Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (1/2) — Průmysl a Finance

První roky Hitlerova režimu znamenaly zavedení řady kontrol nad německým průmyslem, které v době míru nemají obdoby. Vláďa Krupa k tomu dnes vydává třetí díl svého seriálu o nacionálně-socialistickém Německu.

„Buď dnes máme soukromý průmysl, jehož úlohou je lámat si hlavu nad výrobními metodami, nebo bude rozhodnutí o výrobních metodách v rukou státu a v tom případě už nebudeme potřebovat soukromý průmysl.“

Adolf Hitler, Memorandum o čtyřletém plánu, 1936.

První roky Hitlerova režimu znamenaly zavedení řady kontrol nad německým průmyslem, které v době míru nemají obdoby. Z největší části tyto kontroly plynuly z obtíží při zvládání situace v zahraničním obchodě po rozpadu standardu zlaté devizy a devalvaci libry v roce 1931 a dolaru v roce 1933. Rezervy zlata a zahraničních měn v Říšské centrální bance do léta 1934 prudce poklesly, na část zahraničních dluhů bylo vyhlášeno moratorium splácení a kontrola se měla stát prostředkem pro zvrácení tohoto vývoje a získání devizových prostředků.

Tzv. Nový plán Hjalmara Schachta znamenal vytvoření aparátu centrálního řízení, který měl regulovat přístup jednotlivých firem k surovinám dováženým ze zahraničí a poskytovat subvence na exportní artikly. To vše vyžadovalo rozsáhlou byrokracii. Exportní subvence byly financovány z vysokých daní uvalených na celý německý průmysl.

Organizace řídící tyto aktivity vznikala od podzimu 1934 do jara 1935 a měla následující podobu. Pro každý sektor byla vytvořena jedna Říšská skupina (průmysl, bankovnictví, pojišťovnictví), pod kterou spadala Obchodní skupina (Wirtschaftsgruppe; těžba, výroba oceli, strojírenství atd.) a pod tu Odvětvová skupina (Fach-gruppe; pro těžbu antracitu, těžbu lignitu atd.) Všechny německé firmy byly do těchto skupin povinně zapojeny.

Každá úroveň každého rozčlenění Obchodní skupiny měla svého Führera. Tito muži byli na funkci nominováni existujícím sdružením, prověřeni Říšskou skupinou a jmenováni Schachtem. Primární funkcí Obchodních skupin bylo sloužit jako převodová páka mezi jednotlivými firmami a ministerstvem průmyslu (RWM). Dekrety (se silou zákonů) byly vydávány ministerstvem v obecné formulaci a Obchodní skupina na jejich základě vytvářela konkrétní pokyny pro činnost každé jednotlivé firmy. Stížnosti, návrhy a informace putovaly od jednotlivých firem na Obchodní skupinu, která je předávala Berlínu. Organizace neúnavně produkovala publikace, směrnice a doporučení pro zefektivnění výroby.

Na základě nouzových dekretů vydaných za První světové války delegovalo ministerstvo na Obchodní skupiny také pravomoc vymáhat po jednotlivých členských firmách povinné zprávy o jejich hospodaření. Vznikl tak do té doby nevídaný systém průmyslových statistik.

Po roce 1936 mohly skupiny proniknout ještě hlouběji do vnitřního chodu jednotlivých členských firem se zavedením standardizovaného účetního systému.

Jádro činnosti Obchodních skupin spočívalo v dozoru nad vývozem a dovozem. Vyhodnocovaly, kolik materiálu ta která firma potřebuje získat importem. Na exportní straně pak podle výše obratu v jednotlivých členských firmách určovaly, kolik budou tyto platit na daních, ze kterých se financovaly exportní subvence.

Se zeměmi, kam se exportovalo a odkud se importovalo (do roku 1938 celkem 25 zemí), byla uzavřena síť bilaterálních obchodních dohod a pro každou zemi byl stanoven jiný oficiální kurz říšské marky.

Celý tento aparát kontroly byl navržen tak, aby potlačil dovozy a podpořil vývozy. Jeho efektem byla naprostá eliminace zahraniční konkurence z německého trhu. Nedovezlo se nic, o čem některá firma ze skupiny prohlásila, že to dokáže vyrobit sama, bez ohledu na srovnání relativních cen a nákladů.

Vyloučení zahraniční konkurence vedlo v roce 1934 k vlnám zdražování dostatečně vysokým, aby se vrátil strach z inflace. Na to říšské ministerstvo průmyslu reagovalo vydáváním řady dekretů o cenách a v listopadu 1934 obnovilo Říšský komisariát pro cenovou kontrolu.

Hjalmar Schacht pro tuto funkci hledal někoho, kdo by měl u veřejnosti pověst, jež by byla zárukou cenové stabilizace. A takovým člověkem byl Carl Friedrich Gördeler, který v celém příběhu bude mít ještě zajímavou roli. Jestli vám tohle jméno už teď něco říká — je to Gördeler, který byl hlavní postavou odboje proti Hitlerovi a který po atentátu 20. července 1944 měl zaujmout místo říšského kancléře.

V tuto chvíli dostal za úkol zamezit všem „nadměrným“ cenovým nárůstům, ke kterým došlo od léta 1933 a ironicky, vzhledem k jeho liberálně-ekonomickým sklonům, předsedal nad vytvořením komplexního systému cenové kontroly, který byl hotový koncem roku 1935.

Základem tohoto uspořádání byla dohledová pravomoc, kterou Říše vykonávala nad systémem kartelů. Ministerstvo průmyslu dostalo v červenci 1933 pravomoc vytvářet povinné kartely, regulovat aktivity jejich členů a jejich cenovou tvorbu. Mezi lety 1933 až 1936 bylo na ministerstvu uzavřeno 1 600 dobrovolných kartelových dohod a 120 dohod nucených.

Dokonce i z velmi fragmentovaného odvětví, jako byl tiskařský průmysl s miliardovým obratem rozděleným mezi tisíce malých podniků, bylo nyní možno vytvořit organizovanou jednotku s jasně danými minimálními cenami. Povinné kartely kontrolovaly investice ve svém sektoru a dostaly od ministerstva za úkol „zracionalizovat“ existující strukturu průmyslu odkupem a uzavřením „nadbytečných“ výrob.

Další kartelový zákon z léta 1933 odstranil ochranu, kterou poskytovala Výmarská republika firmám, které se nechtěly stávat členy kartelu. Kartely nyní mohly používat soudní systém k žalobám proti těm firmám, které by zůstaly mimo kartel a účtovaly si „nespravedlivé“ ceny, které by byly „v rozporu s národním blahobytem.“

V roce 1936 byla kontrola kartelů předána Obchodním skupinám, které pak skrze standardizovaný účetní systém dohlížely na disciplinované dodržování stanovených cenových politik.

Praxe

Jak tento systém v praxi fungoval z hlediska jednotlivého podnikatele lze nejlépe pochopit na příkladu, který uvádí Günter Reimann.

Představte si ředitele automobilové továrny, jak 2. června 1937 rozhodnou o nákupu 5 000 pneumatik. Tento nákup musí schválit v továrně přidělenec z Ministerstva války a pak proběhne první kolečko dokumentů — je potřeba získat doporučení od vůdce Obchodní skupiny automobilek, doporučení obchodní komory, doporučení zástupce odborů DAF a doporučení od místního Gauleitera strany. To trvá do 17. června.

S těmito doporučeními vyrazí zástupce firmy k výboru pro kontrolu dovozu, který napíše žádost pro Reichsbanku na výbor pro zahraniční měnu. Ten propočítá, kolik zahraniční měny bude na nákup nutné uvolnit podle toho, přes které země bude obchod uskutečněn.

5. července se zástupce firmy s těmito dokumenty dostane na ministerstvo hospodářství, odbor zahraničního obchodu a měny. Tam mu výbor úředníků vystaví povolení k žádosti o příděl zahraniční měny.

6. srpna jde zástupce s tímto povolením do Reichsbanky, která mu vydá příslib alokace potřebné zahraniční měny. Pak na Ministerstvo hospodářství — odbor práce a surovin, které po schválení odešle dokumenty Fach-gruppe pro kaučuk a gumové výrobky. Ta vystaví povolení k nákupu.

3. září se s tímto povolením vydá zástupce firmy za kartelem pro výrobu pneumatik. Rada kartelu ovšem rozhodne, že se doveze jen 1 000 pneumatik z kaučuku, protože 4 000 pneumatik jsou členské firmy schopny vyrobit z domácích náhražkových surovin. Výsledná cena nákupu bude ovšem o 200 % vyšší.

Ředitelé z továrny na auta se nyní musí rozhodnout, jestli uskuteční nákup pneumatik při takto zvýšené ceně a jestli budou vyšší náklady schopni promítnout do koncové ceny.

Pro navýšení koncové ceny musí získat doporučení od hospodářského výboru Ministerstva války, Obchodní komory, vůdce Obchodní skupiny automobilového průmyslu a stranického Gauleitera. S těmito doporučeními jdou 21. října na Říšský komisariát pro kontrolu cen. Ten jim vystaví povolení navýšit cenu.

S tím pak 8. listopadu 1937 od kartelu pro výrobu pneumatik objednají dodávku pneumatik, které jim budou doručeny za 6 týdnů. Pokud část automobilů budou exportovat, může firma žádat o zvýšení exportní subvence, což je pak další samostatné úřední kolečko.

Zisky

Přes to, jak tento systém vypadá hrůzostrašně, byla v něm řada firem schopná dosahovat vysokých zisků. To se týká především doby, kdy německému průmyslu vládl Hjalmar Schacht, který byl — přes své protekcionistické zaměření — „jedním z nich“, jedním z klubu bankéřů a podnikatelů. Schacht svým přátelům průmyslníkům naslouchal a snažil se o nastavení regulovaných cenových podmínek tak, aby dosahovali zisků a chránil svou doménu proti nejhorším diletantským zásahům a nápadům stranických ideologů.

Pokud by ovšem byly vysoké zisky vyplaceny akcionářům nebo jako bonusy pro vedoucí pracovníky, představovalo by to pro režim velkou nepříjemnost a dodalo munici pro komunistickou a sociálně-demokratickou propagandu. Už na jaře 1934 tedy Ministerstvo průmyslu začalo regulovat, co se stane s firemními zisky.

Výplata dividend byla omezena na maximum 6 % z nominální hodnoty akcie a i tato 6% dividenda byla zdaněna 50 % daní. „Nadměrný zisk“ nad 6 % měl být povinně investován na určitou dobu do státních dluhopisů. V následujících letech si německý průmysl vytvořil velké finanční rezervy, které mohly být využity jen k investicím „ku prospěchu národa“. To byl také jasný účel těchto opatření, protože přístup ke kapitálovým trhům měly firmy velmi omezený. Ti, kteří by potřebovali externí finance na uskutečňování prioritních investičních projektů režimu, se obraceli na státní instituce, jako byla Bank für Industrie-Obligationen nebo Aero-Bank Luftwaffe.

Pokračování

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 153 × | Prestiž Q1: 5,17

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top