Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Vybudujme socialismus!

Svého času jsem byl zoufalý. Měl jsem pocit, že je nás strašně málo. Lidí, kteří věří, že prosperita a spokojenost vzniká ve svobodné společnosti dobrovolnou kooperací. Minimálně jsem si to určitou dobu myslel.

Spolužák by nejraději stanovil minimální mzdu povinně pro všechny zaměstnavatele na úroveň 1000 euro. Soused zase obhajoval konfiskaci zdaněním pro každého, kdo si podle něj žil nad poměry (podle něj v podstatě všichni v paneláku). Dědeček by nejraději zakázal prodej všech nemovitostí cizincům, ať už se jedná o několikahektarový pozemek, nebo pouze o zdemolovanou garsonku. A z médií politici a „nezávislé“ osobnosti utvrzovali národ v nacionálně socialistickém šílenství.

Ještě před nedávnem jsem měl pocit, že po nesmělém nadechnutí ke svobodě, které přinesl listopad 89, nás nutně zahalí tíživá deka regulací a sociálního inženýrství. Už jsem se ale uklidnil. Chcete vědět, co mě dostalo zpět do duševní rovnováhy?

Začal jsem si všímat, jak se lidé skutečně chovají a nejen jejich verbálně proklamovaných názorů.

Spolužák, mzdový regulátor, nakonec vzal výrazně podhodnocenou práci v konzultantské firmě, protože mu nabídli okamžité nasazení na projekt v cizojazyčném prostředí. Po dvou letech jim zamával na rozloučenou a dnes už vydělává pár tisíc eur v nadnárodní korporaci. Soused, progresivní zdaňovač, přešel na živnost čistě kvůli daňové optimalizaci a teď chodí ode mne pravidelně v březnu žebrat bločky za benzín.

A dědeček? Ten nakonec prodal chalupu nějakým Čechům, neboť jednoduše nabídli nejvyšší cenu.

Zjistil jsem, že ani vztah levicově liberálních osobností k socialismu není až takový přímočarý. Největší obhájce veřejného školství ve Spojených státech, herec Matt Damon, dal své děti nakonec do soukromé školy.

A prototyp slovenského salónního socialisty, Michal Havran mladší, pracoval svého času ve Francii na černo. Použijíc Michalův vzletný slovník: „Havran jsa lstivý mrchožrout, hostil se na plodech práce francouzských pracujících, jeho nenasytnosti napospas vydaných.“ Ale u mě za to má jedno bezvýznamné plus. Po těchto zjištěních mě ovládla euforie, protože jsem si uvědomil, že socialismus bez skutečných socialistů nehrozí.

Ale jedna otázka zůstala tak trochu viset ve vzduchu. Proč jsou lidé, co se dennodenně zcela přirozeně rozhodují ve prospěch volného trhu, jsou verbálně tak socialisticky nastaveni? Nefunkčnost a nepřirozenost centrálně plánované ekonomiky je přece tak zřejmá, že ji už postřehl snad každý. Nebo existuje někde fungující socialismus, kterého jsem si nevšiml?

kemel-zdravy-rozum-n.jpg (43,068 kiB)
Kresba: Miroslav Kemel

A tehdy jsem si uvědomil, že dělám běžnou chybu. Při hodnocení socialismu se zaměřuji na výsledky práce našich levičáků z povolání. Ať už jsou to politici, nebo intelektuálové, obě tyto skupiny mají řádně přehnanou představu o svých schopnostech. A s tímto mentálním nastavením si stanovují cíle na úrovni jejich předimenzovaného ega.

Pokud přerozdělovat, tak minimálně polovinu hrubého domácího produktu. Regulovat alespoň jedno celé hospodářské odvětví. Do plánování zahrnout povinně, bez dotazování a pod hrozbou vazby celou republiku. A nestačí jim už ani to. Přerozdělování jdou rozjet na nadnárodní úrovni, i když výsledky na té národní jsou dnes takové tristní.

Pokud ale opustíme ambiciózní svět čistých platónských idejí Eda Chmelára, najdeme svět běžného člověka. A tady jsem objevil socialismus funkční.

Jak jinak nazvat mechanismus rodiny? Kde někteří členové společenství přispívají všemi svými příjmy do společného (otec), zatímco jiní (děti) jsou jen čistě nákladovou položkou. Kde zdroje direktivně přerozděluje přirozená autorita (manželka) a čistý přispěvatel její rozhodnutí respektuje (i když si tento stav často ani neuvědomuje).

Když jsem pochopil, že mechanismus rodiny je prototypem fungujícího socialistického společenství, najednou jsem začal o podobné příklady zakopávat. V našem rekreačním frisbee manšaftu platí vydělávající hráči násobně vyšší členské příspěvky, než studenti a děti školou povinné. A ani takoví volnotržní Jehovisti jako já nefrfňají, když platí plné členství a nakonec mi pracovní povinnosti a zranění nedovolí navštívit ani jeden trénink.

A moje oblíbená zelená hlídka. Dobrovolníci, kteří pravidelně uklízejí bratislavské sídliště. Investují prostředky, čas a námahu, zatímco jedinou odměnou je ten pocit k nezaplacení, když se vrátí na uklizené místo a odpadky jsou zpět. Ať mi nikdo netvrdí, že bez vynucené solidarity, by se z lidí stali individualističtí egoisté.

Čím se liší tento způsob socialismu od jeho nefungující verze z marxistických letáků? Jeho esenciální vlastností je dobrovolnost. To je alfa a omega nastavení vztahů, které vyústí do fungujícího přerozdělování.

Státní úředníci pro mě připravili několik benefitů, které jako by z oka vypadly výše zmíněnému příkladu s frisbee-teamem. Za koncesionářské poplatky mám přístup k televizi, kterou nesleduji. Platím si pojištění v nezaměstnanosti, ale pokud jsem bez práce, tak na žádný úřad pro peníze nechodím. Jediným rozdílem oproti frisbee tréninku — který si také platím, ale nechodím na něj — je zmiňovaná dobrovolnost. A řeknu vám, moje vnitřní nastavení je v obou v podstatě stejných situacích diametrálně odlišné.

Z dobrovolnosti se odvíjejí ostatní charakteristiky, které odlišují funkční přerozdělování od nefunkčního. Dobrovolný socialismus má své kapacitní limity, které nepřesáhne. Počet dětí v rodinách většinou koreluje se schopností rodičů své ratolesti uživit. Počet členů dobrovolného sportovního týmu má také své hranice.

Ty hranice jsou stanoveny přehledností finančních toků. Jakmile budou mít členové dobrovolného socialistického společenství pocit, že se přerozdělování stává nepřehledným a vysoce rizikovým, ztrácí se křehká důvěra, která komunitu drží pohromadě. Proto se dobrovolný socialismus nikdy nevymkne z kontroly. Pokud je třeba přesvědčit participanty bez hrozeb uvěznění, transparentnost je klíčová.

V jakém kontrastu je popsaná skutečnost s dnešní realitou násilného přerozdělování. Je zcela nemožné zhodnotit oprávněnost státních výdajů. Mají se politici vozit v bavorácích, nebo stačí fabie? Je mezinárodní konference na půdě Akademie věd smysluplná? Je třeba postavit novou budovu Národního divadla, nebo stačí ta stará? To neumí vyhodnotit nikdo.

Pokud mi tedy bude v budoucnu znovu nějaký známý snít o centrálním plánování, přerozdělování a socialismu, nebudu se mu už snažit jeho názory vyvracet. Moje reakce bude následující. Pokud socialismus, tak jen ten dobrovolný.

Přítelem dobrovolného socialismu je pan Andrej Fandák

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 619 × | Prestiž Q1: 6,44

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Vybudujme socialismus!

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top