Štítky článku: •  

Jara, po kterých nepřichází léto

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko.

1200px-Protest_Aden_Arab_Spring_2011-676x507.jpg
Protesty „arabského jara“ v Jemenu, 2011, foto uživatel AlMahra, CC-BY SA 4.0

Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život cca 270 lidí. To je docela dost — podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou.

Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená.

V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“.


Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i ovšem tam panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném.

Maler_der_Grabkammer_des_Menna_013-1024x598.jpg
Téhle kapacitě člunu by se dnešní pašeráci lidí smáli. Rok 1400 před naším letopočtem. (Zdroj)

Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, resp. na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí.

Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dřív, než jinde.

Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození cca v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala 3 děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět.

egypt_algeria_iraq-1024x524.png
Porodnost na ženu

Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy — a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude.

Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček — starý Egypt, druhý — stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny.

A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po několik tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá římská říše na vrcholu své slávy. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe — moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power.

Z hlediska pozorovatele roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se — a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle.

V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě.


No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost.

Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta.

iraq_population_pyramid-768x817.png
Irácká populační pyramida
egypt_population_pyramid-768x840.png
Egyptská populační pyramida

Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádnou tendenci se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami.

A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla.

Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných krizí budoucích.

Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře strejda Erdoğan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného.

Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost.

Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá.

Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí.

Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 133 × | Prestiž Q2: 12,03

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top