Štítky článku: •  

Neustrnout v nostalgii a pathosu Listopadu

V rozhovoru pro slovenský konzervativní deník Postoj.sk se nad odkazem listopadu 1989 zamýšlí slovenský konzervativní politik, bývalý ministr vnitra a autor knih Boj o moc a tajná služba a Lvi přicházejí Vladimír Palko. Inspirativní slovenský konzervativní myslitel v něm varuje před ustrnutím v jakési listopadové nostalgii a patosu a upozorňuje, že vztah Východ – Západ už dávno není tam, kde před třiceti lety.

Ke kulatému výročí Listopadu 1989 patří vzpomínání a vysvětlování, jaké to bylo, jak se to stalo. To nejpolitičtější politikum však spočívá v tom, jak se podává odkaz historické události pro dnešní dny. Tak je to i s listopadem. Opravdu, co bychom měli dělat dnes, pokud se hlásíme k odkazu Listopadu 89? Co je jeho odkazem pro dnešek? A tam se zřejmě na všem neshodneme. Proto, protože odpovědí je politika.

palko4-oh3umqs0n6ntaopk0zg8vni7ez7c8xccnpjuy07lxc.jpg
Vladimír Palko

Na něčem se naštěstí shodneme

Jistěže jsme v listopadu vyjadřovali touhu na Slovensku slušně žít, a to v materiálním i nemateriální smyslu. Chtěli jsme vyšší životní úroveň, dobře spravovaný stát a slušnou politiku bez korupce. Slušnou politiku nemáme a korupce jsme se ještě nezbavili. Pokud někdo řekne, že Listopad nám odkazuje skoncovat s korupcí a neslušnými politiky, tak souhlasím.

Bohužel, je tu i hodně listopadového klišé.

V neděli 10. listopadu v diskusi o Listopadu 89 na TA3 Ján Budaj uvedl, že naše listopadové heslo o potřebě „návratu do Evropy“ teprve čeká na své naplnění i po třiceti letech. Takový názor zaznívá opakovaně zcela běžně nejen v době listopadových výročí, ale vlastně zazníval kdykoliv během celých těch třiceti let. Slovenská politika stále opakuje heslo o „evropském směřování“, „zachování transatlantické spolupráce“, potvrzujeme si sami pro sebe, že chceme být v EU a NATO, přičemž tyto věci v zásadě žádná relevantní síla nezpochybňuje. A tímto se začíná a v podstatě i končí.

Jakékoliv vybočení z tohoto neformálního kánonu se stává důvodem pro obvinění ze záměru změnit zahraničněpolitickou orientaci Slovenska, nebo, pokud chcete, na obvinění, že nás někdo „táhne do Ruska“. A tak nás prý „táhne do Ruska“ Robert Fico, ačkoli jediné, v čem se západním elitám vzbouřil, byly imigrační kvóty. Pak je obviněn z „tažení do Ruska“ nešťastný Andrej Danko, ačkoli jeho ministr obrany nás vyzbrojil americkými stíhačkami poté, co jsme létali třicet let na sovětských MIG, a posílá naše vojáky do Pobaltí, které tito mají chránit před Ruskem. Každý detail je důvodem k obvinění. Neboť integrování není nikdy dost.

Nedávné úmrtí bývalého náčelníka generálního štábu Josefa Tuchyni (ať odpočívá v pokoji) mi připomnělo politickou epizodku. Tuchyňa byl po roce 1998 poslancem za SDĽ a když v roce 2000 ministr obrany za SDĽ Pavol Kanis odstoupil z funkce, rozhořel se spor, zda přirozený kandidát Tuchyňa může být jeho nástupcem. Ze Západu nás totiž učili, že princip civilní kontroly nad armádou velí, že voják by neměl být ministr obrany. SDĽ ustoupila pod tlakem médií a pravice a Tuchyňa se ministrem nestal. Někteří byli ochotni tvrdit, že voják ve funkci ministra obrany by ohrožoval naše budoucí členství v NATO. Dnes to působí úsměvně. Po nástupu prezidenta Trumpa byl dva roky americkým ministrem obrany voják, generál Jim Mattis.

Ustrnutí v listopadovém kánonu nekonečného integrace a navracení se na Západ, do kterého jako členové EU a NATO patříme již téměř po dobu trvání jedné generace, brání hlavnímu proudu naší politiky vnímat, že třicet let starý rámec smýšlení už brání chápání reality. Na vše znepokojující, co se na našem Západě děje, hlavní proud reaguje jednoduchým vysvětlením. Příčinou jsou populisté, extremisté, případně ruská propaganda.

Jenže je to jinak. Samozřejmě, že ti všichni zde jsou. Avšak nárůst jejich vlivu se odvíjí od negativních příčin, které nevytvořili ani populisté, ani extremisté, ani ruská propaganda. Oni je pouze využívají.

Vždyť střední Evropa se už před západní brání

Nezměrní integrátoři si nevšimli, že střední Evropa včetně Slovenska se už dříve před vlivem našich partnerů na západ od nás brání. Například obrana instituce manželství. Zatímco na západ od bývalé železné opony už pomalu není země bez manželství osob stejného pohlaví, země na východ od nás mají jen manželství muže a ženy. A aby si ho ochránili, přijímají ústavní zákony, že to tak má být i nadále. Před kým tyto země brání manželství muže a ženy? Před Ruskem? Ne. Před EU, před soudy EU a Rady Evropy.

Kdo oživuje naši komunistickou minulost?

V květnu 2019 se objevila informace, že tři komunističtí poslanci v ruské Státní dumě podali návrh zákona, podle kterého se měl ruským vojákům, zúčastnivším se okupace Československa v roce 1968, udělit status veterána. Naši politici a média oprávněně protestovali.

Je zde však cosi pozoruhodného. Rok předtím si svět připomněl dvousté výročí narození Karla Marxe. V Rusku si výročí sotva všimli. Komunistická Čína darovala při té příležitosti Marxovu rodišti Trevíru sedmapůltunovou Marxovu sochu. A kdo se zúčastnil oslav v Trevíru? Nikdo menší než Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise. Slova, která o Marxovi řekl, byla šokující. Označil Marxe za kreativního politika a zcela ho rehabilitoval slovy: „Marx není odpovědný za zločiny, za které odpovídají jeho údajní dědicové.“

Vážně? Marxovo učení se jmenovalo komunismus, jeho úvodní dílo byl Komunistický manifest. Násilí obrovských proporcí, které později komunismus přinesl, je načrtnut v Marxově učení o třídním boji, a teror, kterým komunismus vládl, byl pro Marxe dobrým prostředkem, ke kterému se ve svých pracích opakovaně hlásil. On používal pojem teror a diktatura proletariátu. A proto Lenin, Stalin a Mao byly skuteční, ne údajní Marxovi dědicové. My to víme lépe než Juncker. Neboť jsme ten komunismus, ten teror, tu diktaturu zažili.

Proti Junckerovi tehdy protestoval Václav Klaus, Poláci a Orbánova vláda. Na Slovensku v podstatě nikdo. Umíme protestovat proti legislativnímu návrhu tří ruských komunistů, kteří jsou na okraji politiky a jejichž strana patří do propadliště dějin. Neumíme však ozvat, když Marxův komunismus tu velebí nejmocnější muž EU.

Kdo zpochybňuje NATO?

K spojování integrační rétoriky s listopadem patří i opakované přihlašování se k NATO. Přitom členství v NATO relevantní politické síly nezpochybňují. Všimněme si však, jak ho zpochybnily významní politici západně od nás. Dnešní NATO zpochybnil Václav Havel počátkem roku 1990 ve slavném projevu v americkém kongresu, když mluvil o tom, že konečně se budou moci američtí vojáci z Evropy vrátit ke svým maminkám. Stal se však opak. Chlapci se pohnuli východním směrem. Náš hlavní proud se však tváří, že rozšiřování NATO až po Donbas je skutečný odkaz Listopadu. To už je přímo falšování.

NATO zpochybnil ještě v prezidentské kampani Donald Trump, když řekl, že je zbytečné. Trump dával jasně najevo, že je problém, když USA, lídr NATO, rozvrátily Střední východ invazí do Iráku a podporou rebelů v Sýrii a snahou začlenit Ukrajinu do NATO vytvořili politické napětí uvnitř Ukrajiny i mezi Západem a Ruskem. A toto napětí vyústilo do občanské války na Donbasu. Americká podpora opozice vůči Asadovi v Sýrii způsobila obrovskou migraci do Evropy a my se neumíme k tomu postavit.

A konečně francouzský prezident Macron odpálil úplnou bombu, když před pár dny řekl, že NATO je ve stavu „mozkové smrti“, žádal vytvoření evropské obrany nezávislé na Americe a dohodu s Ruskem. Kdo tu vlastně zpochybňuje NATO?

A kdo je xenofobní?

Podle hlavního proudu je svoboda a demokracie, získaná v listopadu, neslučitelná s xenofobií. Bylo zvykem označovat Slováky za xenofobní, protože se bojí muslimských cizinců. Měsíc už probíhá turecká ofenzíva v severní Sýrii, Turci jsou naštvaní na kritiku ze strany západoevropských zemí, a tak se rozhodli, že zajaté islamisty, kteří bojovali za Islámský stát a jsou občany západoevropských zemí, budou navracet do Evropy. A co nevidíme? Evropa se ošívá je přijmout, ačkoli jsou jejími občany. Vždyť by to neměl být problém. A pokud je, proč jsme my ti xenofobní?

Kdo zadlužuje Evropu?

Komunismus padl i proto, že jeho nedostatkový ekonomický systém nenaplňoval příslib, který lidem dával, a proto zanikl. Dnes však má problém evropský ekonomický systém, který jsme nevytvořili, ale do kterého jsme vstoupili. Problémem je zadluženost zemí, která souvisí se zavedením eura. A Slovensko na tom není nejhůře. Před pár lety jsme řešili extrémní zadluženost Řecka, ale málo jsme mluvili o tom, že viníkem je nejen ten, kdo si příliš půjčuje, ale i ten, který příliš mnoho půjčuje, v tomto případě německé a francouzské banky. Zachraňovali jsme nejen Řecko, ale i tyto banky.

Při třicátém výročí Listopadu jsou antikomunisté ti nejhorší?

Pokud hlavní proud přijal tezi, že odkazem Listopadu je nepřetržitá další integrace, má to své neúprosné důsledky. Pokud se máme co nejvíce připodobnit EU, tak musíme kritizovat polskou i maďarskou vládu za všechno, co nedělají tak jako EU. Neboť EU je kritizuje. A tedy máme kritizovat antikomunistické politiky, kteří stáli při epochálním pádu komunismu, tedy Jaroslava Kaczynského a Viktora Orbána. Tedy v podstatě jediné politiky, protestující proti Junckerovu velebení Marxe, jehož filozofii jsme v listopadu svrhli.

Jaroslav Kaczyński je kritizován EU, protože se snaží řešit problém postkomunistického soudnictví, který tak dobře známe i u nás. Bývalí komunisté jsou v pořádku. Přizpůsobí se všemu a od rozšíření EU v roce 2004 se jich už asi dvě desítky dostalo do funkcí eurokomisařů. To se už dostáváme do úplné absurdnosti.

Tak co je dnes skutečným odkazem Listopadu?

Svobodné Evropě a svobodnému Slovensku, zbavených komunismu, nijak neprospěje, když ustrnou ve schématech před třiceti lety a budeme mlčet o nových problémech. Pokud je budeme popírat a tvrdit, že nebýt extremistů a fašistů, vše by bylo v pořádku, bude to strkání hlavy do písku a bude to na škodu Slovensku i Evropě. Neboť ty problémy pak bude řešit někdo jiný. Například ti extremisté.

Bohužel, často právě lidé hlásící se k Listopadu před těmi problémy strkají hlavu do písku a přenechávají je jako témata extremistům.

A právě v listopadu to přece bylo naopak. V jedné historické chvíli se činorodí lidé rozhodli říct celou pravdu o stavu komunistické společnosti, pojmenovali problémy a začali navrhovat a uskutečňovat jejich řešení.

A tak to máme dělat i nyní. V jistém smyslu to může být ještě těžší než před třiceti lety. Tehdy existoval v západní Evropě relativně úspěšný model, který jsme mohli napodobovat. Dnes nějaký všeobecně přijímaný vzorec pro řešení problémů, které jsme zmiňovali, neexistuje. Jiné nám však nezbývá, než se vydat na tuto cestu. To je skutečný odkaz Listopadu 89 pro dnešní dny.

Říká pan Vladimír Palko pro slovenský Postoj.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 140 × | Prestiž Q1: 5,86

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top