Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (7) — Letecký průmysl

Žádná jiná oblast znovuvyzbrojování nenabízela tak zásadní technologickou nejistotu a tudíž i hřiště pro politicko-podnikatelskou iniciativu v soutěži o to, kdo nabídne Göringovi přesně to, co se jemu zalíbí.

V roce 1932 zaměstnával celý německý letecký průmysl 3 200 lidí a měl kapacitu vyrobit stovku letadel ročně. V roce 1942 tu byl multimiliardový průmysl vyrábějící 10 000 letadel ročně a zaměstnávající čtvrt milionu lidí. Ze všech průmyslových důsledků znovuvyzbrojování je tento mezi nejpozoruhodnějšími.

Na rozdíl od ocelářů, loďařů, automobilového a chemického průmyslu, pro letadla, která produkoval letecký průmysl v druhé půli třicátých let, nebylo žádné civilní využití a žádný civilní trh. Neexistovalo tedy žádné alternativní civilní využití pro rozsáhlé a specializované průmyslové kapacity, které vznikaly činností ministerstva letectví. Ačkoliv většina zapojených firem kromě Junkersu a výrobce leteckého hliníku Vereinigte Aluminiumwerke byla nominálně v soukromém vlastnictví, všechny byly výtvorem říšského ministerstva letectví a jeho státního tajemníka Erharda Milche.

Dokonce i ona stovka letadel ročně by bylo více, než by bylo ospravedlnitelné ekonomickou poptávkou na civilním trhu. Německý stát poskytoval Lufthanse štědré dotace na vydržování většího počtu letadel, pilotů a mechaniků s tichým dorozuměním, že se v budoucnu stanou základem pro obnovu vojenských vzdušných sil. (Samotná Lufthansa byla vytvořena státní akcí v roce 1926 — nuceným sloučením dvou největších soukromých vzdušných dopravců a uzavřením všech ostatních).

Přišly krizové roky a škrty v rozpočtech. Státní dotace Lufthanse se ocitly pod palbou parlamentní kritiky ze strany komunistů. Erhard Milch — tehdy ředitel Lufthansy — se rozhodl pro přímočarou záchranu situace a poslancům všech ostatních stran nabídl úplatky, jestliže budou hlasovat pro zachování dotací. Všichni si vzali a nejchtivěji po této možnosti skočil Herman Göring, který kromě peněz pro sebe domluvil pro svou stranu i využití letadla Lufthansy v předvolební kampani. Erhard Milch se pak stal tajným členem NSDAP.

Největší nový výrobní sektor nejenže byl státem zcela kontrolován, ale byl i výtvorem státní iniciativy, státního financování a státního řízení. Příznačný už byl jeho vznik.

Ráno 17. října 1933 byl ve svém domě v Bayrischzellu zatčen Dr. Hugo Junkers a obviněn ze zrady. Junkersova továrna, ačkoliv skromné velikosti ve srovnání jinými průmyslovými podniky, byla tehdy největší leteckou továrnou v Německu. Po čtyřiadvaceti hodinách v policejní péči Junkers souhlasil, že přepíše svou firmu a své patenty na Říši. Zemřel pak v domácím vězení v roce 1935.

Řízení podniku převzali Heinrich Koppenberg a Wilhelm Keppler.

Hodně se spekulovalo o tom, jestli za zatčením Junkerse byly jeho politické názory. Pravda je spíše taková, že motivem Göringa a Milche bylo, že chtěli kontrolovat největší továrnu a zároveň zastrašit ostatní letecké podnikatele, čemuž odpovídá načasování celé akce.

Na 20. října 1933 totiž sezval Göring zbývající letecké průmyslníky na ministerstvo, kde jim oznámil Vůdcův záměr obnovit vzdušnou moc Německa během příštích dvanácti měsíců. Všechny letecké firmy se povinně zapojí do jednotného plánu ministerstva letectví a kdo by si chtěl stavět hlavu, ten na příkladu Junkerse vidí, co ho čeká. V první fázi programu bude výstavba probíhat kolem existujících typů letadel. Junkers a Dornier poskytnou dočasnou bombardovací sílu, Arado a Heinkel budou odpovídat za stíhačky, průzkumná a výcviková letadla. Mezitím bude probíhat příprava personálu pro nové letecké továrny zaučováním nových lidí ve stávajících podnicích.

Pod přísným dohledem ministerstva proběhla první vlna expanze leteckého průmyslu z 3 500 pracovníků v lednu 1933 na 54 000 v lednu 1935. V téže době ministerstvo vypsalo soutěže na novou generaci letounů a leteckých motorů. V druhé fázi expanze, po roce 1935, se Junkers, Dornier a Heinkel ustavili jako výrobci bombardérů a Messeschmittů jako hlavní výrobce stíhacích letadel. Další výrobci leteckých technologií byli seskupeni kolem těchto hlavních firem do spolupracujících bloků. Každý byl přidělen k hlavnímu podniku, který organizoval přijímání a zácvik nové pracovní síly a dodávky materiálů.

Na jaře 1938 pracovalo na výrobě draků letadel 120 000 lidí, na výrobě leteckých motorů 48 000 a dalších 70 000 na doplňkovém vybavení a opravách.

Vybudování této průmyslové základny bylo očividně enormně nákladné. Ministerstvo letectví z počátku doufalo, že se povede zapojit více soukromého kapitálu. Vlna firem, které vstoupily do leteckého oboru po roce 1933, vypadala povzbudivě. Ovšem nevedla k ničemu významnému. Veškerou expanzi muselo nakonec financovat samotné ministerstvo.

Vzhledem k oživení ekonomiky a tomu, jaké alternativní možnosti se nabízely, se jevilo ekonomicky riskantním zapojovat se do oboru, který zcela závisel na toku státních zakázek v nepředvídatelných mocenských kotrmelcích uvnitř nacistické hierarchie. V roce 1935 ministerstvo letectví dokonce nabízelo Vereinigte Stahlwerke, že mu Junkers prodá, což účetní ocelářského trustu odmítli jako příliš riskantní investici.

Riskantní obchod s Luftwaffe opustil i Siemens a odprodal své radiální motory BMW. Tato rozhodnutí pravděpodobně nevycházela z politických přesvědčení, ale z obchodní logiky. Veškeré parametry v leteckém průmyslu byly pevně nastavené státem a ministerstvo je mohlo po libosti měnit. Účast na tomto trhu vystavovala firmy velkému riziku, protože málokdo mohl kalkulovat s tím, co bude za časovým horizontem znovuvyzbrojení. Finance musel nakonec poskytnout sám stát, což učinil skrze takzvanou Aerobanku, která financovala celý sektor Luftwaffe.

Stát také vyřešil další nutnou podmínku pro rozvoj Luftwaffe. 10. června 1936 podepsalo ministerstvo letectví kontakt s IG Farben na stavbu továrny s kapacitou 200 000 tun leteckého benzínu. Recepturu na tetrahedryl-olovo pro navýšení oktanového čísla získala IG skrze svou patentovou dohodu se Standard Oil. Výměnou za to Standard Oil získal recepturu na umělou pryž Bunu.

Tehdy proti této výměně US vláda protestovala, kdežto německá ji schvalovala. Při zpětném hodnocení lze říci, že to byli Američané a nikoliv Němci, kdo na této dohodě vydělal. Hlavní oblast produkce přírodního kaučuku byla (a dosud je) Malajsie a jihovýchodní Asie, kterou obsadili Japonci. Američané pak v roce 1942 s vynaložením 750 milionů dolarů vybudovali státní podnik s kapacitou 820 000 tun syntetické pryže ročně, aby odstranili tento úzký profil své válečné produkce. IG Farben do konce války mohla teoreticky dodávat 170 000 tun Buny ročně.

Oproti tomu Němci nezískali schopnost produkovat letecký benzín s více než 95–100 oktany, kdežto stíhačky Mustang se 150oktanovým benzínem měly právě díky tomuto lepšímu palivu nad Me109 převahu ve výkonu a rychlosti, přes to, že Me109 bylo menší a lehčí letadlo s motorem o větším objemu (35,7 litru vs 27 litrů).

Why was the BF109 so slow compared with the P51?

Stát také zajistil dostatečnou zásobu hliníku. Bauxit byl získáván z Maďarska a Jugoslávie, přičemž Německo svou obchodní silou bylo schopno oběma zemím vnutit pro sebe výhodné obchodní dohody a za dodávky surovin platit nikoliv devizami, ale přímými dodávkami svých výrobků. Státem vlastněná Vereinigte Aluminiumwerke investovala 180 milionů marek do desetinásobného navýšení svých slévacích kapacit. 

Na ministerstvu se mezitím řešilo, jakou podobu budou budoucí letecké síly mít? Bude rolí letectva hlavně taktická podpora armády, nebo bude samostatnou strategickou zbraní? Jaké bombardéry budou potřeba a jak je chránit? Jak chránit vlastní vzdušný prostor a před kým? Tyto otázky byly předmětem nejen odborných debat, ale i zákulisních mocenských bojů o to, který z projektů by měl mít větší prioritu v přídělech lidí a surovin. Žádná jiná oblast znovuvyzbrojování nenabízela tak zásadní technologickou nejistotu a tudíž i hřiště pro politicko-podnikatelskou iniciativu v soutěži o to, kdo nabídne Göringovi přesně to, co se jemu zalíbí.   

Již za týden se můžete těšit na další díl s názvem Lidový blahobyt...

Zdroje:

  • Adam Tooze: The Wages of Destruction
  • Günter Reimann: The Vampire Economy
  • Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives

Mises.cz: 14. listopadu 2019, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 143 × | Prestiž Q1: 5,49

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top