Štítky článku: •  

Potoky krve — varování z roku 1968

Jméno Enoch Powell si historie pamatuje jako moderního Laokoona, který byl stejně jako trojský věštec varující před zkázou města, nepochopeným a ignorovaným prorokem neštěstí multikulturalismu.

Tento článek by si měl přečíst každý člověk, kterého zajímají rizika dnešní benevolence v oblasti imigrační a přistěhovalecké politiky, každý, koho zajímají důsledky diskriminace většiny na úkor menšiny. Článku je v roce 2015 skoro 47 let, přesto jasně předvídá to, co se děje dnes. Enoch Powell předvídal vyšší dynamiku společenských změn, než se reálně udála, nemůžeme však zavírat oči před tím, že se negativní jevy projevují v dnešní době tak, jak je popisoval.

enoch-powell.jpg (24,155 kiB)
Enoch Powel was Right!
Enoch Powell měl pravdu!

Před čtyřiceti lety, 20. dubna 1968, pronesl vlivný britský poslanec Enoch Powell projev, který je mnohými označován jako nej­kon­tro­ver­zněj­ší projev v celé historii britské de­mo­kra­ci­e. V projevu, který média podle jednoho citátu z římských dob okamžitě pokřtila na „Rivers of Blood“ (Potoky krve), hovořil Enoch Powell o tématech, o kterých ostatní politici mluvit nechtěli — o důsledcích masového přistěhovalectví, o problémech s přistěhovalci, o nesmyslnosti „an­ti­dis­kri­mi­nač­ních“ zákonů, o sklonu politiků řešit věci současné na úkor věcí budoucích.

Navzdory značnému souhlasu mezi obyčejnými Brity, z nichž někteří dokonce začali stávkovat na Powellovu obranu, byl projev většinou oficiálních míst prudce od­mít­nut jako rozdělující, xenofobní a rasistický. Enoch Powell byl rychle zbaven svého místa ve stínovém kabinetu a zbytek své politické kariéry prožil jako řadový poslanec bez jakéhokoli vlivu na politické dění. Pro po­li­tic­ký establishment následujících desetiletí se Enoch Powell stal prototypem rasisty a lidského monstra, na něž se ukazuje jako na původce všeho zla a jejichž názory jsou naprosto nepřijatelné.

Powellova slova tedy nebyla vyslyšena a problémy spojené s přistěhovalectvím do Británie postupně narostly do rozměrů, že si je uvědomilo i mnoho lidí, jejichž názor v době Powellovy řeči nebyl tak vyhraněný. Heslo „Enoch Powell was right“ (Enoch Powell měl pravdu) se postupně stalo synonymem odporu k politické kultuře, ke které žádná zavedená strana nenabízí alternativu a v níž jsou témata Powellovy řeči přejdena několika pěknými slovíčky.

Že na postoji politických špiček se však dosud změnilo velmi málo, se mohlo přesvědčit mnoho lidí, naposledy v listopadu 2007 to byl Nigel Hastilow, výhledový kandidát do voleb za Konzervativní stranu, který byl donucen odstoupit, když se odmítl omluvit za své poznámky ve smyslu, že „Enoch měl pravdu“.

Příběh této Powellovy řeči by měl být poučením pro všechny země, které se potýkají s podobnými politickými tabu. Občané takových zemí by měli, stejně jako Enoch Powell, ze všech sil trvat na tom, že politici nemají právo zlehčovat obavy obyčejných lidí, ať už se týkají čehokoliv. A měli by trvat i na tom, že politici budou o těchto věcech vést seriózní diskusi, ve které zazní plným hlasem i velmi nepříjemné věci a v níž nebude žádný názor označován za nepřijatelný nebo neetický bez opodstatnění. Bez takové diskuse je zastupitelská demokracie vskutku jen vzdušným zámkem, který nevychází z názorů a potřeb obyčejných lidí a která se obyčejným lidem neustále vzdaluje.

Proto dnes předkládám čtenáři český překlad projevu Enocha Powella ze dne 20. dubna 1968, aby sám, zcela nezávisle, posoudil argumenty Enocha Powella k problému přistěhovalectví, které dnes u nás, podle autorova názoru, směřuje ke stejné tabuizaci, jako v Británii a dalších zemích.

Originál projevu v angličtině je k dispozici např. zde: Rivers of Blood speech.

Enoch Powell, projev ze dne 20. dubna 1968

Nejvyšší úrovní státnického umění by mělo být, aby bránilo problémům, kterým se zabránit dá. Přitom se přirozeně setkává s překážkami, které jsou hluboce zakořeněny v lidské povaze. Jedna z těchto překážek spočívá v tom, že mnohé problémy nejsou jasně zřetelné, dokud se plně neprojeví: na začátku když vznikají, je vždy prostor pro pochybnosti a rozdílné názory na to, zda jsou reálné nebo ne. A z podobných příčin přitahují vzdálené problémy málo pozornosti v porovnání s těmi aktuálními, které jsou nepochybné a naléhavé. Z toho všeho plyne pro politiky vtíravé pokušení zabývat se neodkladnou přítomností na úkor vzdálené budoucnosti.

Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to zřejmě nestalo“. Tento zvyk má kořeny zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.

Ať se jedná o cokoli, diskuse o obrovských problémech v budoucnosti, kterým by dnes šlo s trochou úsilí předejít, je mezi politiky nanejvýš nepopulární. A přitom by mělo jít o nejdůležitější činnost každého politika. Ti z nich, kteří se této činnosti vyhýbají, si plně zaslouží být proklínání ze strany politiků, kteří přijdou po nich.

Před týdnem nebo dvěma jsem měl rozhovor s jedním celkem obyčejným Angličanem ve středním věku, který bydlí v mém volebním okrsku a pracuje v jednom z našich znárodněných průmyslových odvětví. Po jedné nebo dvou větách o počasí, náhle řekl: „Kdybych měl peníze přestěhovat se jinam, tak bych v této zemi nezůstal“. Namítal jsem v tom smyslu, že současná vláda nepřetrvá navěky, ale na to on vůbec nereagoval a pokračoval: „Mám tři děti, všechny už mají po škole a dvě z nich už založily rodinu. Nebudu klidný, dokud je všechny neuvidím, jak se usadili v zámoří. Za 15 až 20 let budou v této zemi bělochům vládnout barevní“.

Už slyším sborové zatracování z vaší strany. Jak si jen troufám říkat takovou strašnou věc? Jak si jen troufám podněcovat problémy a vzbuzovat nepříjemné emoce opakováním takového rozhovoru?

Moje odpověď je taková, že nemám právo tak neučinit. Tady máme slušného, ​​„obyčejného“ občana, který za bílého dne v mém vlastním městě říká mně, svému poslanci, že jeho stát nebude dost dobrý, aby v něm žili jeho vlastní děti. Jednoduše nemám právo pokrčit rameny a začít myslet na něco jiného. To co jsem slyšel, si myslí a říkají tisíce a statisíce jiných — možná ne v celé Británii, ale určitě v oblastech, které již nyní procházejí naprostou proměnou, ke které neexistuje analogie v celé tisícileté historii tohoto ostrova.

Při současném tempu bude v této zemi tři a půl milionu přistěhovalců ze zemí Commonwealthu a jejich potomků. Toto není číslo, které bych si vymyslel. Toto číslo bylo oficiálně oznámeno parlamentu mluvčím Statistického úřadu. Žádný podobný oficiální odhad pro rok 2000 neexistuje, ale musí se pohybovat v rozmezí od pěti do sedmi milionů, přibližně kolem deseti procent celkového počtu obyvatel a bude se blížit počtu obyvatel celé londýnské aglomerace. Přistěhovalecká populace samozřejmě nebude rovnoměrně rozprostřena po celé Británii, od Margate po Aberystwyth, od Penzance až po Aberdeen. Celé oblasti, města a městské části napříč Anglií budou obydlené skupinami přistěhovalců a jejich potomků.

A jak poběží čas, v přistěhovalecké populaci se výrazně zvýší podíl těch, kteří se již — stejně jako my všichni ostatní — narodili v Anglii. Již v roce 1985 budou mezi přistěhovalci převažovat ti, kteří se narodili zde. To je skutečnost, která volá po naléhavé akci už dnes a přitom podstata takové změny znamená, že pro politiky je velmi obtížné ji provést, protože akce jsou potřebné v přítomnosti, zatímco zlo, které má být odvráceno nebo minimalizováno, přijde až za několik volebních období.

Národ, před kterým leží takový výhled, se přirozeně nejprve ptá: Jak může být tento problém zmenšen? Za předpokladu, že problémům s přistěhovalci nemůže být zcela zamezeno, mohly by být tyto problémy alespoň omezeny, když si stále uvědomujeme, že nejdůležitější jsou celková čísla: význam a důsledky cizorodého elementu uprostřed krajiny a jejího obyvatelstva se budou významně lišit podle toho, zda tohoto elementu bude 1 procento nebo 10 procent.

Odpovědi na tuto jednoduchou a racionální otázku jsou stejně jednoduché a racionální: zastavením nebo praktickým zastavením další imigrace a maximální podporou návratu přistěhovalců do země jejich původu. Oba tyto návrhy jsou součástí oficiálního programu Konzervativní strany.

Je téměř neuvěřitelné, že jen do přístavu ve Wolverhamptonu nyní každý týden přichází 20 až 30 dětí ze zámoří — a to znamená 15 až 20 tisíc rodin během deseti či dvaceti let. Toho, koho bohové chtějí zničit, nejprve zbaví rozumu. Jako národ musíme být šílení, doslova šílení, když dovolujeme každoroční příjezd kolem 50 000 imigrantů, z nichž většina bude předpokladem pro budoucí růst populace přistěhovalců. To je totéž jako pozorovat, jak národ horlivě buduje svou pohřební hranici. Dnes jsme fakt nepříčetní, když dovolujeme, aby přicházely dosud svobodné osoby za účelem založení rodiny s někým, koho v životě neviděli.

Nikdo by neměl předpokládat, že příliv přistěhovalců automaticky skončí. Naopak, dnešních 5 000 imigračních povolení ročně znamená každoročně včetně jejich rodin dalších 25 000 osob, a to nebereme v úvahu obrovský rezervoár příbuzenských vztahů, které již u nás nyní má mnoho možných budoucích přistěhovalců a nemluvíme zde ani o nelegálním přistěhovalectví. Za těchto okolností nepomůže nic než omezení celkového přílivu osob, kteří se chtějí v naší zemi usídlit, na zanedbatelnou úroveň a potřebné zákony a administrativní opatření by měla být učiněno neprodleně.

Zdůrazňuji slovo „usídlit“. Toto nemá nic společného s těmi občany britského společenství národů nebo úplnými cizinci, kteří sem přicházejí studovat nebo jinak zvyšovat svou kvalifikaci, jako například lékaři ze zemí Commonwealthu, kteří, ve prospěch svých vlastních zemí, zlepšili zároveň úroveň našich nemocnic mnohem rychleji, než by bylo jinak možné. Takoví nejsou a nikdy nebyli přistěhovalci.

Nyní obraťme pozornost na otázku zpětné emigrace. I kdyby celé přistěhovalectví skončilo zítra, rychlost růstu přistěhovalecké populace by se sice podstatně snížila, ale výhledová velikost tohoto elementu v celkové populaci by znamenala, že základní rysy budoucího nebezpečí by zůstaly bez větší změny. Toto nebezpečí může být odvráceno, pokud značnou část celkového počtu přistěhovalců tvoří osoby, které přišly přibližně během minulých deseti let.

Z toho je jasně vidět naléhavost uskutečnění druhého opatření z programu Konzervativní strany: podpora zpětné emigrace. Nikdo asi neudělá odhad, kolik dnešních přistěhovalců se za štědré finanční pomoci odstěhuje do země svého původu nebo do jiného státu, který touží po jejich schopnostech a pracovní síle. Nikdo to neví, protože o taková opatření se dosud ještě nikdo nepokusil. Mohu říci pouze to, že i nyní, přistěhovalci z mého vlastního obvodu čas od času ke mně přicházejí a ptají se po možnosti podpory jejich návratu domů. Pokud by taková opatření byla přijata a prováděna s rozhodností, kterou opravňuje budoucí nebezpečí, výsledný odchod imigrantů by mohl značně změnit nepříznivý výhled.

Třetím elementem programu Konzervativní strany je zásada, že všichni občané této země by měli být rovni před zákonem a že by neměla být žádná forma rozlišování a diskriminace ze strany státních orgánů. Přesně jak prohlásil pan Heath, nebudou žádní „občané první třídy“ a „občané druhé třídy“. To ale neznamená, že by přistěhovalci a jejich potomci měli být vyzdviženi na nějaké privilegované a zvláštní místo, nebo že by občané měli být zbaveni práva volit ve svých vlastních záležitostech mezi tím či oním svým spoluobčanem, nebo že by na občany měla být uvalena povinnost vysvětlovat důvody a motivy toho či onoho svého jednání v rámci zákona.

Neznám větší zkreslení skutečnosti, než to, kterého se dopouštějí ti, kteří dychtivě volají po zákonech, které nazývají „antidiskriminační“. Tito lidé jsou žurnalisté stejného druhu (a někdy i ze stejných novin) jako ti, kteří se v 30. letech snažili rok po roce bagatelizovat rostoucí nebezpečí, které naši zemi ohrožovalo (vzpomínka na Hitlera a rok 1938, kdy Anglie zbaběle zaprodala Československo a umožnila Hitlerovi anektovat Sudety a lord Chamberlain se vrátil do Londýna jako mírotvorce se slovy: „Zachránili jsme mír!“. Samozřejmě byla to první krok k hekatombám mrtvých v druhé světové válce … — poznámka překladatele), nebo arcibiskupové, kteří jsou oblečeni do krásných rouch přehozených přes hlavu a žijí bezstarostný život ve svých palácích. Musí být řečeno, že tito lidé se zcela a diametrálně mýlí. Pocity odstrčení a ochuzení, pocity obav a nevole, neleží uprostřed přistěhovalecké populace, ale uprostřed těch, mezi něž přistěhovalci přicházeli a stále přicházejí. Proto schválení tohoto druhu legislativy připomíná zapálení zápalky v blízkosti spousty střelného prachu. To nejlepší, co mohu říci o těch, kteří toto navrhují nebo podporují, je, že nevědí, co činí.

Bylo by krajně zavádějící srovnávat přistěhovaleckou populaci v Británii s americkými černochy. Černošská populace Spojených Států byla zpočátku úplnými otroky, kterým byla až později dána svoboda a další občanská práva, která mohli začít využívat postupně a která zatím nejsou zcela úplná. Naproti tomu přistěhovalec ze zemí Commonwealthu přichází do Británie jako plnoprávný občan, přichází do země, která předtím neznala jakékoliv rozlišování mezi tím či oním občanem a okamžitě dostává všechna občanská práva — od volebního práva až po bezplatnou zdravotní péči.

Zatímco pro imigranty je příjezd do této země vstupenkou k výhodám a příležitostem, po nichž dychtivě toužili, dopad na původní obyvatelstvo byl velmi odlišný. Z důvodů, které nemohou pochopit, a při hledání politického rozhodnutí, které k tomu vedlo a na které se jejich nikdo nezeptal, zjistili, že se stali cizinci ve své vlastní zemi.

Zjistili, že jejich ženy nemohou dostat lůžka v porodnicích, že jejich děti nemohou dostat místa ve školách, že se jejich okolí změnilo k nepoznání, že jejich plány a vyhlídky do budoucna byly obráceny naruby, že zaměstnavatelé váhají požadovat po přistěhovalcích stejnou úroveň disciplíny a schopností, jaká se vyžaduje od rodilého Brita. Postupem času začínali slyšet stále častěji hlasy, které jim říkaly, že už jsou nežádoucí. A teď se dozvídají, že parlament má odhlasovat zákon, který zavede jednosměrné privilegium — zákon, který nemůže napravit (a ani není zamýšlen k nápravě) jejich rozhořčení, ale naopak má dát cizincům, nespokojencům a agentům-provokatérům právo pranýřovat je za činy soukromé povahy.

Za poslední dva nebo tři měsíce, co jsem naposledy o tomto tématu mluvil, mi přišly stovky a stovky dopisů. V těch dopisech byl jeden nápadný rys, který je do velké míry novinkou a který pokládám za příznačný. Všichni poslanci jsou zvyklí na typické anonymy; co mě ale překvapilo a znepokojilo, byl vysoký podíl obyčejných, slušných, rozumných lidí, kteří mi napsali racionální dopisy, které často svědčily o dobrém vzdělání, a kteří si mysleli, že musí vynechat svou adresu, protože bylo nebezpečné vyjádřit písemně souhlas s mými názory, a protože by riskovali trest nebo odvetu, kdyby se vědělo, že tak učinily. V oblastech zasažených přistěhovalectvím roste mezi obyčejnými Angličany pocit, že jsou pronásledováni menšinou, což je něco, co si někdo bez přímé zkušenosti těžko představí. Ukážu zde jen jeden příklad z těch stovek:

Před osmi lety byl jeden dům ve slušné ulici ve Wolverhamptonu prodán černochovi. Nyní má ulice jediného bílého obyvatele (starou paní v důchodu). Toto je její příběh. Ve válce ztratila manžela i oba syny. Proto do svého domu se sedmi pokoji — jediného majetku, který měla — začala brát podnájemníky. Pracovala tvrdě a dařilo se jí, splatila celou hypotéku a začala šetřit, aby měla něco na své stáří. Pak se objevili přistěhovalci. S narůstající hrůzou viděla, jak jeden dům po druhém přebírají přistěhovalci. Dříve klidná ulice se stala místem, kde zavládl hluk a zmatek. Její bílí podnájemníci se bohužel odstěhovali.

Den poté, co se odstěhoval poslední, byla v 7 hodin ráno probuzena dvěma černochy, kteří chtěli použít její telefon, aby zavolali svému zaměstnavateli. Když odmítla, stejně jako by odmítla kohokoliv neznámého v takovou hodinu, začali jí nadávat tak, že se začala bát, že by ji fyzicky napadli, kdyby na dveřích neměla pořádný řetěz. Rodiny přistěhovalců se také pokoušeli pronajmout si pokoj v jejím domě, ale vždy odmítla. Její úspory postupně mizely a nakonec měla, po zaplacení všech poplatků a daní, méně než 2 libry na týden. Zašla požádat o úlevu na daních a mluvila s mladou dívkou, která, když slyšela, že má dům se sedmi pokoji, navrhla, ať část pronajme. Když řekla, že jediní nájemníci, kteří mají zájem, jsou černoši, tak dívka řekla: „S rasovými předsudky se v této zemi nikam nedostanete“. Tak šla domů.

Telefon je to, co ji drží při životě. Platí ho její rodina, která jí i jinak pomáhá, jak nejlépe umí. Přistěhovalci nabízeli, že její dům koupí — za cenu, kterou by nový pan domácí mohl dostat od svých nájemníků nazpět za několik týdnů, nejvýše několik měsíců. Začíná se obávat vycházet ven. Okna jsou rozbitá. Ve své poštovní schránce občas nachází výkaly. Když jde na nákup, provází ji houf okouzlujících, doširoka se šklebících se černoušků, kteří neumí anglicky, ale jedno slovo přece znají: „rasistka,“ křičí na ni. Naše stará paní je přesvědčena, že půjde do vězení, pokud bude nový Race Relations Bill schválen. Opravdu se tak moc mýlí? Začínám mít pochybnosti.

Další klam, kterému podléhají ti, kteří jsou vědomě nebo nevědomě slepí k dnešní skutečnosti, se dá shrnout do slova „integrace“. Být integrovaný do společnosti znamená, že ve všech praktických ohledech situace je jedinec nerozlišitelný od ostatních. Za nynější situace, kdy existují jasné fyzické rozdíly rasové povahy, je integrace obtížná, ačkoli v delším období ne nemožná. Mnoho z těch, kteří se zde za posledních 15 let usadili, si jistě přeje být součástí britské společnosti a všechny jejich myšlenky a činy jsou namířeny v tomto směru. Myslet si však, že se takto chová velká a rostoucí většina přistěhovalců a jejich potomků, je absurdní a nebezpečná představa.

Nyní jsme na pokraji změny. Dosud to byla síla okolností a okolí, která způsobila, že samotná myšlenka integrace zůstávala na okraji zájmu větší části přistěhovalecké komunity — to jest, že si takovou věc nikdy nepředstavili ani aktivně nezamýšleli a že jejich četnost a fyzická koncentrace znamenaly, že se nedosáhlo tlaku na integraci, který normálně působí na každou malou menšinu.

Nyní vidíme, jak rostou síly aktivně působící proti integraci, v jejichž zájmu je zachování a vyostření rasových a náboženských odlišností a jejichž konečným úmyslem není nic menšího než dominantní postavení — nejdříve nad vlastní přistěhovaleckou komunitou a pak i nad zbytkem obyvatelstva. Malý obláček, který ale může velmi rychle zakrýt celou oblohu, se nedávno ukázal ve Wolverhamptonu a zdá se, že se rychle rozšíří. Slova, které teď použiji, nejsou moje, ale přednesl je jeden poslanec za Labour Party, který je zároveň ministrem v nynější vládě:

Kampaň komunity sikhů za zachování svých zvyků, které jsou v Británii naprosto cizí, je hodná politování. Když někdo pracuje v Británii a především ve veřejných službách, měl by být připraven přijmout závazky a podmínky svého zaměstnání. Požadavky na zvláštní komunitní práva (nebo bychom spíše měli říkat rituály?) [EP naráží na to, že v angličtině se slova „rights“ (práva) a „Rites“ (rituály) vyslovují stejně] vede k nebezpečné fragmentaci uvnitř společnosti. Tento komunalismus je společenským jedem a měl by být jasně odsuzován, ať už jej praktikuje kdokoli.“

Děkuji svému kolegovi Johnu Stonehouseovi, že těmto věcem porozuměl a měl odvahu je vyslovit nahlas.

Pro tyto nebezpečné a rozdělující elementy je úprava navrhovaná v zákoně o vztazích mezi rasami (Race Relations Bill) živným roztokem, který potřebují ke svému životu. Zákon poskytuje způsob, jak se přistěhovalecké komunity mohou uzavřít více do sebe, jak agitovat proti svým spoluobčanům, jak zastrašovat a ovládat ostatní prostřednictvím právních nástrojů, které jim poskytli neznalí a neinformovaní. Když se zadívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako jeden Říman mám pocit, že „vidím řeku Tiber, jak se pění krví“ (the River Tiber foaming with much blood).

Tento tragický a nesnadno uchopitelný jev, který s hrůzou pozorujeme na druhé straně Atlantiku [EP zde zřejmě naráží na občanské nepokoje a rasové bouře spojené s hnutím za občanská práva černochů v druhé polovině šedesátých let], k nám přišel z naší vůle a zároveň i kvůli naší nedbalosti. Již nyní je zde naplno a velikost problému dosáhne amerických proporcí dlouho před koncem století.

Pouze rozhodná a okamžitá akce může toto nebezpečí odvrátit. Nevím, zda bude veřejná vůle takovou akci požadovat a také ji skutečně provést. Vše co vím, je, že vidět a přitom o tom nemluvit, by bylo velkou zradou.

Zdroje:

Pozn. redakce: 16. 6. 2015, ministr za KDU-ČSL Bělobrádek: Budeme přijímat uprchlíky

Pozn. II: 18. 6. 2015, loutkový premiér Sobotka odmítl EU kvóty, ale přijme imigranty „dobrovolně“

Původní článek: Juraj Poláček

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 043 × | Prestiž Q1: 5,87

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top