických akcí Třetí Říše byl festival dožínek pořádaný RNS každoročně prvního října na Bückebergu nedaleko Hamelinu a vlastního Darrého statku. V roce 1937 měl návštěvu 1,2 milionu lidí — větší účast, než jakákoliv jiná nacionálně-socialistická ceremonie včetně stranických sjezdů v Norimberku. Hitler zde od zemědělského stavu dostával korunu krále sklizně.

RNS se neomezovala jen na samotné zemědělské statky, ale rozprostřela se i do přidružené výroby a podniků. RNS převzala a provozovala zemědělské družstevní záložny, které zemědělcům poskytovaly zvýhodněné úvěry (a po zrušení možností získat hypotéku na pozemky a zemědělské nemovitosti byly jedinou možností půjček), družstevní prodejny, kam sedláci dodávali produkci, mlýny, mlékárny a další podniky, kde se potraviny zpracovávaly a dodávaly do měst. Zde kontrola nebyla exkluzivní — RNS se o ni dělila s průmyslovými skupinami Hjalmara Schachta a relevantními profesními cechovními organizacemi řemeslníků. Ovšem vliv RNS byl největší, protože plně kontrolovala ceny, které všichni platili za dodávky vstupů.

RNS měla pod svojí přímou kontrolou nejméně 25 % Německého hospodářství a byla, jak se Darré chlubil, největší ekonomickou jednotkou na světě s ročními prodeji více než 30 miliard marek.

V letech 1933 a 1934 při každé příležitosti tlačil Darré model RNS jako vzor pro organizaci celého národního hospodářství. V roce 1934, po rezignaci Kurta Schmitta (ministr průmyslu 29. 6. 1933 — 3. 8. 1934, ředitel pojišťovny Alianz), se šířily zvěsti, že by měl Darré převzít i ministerstvo průmyslu. Přední propagátor autarkie Ferdinand Fried zveřejnil ve stejné době návrh na spojení veškeré průmyslové výroby do organizace RNS. Místo volněji propojeného systému kartelů a průmyslových skupin měla být rozhodnutí o cenách, investicích a výrobních kvótách soustředěna do jednoho místa.

Tento plán se v roce 1934 ještě neuskutečnil vlivem dvou faktorů. RNS zabředla do vážných problémů, se kterými si sama nedokázala poradit, a Hjalmar Schacht spolu s průmyslníky dokázal tyto problémy využít pro vytvoření účinné opozice k podobným návrhům.

Když v roce 1933 RNS zahájila svou činnost, bylo to uprostřed rekordně bohaté sklizně. RNS si zajistila svou popularitu u zemědělců tím, že tuto rekordní produkci vykoupila za velmi velkorysé ceny — minimálně za dvojnásobek cen zemědělských komodit na mezinárodních trzích.

Na jaře 1934 se pak tyto vysoké výkupní ceny promítly do koncových cen potravin a došlo k inflaci, která vzbudila neklid a na některých místech i paniku u lidí, kteří měli ještě v živé paměti inflační vývoj z dvacátých let. V hlášeních gestapa se objevují případy, jako vlna panických nákupů potravin v Hamburku poté, co během jednoho měsíce došlo k 10% nárůstu cen, 140 zatčených v Berlíně po nepokojích u místních potravinových obchodů, nebo to, že v Dortmundu zedníci parodují oficiální „hitlerovský pozdrav“ ironickými způsoby jako „Heil 3,5 říšské marky“ na což byla odpověď „Brambory za 3,75“.

Není navíc pochyb o tom, že v této době, kdy ještě nebyla úplně vyřešena nezaměstnanost, platil režim za nárůst cen potravin vysokou politickou cenu. „Hospodyňky na trzích většinou drží jazyk za zuby. Ale když si některá z nich začne hlasitě stěžovat — k čemuž dochází často — tak se neozve nikdo, kdo by se s ní hádal,“ hlásilo gestapo z Potsdamu.

Všechny tyto problémy roku 1934 vytvořily jeden pozoruhodně trvalý efekt — od této chvíle dostala RNS jako prvořadé politické zadání udržet ceny potravin na stejné úrovni a to platilo až do konce Třetí říše. Stabilní ceny potravin byly pokládány za nutnost pro zachování autority režimu a podpory populace.

Navíc bylo jasné, že sklizeň roku 1934 bude daleko chudší než v roce předchozím a tak musel Darré 21. července na vládě žádat svého politického rivala Hjalmara Schachta o přidělení deviz ve výši 1,6 milionu marek denně, aby bylo možné ze zahraničí dovézt nejnutnější obilí a krmivo. Jinak by bylo nutné zavádět drastická omezení ve spotřebě, což vzhledem k situaci veřejného mínění byla vysoce neatraktivní možnost.

Nutnost zajistit dovozy pokračovala i v dalších letech hubenějších sklizní — v roce 1936 musel režim dovézt 1 milion tun obilí a v roce 1937 1,6 milionu tun. Darrého pozice v nacistické hierarchii tím byla oslabena. Naopak Schachtova moc dočasně stoupla. Schacht používal problém dovozů potravin a vyčerpávání rezerv zlata a zahraniční měny, které podle Hitlerových instrukcí měly sloužit výhradně k dovozům surovin nezbytných ve zbrojním průmyslu, jako politickou zbraň proti Darrému a obviňoval ho z toho, že vytvořil nefunkční byrokratické monstrum. Darré na oplátku o Schachtovi šířil pomluvy, že je tajným svobodným zednářem.

Pokračování


[1] Tabulka 1: Statistisches Jahrbuch für das Deutsches Reich 1937

Statistisches Jahrbuch für das Deutsches Reich 1937
 Zem. populace
[×1000]
Orná půda [ha]
[×1000]
Orná půda na
1 zemědělce [ha]
Index
(Německo = 100)
Kanada 1 107 23 120 20,9 1009,5
Spojené státy 10 752 137 333 12,8 617,4
Dánsko 561 2 663 4,7 229,4
Británie 1 413 5 329 3,8 182,3
Sovětský svaz 71 734 223 916 3,1 150,9
Francie 7 709 21 386 2,8 134,1
Irský svob. stát 678 1 484 2,2 105,8
Německo 9 388 19 422 2,1 100,0
Polsko 10 269 18 557 1,8 87,3
Itálie 8 008 12 753 1,6 77,0
Rumunsko 9 207 13 866 1,5 72,8
Bulharsko 2 464 3 711 1,5 72,8
Britská Indie 179 947 125 397 0,7 33,7
Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 155 × | Prestiž Q1: 4,77

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top