Štítky článku: •  

Milion chvilek? Netolerance, pohrdání volbami

30 LET OD LISTOPADU 89 „Studentské demonstrace urychlily nevyhnutelný pád starého režimu,“ říká proděkan Národohospodářské fakulty VŠE, docent Miroslav Ševčík, který se tehdejších událostí účastnil coby pedagog. Zatímco v 90. letech jsme svobody získávali, po vstupu do EU je podle Ševčíka spíše ztrácíme.

„Největší ohrožení vnímám jak ve skrytých, tak již i v otevřených procesech pronikání neomarxismu do mediokracie,“ vysvětluje Ševčík, který se bojí i o prostředí na akademické půdě. „To, co bylo dříve považováno za normální národní hrdost, je dnes částí pseudointelektuálů nazýváno xenofobií, národovectvím, nacionalismem a bůhví čím ještě,“ říká Ševčík k tomu, jak se proměnila svoboda slova. A kdo by měl být příštím prezidentem? „Noví Havlové mně určitě nechybí. Je zde však celá široká „Národní fronta“ těch, kteří se pasují sami za jeho nástupce, počínaje Drahošem, Hilšerem, Fischerem a konče třeba generálem Pavlem,“ uvádí docent Ševčík, podle kterého má hlavou státu být člověk, hájící především české zájmy.

Slavíme třicet let od sametové revoluce. Pokud se na události roku 1989 podíváme s náležitým odstupem — obstojí narativ, podle kterého donutily režim k rozpadu studentské demonstrace?

Při vší úctě k tehdejší studentské demonstraci musíme situaci v listopadu 1989 chápat v širším kontextu. Postupná eroze kolektivistických systémů začala prakticky již v roce 1985 s nástupem Michaila Gorbačova k moci v tehdejším Sovětském svazu. Její tempo se zrychlilo v souvislosti s vojenskopolitickým a ekonomickým tlakem amerického prezidenta Ronalda Reagana a později George Bushe staršího na tehdejší sovětský blok, ať už byl reprezentován vojenským komplexem Varšavské smlouvy nebo ekonomickou integrací v rámci RVHP.

Tomu 17. listopadu 1989 předcházely již svobodné volby v Polsku, uvolnění režimu v Maďarsku a zvláště pak zhroucení berlínské zdi na začátku listopadu 1989. Československá socialistická republika tak patřila mezi poslední země, kde tento proces kolapsu komunistických režimů ještě nebyl završen.

Připomenutí si výročí Opletalova pohřbu na Albertově bylo tehdy pořádáno i oficiálními strukturami a akce byla povolena. Je pravda, že z Albertova se šlo na Vyšehrad a z Vyšehradu se původně směřovalo Vyšehradskou ulicí kolem současného Ministerstva spravedlnosti na Václavské náměstí. Průvod však byl zastaven policejním kordonem u Botanické zahrady. Účastníci se pak obrátili a po nábřeží došli k Národnímu divadlu, odkud zahnuli na Národní třídu. Této fáze se účastnilo zhruba 15002000 lidí. V této skupině byli nejenom studenti, ale například i my, jejich učitelé.

To, že impulzem k rozpadu starého režimu se stal 17. listopad, možná překvapilo i tehdejší disidenty. Pravděpodobně spíše počítali s datem 10. prosince, kdy mělo dojít k demonstraci za lidská práva. Podle mého názoru, studentské demonstrace urychlily nevyhnutelný pád starého režimu.

Po roce 1989 získali občané Československa a později České republiky mnoho svobod a privilegií. Jak ale vnímáte vývoj v posledních deseti letech? Došlo k plíživé erozi některých výdobytků? Lze z toho vinit konkrétní politiky či instituce?

V 90. letech 20. století, zvláště pak v jejich první polovině, docházelo k zásadním transformačním krokům v celé společnosti. Ano, v tomto období jsme nabývali všech forem svobody, ať už to byly svobody politické, tak i ekonomické a intelektuální.

O část těchto svobod jsme začali přicházet v období přípravy našeho vstupu do EU a hlavně po něm. V současné době například přijímáme ve více než polovině případů legislativu EU a řadu regulací, jak v oblasti ekonomické, tak i společenské. Největší ohrožení vnímám jak ve skrytých, tak již i v otevřených procesech pronikání neomarxismu do mediokracie, do vysokoškolského, ale i středoškolského prostředí. Někteří i dnešní teenageři, dvacátníci, třicátníci a část čtyřicátníků, kteří na vlastní kůži nikdy nepoznali, co je to nesvoboda z období socialistického Československa, přijímají tyto myšlenky za své, a aniž by si uvědomovali důsledky svých rozhodnutí, přispívají k faktickým i latentním ztrátám svobody.

Největší nebezpečí spatřuji v tom, že velká část občanů si neuvědomuje, že nesvoboda dnes nepřichází pouze z Východu, ale bohužel omezování svobody dnes ve větší míře paradoxně přichází ze Západu. Dříve se říkalo, že „mráz přichází z Moskvy“ — dnes musím konstatovat, že je to z Bruselu, z Berlína, z Paříže, ale i od části amerických pseudoelit na tamních univerzitách.

Svoboda slova, tu dle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?

Svobodu slova zatím máme. Ale projevit ji svobodně je některým zapovězeno, zvláště když se tak má dít na akademické půdě a myšlenky, které by mohly být sděleny, jsou dnešním novodobým „svazákům“, a troufnu si říci i „členům prověrkových komisí“, nepohodlné. To, co bylo dříve považováno za normální národní hrdost, je dnes částí pseudointelektuálů nazýváno xenofobií, národovectvím, nacionalismem a bůhví čím ještě.

Pochybní studentští aktivisté, mimochodem často vzdělaní pouze povrchně, pak chtějí zakazovat přednášet lidem s mnohadesetiletou zkušeností. Zaznamenal jsem i ve svém akademickém okolí snahu o kádrování srovnatelnou s kádrováním v 80. letech minulého století.

O tom, jak dopadá ustupování marxistickým falangám, jsme se mohli přesvědčit v uplynulých dnech při nesmyslné okupační stávce hordy zběsilých studentů na Filozofické fakultě UK. A v této souvislosti jsem zaznamenal i strach ze strany funkcionářů Univerzity Karlovy.

Před třiceti lety přispěli studenti k bourání totalitního režimu, a dneska — ať už vědomě, či nevědomě — se zasazují o vybudování nové, zeleno-eurohujerské totality ve jménu bezbřehého progresivismu.

Ohrožení nezávislosti České televize je ohrožením demokracie, ozývá se. Je tomu skutečně tak?

Ne, není. Již dávno měl být přijat model, kdy Česká televize nebude mít privilegia v používání financí nás všech a ke zneužívání svého postavení v oblbování obyvatelstva nejenom ve zpravodajských pořadech, ale i v publicistice. Musím však konstatovat, že i v České televizi jsou na regionální úrovni šikovní zaměstnanci. A mám rád také některé sportovní komentátory. Tragikomicky však působí zvláště publicistika a svazácké nadšení některých rádoby redaktorů, a práce editorů mi připomíná nechvalně proslulé prověrkové komise.

Kdo je podle vás nejdůležitějším politikem polistopadového vývoje, a proč? A máme naopak politika, jehož význam se zveličuje?

Za nejvýznamnějšího polistopadového politika považuji tvůrce a realizátora společensko-ekonomické transformace. Kdyby Václav Klaus a jeho družina neměla jasné vize, nemohl by transformační proces proběhnout tak úspěšně ve srovnání s obdobnými procesy v jiných bývalých totalitních zemích.

Bezpochyby se zveličuje význam Václava Havla. Ten kromě své disidentské minulosti neměl žádné vize budování tržně konformní společnosti a v podstatě zůstal na pozicích reformních komunistů osmašedesátníků, nicméně byl mediálním symbolem a pro některé i maskotem polistopadových změn.

Václav Klaus byl symbolem ekonomické transformace. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy, že za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.

Bohužel, současná mediokracie, a také takzvaní analytici, se dopouštějí zásadních omylů a mediálních zkratek při hodnocení právě 90. let 20. století.

Při tak zásadních společensko-ekonomických změnách se neobejdeme bez nutnosti řešit dílčí problémy. A právě těchto dílčích problémů se chytají různí pseudonovináři a zveličují, co se kde ukradlo, kdo naopak na procesech transformace vydělal atd. Nenapíšou však již, že například v Německu při transformačním procesu bývalých východoněmeckých oblastí byly použity obrovské transfery z tzv. solidární daně přesahující v průměru každoročně velikost celého našeho HDP, a přesto se Němcům nepodařilo zastavit odliv obyvatelstva z těchto oblastí, nepodařilo se jim dostihnout svou výkonností a produktivitou území bývalého západního Německa a docílit stejné spokojenosti východních Němců, jakou mají v současné době západní Němci.

Často bývá používáno proti Václavu Klausovi staršímu i to, kolik se zaplatilo za sanaci našich bank. Ale tato mediokratická smečka už neřekne, že bankovní sektor spravovala především centrální banka. Neřekne, že ve srovnání s tím, co stála sanace celého našeho bankovního sektoru, bylo v řadě případů zaplaceno mnohem více finančních prostředků jen jednotlivým bankám toho takzvaného vyspělého západního finančního sektoru, při jeho posledním kolapsu. A to nejenom řeckým, kyperským, ale i italským, belgickým, francouzským, holandským — a pro některé překvapivě i německým.

Mohu mít i určité pochyby o privatizaci našeho bankovního sektoru, ale tu neprováděl Václav Klaus. Za relativně nízkou cenu je očištěné od dluhů prodávala socialistická vláda v letech 1999–2001.

Když se podíváme na ta 90. léta: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?

Pro mne byla dekáda devadesátých let jednoznačně pozitivní, ale neznamená to, že se tam nemohla vyskytnout i určitá pochybení. Samozřejmě, že s nutností restrukturalizace celé ekonomiky mohli dočasně lidé přicházet o práci. I devadesátá léta už byla v ČR spojena — ve srovnání s jinými transformujícími se ekonomikami, ale i s ekonomikami takzvaně západními — s nižší mírou nezaměstnanosti než právě u nich. Svoboda sice nebyla úplná a dokonalá, ale byla bezpochyby širší, než je tomu v poslední dekádě.

V řadách těch, kteří jsou nespokojeni s počínáním Miloše Zemana a Andreje Babiše, sílí stesk po Václavu Havlovi. V souvislosti se 17. listopadem přichází na přetřes myšlenka, že by Česku prospělo, kdyby se funkce prezidenta po Miloši Zemanovi ujal jakýsi nový Václav Havel. Někteří jej spatřují v osobě generála Petra Pavla. Bylo by něco takového podle vás přínosem? Chybí nám noví Havlové?

Ne, noví Havlové mně určitě nechybí. Je zde však celá široká „Národní fronta“ těch, kteří se pasují sami za jeho nástupce, počínaje Drahošem, Hilšerem, Fischerem a konče třeba generálem Pavlem. Na postu prezidenta si představuji člověka, který bude mít národní uvědomění, bude ctít především zájmy ČR, a nikoliv eurokracie, postaví se šíleným ekoteroristickým koncepcím, environmentalistickým blábolům, multikulturalistům, genderistům a neomarxistům. A měl by mít jasnou vizi. Havel možná částečně přispěl k destrukci totalitního režimu, ale v řadě případů měl snílkovské představy o praktickém uspořádání společnosti. Naší zemi však žádné utopické myšlenky nepomůžou.

Letošnímu dění kolem 17. listopadu bude nejspíše dominovat demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, která se na Letné odehraje ještě o den dříve. Aktivisté zveřejnili videoklip, v jehož textu zaznívá: „Chcem, aby Zeman odstoupil a Babiš podal demisi, buďte rádi, že to neřešíme jako kdysi,“ s jasným odkazem na pražskou defenestraci. Vůdce hnutí Mikuláš Minář zároveň do médií vyhlásil, že Babišovi stanovuje ultimátum, podle kterého musí například skončit ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Je to akceptovatelné?

Vidíte, to je projev svobody slova. Ale když se nad tím demokraticky orientovaný člověk zamyslí, tak to nemůže hodnotit jinak než jako bláboly.

Je to bezprecedentní příklad vydírání a netolerance, je to ukázka jejich pohrdání svobodou a svobodnými volbami. Měli bychom si uvědomit, že ve svobodných volbách přece nemusí zvítězit náš favorit, nicméně z úcty a respektu ke svobodě a k demokratické tradici musíme výsledky svobodných voleb přijímat, jinak demokracie nemůže fungovat. Opravdu není možné spravovat věci veřejné skrze nějaké neziskové organizace.

My jsme v 80. letech, s vyvrcholením v roce 1989, bojovali za svobodné volby. Tohoto cíle jsme dosáhli. A jsem rád, že tento stav se udržel až do současnosti. Tito novodobí svazáci, kteří ve svých požadavcích přesahují fanatismem a nenávistí tehdejší stranické a svazácké funkcionáře, však chtějí dosáhnout opaku. Oni bojují proti výsledkům svobodných voleb. A dávají ultimáta těm, kteří v těchto svobodných volbách vyhráli. Je mi to líto, ale nelze je charakterizovat jinak než tak, že jsou to „chvilkaři demagogie a destrukce“.

A co budoucnost České republiky? S přihlédnutím ke zhoršující se bezpečnostní situaci na západě Evropy, máme na to, stát se jakousi středoevropskou oázou klidného života v relativním hmotném dostatku? Co nejvíce ohrožuje naši budoucnost?

To, co nejvíce ohrožuje naši budoucnost, jsou byrokrati eurokracie, jejich regulace — a eurohujerismus, který ji nekriticky přijímá. Bohužel je to i udavačství ve prospěch pochybných nadnárodních institucí a jejich mnohdy nepodložené očerňování českých subjektů.

Asi si málo vážíme toho, že v současné době od vzniku naší republiky před 101 lety žijeme zatím nejdéle aspoň v relativně svobodné společnosti. Je to již o třetinu delší období, než které zažili za první republiky, na kterou někteří tak rádi vzpomínají, ale zapomínají na její tehdejší problémy. Byl bych velmi rád, aby se náš vývoj ubíral tak, abychom neskončili jako kdysi pod jhem fašistické diktatury a posléze komunistické diktatury, která by v současné době mohla být nahrazena diktaturou eurokratickou.

Ale přesto jsem optimista a věřím, že v dalších letech zůstaneme alespoň tak bezpečnou zemí, jakou jsme v současné době (patříme již delší dobu mezi 10 nejbezpečnějších států světa). A věřím také, že se výkonnost naší ekonomiky bude rychle přibližovat alespoň průměru výkonnosti všech zemí Evropské unie, a tím i nadále poroste životní úroveň obyvatelstva v naší krásné zemi.

Uvádí pan doc. Miroslav Ševčík pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 226 × | Prestiž Q2: 14,60

+15 plus Známkuj článek minus –18

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top