Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (6) - Režim a IG Farben

Vztah nacionálně socialistického režimu a IG Farben byl mnoha lidmi pokládán za emblematický pro vztahy mezi Třetí říší a průmyslem obecně. Skutečnost je ovšem taková, že IG Farben měla unikátní pozici, která nijak neodpovídala tomu, jak se režim choval k ostatnímu průmyslu.

Tato pozice byla výsledkem řady rozhodnutí, ke kterým došlo v průběhu desetiletí.

Ve dvacátých letech IG Farben patřila k liberálnímu křídlu v rámci německých podniků – podporovala Stresemannovu politiku usmiřování západních mocností, republikánské zřízení a snahy o odstraňování obchodních bariér. Na poli výzkumu a vývoje pokračovala v kurzu syntetických chemikálií, který existoval od začátku století, kdy se podařilo vyvinout syntetický čpavek Haber-Boschovým procesem. Carl Bosch se v roce 1925 spojil s IG Farben, aby ufinancoval nesmírně nákladné syntetické technologie.

V roce 1926 začaly v továrně Leuna v Merseburgu pokusy s výrobou benzínu metodou hydrogenace uhlí. Tento program vycházel z vědecké logiky, ale hlavní motivací byl jeden z typických moderních strašáků – v brzké době byl očekáván ropný zlom. Ropa měla dojít a investice IG v řádu 330 milionů marek do produkce syntetického benzínu by pak byla vyvážena zlatem.

Zaměření na syntetickou chemii přivedlo IG Farben do náruče Hitlerova režimu, protože právě tato technologie nabízela šanci zbavit se závislosti na zahraničních dovozech. Boschův výzkumný tým sliboval zajít ještě dále a k hydrogenaci přidat produkci syntetické gumy – druhého klíčového komponentu motorizovaného válčení.

Boschova spekulace na ropný zlom byla naprostou finanční prohromou. Na konci dvacátých let došlo k sérii objevů nových ropných ložisek ve Venezuele, Kalifornii, Oklahomě a Texasu (černý gigant objevený v říjnu 1930) a cena ropy na světových trzích prudce poklesla. Investice IG Farben do Leuny byla na odpis a to právě uprostřed Velké deprese. Firma měla dvě možnosti. Zrušení hydrogenace a obětování investice za 330 milionů by byly těžkou ranou, ale ta by se dala přežít. Ovšem šlo by to proti vizím a výzkumnému programu Carla Bosche. Druhou možností bylo vylobbovat u německé vlády vysoké clo na dovážený benzín.

Bylo to hledání politické asistence, co poprvé přivedlo IG do kontaktu s nacistickou stranou. Nacisté byli známí obhájci autarkie, ale Hitler byl zároveň velký fanoušek motorizace a individuální automobilové dopravy, takže se IG obávala, jestli to nebude znamenat, že dá zelenou dovozům levného benzínu. Na podzim 1932 byli vysláni dva zástupci IG s kontakty v nacistické straně do Mnichova, aby Hitlerovi vysvětlili důležitost projektu syntetických paliv.

12. srpna 1933 IG Farben dostala záruky z ministerstva průmyslu, že se nemusí obávat o komerční budoucnost své továrny Leuna:

„Národní socialisté mají zájem na rozšíření materiální základny Německa... z toho samozřejmě plyne zájem na rozšíření produkce benzínu z německých surovin. Z čistě ekonomického hlediska by bylo nesmyslné produkovat domácí benzín za 19 feniků, když je jeho světová cena 5 feniků. Ale jakou nám mohou dovozci dát záruku, že zůstane zachován mír? Pro národní socialisty jsou rozhodující vojenská kritéria. Jsme tedy odhodláni podpořit výrobu z německých surovin a dát vám všechny potřebné záruky co se týče ceny a prodejů.“

(Gottfried Feder, státní tajemník Ministerstva průmyslu).

Na konci roku byla s podporou Ministerstva letectví a armády uzavřena dohoda, tzv. Benzinvertrag. IG se zavázala rozšířit kapacitu v továrně Leuna na 350 000 tun ročně výměnou za garanci zisku nejméně 5 procent z investovaného kapitálu. Pokud budou tržní ceny nízké z důvodu levných importů, tak Říše poskytne subvence, aby rozdíl dorovnala. Na druhou stranu zisky, které překročí 5 procent, budou předány Říši. Ministerstvo financí váhalo z obav, že se Leuna nikdy nezaplatí. Ale po roce 1936 Leuna generovala vysoké zisky a většina jich šla do říšské státní pokladny. Byla to IG Farben a nikoliv Říše, kdo mohl litovat podmínek Benzinvertragu.

Hlavním zájmem Hitlera nebyly ovšem finanční podmínky dohody, ale neadekvátní kapacity. 350 000 tun byl jen krůček k zajištění národní soběstačnosti. Od počátku roku 1934 začal Hitler vykonávat osobní nátlak, aby došlo k podstatnému rozšíření tohoto programu.

21. září 1934 informoval Hjalmar Schacht průmyslníky z oborů produkce uhlí a minerálních olejů, že nedostatek zahraničních měn vyžaduje velkou expanzi domácí produkce paliv. V té době i při nízkých světových cenách, dováželo Německo benzín a související produkty za 200 milionů marek ročně. Jak se ukazovalo na příkladu Leuna, hydrogenační zařízení jsou extrémně drahá. Schacht pro první fázi expanze odhadoval investici v řádech 250 až 300 milionů marek. Říše má nyní jiné naléhavé potřeby, tak se Schacht obrací s přímou výzvou na těžaře uhlí.

Získali slušné zisky využíváním zdrojů, které náleží „celému lidu“ a „lid“ nyní očekává, že budou něco vracet nazpět. Je široce známo, že uhelný průmysl má velké rezervy peněz v hotovosti, a ti, kteří je nemají, si mohou vzít půjčky.

Není překvapivé, že průmyslníci nebyli tímto apelem vůbec nadšení. Produkce benzínu hydrogenací uhlí byla neekonomická a vázat tak velké objemy kapitálu s nejistou dlouhodobou perspektivou jim přišlo příliš riskantní.

Když si režim nebyl schopen zajistit spolupráci dobrovolně, přistoupil k násilnému nátlaku. Ministerstvo vydalo dekret o vytvoření povinného hospodářského sdružení hnědouhelných těžařů (Verordnung über die Errichtung wirtschaftlicher Pflichtgemeinschaften in der Braunkohlenwirtschaft). Deset největších hnědouhelných těžařů muselo 25. října 1934 vytvořit Braunkohlenbenzin AG (Brabag). Každá ze zapojených firem povinně vypsala šek na 1 milion marek. Ministerstvo hrozilo neomezenými pokutami a uvězněním těch, kteří by se nepodřídili.

Tři nové továrny na syntetický benzín v licenci IG Farben měly být postaveny do roku 1936. Aby to bylo zajištěno, neměli do řízení Brabagu mluvit jeho váhaví „majitelé“, ale měl ho řídit tým vybraný vládou. Technické experty poskytlo IG Farben. Nad urychlenou výstavbou měl dohlížet Heinrich Koppenberg, inženýr, který se osvědčil u Junkersu při obří průmyslové expanzi Luftwaffe. Armádu reprezentoval vysloužilý generál Alfred von Vollard-Bockelberg, veterán programů tajného znovuvyzbrojování. Výrobu měl řídit Fritz Kraneffus, jehož hlavní kvalifikací byly jeho politické kontakty. Byl synovec Hitlerova poradce Wilhelma Kepplera a působil před tím ve štábu Rudolfa Hesse. Kraneffusovo jmenování si prosadil Hitler na schůzce se Schachtem a Kepplerem. Keppler sám se stal předsedou dozorčí rady.

K uklidnění nervů zahraničních investorů v uhelných firmách dosadil Schacht svého spolupracovníka Helmutha Wohthata jako předsedu správní rady. Obchodní podmínky operace Brabagu byly na první pohled podobné, jaké Říše uzavřela s IG Farben. Říše se zaručovala kompenzovat provozní ztrátu a také převzala záruku za úvěry tři sta milionů marek, kterými Brabag financoval svou expanzi. Míra zisku byla dána pět procent a vše nad to si brala Říše. V praxi byly všechny zisky reinvestovány do další expanze. V roce 1939 měl Brabag v účetnictví aktiva za 350 milionů marek. Nedobrovolní investoři nikdy neviděli ani fenik dividend.

Těsnější propojení režimu s IG nastalo po vyhlášení čtyřletého plánu. Jmenování Carla Krauche ze správní rady IG jako vedoucího výzkumu a vývoje v úřadu pro čtyřletý plán potvrzovalo tuto speciální pozici. Jak bylo popsáno, všechny ostatní úřady čtyřletého plánu Göring obsadil stranickými kádry — lidmi, kteří neměli v lásce velký průmysl, jemuž nyní měli vládnout, a kteří projevili odhodlání mu co nejvíce škodit, jak se ukázalo v případu Reichswerke. Krauch byl mezi nimi jediný člověk z velkého průmyslu a s nepřerušeným angažmá v něm. Pouze místo správní rady nyní přešel jako předseda do dozorčí rady.

Kam přesně se v tomto vztahu nachýlila rovnováha moci a zájmů zůstává otevřenou otázkou. Ve své roli ve čtyřletém plánu Krauch jednal tak, jak předpokládal, že je to nejlepší z hlediska programu autarkie. Ovšem vzhledem k jeho znalostem technických zdrojů IG je stěží překvapivé, že nejlepšími řešeními byla obvykle „IG řešení“. Všichni jeho poradci byli jeho kolegy z IG. Navíc Krauch vytrvale lobboval za to, aby vedení v oblasti chemických programů nebylo svěřováno armádnímu establishmentu, ale zůstalo v rukou IG.

Zároveň musíme mít na paměti, že zapojení do čtyřletého plánu změnilo i IG. Navzdory její velikosti, enormní množství peněz, které do ní pumpoval německý stát, nemohlo zůstat bez účinku. To je patrné ze svědectví Dr. Georga von Schnitzlera, druhého muže vedení IG až do roku 1945. Ve svědectví před Norimberským tribunálem Schnitzler popsal vztah mezi režimem a generací mladších techniků v IG:

„Možnosti, které nám dával program autarkie, bezpochyby rozjitřily fantazii našich techniků. Plány, pro které za normálních okolností nebylo žádné využití, se najednou daly realizovat a otevřely fascinující perspektivy.“

Za normálních okolností by samozřejmě fondy potřebné pro výstavbu továren na syntetické palivo nebo gumu a jejich využití byly pod pečlivým dohledem finančních výborů IG. Ale roční investice IG rostly nekontrolovatelným tempem. Z 10 milionů marek v hloubi Velké deprese až na 500 milionů v roce 1940. Tento mimořádný nárůst byl důsledkem prostředí bezpříkladné finanční štědrosti režimu. Jak to popisuje Schnitzler:

„Velké procento z obratu bylo víceméně zaručeno potřebami Wehrmachtu. Byly uzavřeny nejrůznější dohody, ale téměř všechny měly solidní finanční základ. Říše garantovala zhodnocení našich investic ať už ochrannými tarify, nebo předepsaným použitím našich produktů ve spotřebním průmyslu...“

Toto odstranění finančních omezení mělo neblahý dopad pro systém korporátního řízení. Očividně báječná situace v účetních bilancích IG oslabila centrální vedení. Mladí a iniciativní technici jako Ambros (syntetická guma) a Buetefisch (syntetický benzín) dostali nezávislou odpovědnost za problémy té nejvyšší důležitosti a angažovali se v nich s velkým odhodláním. Když pak měli před soudem obhajovat své jednání, odvolávali se na instrukce z úřadoven Wehrmachtu. Není ovšem jasné, jestli tito technici sami záměrně neponoukli Wehrmacht k vydávání podobných instrukcí. Centrální správa IG Farben zaznamenávala čísla, když došlo na vyrovnávání nákladů, ale měla velmi malé slovo v těchto záležitostech.

Jedna věc je jasná. Vztah mezi IG a čtyřletým plánem se vyznačoval mimořádnou stabilitou. Carl Krauch byl pevným bodem v průmyslové politice Německa mezi lety 1933 až 1945. Byl zde při uzavření Benzinvetragu v roce 1933 a byl důležitou součástí válečného úsilí i v letech 1944-45. Tím má IG zcela unikátní místo, které ostře kontrastuje s daleko problematičtějším vztahem režimu ke všem ostatním průmyslovým odvětvím.

Zdroje:

  • Adam Tooze: The Wages of Destruction
  • Günter Reimann: The Vampire Economy
  • Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives

Mises.cz: 7. listopadu 2019, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 136 × | Prestiž Q1: 5,02

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top