Štítky článku: •  

Klimatičtí marxisté, urážíte listopad 1989

30 LET OD LISTOPADU O docentu Martinu Konvičkovi se v posledních deseti letech mluvilo v mnoha souvislostech. Málokdo z těch, kteří na jeho hlavu chrlili nejvybranější nadávky liberální levice, ale asi tuší, že před třiceti lety byl jako student přírodovědecké fakulty olomoucké univerzity jedním z aktivních účastníků studentské stávky, na kterou dnes mnozí odkazují jako na základ naší demokracie.

Jak vzpomínáte na listopad 1989 a svou vlastní činnost?

Měl jsem trochu štěstí, že se mi podařilo být u tohoto zlomového okamžiku. Měl jsem tehdy pocit, že se děje něco, k čemu se musím nějak postavit. A přiznám se, že když jsme pak zakládali IVČRN a upozorňovali na nebezpečí islámu, tak ten pocit byl podobný.

Je pravda, že některé vzpomínky už jsou trochu zamlžené, protože člověk už je takový, že ty nové věci mu vymazávají ty věci starší. Ale jsou to samozřejmě vzpomínky silné. A trochu mě mrzí, že dnes byl ten svátek zpolitizován a „zkýčovitěn“. To, co se kolem 30. výročí dnes děje, je prostě občas trapné.

Pořád se dnes mluví o „hodnotách listopadu 1989“, že se k nim máme vracet a navazovat na ně. Pojďme si říct, o co tehdy z vašeho soukromého pohledu šlo. Jaké byly důvody té „vzpoury“?

Každý to samozřejmě vnímal trochu jinak. Ale řekl bych, že značná část mé generace byla jednoduše otrávena husákovským režimem. Vnímali jsme, že nám ten režim nedává možnosti, jako mají naši vrstevníci v západní Evropě. A také to, že této zemi ujíždí vlak. Že svět někam jde a my pořád chodíme na prvního máje do průvodu a zdobíme nástěnky.

A vnímali jsme také určitý odkaz generace našich rodičů, kteří zažili uvolněnější šedesátá léta, a my jsme cítili, že teď, když jsme v jejich věku my, tak je tu mrtvo.

A do toho přišly události v Polsku, v Maďarsku, pak dokonce i východním Německu. A u nás pořád jakoby nic. Jen se podepisovala petice Několik vět, taková ta „Charta pro opozdilé“, kterou se nebála podepsat i řada lidí z tehdejšího hlavního proudu.

Já byl v létě 1989 v Řecku, kam jsem mohl jezdit za příbuznými (maminka Martina Konvičky byla jedním z řeckých dětí, které Československo přijalo v době tamní občanské války — pozn. PL.cz). A cestou jsem se zastavil i v Rakousku. A hned po návratu jsem nastoupil na brigádu, kterou jsme jako studenti museli povinně absolvovat, a ta samozřejmě dávala možnost po večerech posedět u piva a pohovořit. A já si vzpomínám, že pod vlivem té cesty jsem pořád chtěl řešit politiku, a spolužáci reagovali, že je to nezajímá a ať jim s tím dám pokoj. A to bylo nějaké tři měsíce před listopadem. Já z toho byl zklamaný a říkal jsem si, že tady neuděláme nikdy nic.

Je třeba dodat, že jsem studoval v Olomouci, kde to bylo mnohem „regionálnější“ a mnohem méně zpolitizované než Praha, to je taky fakt.

Rozeběhl se zimní semestr a pak přišel listopad. Já s několika kolegy jsme začali „stávku“, takovou s hodně velkými uvozovkami, vlastně už týden dopředu. Tehdy se večer na koleji slavily nějaké narozeniny, a bylo to velké, a druhý den ráno jsme měli povinnou přednášku z marxismu. Na té se kontrolovala účast a byly možné, pokud si vzpomínám, tři absence. A tato přednáška, kterou jsme půlka kruhu prošvihli v kocovině, byla pro mě a pár dalších kolegů třetí absencí, takže nám hrozilo, že nám to může dost zkomplikovat dokončení studia. Pak už si na to naštěstí nikdo nevzpomněl.

V pátek sedmnáctého jsem pak jel na víkend za rodiči do Ostravy. A vzpomínám si, že v neděli dopoledne jsme s tatínkem zrovna myli okna k tomu si pustili Svobodnou Evropu, tu už tenkrát nerušili a dala se normálně poslouchat. A tam jsme slyšeli, že zemřel student Martin Šmíd plus nějaká další svědectví z té demonstrace na Albertově.

Já se přiznám, že jsem strnul. A ihned jsem věděl, že tohle už něco znamená. A vzhledem k tomu, že jsem už předtím, jak jsem říkal, měl takové pocity, že by se mělo něco změnit, tak jsem si říkal, že u toho bych měl být.

Pan Václav Benda st.

Po obědě jsem ještě zašel za jednou svou kamarádkou, která studovala v Brně, a mluvili jsme o tom, a pak jsem odjel do Olomouce. Přijel jsem večer na Šmeralovy koleje a tam už to žilo. Studentů tam ještě nebylo tolik, protože teprve přijížděli z víkendu, ale ti, co tam byli, tak byli velmi rozrušení, plály jim oči a všichni tak nějak cítili, že tohle už dál nejde.

Vzpomínám si, že ve studovně, kde byly psací stroje, už od večera seděla směna spolužaček a opisovaly na strojích první prohlášení studentů. Ale tehdy jsme ještě nevěděli, co na to řekne většina olomouckých studentů, kteří, jak jsem říkal, do té doby politiku raději ignorovali.

V pondělí ráno jsme měli jako hlavní plán dostat všechny studenty do sportovní haly, kde bychom uspořádali nějaké shromáždění, a tam bychom vyhlásili studentskou stávku, jak ji už o víkendu navrhli studenti v Praze. Do haly přicházeli překvapení studenti, kteří vůbec netušili, že není normální školní pondělí. V poledne už to věděli všichni a padlo rozhodnutí se ke stávce přidat.

Já jsem v té době už byl trochu známý díky svým předchozím aktivitám okolo ochrany životního prostředí, takže mě vybrali jako člena stávkového výboru. Ale musím uznat, že v tom výboru jsem byl ze všech nejmladší a určitě politicky nejméně zkušený. Ti ostatní byli všechno studenti po univerzitě poměrně známí, ale samozřejmě ne jako horliví svazáci, spíše naopak. A mohli se vykázat také mnoha kontakty na různé osobnosti Olomouce a těchto kontaktů se začalo využívat. Takže já tam skutečně hrál takové „šesté housle“.

Když jste zmínil ty svazáky. V Praze se studentský listopad odvíjel od demonstrace na Albertově, kterou společně organizovali nezávislí studenti a SSM a díky tomu tam některé kádry Socialistického svazu mládeže od počátku figurovaly ve významných pozicích studentského stávkového hnutí, třeba Monika Pajerová. V Olomouci to tedy, předpokládám, bylo jinak.

Ano, v Olomouci to bylo jinak. On už se k tomu dneska málokdo hlásí, ale tam se svazáci poměrně dlouho snažili stávkovému výboru házet klacky pod nohy. Dokonce tam byly pokusy založit nějaký alternativní stávkový výbor, takový „spořádaný“. Pokud si vzpomínám, tak se o to snažili přinejmenším do odstoupení Jakešova předsednictva ÚV KSČ, které přišlo v pátek 24. listopadu. Dokonce bych řekl, že se snažili ještě déle, než se po nich chtělo.

To jsme probrali studenty, a co pedagogové?

Pedagogové se začali projevovat velmi rychle, a to na obou stranách. Na stranu protestů se postavila řada lidí, někteří z nich byli už předtím známí jako určití opozičníci. Třeba budoucí rektor pan Jařab, ale zdaleka nebyl jediný. Řekl bych, že jich byly desítky, a my jsme byli vděční za každého z nich, protože nikdo nevěděl, jak to dopadne a jestli si to pěkně neslízneme.

A potom samozřejmě byli tací, kteří se snažili tomu bránit. Když nad tím přemýšlím zpětně, tak to opravdu mělo celkem výraznou souvislost s tím, jak na tom jednotliví pedagogové byli po odborné stránce. Ti „kontrarevolucionáři“ byli velice často dost neschopní a kariéru dělali přes politiku.

Říkal jste, že „se nevědělo“. Jak to tedy bylo s předáváním informací mezi stávkujícími studenty? Třeba s Prahou, kde sídlil ústřední stávkový výbor?

Probíhala od samého počátku a celkem hladce. Odpovědní za ni byli hlavně studenti, kteří studovali na více školách. Vedl ji hlavně celouniverzitní stávkový výbor, který to pak předával dál výborům fakultním. Později se samozřejmě ustavovaly vazby i mimo studentské hnutí, na Občanské fórum, když se dalo dohromady, prostě na „kapitány revoluce“.

Předpokládám, že studenti měli v rámci revoluce i nějakou roli „navenek“, nejen ve svých školách.

Ono je to docela známé, ale máte pravdu, že to stojí za připomenutí. První úkol, který měli všichni, kdo se na revoluci podíleli, byla příprava generální stávky, která se konala v pondělí 27. 11. A bylo třeba pro ni získat lidi ve fabrikách a na venkově, aby byla skutečně „generální“. Takže hlavním úkolem stávkového výboru byly tzv. spanilé jízdy do menších měst, kde jsme lidi přesvědčovali k účasti na stávce.

A v prvních dnech bylo také třeba přesvědčovat i některé univerzity. Třeba na vysoké škole v Ostravě to rozhodně nebylo jednoznačné.

Je třeba říci, že studenti z regionálních vysokých škol byli „pěšáky převratu“ a oddřeli skutečně neuvěřitelné množství práce. Uvědomte si, že tehdy skoro žádný student neměl auto. A to znamenalo, že také velmi málo z nich umělo bezpečně a spolehlivě řídit, to už si dnes skoro nikdo nedovede představit. Takových bylo pár, a ti prakticky celý týden nedělali nic jiného, než že seděli za volantem. Ostatní lepili plakáty, roznášeli letáky.

Jak se to přesvědčování lidí dařilo? Je známo, že některé regiony byly více pro revoluci, jiné méně, známá je v tomto směru třeba Ostrava, jak to bylo v Olomouci?

Olomouc byla váhavá. Už proto, že Hanáci jsou prostě váhavější. Takže jim trvalo déle, než se rozhodli.

Když bychom vzpomínali na konkrétní osoby, které revoluci v Olomouci rozjížděly, tak určitě nemůžeme opomenout jméno Ivan Langer. Vůdce studentů, ze kterého se pak stala jedna z velmi výrazných postav polistopadové politiky. Byl už v listopadu 1989 tak výrazný?

Nemůžu mluvit o úplném začátku revoluce, protože studoval na jiné fakultě než já. Já studoval přírodovědu, on medicínu a ty první důležité věci se odehrávaly na fakultách. Ale když se ustavily univerzitní stávkové orgány, tak už jsme přicházeli do kontaktu.

Mezi ostatními Ivan vynikal v tom, že byl šoumen. Že neměl problém vylézt před plné náměstí a promluvit tak, že je to skutečně zaujalo. Člověk samozřejmě nemohl přehlédnout, že trochu hraje na sebe, ale nikdo mu to neměl za zlé, protože každý tehdy dělal, co uměl, a on tohle opravdu uměl.

A takových, co už trochu mysleli na to, co bude dál, tam samozřejmě bylo více.

Ivánek Langer

Ano. Oni tehdy to někteří prezentovali tak, že stávkující studenti mají být ne snad „nová elita“, ale ti, kteří budou společnost ovlivňovat i po listopadu. Ze zpětného pohledu po třiceti letech — jak tato představa dopadla?

V tom bych s vámi nesouhlasil. Ani v divokých snech jsme si nemysleli, že bychom „vedli společnost“. Pár z nás si to možná tajně myslelo, ale vyslovit by si to netroufl nikdo. Většina to brala tak, že cílem jsou svobodné volby, a pak se vrátíme k těm našim vědám, do škol a budeme se snažit být co nejlepší odborníci a co nejlépe žít v té nové, svobodné společnosti.

Vzpomínám si, že už koncem prosince se aktivita mnoha členů stávkových výborů orientovala spíše ke snahám nějak zreformovat své fakulty. A pokud někdo myslel na politiku, tak to byla klasická politika v klasických stranách — jako zmíněný Ivan Langer, který pak vstoupil do ODS.

Tak nějak jsem to vnímal i já. Zkoušel jsem kandidaturu do fakultního akademického senátu, v těch volbách jsem neuspěl, a tím to pro mě skončilo a vrátil jsem se k vědě. Říkal jsem si, že svobodné volby budou, Havel je prezidentem, tak co bych v té politice měl vlastně dělat. Pak jsem na doktorské studium odešel do Českých Budějovic, a tím jsem na lidi z Olomouce vlastně úplně ztratil kontakt.

Před deseti lety se ke dvacátému výročí konalo takové „setkání starých zbrojnošů“ v jedné olomoucké restauraci. Já tam tehdy kvůli nějaké pracovní záležitosti nemohl přijet a přiznám se, že mě to mrzelo. Co jsem se pak zajímal, tak to byl velmi pěkný večírek, bez nějakých výčitek a závisti, prostě sraz starých kozáků.

A teď, po dalších deseti letech, jsem opět dostal pozvánku na sraz bývalých studentských stávkových výborů. Mělo to být tentokrát trochu větší, podílela se na tom i přímo univerzita a zval nás současný rektor Müller. Vznikla rovněž kolektivní e-mailová adresa, kde se bývalí studentští vůdci domlouvali, co všechno k těm třiceti letům podniknout. Najednou se ukázalo, že pár lidí, kteří zůstali v úzkém kontaktu s univerzitou, chystali v rámci oslav „novou okupační stávku filozofické fakulty“. Mně to přišlo bizarní, ale zpočátku se to tvářilo spíš jako trochu recese, že po třiceti letech zase obsadíme fakultu a v podstatě ze sebe uděláme takové „živé muzeum“. Že budeme předvádět veřejnosti, jak se kdysi dělala revoluce, no, koneckonců, proč ne.

Postupně jsem ve společné komunikaci s hrůzou sledoval, jak se akce posouvala do vážně míněného vystoupení proti současné situaci. A jak jsem to tak pozoroval, tak jsem čím dál více váhal, jestli se tohohle mám účastnit.

Uvědomte si, že nám je všem kolem pětapadesáti let. Máme rodiny, děti, někteří jsme absolvovali a přežili životní karamboly, máme všichni své kariéry, jsou mezi námi úspěšní podnikatelé, vědci i zkrachovalí podnikatelé a neúspěšní politici. A jestliže tito postarší pánové mají zapotřebí malovat plakáty, připravovat zdravice pro Milion chvilek, psát politická stanoviska a hrát si na mladé revolucionáře, to mi prostě přijde trapné.

Takže jsem se po dlouhém a přiznávám se, že bolestném váhání rozhodl, že na ty olomoucké oslavy nepojedu.

To téma „tehdejší revoluční vůdci a reflexe současného dění“ je při kulatých výročích listopadu už takový kolorit. Začalo to už při desátém výročí, když Igor Chaun, Martin Mejstřík, Monika Pajerová a další pražští studentští veteráni rozjeli akci „Děkujeme, odejděte“ proti Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi. Letos se to zase vrací. Vy jste říkal, že většina tehdejších studentských vůdců se vrátila ke svému předmětu studia a nic moc více z té své revoluční role nevyvozovali. Ale já mám pocit, že přinejmenším v Praze pár lidí začalo hrát tuto roli „profesionálního revolucionáře“, ze které si udělali s nadsázkou živnost…

Tak samozřejmě, někdo takový se vždycky objeví. Jedním z nich, kterého bych zmínil já, je Šimon Pánek. Jeho životní osud mě opravdu rozesmutňuje, protože Šimon byl biolog, stejně jako já. Ale on se místo toho chytil „profesionálního konání dobra“, které jej v podstatě semlelo. Podle mě tím začal sloužit něčemu, co není dobré.

Opačným případem je Michal Semín. Málokdo si pamatuje, že i on byl revoluční vůdce, a celkem významný, právě on s Markem Bendou působil v tom hnutí Stuha, které s SSM spoluorganizovalo demonstraci na Albertově. Ale jeho jméno se moc nezmiňuje, protože skončil názorově úplně jinde než většina ostatních a dnešním establishmentem je nenáviděn. Já se přiznám, že i mně občas přišlo to jeho důsledné lpění na konzervativních hodnotách, na té jeho obrovské rodině a tradiční morálce trošičku bizarní. Až v posledních letech, což je možná taková zajímavá ilustrace, co se v této společnosti dělo, tak i když spoustu věcí pořád vidíme jinak, tak jsme oba začali naše postoje mnohem více chápat a dost jsme se přiblížili.

Já na něm hrozně moc oceňuji, že zůstal celou tu dobu svůj. Kdežto Šimon Pánek, ten podle mě svůj nezůstal.

Šimon Pánek

Když už jsme začali toto téma paralel 1989–2019. Teď se objevují pokusy studentů na rok 1989 navázat. V Praze se to rozjelo zejména na filozofické fakultě, kde se tehdejší boj za svobodu přetransformoval v boj za klima s vysvětlením, že tehdy byla nadějí svoboda, kdežto teď je jí záchrana planety. Je to tak trochu váš obor, tak jak se na to díváte?

Ty demonstrace vycházejí z teze, že klima se zhoršuje, může za to člověk a musíme udělat vše pro to, abychom to zastavili. To je podle mě velmi nebezpečná lež. Nebezpečná zejména proto, že klima se bude vždy měnit a nedá se říci, kdy je správné a kdy je špatné. Takže pokud si někdo dá za cíl „boj za klima“, tak za něj může bojovat prakticky do nekonečna.

Což je ještě nebezpečnější, než když komunisti bojovali za „pracující lid“. Tam se aspoň dalo nějakým způsobem definovat, co je ten pracující lid, čeho se v jeho prospěch má dosáhnout a jaké nástroje na to použít. To u toho boje za klima nejde, protože správné klima se prostě nedá definovat. Takže pod heslem boje za klima je možné vést permanentní revoluci, předkládat stále radikálnější požadavky.

Takže to heslo, které se objevilo i na fotkách z filozofické fakulty „změnit systém, ne klima“, to se dá chápat jako výzva k permanentní revoluci…

Já bych alespoň ocenil, že je to upřímné. Oni tak, možná z hlouposti, prozradili, o co jim skutečně jde. Já současný politický systém také z různých důvodů kritizuji. Ale brát si proti němu jako fangli a v podstatě jako rukojmí klima, to je prostě síla. Kdyby to nebylo tak vážné, tak je to bizarní.

Podle mě je příznačné, že na straně bojovníků za klima je minimum aktivních ochranářů nebo přírodovědců. Zato je tam spousta studentů nejrůznějších společenskovědních oborů, zejména bych řekl, těch neomarxistických oborů z humanitních fakult.

mladi-bolsevici.jpeg (115,606 kiB)
Mladí bolševici

A je smutné, že tito lidé zcela diskreditují veškerý boj za klima, všechny požadavky, které mohou být správné a mohou dávat smysl. Odteď kdokoliv s nimi přijde, tak si lidé vybaví to jejich tričko s Marxem a budou na něj koukat podezíravě.

Zajímavé také je, že zatímco my jsme tehdy věděli, že musíme co nejvíce mezi lidi a mluvit s co nejširší veřejností, tak oni se uzavírají do svých škol a do svých názorových bublin.

Je to naprosto šílené. A skoro bych řekl, že je to urážka toho, co se dělo v roce 1989.

Uvádí pan doc. Martin Konvička pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 177 × | Prestiž Q1: 7,65

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top