Štítky článku: •  

O zkracování pracovního týdne

Nápad snižovat nezaměstnanost zkracováním pracovního týdne je starší než kdokoli, kdo jej navrhuje. Henry Hazlitt ho analyzuje ve své knize vydané v roce 1946 a nebyl prvním, kdo o tom psal. Zde je překlad kapitoly z „Ekonomie v jedné lekci“.

Programy zvyšování počtu pracovních míst

henry-hazlitt.jpg (9,620 kiB)
Henry Hazlitt

Zmínil jsem různé odborářské praktiky na vytváření pracovních míst a odborová pravidla zakazující propouštět přebytečné pracovní síly. Tyto praktiky a jejich tolerování veřejností pramení ze stejného zásadního omylu, který vytvářel i strach ze strojů. Je jím víra, že efektivnější způsob výroby ničí pracovní místa, a z toho musí logicky vyplývat, že méně efektivní způsob výroby pracovní místa vytváří.

S touto iluzí je spojena také víra, že na světě je omezené množství práce, které je třeba provést. Když už nechceme toto množství práce zvýšit tak, že ji budeme provádět méně efektivně (pozn. např. bez strojů), tak můžeme alespoň vymyslet takové postupy, které by do práce zapojily tolik lidí, kolik je jen možné.

Kvůli tomuto omylu odbory vyžadují, aby bylo přesně vymezeno, co je pracovní náplní pracovníka. Takové vymezení je nejznámější ve stavebních profesích ve velkých městech. Zedníci nemohou používat kameny na stavbu komínů, protože toto je speciální prací kameníků. Elektrikář nesmí odstranit desku z obložení stěny, aby opravil vedení pod ní a upevnil ji zpět, toto je speciálním úkolem stavebního truhláře, bez ohledu na jednoduchost takového úkonu. Instalatér neodstraní, nebo neupevní zpět dlaždici při opravě netěsnosti ve sprše, protože to je práce obkladače.

Mezi odbory probíhají zuřivé boje o „jurisdikci“ — o výhradní právo vykonávat některé druhy prací. V prohlášení vypracovaném americkými železnicemi pro Výbor ministerstva spravedlnosti pro správní postupy na železnici (Committee on Administrative Procedure) bylo uvedených mnoho příkladů, ve kterých Národní rada pro regulaci železnic (National Railroad Adjustment Board) rozhodla, že:

Každá jednotlivá činnost na železnici, bez ohledu na to, jak je nepatrná (např. telefonní hovor, nebo zapnutí či vypnutí vypínače), je exkluzivním vlastnictvím určité skupiny zaměstnanců, a kdyby takovou činnost při plnění svých běžných povinností provedl zaměstnanec jiné třídy, musí mu být zaplacena nejen mzda za další den, ale denní mzda musí být vyplacena zároveň i vynechanému nebo nezaměstnanému příslušníku třídy oprávněné k provádění této činnosti, protože nebyl povolán k jejímu provedení.

Je pravda, že několik lidí může z tohoto přesného vymezení práce profitovat na úkor nás ostatních — za podmínky, že se tak stane pouze v jejich případě. Avšak ti, kteří tento přístup podporují, jako obecný postup, si neuvědomují, že takové praktiky vždy zvyšují výrobní náklady. Ve výsledku je tedy jejich důsledkem méně vykonané práce a méně vyrobeného zboží.

Je pravdou, že majitel domu, který byl přinucen zaměstnat dva lidi na provedení práce, kterou by byl schopen provést jen jeden z nich, poskytl pracovní místo novému člověku. Zůstalo mu však nyní méně peněz na zaplacení za něco, co by zaměstnalo někoho jiného. Protože netěsnost v jeho koupelně byla opravena s dvojnásobnými náklady, nemůže si už koupit nový svetr, jak původně plánoval.

Pracujícím (obecně) se nepolepšilo, protože jednodenní zaměstnání nepotřebného obkladače znamenalo jednodenní nezaměstnanost pro výrobce svetrů. Majitel domu si však pohoršil. Místo opravené sprchy a svetru má jen sprchu. Pokud počítáme svetr jako součást národního bohatství, pak země přišla o jeden svetr. Toto symbolizuje čistý výsledek úsilí zajistit dodatečnou práci její arbitrárním vymezením.

Existují i ​​další programy na „zvýšení počtu pracovních míst“, které odbory a zákonodárci často prosazují. Nejčastějším z nich je návrh zkrátit pracovní týden, obvykle pomocí zákona. Víra, že by se „zvýšilo množství práce“ a „poskytlo více pracovních míst“, byla jedním z hlavních důvodů pro zahrnutí ustanovení o pokutě za přesčasy do stávajícího federálního zákona o hodinové mzdě (Federal Wage-Hour Law).

Předchozí zákony na úrovni jednotlivých amerických států zakazující zaměstnávání žen nebo nezletilých na více než, řekněme, čtyřicet hodin týdně, byly založeny na přesvědčení, že delší pracovní doba poškozovala zdraví a morálku.

Některé byly založeny na víře, že delší pracovní doba škodila efektivitě. Ustanovení ve federálním zákoně — nařizující zaměstnavateli platit pracovníkovi 50procentní příplatek k jeho běžné hodinové sazbě za všechny hodiny nad čtyřicet odpracovaných hodin týdně — však nebylo založeno na víře, že například čtyřicet pět hodin týdně by škodilo zdraví nebo efektivitě.

Bylo zavedeno částečně v naději na zvýšení týdenního příjmu pracovníků a částečně v naději, že bude odrazovat zaměstnavatele od zaměstnávání někoho na více než čtyřicet hodin týdně a bude raději zaměstnávat další pracovníky. V době psaní této knihy (rok vydání 1946) existuje řada programů na „snížení nezaměstnanosti“ zavedením 30hodinového nebo čtyřdenního pracovního týdne.

Jaký je ale skutečný důsledek takových záměrů, ať už jsou prosazovány odbory nebo legislativou?

Problém lze objasnit na dvou příkladech.

  • zkrácení pracovního týdne ze čtyřiceti hodin na třicet beze změny hodinové mzdy.
  • snížení pracovního týdne ze čtyřiceti hodin na třicet, ale s dostatečným zvýšením hodinové mzdy, aby se zachovala zaměstnaným stejná týdenní mzda.

1) Vezměme si první příklad. Předpokládáme, že pracovní týden bude zkrácen ze 40 hodin na 30 beze změny hodinové mzdy. Pokud v době zavedení tohoto plánu existuje výrazná nezaměstnanost, plán bezpochyby zajistí další pracovní místa. Nemůžeme však předpokládat, že zabezpečí dostatek dalších pracovních míst tak, aby byl zachován současný objem mezd a současný počet „člověkohodin“.

Museli bychom vycházet z nepravděpodobného předpokladu, že v každém oboru byla přesně stejná nezaměstnanost a že muži a ženy, kteří byli nově přijatých, nejsou v průměru méně výkonní než ti, kteří již byli zaměstnáni. Řekněme však, že tyto předpoklady jsou pravdivé a budeme i předpokládat, že je k dispozici správný počet dalších pracovníků s odpovídajícími schopnostmi a že noví pracovníci nezvýší výrobní náklady. Jaký bude výsledek snížení pracovního týdne ze čtyřiceti na třicet hodin (bez zvýšení hodinové mzdy)?

Bude zaměstnáno více pracovníků, každý z nich však bude pracovat méně hodin a proto nedojde k žádnému zvýšení počtu „člověkohodin“. Není pravděpodobné, že by došlo k významnému zvýšení výroby. Celkový objem mezd a kupní síla se nezvýší. I při nejpříznivějších okolnostech (které budou těžko splněny) budou ve skutečnosti „staří“ zaměstnanci pouze dotovat zaměstnance, kteří byli dříve nezaměstnaní.

Aby noví pracující dostali tři čtvrtiny původní mzdy předchozích pracujících, „staří“ pracující budou muset dostávat tři čtvrtiny své původní mzdy. Je pravda, že „staří“ pracující budou nyní pracovat méně hodin, ale tato koupě volného času za vysokou cenu (čtvrtina výplaty) zřejmě není rozhodnutím, které by sami udělali. Je to oběť za to, aby se objevila nová pracovní místa.

2) Odboroví předáci, kteří požadují kratší pracovní týden pro „rozšíření práce“, toto obvykle uznávají a proto návrh předkládají v takové formě, aby „se vlk nasytil a koza zůstala celá“. Říkají proto, že zkrátit se má pracovní týden ze čtyřiceti hodin na třicet, abychom poskytli více pracovních míst, ale zvýší se zaplacená mzda za kratší týden o 33,33 %.

Zaměstnanci, kteří původně dostávali průměrnou mzdu 226 dolarů týdně za 40hodinovou práci, budou nadále dostávat 226 dolarů, ale pracovat budou pouze 30 hodin týdně. Hodinová mzda se v průměru zvýší o 7,53 dolaru.

Jaký by byl důsledek takového opatření? Prvním a nejviditelnějším by bylo zvýšení výrobních nákladů. Pokud předpokládáme, že „staří“ zaměstnanci s úvazkem na čtyřicet hodin dostávali méně, než umožňovala úroveň výrobních nákladů, cen a zisků, pak by mohli získat zvýšení platu i bez toho, aby se snížila délka pracovního týdne.

Mohli by tedy pracovat stejný čas a získat své celkové týdenní příjmy zvýšené o jednu třetinu místo toho, aby při 30 hodinovém týdnu dostávali stejný týdenní příjem jako předtím. Pokud však při čtyřicetihodinové týdnu dostávali pracující mzdu tak vysokou, jak to umožňovala úroveň výrobních nákladů (a samotná nezaměstnanost, kterou se pokoušejí léčit, může být znamením, že už dostávali dokonce víc než to), pak by zvýšení výrobních nákladů v důsledku 33,33procentního zvýšení hodinových mezd bylo vyšší, než je při současné úrovni cen, výroby a nákladů možné.

Důsledkem vyšší mzdy tedy bude mnohem vyšší nezaměstnanost než dříve. Nejméně efektivní firmy budou vytěsněny z podnikání, nejméně efektivní pracovníci přijdou o místa. Veškerá výroba bude omezena. Vyšší výrobní náklady a omezenější zdroje budou tlačit na zvýšení cen, takže si pracující budou moci za stejné mzdy koupit méně.

Na druhé straně, zvýšená nezaměstnanost bude snižovat poptávku a tlačit na snižování cen. Co se nakonec stane s cenami zboží, bude záviset na sledované monetární politice. Pokud je prováděna inflační politika, bude růst mezd (na vyplácení zvýšené hodinové mzdy) pouze skrytým způsobem snížení reálné mzdy. Množství zboží, které bude možné za reálnou mzdu koupit, se vrátí na svou předchozí úroveň.

Výsledek by tedy byl stejný, jako kdyby byl pracovní týden zkrácený bez zvýšení hodinové sazby. A o takové situaci jsme již hovořili.

Programy zvyšování počtu pracovních míst zkrátka spočívají na stejném druhu iluze, o němž se neustále bavíme. Lidé, kteří podporují takové programy, myslí pouze na zaměstnanost, kterou by mohli poskytnout určitým lidem nebo skupinám. Neuvažují o tom, jaký by byl jejich celkový dopad na všechny lidi.

Tyto programy jsou také založeny, jak jsme uvedli na začátku této kapitoly, na falešné domněnce, že existuje neměnné množství práce, které je třeba provést. Neexistuje větší omyl. Neexistuje omezení množství práce, kterou je třeba provést, pokud budou existovat neuspokojené lidské potřeby a přání, které by práce mohla uspokojit. V moderní společnosti založené na výměnné ekonomice bude nejvíce práce vykonáno tehdy, když budou ceny, náklady a mzdy v optimálním vzájemném vztahu.

Henry Hazlitt: Ekonomie v jedné lekci

Podle článku Ronnie König, překlad redakce

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 984 × | Prestiž Q1: 5,42

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top