Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (9) — Říše korupce (1. část A)

Jako ve všech systémech, kde ekonomické osudy jednotlivců závisí na státní centrální byrokracii, byla i v nacistickém Německu korupce velmi rozšířená.

Její obraz se dostal i do populární kultury. Oskar Schindler zařídil své převzetí krakovské továrny na nádobí, status podniku důležitého pro válečnou produkci, příděly nutných surovin a přidělení pracovní síly, štědrými úplatky a udržováním přátelských osobních vztahů s klíčovými úředníky. Toto také byla jediná doba, kdy uspěl v jakémkoliv podnikání, do kterého se kdy pustil. Evidentně jeho úspěch nebyl funkcí obvyklé podnikatelské zdatnosti, ale schopnosti vytvořit si konexe na „osoby s razítky“, které pak o jeho úspěchu rozhodly aktem orazítkování příslušného povolení.

Obchodní organizace se přizpůsobovaly tomuto novému stavu věcí. Oddělení, která dříve tvořila jádro firem, byla odsunuta na okraj. Jiné části, které předtím měly jen podpůrnou funkci nebo vůbec neexistovaly, se staly dominantní a časem pohltily skutečnou funkci vedení.

Za normálních časů bývá nejdůležitější součástí obchodní organizace oddělení nákupů a prodejů. Ve Třetí říši, kde se nejdůležitějším zákazníkem a dodavatelem stal stát, se důraz přesunul k profesi, kterou bychom dnes nazvali lobbista. Jeho prací bylo udržovat si dobré vztahy s úředníky na Ministerstvu hospodářství, mít přehled o nových regulacích a chystaných nařízeních a být schopen odhadnout, co je ještě povoleno a co již není.

O úspěchu lobbisty nerozhodovala zdaleka jen absolutní výše úplatků, které byl schopen nabídnout. Měl úkol nalézt argumenty, jak v úřední dokumentaci představit zájmy firmy jako „zájem celého lidu“ nebo státu. Dále vědět, jak naléhavá může být poptávka různých stranických nebo státních institucí po určitých artiklech a kde by se tedy dala realizovat vyšší cena nebo bonus za rychlé dodání. Kde a jak získat potřebná razítka pro naléhavé dodávky surovin a kde si stěžovat, když se je nepodaří získat na první pokus. Dále potřeboval vědět, jestli předseda určitého odboru na ministerstvu je člen strany, spojenec armády nebo „starý konzervativec“, kteří se také na ministerstvech občas vyskytovali.

Různá fakta a argumenty bylo potřeba předložit v každém z těchto případů. Straníkovi ukázat doporučení od gauleitera, pochlubit se příspěvky do stranických fondů, zapojením do programů Kraft durch Freude DAF a štědrým příspěvkem na Zimní výpomoc. Takové věci ovšem mohly mít opačný efekt, pokud byl vedoucím odboru starý konzervativec. Úředník tohoto typu býval velmi korektní, držel se textu zákona a pokus o úplatek by vzal jako osobní urážku. Do jeho kanceláře bylo vhodné vstupovat se starým pozdravem grüß Gott namísto řízného Heil Hitler. Na člověka z armády na druhou stranu mohla udělat dojem veteránská stužka ze Světové války a zdůraznění vojenských aspektů celé záležitosti. Drobnosti, co se lidem z vnějšku mohly zdát bezvýznamné, měly občas až zázračný dopad při obstarávání nedostatkových surovin, povolení k navýšení ceny nebo přídělu zahraniční měny.

Německé noviny té doby byly plné inzerátů od lidí, kteří nabízeli právě tyto služby. Ve Frankfurter Zeitung 6. dubna 1939 to jsou inzeráty následujícího znění:

  • „Korporátní právník, Dr. politické ekonomie, 35 let. Člen strany, v současnosti aktivně se starající o záležitosti řady korporací a bank, ochoten převzít odpovědnost za další obchodní nebo průmyslová sdružení…“
  • „Nabízím ekonomické poradenství a zvláštní služby na dobu určitou. Vyjednávání na berlínských úřadech, poradenství a výzkum, organizace prodejů. Dodám kompletní a zdokumentované informace…“
  • „Člen strany, záložní důstojník Luftwaffe s dobrými kontakty na státní úřady a autority, hledá zaměstnání a možné partnerství v průmyslovém podniku…“

Tyto lobbistické aktivity byly nejdůležitější a nejrozšířenější v odvětví exportu a importu. Expresní vlak z Hamburku do Berlína býval tak naplněný lobbisty cestujícími na ministerstva pro různá dovozní povolení a exportní subvence, že se mu začalo přezdívat „Povolenkový express.“ Stačilo najít správné kupé a za tři a půl hodiny cesty měl člověk přehled o německém zahraničním obchodě. Jak to popisuje Günter Reiman:

„Pan Brandt vede firmu dovážející vlnu, která byla dobře zavedená na londýnské vlnařské burze. V současné době, poté, co dostal patřičná povolení od své obchodní skupiny a od ministerstva, nakoupil v Londýně velké množství vlny. Ta dorazila do Hamburku, ale Reichsbanka nedodala včas zahraniční měnu na její proplacení. Vlna tedy zůstala ve skladu „svobodného přístavu“ a vršily se poplatky za uskladnění. Když konečně přišly peníze z Reichsbanky, londýnská firma přirozeně trvala na proplacení skladovacích poplatků v souladu s mezinárodními pravidly. Aby si opatřil relativně malou dodatečnou částku v zahraniční měně, musí pan Brandt znovu obejít všechny příslušné úřady. Jeho žádost by nebyla vyřízena okamžitě. Řádné projednání vyžaduje dobu a objemnou korespondenci, takže než by získal peníze, skladovací poplatky by znovu narostly. Je tak chycen v bludném kruhu. Jede tedy za vůdcem své obchodní skupiny, kde doufá získat doporučení na vlivného úředníka v Reichsbance s těsnými vztahy k výboru pro zahraniční měnu.

Pan Lang musí řešit porušení nějakého nařízení, k němuž došlo během barterového kontraktu, který jeho firma uzavřela se zahraniční firmou. Doufá, že vzniklé potíže urovná při osobním rozhovoru s důležitou osobou na ministerstvu hospodářství, ke které byl doporučen přítelem z ekonomického odboru ministerstva války. Schopnost dostat se k takovým lidem činí z pana Langa neocenitelného zaměstnance. Pouhá zmínka o tom, že mu konkurenční firma nabídla místo, mu zajistila vysoce uspokojivé zvýšení platu u jeho zaměstnavatele.“ (str. 47–49)

Velké koncerny měly v kancelářích v Berlíně celé štáby kontaktních pracovníků, jejichž jediným úkolem bylo udržovat si společenské styky se státními a stranickými představiteli a vycházet vstříc jejich zálibám. Firmy, které si nemohly dovolit zaměstnávat svého lobbistu přímo, se obracely na zprostředkovatelské agentury. V Berlíně působily stovky takových agentur, někdy podvodných v tom smyslu, že neměly žádný reálný vliv na běh věcí, ale často se skutečnými přáteli na vysokých pozicích.

Výběr lidí na základě jejich konexí fungoval i obráceným směrem. Pro firmy, závislé na rozhodování úřadů, se stalo velmi nepohodlné zaměstnávat na exponovaném místě někoho, kdo byl u režimu špatně zapsán nebo by byl dokonce židovského původu. A tak dlouho před tím, než byla taková diskriminace formalizovaná v zákonech a vyhláškách, působila již cestou této selekce, aniž by samotné vedení podniků muselo nutně mít skutečné antisemitské a pronacistické cítění.

Moc peněz a absolutní moc

Mnoho lidí si pod pojmem korupce představuje milionáře/miliardáře/korporace, co stojí v šeru za trůnem a pomocí svých peněz a vlivu tahají za nitky tak, aby výsledky politických procesů vyhovovaly jim na úkor všech ostatních. Svými příspěvky na volební kampaně si zavazují politiky a zadáváním reklamy do médií nebo případně vlastnickým propojením s médii ovlivňují veřejné mínění. Tvoří pak vlastní mocenské centrum.

Tento druh korupce v různé míře existuje v demokratických systémech, ve kterých jsou politici závislí na zisku volebních hlasů a tudíž z části na tom, jaké prostředky se jim povede sehnat na předvolební kampaně. Mají pak sklon uzavírat dohody, že výměnou za předvolební podporu prosadí opatření, ze kterých budou mít prospěch jejich sponzoři. Je to tento druh korupce, proti kterému strany usilující o absolutní moc nejvíce brojí a který slibují vymýtit — což je jeden z mála slibů, který se jim také daří plnit.

Jakmile na sebe strana strhne veškerou moc, nepotřebuje už peníze na další volební kampaně, nepotřebuje žádat majitele novin o příznivý obraz v tisku a sdělovacích prostředcích, nepotřebuje kvůli podpoře do příštích voleb uzavírat dohody s jinými mocenskými uskupeními. Není nic, čím by mohla nějaká klika průmyslových magnátů stranu donutit udělat něco, co by nechtěli sami její vůdcové. Mocenská pozice a politická kariéra špičkových straníků není determinována jejich přátelstvím s průmyslovými skupinami, ale vnitrostranickou mocenskou hrou.

V zemích s touto formou vlády nemohou majetné skupiny ovlivnit veřejné mínění koupí novin nebo zadáváním reklamy ovlivnit jejich přístup k určitým tématům či vytvářet otevřenou opozici státní politice. V systému jsou všechny noviny a sdělovací prostředky orgánem vládnoucí strany a státu. Jsou institucí, nad kterou bohatí kapitalisté nemají žádnou kontrolu a mají jen velmi omezený vliv v případě, že jsou členy nebo příznivci všemocné strany.

Diktátor nemůže být poražen ve volbách, netoleruje žádnou kritiku a žádnou otevřenou opozici. Má tak prostor být daleko nezávislejší na finanční oligarchii než politici v parlamentních demokraciích.

Mocenská dynamika těchto systémů vede k rozmachu jiného druhu korupce — korupce defenzivní. Ekonomické a posléze i fyzické přežití se v nich dostává do závislosti na svévoli rozhodování úředních a stranických míst. Ta jsou často obsazena lidmi, kteří mají vysoký stupeň volnosti v rozhodování o konkrétních případech a zároveň minimální morální zábrany využít těchto mocenských pozic k vlastnímu obohacení. Uplácející strana navíc často nemá žádnou reálnou možnost, jak zkontrolovat, jestli se uplacený úředník nebo člen strany skutečně pokouší vyjít vstříc jejímu požadavku. Úředník si může brát peníze za „příznivé posouzení“ a nakonec stejně rozhodnout proti dotyčnému člověku. Proto se k úplatkům přidává ještě nucené navazování osobních „přátelských“ vztahů, které jsou lepší měnou než jen samotné peníze. Největším ternem je pak přímý příbuzenský vztah.

Korupce je v totalitních systémech osvobozující silou a často jediným prostředkem, jak dosáhnout úlevy od nelidskosti jejich politik. To lze nejlépe demonstrovat na extrémních případech.

Adolf Eichmann — ředitel SD referátu pro židovskou otázku a po smrti Heydricha hlavní organizátor konečného řešení — byl podle všeho typem neúplatného úředníčka. Na konci války měl přibližně stejný majetek jako na jejím počátku. Do exilu v Argentině utekl s minimálními prostředky a žil tam ve skromných poměrech z platu zaměstnance v pobočce Mercedesu. Už před válkou, kdy jeho referát organizoval židovskou emigraci, tak za války, kdy organizoval transporty z ghett do vyhlazovacích táborů, mu pod rukama protékaly obrovské prostředky v těch nejsvůdnějších formách — zlato, drahokamy, zahraniční měny, vzácné sběratelské a umělecké předměty. Představenstvo mnoha židovských obcí, se kterým vyjednával o odsunu, mu nabízelo všechny majetky, co mělo k dispozici — pokud se povede zachránit alespoň někoho. Nic si pro sebe nevzal a nikoho neušetřil. Eichmann byl jinak podle vlastní výpovědi slabá povaha. Při pohledu na krev se mu dělalo špatně, nechtěl být svědkem drastických scén likvidace a v tom, kolik smrti a utrpení působil, si nijak zvlášť neliboval.

Amon Göth byl sadista, co svévolně zabíjel a trápil své židovské vězně. Zároveň byl ovšem chtivý peněz a ve své funkci velitele koncentračního tábora Kraków-Płaszów (kam byl ze svého dřívějšího působiště přeložen za trest pro podezření z korupce) nevynechal jedinou příležitost, jak si přilepšit. Do filmu (Schindlerův seznam) se tyto události nevešly, ale v létě 1944 byl z funkce velitele odvolán a měl stanout před soudem SS kvůli korupci a rozkrádání židovského (tj. státního) majetku. (Tomuto soudu ještě unikl vývojem válečných událostí. Odsouzen a popraven byl až po válce.) Právě jeho úplatnost umožnila Schindlerovi zachránit 1098 životů. Pokud by byl důsledným a pravidel dbalým úředníkem, nepřežil by nikdo.

V méně extrémních podobách toto uspořádání vytvořilo rozsáhlou morální šedou zónu, kde se ti, co se snažili jen přežít, setkávali s oportunisty a se zapálenými zastánci režimu, a posoudit kdo byl kdo, je možné jen při detailní znalosti jednotlivých případů.


První vlastností korupčního systému národního socialismu byl fakt, že navzdory všeobecné rozšířenosti a všudypřítomnosti si žádný podnikatel nemohl být jistý tím, že dosáhne očekávaného výsledku, ani tím, co stranický vůdce, kterého si předcházel, udělá příště. Všichni straničtí funkcionáři totiž byli jen kolečka v soukolí stranické mašinérie. Autoritativní vláda strany závisela na vrstvě starých kádrů s nízkými pořadovými čísly průkazů těsně propojených mnoha osobními vazbami, zájmy a zkušenostmi. Ti velmi žárlivě hlídali známky vzniku jakékoliv nové mocenské skupiny, která by mohla ohrozit jejich pozici. Od získání moci v roce 1933 bylo nemožné, aby si jakkoliv významný a bohatý průmyslník zajistil pro sebe a svou korporaci kontrolu nad stranickou mašinérií a stal se „mocí za trůnem.“

Druhou vlastností bylo to, že tento korupční systém měl podivnou polooficiální podobu. Na jedné straně se odehrával celkem otevřeně — špičky režimu přijímaly dary a formovaly kolem sebe kruhy podnikatelů, kteří si kupovali jejich přízeň. Oficiální institucí byl kruh kolem Heinricha Himmlera a hospodářských zájmů SS, kdy dotyční výměnou za příspěvky dostali, kromě přízně a zakázek, často také čestné hodnosti v SS. Členové tohoto kruhu ročně věnovali na speciální „konto S“ Himmlera částku okolo jednoho milionu marek. Na druhé straně si režim přál udržet si image, že nemilosrdně potlačuje korupci a černý trh, a zapojení do těchto aktivit na nižších úrovních s sebou neslo skutečná rizika. Nabízení a přijímání úplatků zde mělo podle Güntera Reimana následující podobu:

„Znal jsem předválečné Rusko. Úplatky za Cara měly prostou podobu. Spočítali jste hvězdy na uniformě příslušného úředníka [státní správa Ruska byla militarizovaná a úředníci podle stupně svého zařazení dostávali odpovídající vojenské hodnosti] a podle toho jste nabídli příslušnou sumu. V Německu to je jiné. Členové strany nepřijímají úplatky přímo. Stranickému vůdci, který posuzuje vaši záležitost, nenabídnete obálku s penězi. Místo toho se ho zeptáte, jestli nezná vhodného právníka, který by mohl pomoci při získávání příslušného povolení. Odkáže vás na právníka, který po zaplacení velmi vysokých poplatků za „právní rady“ zařídí, aby vaše žádost byla vyřízena kladně.

Mnohokrát se ovšem stává, že ani tento „právní poradce“, navzdory vysokému poplatku, není schopen pomoci. Například až donedávna bylo možné tvůrčí — a nákladnou — „interpretací“ zákona obejít nařízení zakazující pobočkám podniků otevírat nová distribuční centra. Před pár měsíci se toto stalo naprosto nemožným a ani ten nejdražší lobbista nebo „právník“ v této záležitosti už nic nesvedou…

Uvedu jeden příklad z vlastní zkušenosti. Na svou služební cestu do Amsterodamu jsem potřeboval zahraniční měnu a podal jsem tedy příslušnou žádost. Odpovědí mi bylo: „Absolutně nemožné.“ Šel jsem za svým právníkem a ptal jsem se ho, jak mohu dokázat „obzvláštní důležitost“ své obchodní cesty. Řekl mi o tom, že bylo vydáno nové nařízení, které znamená, že podnikoví vedoucí z mého oboru již nemohou dostávat cizí měnu na zahraniční služební cesty. „Dobrá,“ řekl jsem, „co osobní cesta za účelem získat informace o nových typech strojů?“ „To by šlo“ odpověděl, „ale bude to stát 300 marek navíc.“ Zaplatil jsem 300 marek a dostal zahraniční měnu bez dalších obtíží.“ (str. 22–23)

Mises.cz: 28. listopadu 2019, Vladimír Krupa [druhá polovina zítra]

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 143 × | Prestiž Q1: 5,09

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top