Štítky článku: •  

17. listopad: proč si to otevřeně nepřiznat?

Proč si to otevřeně nepřiznat: po 30 letech svobody se máme dobře. Víme to, ale připadá nám jaksi neslušné připustit si, že to u nás dopadlo skvěle. Proto si raději necháváme vnutit falešný obrázek uplynulých desetiletí.

S blížícím se 30. výročím sametové revoluce se náš veřejný prostor začíná plnit hodnoceními, komentáři, reflexemi a vzpomínkami na tento dějinný přelom a na to, co následovalo. Už fakt, že události před třiceti lety jsou stále předmětem intenzivní veřejné diskuse i polemiky, ukazuje, že jsme prožili mimořádné období tří dekád stability a mírového rozvoje, v němž listopad 1989 a vzpomínka na něj nebyly přehlušeny a překryty žádnými jinými významem srovnatelnými historickými otřesy či tragédiemi. Jenom si představme paralelu s třicátým výročím vzniku Československa. V roce 1948 po tragické zkušenosti velké krize třicátých let, Mnichova, německé okupace a druhé světové války, v atmosféře nástupu komunismu, vzpomínka na odboj proti Habsburkům vzrušovala jen málokoho.

Z hlediska stability a dlouhodobé prosperity neměla uplynulá tři desetiletí srovnání v celé naší moderní historii. Paralela se nabízí pouze s výjimečným obdobím posledního půlstoletí habsburské monarchie od prusko-rakouské po první světovou válku, kdy došlo k zásadní modernizační proměně českých zemí a české společnosti. Souvislých tří dekád míru a vlastní civilizované demokratické vlády se nám jindy než dnes nikdy nedostalo.

Kde jsou ty úžasné zákony?

Dnešní retrospektiva ukazuje, jak se s historickou vzdáleností a odcházením pamětníků ztrácí postupně schopnost realistického pohledu na děje minulé. Stále více opakujeme různé mýty a klišé, jež se za tu dobu nasbíraly, zatímco skutečné výsledky a úspěchy, na nichž stojí naše současnost, a proto jsou živé, zůstávají stále předmětem překrucování a politických střetů.

Stránky novin a televizní obrazovky plní vzpomínky na hrdinné svrhávání komunismu v listopadových dnech roku 1989 a příběhy zasloužilých bojovníků, kteří zvítězili. O tom, že v té době už dávno nestála ani Berlínská zeď, že komunismus se všude kolem totálně zhroutil a že jsme byli předposlední v Evropě, kde padl, taktně mlčíme. Všichni opakují, jak nám celý svět záviděl Václava Havla, ale vzpomenout si, co vedle role symbolu revoluce skutečně ve funkci hlavy státu velkého a státnického konkrétně vykonal, nedokáže nikdo.

Nesnažíme se pochopit obří podstatu politické a ekonomické transformace, k níž u nás došlo. Televizní debaty jsou plné různých „odborníků“, kteří opakují, co mělo být v naší transformaci uděláno jinak. Už jsme zapomněli, že hlavním, nejrychlejším a nejviditelnějším výsledkem listopadu 1989 byla politická svoboda, což mimo jiné znamenalo, že nikdo neměl absolutní moc prosadit svou představu, tedy že všechny transformační kroky byly výsledkem složitých kompromisů a akceptováním mnohého nechtěného. Nebyli jsme v situaci chilského diktátora Pinocheta uskutečňujícího projekt liberálních ekonomických reforem z pera amerických chicagských ekonomů, který mohl nesouhlas, kritiku a opozici snadno mocensky umlčet. U nás vše probíhalo v podmínkách živé demokracie, heterogenních koaličních vlád a ostré opozice.

Transformace se odehrávala v reálném životě milionů lidí, nešlo vývoj a změny zastavit, počkat, až se napíší dobré zákony, až vystudují noví odborníci, až podniky budou mít konkurenceschopný výrobní program, a pak teprve začít s reformou.

Kde chtěli čekat, spontánní vývoj je smetl. Země v postsovětském prostoru by o této slepé uličce a jejích důsledcích mohly dlouho vyprávět. Přesto u nás stále různí mudrci plácají o podcenění právního rámce, aniž vysvětlí, proč ani po třiceti letech ony úžasné dobré zákony ne a ne vzniknout a každý druhý je znovu a znovu novelizován.

Jak se hlasuje nohama

Nechali jsme si vnutit falešný obrázek privatizace jako tunelování a zlodějny. Nejsme schopni docenit, jak ohromný majetkový transfer musel být učiněn a jak nepříznivé byly k němu počáteční podmínky. Zapomínáme, že vše navíc probíhalo v situaci kolapsu východních trhů. Některé podniky neměly budoucnost, některé nezvládly transformaci a určitě byly některé novými vlastníky i vykradeny. To však nebyl určující rys celého procesu. Naopak – česká ekonomika se díky rychlé privatizaci byla schopna postavit na nohy a drtivá většina firem prokázala svou životaschopnost.

Díky tomu jsme také nejúspěšnější postkomunistickou zemí v Evropě.

Přesto stále žijí snahy líčit české podnikatele jako pochybné zbohatlíky a šířit nedůvěru vůči českému kapitálu. Dodnes trvají snahy privatizaci českým nabyvatelům kriminalizovat na základě tvrzení, že zaplatili příliš nízkou cenu. Nikoho však ani nenapadne stejně přistupovat k zahraničnímu kapitálu, který se například zmocnil téměř zadarmo všech velkých českých bank a dnes z nich inkasuje nejvyšší zisky v Evropě.

Jenom vzpomeňme, jak nám nejdříve dávali za vzor Polsko a Maďarsko s jejich postkomunistickými vládami, později Slovensko s jeho eurem, nedostižným vzorem bylo a je Německo. Po těch třiceti letech bychom si mohli konečně přiznat, jaká je realita.

O tom, jak se kde lidem daří, nerozhodují statistiky a komentáře. Skutečnou vypovídací schopnost má chování obyčejných lidí, pokud mají svobodu volby. Lidé, pokud mohou, vždy odcházejí za lepším.

Z celé východní postkomunistické Evropy je Česká republika jedinou zemí, jejíž počet obyvatel výrazně vzrůstá díky pracovní migraci. Naopak prakticky celá postkomunistická východní a střední Evropa je s výjimkou Česka vylidňující se periferií EU.

Polsko ztratilo odhadem dva až tři miliony svých občanů, drastický odliv práceschopného obyvatelstva zaznamenává Rumunsko a Bulharsko, odkud odešla na Západ téměř čtvrtina populace, obdobně je tomu v Pobaltí. U nás tvoří cizinci podle posledních údajů 13 procent pracovních sil.

Každý si nepochybně v poslední době všiml enormního počtu Slováků na všech pracovních pozicích u nás. Jsou nám blízcí, nemají s životem ani s prací u nás žádné problémy, přicházejí a zůstávají. Naopak se to neděje. Přesto můžeme léta číst propagandistické očerňování situace v naší zemi, která prý za Slovenskem zjevně ztrácí, nemá euro, proevropské vedoucí politiky atd. Co tu tedy všichni ti Slováci dělají? Zjevně si o podobné lživé propagandě myslí svoje.

O problémech Polska a Maďarska se už dnes může psát, i když se právě jejich současné konzervativní vlády mohou pyšnit velmi dobrými výsledky. Ale Německo je stále u nás nedostižným zářným vzorem. To Německo, které mělo ten luxus transplantovat na svůj postkomunistický východ onen mytický dokonalý západní právní rámec, který nám prý tolik chyběl, které tam mohlo dodat neomezený počet kvalifikovaných odborníků schopných okamžitě převzít a řídit východoněmecké podniky a instituce, které po celých třicet let dotovalo východní země miliardami eur ve výši více než jednoho českého státního rozpočtu ročně.

V tomto úžasném Německu, našem vzoru, odešlo z východu na západ dva a půl milionu lidí a dnes po třiceti letech od pádu komunismu zvítězila v Durynsku v zemských volbách bývalá východoněmecká komunistická strana se ziskem více než 30 procent hlasů. Druhá skončila AfD, Alternativa pro Německo, tj. 54 procent durynských voličů hlasovalo při rekordní volební účasti proti establishmentu. Horší vysvědčení transformace bývalé NDR dostat nemohla.

Země mužů Listopadu

My si třicet let libujeme v pomlouvání sebe sama a stížnostech na vše možné. Vymysleli jsme si „blbou náladu“ a usilovně ji pěstujeme. Přitom se máme dobře, víme to, ale je jaksi neslušné si přiznat, že to u nás dopadlo skvěle. Navíc na rozdíl od první republiky není za hranicemi žádný Hitler, se sousedy máme skvělé vztahy. Strašíme se Ruskem, které je od nás nejdál od středověku, a Čínou, odkud dovážíme všechno kolem nás. Zapomněli jsme, jak nás za komunismu strašili imperialisty, a přitom skutečné nebezpečí nám hrozilo od spojenců, kteří nás nakonec okupovali. Dění u našich dnešních spojenců si proto raději nevšímáme, protože jinak bychom se museli opravdu bát.

Téměř celých třicet let se usilovně snažíme plivat na všechno, co se u nás udělalo, nejvíce pak na ty, kteří se nebáli vzít na sebe odpovědnost a zemi z postkomunistického marasmu vyvedli. Zdá se však, že v hloubi duše to tolik neprožíváme, a existuje mnoho signálů, že uplynulých třicet let většina společnosti hodnotí evidentně kladně. Mimo jiné: jsme jedinou zemí, v jejímž čele od počátku, po celých třicet let, stojí lidé spojení s Listopadem – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Ten poslední znovu loni vyhrál v přímé volbě.

Možná už by stálo za to si přiznat, že se u nás transformace podařila. Po třiceti letech je to zcela zřejmé.

MfD, 9. 11. 2019

Autor je ekonom, bývalý hradní kancléř

Píše pan Jiří Weigl na Institut VK

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 200 × | Prestiž Q1: 6,28

+8 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 3 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
svobodny duch

Co to ten pan vyklada? Zije ve stejnem Cesku jako ja? V clanku je vice drobnych "pitomosti", ale ze vsech vypichnu tu o privatizaci.

Predevsim, podnikateli nejsou pouze ti, kteri se ucastnili privatizace a castecne naznacene smesovani vyznamu je v tomto ohledu zavadejici. Privatizace byla podle meho nazoru hodne spatna a byla zakladnim kamenem ztraty potencialu CR a prevodu ceskych zdroju do zahranicnich rukou. Po sametove revoluci mohli lide podnikat i bez toho, aby se zapojili do privatizace a opravdu tehdy bylo podnikatelske nadseni velke. Oteviraly se soukrome provozovny ve vsech smerech a oborech podnikani. Kdyby si tehdy stat ponechal vice strategickych podniku, byla by CR vice ekonomicky nezavislejsi nez dnes. V soucasnosti, na jakoukoliv vetsi soukromou firmu v CR se podivate, vidite za ni zahranicniho vlastnika nebo alespon vyznamneho ci dokonce vetsinoveho podilnika.

Podle meho nazoru, privatizace mela byt udelana mnohem opatrneji anebo jeste lepe odlozena na pozdeji a lepe pripravena, nejen kvuli firmam, ale i kvuli lidem. Tehdy to vypadalo, ze stat chce z kazdeho obcana udelat ne-li podnikatele, tak alespon akcionare, i kdyby mel jen vychozenou zakladni skolu. Jak jsem zminil, podnikani bylo mozne i bez privatizace.

Bohuzel, v podobnem duchu v nekterych oborech podnikani pokracuje i dnes. Vytvori se nejaky uspesny startup a pak se hleda, kde ho co nejdraze prodat, samozrejme, vice penez nabidne zahranicni investor, nez tuzemsky zajemce.

Redakce

Zcela limitujícím byl nedostatek domácího kapitálu (soukromého i bankovního) a kdyby se privatizace odkládala, státní podniky by opanovaly zase staré struktury s konexemi. Smyslem celé privatizace bylo hlavně rychlé odstátnění, rozbití starých vazeb a vlivů. V porovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi to zde dopadlo nepopiratelně nejlépe. Kolaterálních škod vzniklo relativně málo.
Závažnější chybou byla po prvotním "odstátnění" příliš dlouhá orientace na zahraniční investice, vzniky montoven a skladů s nízkou přidanou hodnotou.

svobodny duch

"... kdyby se privatizace odkládala, státní podniky by opanovaly zase staré struktury s konexemi" je spekulace a nelze ji brat jako fakticky argument. Rovnez si nemyslim, ze po revoluci bylo okamzite vymeneno veskere vedeni ve vsech podnicich, takze pri odlozeni privatizace by tezko doslo k nejakemu opetovnemu opanovani starymi konexemi, spise by veci zustaly podobne, jako uz byly. Opravdu vidim pricinu vetsiny problemu privatizace v tom, ze lide do ni tehdy nedorostli a potrebovali cas se v tom zorientovat a "vzdelat".

Napriklad u nas na vesnici (kolem 1500 obyvatel) vznikly tehdy po revoluci hned tri prodejny potravin, ktere si konkurovaly. Rozumny clovek by tohle neudelal, protoze tu proste nebyl dostatecny prostor (kupni sila, potencial), aby se vsechny tri uzivily. Dnes tu je jen jedna, stejne jako pred revoluci.

Ne kazda zmena je k lepsimu a cim prekotnejsi zmena je, tim pravdepodobnejsi je jeji unahlenost (nedomyslenost) a negativni dusledky z toho plynouci.

Mimochodem, vznik montoven a skladu neni podle me ani vzdalene tak zavazny problem jako vlastnictvi velkych podniku v CR v zahranicnich rukach.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top