Štítky článku: •  

Smutná role Pavla Rychetského při vzniku exekuční mafie (2/2)

TŘICET LET OD LISTOPADU 89 Právník Pavel Hasenkopf má na listopad 1989 hodně zvláštní vzpomínky. Na vysokou školu nastoupil dva měsíce před událostmi, takže do nich spadl jako nerozkoukaný student prvního ročníku. Kromě toho uznávaný expert na mezinárodní právo shrnuje nejpodstatnější porevoluční počiny v oblasti legislativy. Například problematickou úpravu exekucí, kterou sepsala na koleně skupina poslanců, protože na ministerstvu nikdo nevěděl, jak na to…

Václav Havel se jako nejvýraznější osobnost Listopadu 1989 stal prezidentem. Pak byl 13 let jednou z nejvýraznějších politických osobností, která velmi aktivně zasahovala do politiky. Tím vytvořil určitou tradici poměrně aktivistického prezidenta, ovšem v režimu parlamentního systému s formálně poměrně úzkými prezidentskými pravomocemi. Jak moc tento rozpor, který pak pokračoval i u jeho nástupců — silná politická osobnost s vyhraněnými názory v ústavně nepříliš silné funkci — ovlivnila polistopadovou demokracii a její vývoj?

Pamatuji si tu chvilku rozpačitého ticha, když se davu na Václavském náměstí oznámilo, že kandidátem na prezidenta bude Václav Havel. Jaksi se všeobecně čekalo, že to bude Dubček — ne že bych si myslel, že Dubček by byl býval o něco lepší.

Respektoval jsem Václava Havla jako zvoleného prezidenta, ale k srdci mi nikdy nepřirostl, a to pro své pozérství, teatrálnost a latentní levicové buřičství — pro mne to byl prezident komediantů; jako osobnost jsem vnímal třeba Pavla Tigrida, ale Václava Havla opravdu ne, to se všem jeho fanouškům omlouvám.

Ale tady, a teď se ho musím zastat a polemizovat s vámi, pokud mu podsouváte přílišný aktivismus — on by mohl být mnohem aktivnější, kdyby mu někdo řekl, že smí, a kdyby k tomu měl odvahu a jeho prezidentství bylo něčím víc než jen sledem líbivých gest. Šokoval mne nedávno Václav Klaus svým prozrazením, že mu Havel zrušil pravidelné týdenní schůzky, kde ho jako premiér informoval, po britském vzoru, o všem, co se zrovna děje. Takže premiér mu sám, dobrovolně, na stříbrném tácku dal možnost ovlivňovat každodenní politiku, a on to odmítl? Proč tedy tím prezidentem vůbec chtěl být? Předvádět se a kreslit všude srdíčka mohl i bez toho.

Ale zpět k vašemu tvrzení, že byl v kontextu parlamentního systému údajně moc aktivistický. Parlamentní systém je akademická, zdůrazňuji akademická … a ještě jednou: AKADEMICKÁ, ex post pro účely výuky vymyšlená kategorie. V žádné ústavě to slovo nenajdete, jen v učebnicích. Dtto prezidentský, poloprezidentský či kancléřský systém, to jsou všechno akademické, mimoprávní, čistě politologické pojmy. Je to něco, co existuje jen v hlavách akademiků, ne v platném právu, a každou ústavu musíte vykládat případ od případu, žádné dvě nejsou úplně stejné … tvrdit, že když máme parlamentní systém, tak proto prezident něco smí či nesmí, to je stejná absurdita jako tvrdit, že když něco má křídla, tak to musí být letadlo a dodržovat předpisy o leteckém provozu. Nejdřív musíte nějakou ústavu prozkoumat, a teprve na základě toho ji můžete někam zařadit a říct, že se nejvíc blíží tomu či onomu modelu. A jen tam, kde existuje nějaká — nikoli účelově vytvořená — výkladová pochybnost, smíte na základě takového zaškatulkování dát přednost jednomu výkladu před druhým. Ale nemůžete na základě toho popírat prezidentské pravomoci, které jsou jasně dané. To, že v nějaké zemi existuje parlamentní model vlády, to má být až závěr, ne východisko výkladu té či oné ústavy.

V československých ústavách byly pravomoci prezidenta vždy pečlivě vyjmenovány (na rozdíl od pravomocí vlády, které v nich nejsou zmíněny vůbec) a nikdy nebyly úzké. Prezidentské pravomoci se opisovaly z jedné československé ústavy do druhé a při té příležitosti se vždy trochu zpřesnily, někdy až nechutně hnidopišsky, ale v zásadě se od roku 1919 nijak zvlášť neměnily. Pokud se nějaký prezident rozhodl nezasahovat do politiky, nebylo to proto, že by mu to nařizovala ústava, ale kvůli momentální konstelaci politických sil — prostě, že tahal za kratší konec provazu — a v neposlední řadě proto, že to takový prezident třeba považoval za správné.

Českoslovenští prezidenti ale byli vždy relativně aktivní: TGM si prosadil silné postavení prezidenta Kramářovi navzdory (viz novela Prozatímní ústavy, zákon č. 271/1919 Sb.) a pak dlouhá léta tahal za nitky z pozadí, protože se to mnohem víc hodilo k obrazu moudrého republikánského mocnáře, který se rozhodl hrát.

O Mnichovu rozhodoval primárně Edvard Beneš, minimálně se ho nikdo nesnažil vyšachovat z rozhodování s argumentem, že je povinen udělat, co rozhodne vláda, a on se určitě nesnažil zbavit odpovědnosti ve stylu „já nic, já jsem tady jenom prezident“. On aktivně minimálně spoluurčoval, jak vláda rozhodne. On byl rozhodující postavou londýnského emigračního vedení, on si po válce vymohl, že fakticky bude rozhodovat o zahraniční politice, on hrál klíčovou roli v roce 1948 a nikoho tehdy nenapadlo mu říkat, že má povinnost přijmout demise ministrů — bylo to jeho rozhodnutí a jeho volba, byť učiněná pod obrovským politickým — ale nikoli právním — tlakem.

Komunističtí prezidenti byli většinou současně šéfy KSČ a tedy hlavními osobami ve státě, tudíž otázka rozsahu jejich pravomocí nevznikla.

A prezident Husák určitě neměl povinnost jmenovat premiérem zrovna Mariána Čalfu, i když už v té době šéfem KSČ nebyl.

Jediní, kdo do politiky moc nemluvili, byli Emil Hácha, ten z jistě pochopitelných důvodů, a Ludvík Svoboda, protože na prosazování vlastní politické agendy prostě neměl schopnosti.

1968 — Ludvík Svoboda a mladičká Helenka

Ale jinak českoslovenští prezidenti kypěli aktivitou a není důvod, proč by jí nemohl kypět i Václav Havel.

Z velké části to platí i pro období po roce 1992: Platná Ústava z toho roku sice prezidentské pravomoci opět opsala, opět mírně zpřesnila, nově je i roztřídila, jedinou podstatnou změnou ale je, že dala premiérovi nejen faktickou, ale i formální možnost mluvit do složení své vlastní vlády, když každé jmenování ministra podmínila premiérovým návrhem (proto také jsme asi jediný stát na světě, kde se vláda jmenuje na etapy, nejdřív premiér, pak na jeho formální návrh ostatní). Nicméně ani to nebyla úplná novinka, za první republiky se vyžadoval nikoli návrh, ale souhlas premiéra vyjádřený jeho kontrasignací jmenovacího dekretu každého ministra, čímž se tehdejší a stávající úprava velmi přibližují.

Zakončím odpověď na tuto vaši otázku konstatováním, že aktivismus českých prezidentů má mnohem větší šanci na úspěch tam, kde prezident něco udělat nechce, než tam, kde chce sám něco iniciativně prosadit. Omlouvám se za obsáhlejší výklad, ale je třeba tyhle věci stále připomínat a já nebudu Václavu Havlovi vyčítat jeho aktivismus jenom proto, že zrovna on mi jako prezident nesedl.

Základním požadavkem v listopadu 1989 byla svoboda, ať už si pod tímto slovem představujeme cokoliv. Naučila se podle vás společnost za těch třicet let nakládat se svobodou a najít v sobě odpovědnost?

Socialismus lidi během dvou generací odnaučil odpovědnosti za sebe sama. Naučil je, že stát je něco jako tatínek a maminka, a má se o ně postarat. Vnutil jim mentalitu malých dětí, které si myslí, že peníze rostou v bankomatu. A vy byste chtěl, aby tohle zmizelo během jediné generace? Bohužel, dnes naopak zažíváme renesanci kolektivismu a místy až marxismu mezi internetovou generací.

A na druhém pólu spektra tady nově vznikla skupina lidí, která si plete svobodu s anarchií, lidí bez morálky, kteří se o sebe postarat umějí, lidí, kteří zřejmě mají pocit, že svoboda znamená možnost dovolit si k druhým úplně všechno a bezskrupulózně zneužívat jejich chyb a slabostí. I pro ně je odpovědnost prázdným pojmem, resp. cítí odpovědnost jen vůči sobě a jen tady a teď, nedomýšlejí, k čemu jejich arogance, bezohlednost a sobectví mohou globálně vést a že to nakonec může dohnat a smést i je nebo jejich děti.

V poslední době se stále častěji hovoří o tom, že svoboda je naopak oklešťována. Máte také ten pocit? A co ji podle vás nejvíce ohrožuje?

To vyplývá z předchozího. Kombinace těch, kdo ve svobodě neumějí žít, s těmi, kdo svobodu bez zábran zneužívají, svobodu naprosto spolehlivě ničí — čím víc jsou ti první frustrováni bezohledností druhých, tím víc volají po posílení státu a jeho moci … utíkají se k „tatínkovi“, aby je „ochránil“. A stát vždy jen s větším či menším zpožděním reaguje na náladu ve společnosti, na společenskou poptávku … a ta se bohužel začíná dost zřetelně rýsovat.

Negativním důsledkem svobody je to, že člověku může chybět určitá „záchranná síť“. Asi největším problémem, který se v tomto směru za posledních třicet let objevil, je otázka exekucí. Co říci k historii českých exekucí a k tomu, co se kolem nich odehrávalo?

Svoboda je jen prostředek k tomu, aby si každý zařídil život po svém — pro podstatnou většinu lidí není cílem svoboda sama o sobě, ale jejich cílem je mít se co nejlépe to jde. Nevolník, o kterého je dobře postaráno, nevolá po svobodě, a pokud ji i přesto dostane, vydupe si socialismus. A hnacím motorem Sametové revoluce byla snaha patřit k (bohatému) Západu — když už se jej nepodařilo předehnat. Děti bolševiků si už nechtěly utahovat opasky.

Po revoluci lidé dostali šanci sáhnout si na peníze, ale málo se jim zdůraznilo, že podstatou fungující ekonomiky a vůbec úspěchu je soutěž, a v soutěžích jsou nejen úspěšní vítězové, ale také neúspěšní poražení. Tak se stalo, že se tady vrhl na podnikání snad úplně každý, i ten, kdo na to ani omylem neměl, zadlužil se a zkrachoval. K tomu si připočítejte na druhé straně ono přesvědčení hlupáků, že když mají jednou na něco nárok, tak to také musí dostat, takže se tady často vesele půjčovalo bez ověření, zda věřitel má vůbec šanci plnit. A tak tady záhy vzniklo obrovské kvantum obtížně vymahatelných nebo prostě nesplnitelných závazků. To je první úhel pohledu.

Druhý úhel pohledu je ten, že se s tím chtělo něco dělat, aby se vyčůraní dlužníci dál nemohli beztrestně smát věřitelům do …. chci napsat do tváře, ale vláda neuměla příslušný zákon napsat. Tak se stalo, že s maximálním požehnáním tehdejšího místopředsedy vlády pro legislativu Pavla Rychetského několik poslanců napříč stranami sepsalo narychlo exekuční řád jako poslanecký návrh zákona, ke kterému se Zemanova vláda Rychetského ústy přihlásila a dokonce jej tehdy chtěla projednat ve zkráceném řízení … myslím, že tehdy nikdo moc nedomýšlel, k čemu to povede.

Český žurnál, Exekuce 2016

A třetí úhel pohledu, privatizace exekucí samozřejmě znamenala vznik zcela nového, lukrativního byznysu. Soukromý exekutor je především podnikatel, jde mu primárně alespoň o pokrytí nákladů a o zisk. Nemluvě o tom, že tohle povolání si žádá lidi poněkud zvláštního ražení, každý to dělat nemůže, protože to nedokáže … a neštěstí je na světě. Stejně, jako jsem odpůrcem etatizace zdrojů, jsem i zásadním odpůrcem privatizace moci … veřejná moc nemá být předmětem podnikatelské činnosti.

Co považuji za tu nejodpornější stránku exekucí, je vznik nejen exekutorského byznysu, ale jím podmíněného lichvářského byznysu — tedy ne toho byznysu, jehož předmětem podnikání je vymoci alespoň část dluhu pro nebohého věřitele, ale toho, jehož předmětem je vytvořit dlužníka a toho pak následně obrat o všechno.

Co bylo podle vás tím nejzásadnějším počinem v českém právním systému (ať už v legislativě, nebo v justici) po roce 1989?

Zcela nezbytným počinem bylo zrušení vedoucí úlohy KSČ, zrušení Národní fronty a zrušení povinného státního vlastnictví výrobních prostředků. Bez toho by to prostě nešlo, díky tehdejší nomenklatuře, že v tomhle nekladla vůbec žádný odpor.

Pozitivním počinem bylo nastolení principu dělby moci. Bohužel, v parlamentním modelu jsou výkonná a zákonodárná moc příliš propojeny, což ve svém důsledku limituje další dvojjediný zásadní princip, který se tehdy dostal do našeho práva, totiž že státní moc smí dělat jen to, co jí zákon dovoluje, a soukromé osoby mohou naopak dělat vše to, co jim zákon nezakazuje. Faktické splynutí zákonodárné a výkonné moci v moc vládnoucí politické strany či koalice pak ale vede k posílení kontrolní role moci soudní a prezidenta republiky, protože oni stojí „mimo politiku“ — myšleno mimo stranickou politiku odehrávající se na půdorysu vláda versus opozice. I na politických stranách nezávislí senátoři mohou hrát podobnou roli.

Jako extrémně negativní počiny vnímám dvě věci, jednu má na svědomí Václav Havel, druhou Václav Klaus.

Václav Havel má na svědomí zavedení poměrného volebního systému, který tříští politickou scénu na minipartaje a v jehož důsledku se v ČR místo rozhodování a řešení problémů jen vedou nekonečné zákopové války a z většiny poslanců se stali političtí pěšáci, které nikdo nezná a ani znát nepotřebuje. Byl okamžik, kdy Václav Havel mohl říct ne, snad váhal, ale nakonec na poměrný systém kývl (za komunistů tady byl formálně systém většinový, tj. poměrný bylo nejdříve třeba aktivně prosadit). Je to naprosto jediná věc, kterou Havlovi nemohu odpustit, protože tím způsobil ochrnutí české politiky a naprogramoval její systémový kolaps, který je dnes už evidentní, ale kdo měl ústavní a volební systémy nastudované už před Listopadem, to věděl už tenkrát, k čemu to nutně povede a ani pětiprocentní klauzule to nezachrání.

Ano, slýchám často námitku, že většinový systém by tehdy vedl k totálnímu vyzmizíkování KSČ(M) z politické mapy a k absolutnímu vítězství Občanského fóra ve volbách. No a? To je přeci dobře, že by to vedlo k vyzmizíkování komunistů, nota bene zcela přirozenou, nenásilnou cestou, to jsme přeci chtěli … a že by to vedlo k absolutní dominanci OF? Jistě, v prvních volbách. Pak by se OF stejně rozpadlo na havlisty a klausisty, na zastánce progresivistické, idealistické, skrytě socialistické, věčně iracionální, až emotivní a hysterické politiky na straně jedné — a na reálnou, pragmatickou pravici dávající přednost selskému rozumu. Jinými slovy, společnost by se přirozeně rozdělila tak, jak byla skrytě rozdělena už tehdy a jak je stále zjevněji rozdělena dodnes, ale vždy by bylo jasné, která z těch dvou stran má právě většinu a dalo by se tady rozhodovat.

Místo toho máme systém, který nejenže ovládají politické strany, ale který bez nich vůbec nemůže — objektivně nemůže — existovat. Z politických stran se stala rozhodující ústavní instituce, a kdyby se zítra z nějakého důvodu všechny strany samy zrušily, ústavní systém se obratem zhroutí. Systém, jehož účelem není nalézat většinu, ale být politickým vzorkem populace, je k ničemu. Jeho důsledkem je řevnivost a stále větší fragmentace společnosti. Kdyby Havel tenkrát někdy zkraje roku 1990 řekl poměrnému systému jasné „ne“, vypadalo by vládnutí tady úplně jinak a dnes bychom byli mnohem dál.

Václav Klaus má na svědomí ratifikaci Lisabonské smlouvy, která dala zelenou postátnění Evropské unie a budoucímu zániku české státnosti, nadto bez jakékoli politické legitimity a bez reálné demokratické kontroly. Fakticky jsme tím za kus dotačního žvance ztratili kompetenci rozhodovat se sami o sobě. Dlužno dodat, že Václav Klaus Lisabonskou smlouvu nechtěl a k její ratifikaci byl donucen brutálním tuzemským i mezinárodním politickým tlakem.

Klaus a Lisabonská smlouva

V oblasti ústavního práva se stal svébytným fenoménem brněnský Ústavní soud. Jak podle vás naplnil ambice, se kterými po roce 1989 vznikal? Jak se od té doby proměnil? A jak jeho činnost ovlivnila demokracii v této zemi?

Moc soudní je nenahraditelnou pojistkou proti možné zvůli moci výkonné a zákonodárné. Je to negativní moc, má vetovat ta rozhodnutí, která odporují ústavě. Problém nastane, když moc soudní začne pod záminkou ochrany ústavy a lidských práv prosazovat nějakou svoji vlastní politickou agendu, typicky rozšíření lidských práv o nějaká nová práva, nebo když se den před rozhodováním o Lisabonské smlouvě předseda Ústavního soudu sejde s německým velvyslancem. U ústavního soudu — jakéhokoli ústavního soudu, proto píši malé „ú“ — je klíčový výběr soudců, strašně moc záleží na jejich osobních vlastnostech a politických preferencích. Určitě by tam neměli sedět lidé, kteří byli ještě krátce před jmenováním členy vlády, poslanci či senátory, lidé, kteří mají politické ambice.

Ukázalo se však, že je krajně obtížné takové lidi najít. Proto bych mnohem raději viděl ústavní soudnictví jako součást běžného soudnictví — jsem nepřítelem vyčlenění ústavního soudnictví, protože už jen samo soustředění se ústavních soudců jen na Ústavu je izoluje v jakési skleněné ústavněprávní bublině. Nebál bych se dát pravomoc posuzovat soulad běžných zákonů s ústavou obecným soudům, nebál bych se třístupňové justiční soustavy s jediným vrcholem místo tří.

Uvádí pan Pavel Hasenkopf pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 115 × | Prestiž Q1: 5,62

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top