Štítky článku: •  

Lepší inflace

Index spotřebitelských cen, ve zkratce inflace, je veličina ostře sledovaná ekonomy, centrálními bankéři i širokou veřejností.

Centrální bankéři řeší problém, proč inflace neroste dost rychle. Většina centrálních bank má za cíl dosahovat inflace kolem dvou procent ročně, přičemž tento cíl se v posledních letech nedaří plnit: inflace bývá příliš nízká. Důsledkem jsou různé tvořivé nápady v oblasti měnové politiky směřující ke stimulaci inflace.

Široká veřejnost vnímá problém opačně. Lidé mají tendenci nevěřit oficiálně vykázaným číslům a zhusta se domnívají, že skutečná inflace je mnohem vyšší. Vyskytují se názory, že inflace je uměle manipulována.

Kde je pravda? Podívejme se na historii měření inflace v USA počínaje 70. lety, neboť statistické úřady ostatních zemí do značné míry americkou metodiku kopírovaly a kopírují.

V červenci 1972 prezident Nixon podepsal zákon, který zavedl automatické indexování starobních a jiných důchodů na základě inflace počínaje rokem 1975. Již tehdy ale správní rady Social Security (americký veřejný pilíř penzijního systému) varovala, že prostředky na důchody mohou být vyčerpány již během několika let.

Ekonomové poukázali na fakt, že náklady na bydlení, které měly v indexu značnou váhu, rostou rychleji než ceny ostatních položek. Vzniklo doporučení počítat ceny bydlení „jinak“. Jak? Za prvé, počítat pouze s cenami nájemného a vyřadit ceny rezidenčních nemovitostí. Začátkem 80. let různé vládní agentury zkoumaly metodiku měření inflace. Bylo konstatováno toto:

„Protože inflace nerozlišuje mezi domem jakožto investicí a nástrojem pro bydlení (v originále „source of shelter services“), rychlý růst hodnoty nemovitostí byl považován za nárůst životních nákladů spíše než za nárůst bohatství pro majitele domů. Kromě toho, ceny nemovitostí mají v indexu spotřebitelských cen nerealisticky velkou váhu, protože náklady na hypotéky se počítají současně s plnou nákupní cenou.“

Tak to vysvětluje dokument amerického Bureau of Labor Statistics. Jinými slovy, růst cen nemovitostí je vlastně v pořádku, protože domácnosti, které nějakou vlastní, jsou bohatší — tím se kompenzuje růst cen bytů a domů pro tu část domácností, která své bydlení ještě nevlastní. Ještě jinak: když Petr sní celé kuře a Pavel žádné, statisticky vzato oba snědli polovinu.

Malá vsuvka k evropské metodice HICP (Harmonised Index of Consumer Prices). Tato metodika „pro jistotu“ neobsahuje dokonce ani imputované nájemné. Neobsahuje následující kategorie zboží a služeb:

  • narkotika,
  • imputované nájemné,
  • hazardní hry,
  • prostituce,
  • životní pojištění,
  • veřejné zdravotní pojištění,
  • finanční zprostředkování.

Jak se stalo, že se imputované nájemné octlo mezi narkotiky a hazardem? Prostě se politicky nehodilo: hrozilo by, že naruší idylický obraz nízké inflace napříč členskými státy eurozóny. Takže když před velkou finanční krizí ceny bytů raketově rostly v Irsku nebo ve Španělsku, inflace zůstávala nízká.

Během první poloviny 80. let ceny nemovitostí zmizely z amerického indexu spotřebitelských cen. Přesně řečeno, byly nahrazeny tzv. imputovaným nájemným, což je hypotetická částka, kterou domácnosti ušetří za nájemné, když bydlí ve vlastním. Zároveň poklesla celková váha bydlení v indexu spotřebitelských cen.

Výsledek? Během období 1988–2006 rostly ceny amerických rezidenčních nemovitostí o více než dva procentní body rychleji než ceny imputovaných nájmů. Dopad na celkovou inflaci lze vyjádřit v desetinách procenta ročně — tento rozdíl již dokázal změnit měnovou politiku amerického Fedu tak, že se nafoukla realitní bublina. Ta kulminovala právě v letech 2006–2007 a měla za následek hypoteční krizi. Kdyby byla ponechána původní metodika z roku 1953, finanční krize by možná nemusela být!

Ale to ještě není vše. Během 90. let se americký penzijní systém dostával opět do problémů. Bylo třeba najít řešení. Zvýšit odvody? Ne. Odstranit Nixonovu indexaci? Ne. Ještě více zmanipulovat měření inflace? Ano, super nápad!

Vznikla tzv. Boskinova komise. Ta doporučila řadu „zlepšení“. Jedním z nich byla substituce položek s rychleji rostoucími cenami za jiné. „Například, když růst cen hovězího nutí lidi kupovat více kuřecího, aby udrželi své náklady na potraviny na uzdě,“ vysvětluje tento přístup Federální rezervní banka v San Francisku v článku zvaném A Better CPI (Lepší inflace) publikovaném v únoru 1999.

Hlavním výsledkem činnosti Boskinovy komise však bylo tzv. hédonické indexování. Nový televizor má širší úhlopříčku než starý — má tedy vyšší užitnou hodnotu a při stejné ceně je tak vlastně levnější. A protože tento přístup lze aplikovat na širokou škálu spotřebního zboží, výsledkem je dosti znatelné snížení oficiální inflace oproti tomu, co spotřebitelé vnímají. Oficiální odhad vlivu doporučení Boskinovy komise je zhruba 1,1 procentního bodu ročně.

Skutečnost, že životnost nového spotřebního zboží bývá většinou výrazně nižší než životnost zboží vyrobeného během 50. až 70. let, nebyla komisí vzata v úvahu. Proč má nedávno vyrobené zboží krátkou životnost? Je to v důsledku rozmachu metodiky „planned obsolescence“, tedy plánovaného zastarávání. Moderní výrobky se nevyrábějí s cílem „aby to vydrželo“, nýbrž „aby to po pár letech odešlo, protože nemá cenu vyrábět co nejkvalitněji, když si zákazník stejně za dva nebo tři roky koupí novou věc.“

Jaká by byla inflace podle původní metodiky ve srovnání s inflací, jak ji známe? Pravděpodobně až o dva procentní body ročně vyšší. Velmi pravděpodobně by se promítla do úrokových sazeb a dost možná by tak bylo možné vyhnout se finanční krizi.

Následující graf zobrazuje inflaci spotřebitelských cen ve srovnání s monetární inflací (což je růst objemu peněžní zásoby, v tomto případě růst agregátu likvidních peněz MZM v americké ekonomice). Můžeme si všimnout, že od roku 1959 zhruba do roku 1982 obě veličiny rostly velmi podobným průměrným ročním tempem kolem 5,6 procenta. Od roku 1982 ovšem tempo růstu monetární inflace zrychlilo na 7,9 procenta ročně, zatímco inflace spotřebitelských cen zpomalila na 2,6 procenta ročně. Je samozřejmě pravděpodobné, že za tímto pozoruhodným vývojem stojí i jiné faktory (například mezinárodní konkurence a růst produktivity v oblasti spotřebního zboží), ale metodické změny při měření inflace měly a mají vliv v rozsahu minimálně 1,1 až 2 procentní body ročně.

monetarni-inflace-a-cenova-inflace_orig.jpg
Monetární a cenová inflace

Píše pan Pavel Kohout na robotinvestmentcalculator.com


Pozn. red.: A popravdě řečeno, nikdo (ani žádná odborná publikace, ani žádný ekonom) mi dosud nebyl schopen věrohodným způsobem vysvětlit, proč je plíživá (cílovaná) inflace dobrá a proč je deflace nebezpečný jev, který se nesmí nikdy a za žádnou cenu dopustit. Samozřejmě, ty kecy o tom, že když je inflace cílovaná, všichni s ní počítají, a tudíž neškodí, znám. Blbost. Ředí hodnotu peněz stejně, jako jakákoliv jiná inflace. Jakož si umím domyslet, že inflace hýčká dlužníky, stimuluje bezúčelnou spotřebu a trestá spořivost.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 153 × | Prestiž Q1: 8,55

+14 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top