Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (10) — Říše korupce (2. část A)

V tomto dílu se podrobněji podíváme na tři prominentní případy, které mohou osvětlit různé motivace, které vedly tyto lidi k podpoře NSDAP.

Fritz Thyssen

Fritz Thyssen byl dědicem ocelářského podniku Augusta Thyssena. 7. prosince 1918 uprostřed noci byli Fritz a jeho otec zatčeni a vyvlečeni ze své vily komunistickými revolucionáři pod vedením Emila Eichhorna. V prvních dnech revoluce jmenovali berlínští radikální socialisté Eichhorna provizorním velitelem policie. Byli obviněni ze „zrady a protirevolučních aktivit“ a z toho, že žádali francouzskou armádu, aby okupovala Porůří a zabránila zde revoluci. Obvinění to bylo zcela absurdní, ale v revolučním zápalu mohlo mít vážné důsledky. Komunisté s nimi několikrát prováděli fingovanou popravu a poslali jim vězeňského kaplana k poslední zpovědi. Na svobodu se dostali po čtyřech dnech. Po tomto zážitku je pochopitelné, jak moc byl Thyssen citlivý na rudé nebezpečí.

V létě 1919 byl Thyssen ekonomickým poradcem německé delegace ve Versailles. Thyssenové byli jako katolíci členy katolické strany Centrum a německá delegace byla složena ze sociálních demokratů a Centra. Na protest proti podpisu Versailles Thyssen rezignoval a z Centra odešel.

Když v březnu 1920 vypukl Kappův puč, tak v Porýní to mělo za následek další komunistické povstání. V Essenu, Duisburgu, Düsseldorfu a Mühlheimu komunisté, pod záminkou generální stávky vyhlášené Ebertovou vládou, zformovali revoluční výbory, převzali politickou moc a vytvářeli ozbrojené dělnické milice. Thyssenové tentokrát na nic nečekali a uprchli do Belgie. Povstání muselo být nakonec po dvou týdnech potlačeno armádou.

V roce 1923, když Francie okupovala Porůří, Fritz zůstal ve své továrně, postavil se do čela pasivního odporu proti okupaci a odmítal vyrábět ocel a těžit uhlí pro Francouze. Ti ho 20. ledna 1923 zatkli a odsoudili k pokutě 300 000 zlatých marek. Tím se stal v Německu národním hrdinou. Když opouštěl soud, dělnické organizace uspořádaly velkou demonstraci na jeho počest.

Aby si vynutily spolupráci, vyhlásily francouzské okupační úřady zákaz vypravit jakékoliv zboží z Porůří do zbytku Německa. Thyssen organizoval pašování uhlí a oceli přes demarkační linii do zbytku vyhladovělého Německa a měl v tomto počínání podporu celé populace včetně odborových svazů a socialistů. Znovu zažíval atmosféru národní jednoty obdobnou jako na začátku války v roce 1914.

V říjnu 1923 se setkal s Erichem Ludendorffem, který mu poradil, aby si poslechl proslov Adolfa Hitlera o reparacích a Versailleské úmluvě. Na Thyssena udělalo řečnické umění dojem a obratem, podle vlastního svědectví, daroval Ludendorffovi 100 000 zlatých marek na jeho puč. Ten je pak rozdělil mezi NSDAP, SA, Freikorps Oberland a další skupiny. Puč skončil fiaskem a dalších pět let NSDAP o Thyssenovi nic neslyšela.

V roce 1926 zdědil Thyssen rodinný podnik a zapojil ho fúzí do nově vytvořeného koncernu Vereinigte Stahlwerke. Tento koncern se podílel na německé produkci oceli přibližně ze 40 % a na produkci uhlí z 20 %. Jeho vznik byl výsledkem hospodářského tlaku, kdy oceláři po skončené První světové válce zápasili s nadbytečnými kapacitami. Jeho generálním ředitelem byl původně Albert Vögler (spoluzakladatel strany DVP, Deutsche Volkspartei), po něm pak Ernst Poensgen. Fritz Thyssen zasedl ve správní radě (do roku 1935). Stal se také předsedou Asociace německých průmyslníků a členem bankovní rady Reichsbanky.

Na politické scéně vstoupil do nacionalistické a monarchistické DNVP. Po horších výsledcích strany ve volbách 1928 se připojil k Hugenbergově názoru, že je potřeba politickou scénu znovu zradikalizovat, protože se zdá, že dorůstá nová generace, které monarchie nic neříká a je smířená s Versailles a placením reparací. Nápadem, jak otřást politickou situací, bylo vyvolat referendum o Youngově plánu a znovu tak politicky oživit boj o Versailles. Tehdy si Thyssen vzpomněl na řečnické umění Hitlera a poradil Hugenbergovi, který do té doby v NSDAP viděl jen další sektu socialistů, co stojí sotva za řeč, aby ho do kampaně k referendu také zaangažoval.

Aby měl Hitlera během kampaně k referendu alespoň trochu pod kontrolou, udělal pro něj Thyssen první přímou finanční laskavost. Zařídil mu úvěr 250 000 marek od belgické banky Bank Voor Handel en Scheepvaart na přestavbu Hnědého domu v Mnichově. (Vybral si k tomu belgickou banku, aby vzhledem ke své pozici v Reichsbance nebyl kompromitován německou bankou.) Přesné detaily této dohody nejsou známy, ale Thyssen pravděpodobně očekával, že Hitler bude splácet alespoň část těchto peněz. Z vlastní kapsy Thyssen nakonec zaplatil okolo 150 000 marek.

Hlavní motivací Thyssena k odporu proti Youngově plánu bylo podle jeho slov to, že oproti Davesovu plánu požadoval platby reparací výhradně v penězích. Navíc Youngův plán zakazoval devalvaci marky. Jinak ovšem po všech stránkách byl Youngův plán reálně úlevou pro Německo a tak se nikdo z ostatních průmyslníků k Thyssenově odporu a demagogické Hugenbergově kampani nepřipojil. Další vývoj událostí — především to, jak rychle se v krizi vyčerpaly rezervy zlata a zahraničních měn v Reichsbance a jaké měl německý export problémy, když Británie devalvovala libru — pravděpodobně Thyssen pokládal za potvrzení oprávněnosti tohoto svého postoje.

Thyssen měl k Hitlerovi a Göringovi osobně poměrně blízko — od roku 1930 s nimi byl vídán na akcích soukromějšího rázu. Spolu s Hjalmarem Schachtem (kterého znal z Reichsbanky) byl autorem „dopisu průmyslníků“, který žádal Hindeburga, aby NSDAP přijal do nějaké koaliční vlády, aby se s vládní odpovědností otupil osten radikalismu. Thyssen se Schachtem byli po osobních rozhovorech s Hitlerem přesvědčeni o tom, že socialistické, radikální a protižidovské prvky v programu NSDAP a proslovech Hitlera nejsou vůbec myšleny tak vážně, jak se na povrchu tváří. Přesvědčovali pak o tom své skeptičtější přátele z řad průmyslníků a zahraniční hosty.

V roce 1930 se na obálkách komunistických novin (Arbeiter Ilustrielle Zeitung) objevila karikatura Thyssena jako loutkovodiče Hitlera. Ovšem komunisté sami se v následujícím roce připojili k další společné kampani NSDAP a DVNP, která probíhala od dubna do srpna 1931 — k referendu o rozpuštění pruského parlamentu. Na rozdíl od Říšského sněmu v pruském zemském sněmu bylo možno vyslovit nedůvěru vládě jedině tehdy, když existovala takzvaná pozitivní většina — tedy většina, která by zároveň s vyslovením nedůvěry dala důvěru své vládě. A byť NSDAP, DVNP a komunisté dohromady mohli mít hlasy pro vyslovení nedůvěry sociálně demokratické vládě, nikdy by se nedokázali shodnout na své společné vládě. Toto pravidlo tedy zajišťovalo vládnutí Sociálních demokratů v Prusku a protirežimní strany se ho pokoušely referendem zrušit. Spojená referendová kampaň přinesla své unikátní momenty, když Walter Ulbricht a Josef Goebbles řečnili bok po boku ze společné tribuny.

Thyssen po roce 1933 přestoupil do NSDAP a dostal místo čestného poslance v Reichstagu. Jeho nabádání, aby Hitler omezil řádění SA, mělo vliv na rozhodnutí uskutečnit Noc dlouhých nožů. Poté se ovšem rychle začal směřování režimu odcizovat. Kritizoval opatření v oblasti hospodářské politiky a potlačování nezávislosti církví. S uzavřením paktu mezi Hitlerem a Stalinem a vypuknutím války proti Polsku odeslal Göringovi osobní odsuzující telegram a utekl do Švýcarska. V Německu byl zbaven všech funkcí a majetku.

Ve švýcarském exilu stihl nadiktovat několik stran svých memoárů. Tento nehotový materiál posloužil americkému novináři Emery Revesovi jako základ knihy Platil jsem Hitlera, která vyšla v roce 1941. Reves, který neměl přístup k jiným svědkům a dokumentům, v této knize razil tezi, že Thyssenův případ a jeho podpora byly mezi německými velkoprůmyslníky typické a že Hitler byl jejich loutkou. Mezi historiky je tato kniha, mimo prvních několika Thyssenových kapitol, pokládána za spekulativní a nedůvěryhodnou.

V květnu 1940 byl Thyssen na rodinné návštěvě v Belgii, když ho zde zastihla německá invaze. Zbytek války strávil v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau.

Po válce stanul před denacifikačním soudem jako „menší provinilec“ (minor offender). Vyšetřování zdokumentovalo a vyčíslilo celkovou částku jeho politických příspěvků na 650 000 marek (podle Thyssenova vlastního vyjádření to mohl být až jeden milion) — větší část z toho na společné projekty referend NSDAP a DVNP. Thyssen přijal odpovědnost za špatné zacházení s židovskými zaměstnanci a obětem přislíbil vyplatit 500 000 marek odškodného. Byl odsouzen ke ztrátě 15 % aktiv a zproštěn jiných obvinění. Po jeho smrti v roce 1951 byl jeho majetek zabavený nacisty navrácen zbylým členům rodiny.

Zdroje:

  • Günter Reimann: The Vampire Economy
  • Andrew Nagorski: Hitlerland
  • L. M. Stallbaumer: Between coercion and cooperation: The Flick concern in nazi Germany
  • Janosch Kuner: The War Crimes Trial Against German Industrialist, Friderich Flick et al,
  • James and Susane Pool: Who financed Hitler
  • Stefan Link: Rethinking the Ford-nazi connection

Mises.cz: 5. prosince 2019, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 114 × | Prestiž Q1: 3,97

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top