Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (10) — Říše korupce (2. část C)

V tomto dílu se podrobněji podíváme na tři prominentní případy, které mohou osvětlit různé motivace, které vedly tyto lidi k podpoře NSDAP. Případ třetí.

Henry Ford

Henry Ford byl pacifista odsuzující válku jako nesmyslné mrhání zdroji. V roce 1915 financoval a účastnil se výpravy na „lodi míru“, která měla zorganizovat mírovou konferenci v některé z evropských neutrálních zemí. Tento jeho projekt sklidil v novinách vlnu posměchu pro svou naivitu.

Tehdy Ford propadl konspirační teorii, že za Velkou válkou stojí spiknutí židovských bankéřů a žurnalistů a rozhodl se, že jedním z jeho životních poslání je toto spiknutí před veřejností rozkrýt. V roce 1919 zakoupil noviny The Dearborn Independent, které k tomuto účelu začal využívat. Jakmile veřejně vyvěsil prapor antisemitismu, seběhla se pod něj část ruské emigrace a bývalí členové carské Ochranky, kteří ho zásobili bohatstvím antisemitských materiálů — Protokoly Sionských mudrců a rozbory toho, kolik Židů působí ve vedení Bolševické strany.

Jeho paranoia také živila několik soukromých detektivních agentur, které pověřil sledováním různých význačných osob židovského původu, aby bylo odhaleno světovládné židovské spiknutí. Detektivní agentury rychle odhadly, co chce Ford slyšet, a hlásily mu objevení různých fantastických souvislostí mezi událostmi ve světě a činností Židů.

Tyto Fordovy aktivity byly v USA přijaty se značnou nelibostí. Prezident Harding nechal Fordovi soukromě vzkázat, jestli by laskavě této své činnosti nezanechal. Hlavy filmových studií se dohodly, že ve filmech budou ukazovat havárie Fordových automobilů, bankéři a novináři vyzvali k bojkotu Fordových produktů. Jen burzovní spekulant Bernard Baruch vzal celou záležitost s humorem a novinářům řekl, že když ho někdo obvinil ze světovlády, tak to teď nebude popírat.

Independent byl bojkotován v běžné novinové distribuci. Henry Ford přikázal svým prodejcům dodávat ho zákazníkům na prodejních místech jeho automobilů. Mnozí svazky novin raději vyhodili, než aby je zákazníkům ukazovali.

Celá záležitost vyvrcholila v roce 1927 soudním sporem s židovským právníkem Aaronem Sapiro. Ten byl propagátorem družstevního zemědělství a sdružování zemědělců za účelem koordinované cenotvorby jejich produkce. Independent tyto aktivity popsal jako židovské snahy mezinárodního spiknutí ovládnut zemědělství.

Tehdy zasáhlo Fordovo okolí. Jeho jménem vydali jeho spolupracovníci velmi ponižující omluvu celé židovské komunitě. Další vydávání Independentu bylo zastaveno a Ford byl od té doby až do konce života hlídán, aby neučinil žádný veřejný antisemitský projev. Jeho osobní názor se pravděpodobně do začátku Druhé světové války nezměnil, ale tehdy již přešlo řízení podniku plně do rukou jeho syna, který přijal kontrakty na výrobu válečného materiálu proti otcově přání. Po konci války údajně utrpěl Henry Ford nervový šok při sledování záběrů z osvobozených koncentračních táborů.

Odlišně se jeho antisemitismu dařilo v jiných zemích. Výběr z článků z Independentu začal vycházet jako kniha Mezinárodní Žid, přeložená do šestnácti jazyků včetně němčiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny a arabštiny, často s Fordovým jménem a jeho fotografií na obálce. Ford se zřekl autorských práv a toto vydávání a překlady — především v zemích Jižní Ameriky, v islámských oblastech a v Německu — bylo iniciativou místních antisemitských spolků a jednotlivců. (Ve třicátých letech vyšel Fordovým jménem distanc od jakéhokoliv dalšího vydání Mezinárodního Žida.)

Ford byl pro nacisty inspirací ve více ohledech než jen antisemitismem. Co se týče hospodářské organizace byly mnohé aspekty Fordovy filosofie populární stejně v Německu jako i v Sovětském svazu, kde v roce 1929 byla v Gorkém zahájena, s Fordovou technickou pomocí, stavba prvního sovětského automobilového závodu (GAZ). Z popisu a předchozích dílů bude čtenářům jistě patrno proč.

Fordův podnik byl vertikálně integrovaný a maximálně soběstačný provoz. Z jedné strany přicházely nezpracované suroviny a z druhé strany vyjížděly hotové automobily. Ford nechtěl být závislý na subdodavatelích a všechno — včetně výroby skla ze základních surovin a tavení oceli z rudy — se mělo dělat v rámci jednoho podniku.

Slavné jsou jeho vysoké mzdy a také to, že zavedl pětidenní pracovní týden. Měl ovšem i paternalistické ambice kontrolovat řádný osobní život svých zaměstnanců. V jeho podniku byl zřízen tzv. sociální odbor, který kontroloval, jak zaměstnanci tráví svůj volný čas, a zaměstnával na to asi padesát soukromých detektivů. (Ford sám od toho nápadu poměrně rychle upustil, ale mnozí jeho epigoni nikoliv.)

Ford nedůvěřoval bankám ani burze, protože obojí v jeho světonázoru splývalo s židovskými rejdy. Aby se stal 100% vlastníkem svého podniku, vykoupil podíly všech původních investorů (hrozil jim, že pokud neprodají, odejde do vlastní firmy Ford a syn), a dokud byl naživu, tak akcie Ford Motor Company nebyly na žádné burze. Financování dalšího rozvoje se odehrávalo výhradně reinvesticemi vlastních zisků. (Bylo reinvestováno 99 % zisku.) Sám o tomto psal, že nechce být závislý na židovských bankéřích a burziánech.

Při poválečné krizi v letech 1920–21 se Fordův podnik dostal do velkých problémů a v tisku se mluvilo o tom, že bez infuze vnějšího kapitálu — ať už ve formě bankovních úvěrů nebo prodejem části podílů na burze — nemá šanci přežít. Ford se situaci nejprve snažil řešit propouštěním části zaměstnanců a odprodejem materiálu. Poté přinutil svou síť distributorů, aby mu zaplatili za přebytek dodaných automobilů. Ti si na to museli vzít úvěry, Ford dostal hotovost a takto přenesl zadlužení o článek dále. Naštěstí krize rychle odezněla, distributoři byli schopni přebytek automobilů rozprodat zákazníkům a Ford se mohl radovat, že krizovou dobu přežil bez bankovního úvěru nebo vstupu burzovních investorů.

A toto je věc, za kterou ho Hitler chválí v Mein Kampfu:

„Zničení Německa nebylo anglickým zájmem, ale primárně zájmem židovským, stejně jako dnes ničení Japonska [Japonsko ve dvacátých letech prožívalo vleklou hospodářskou krizi] slouží méně britskému státnímu zájmu a více vůdcům plánované Židovské světové říše. Zatímco se Anglie lopotí, aby si udržela svou pozici ve světě, Žid již organizuje útok na její dobytí.

Již dnes svírá evropské státy jako bezmocné nástroje ve svých spárech, ať už nepřímo, skrze takzvanou západní demokracii, nebo přímo, skrze židobolševickou dominanci. Není to ale jen Starý svět, který je takto podroben. Stejný osud ohrožuje i svět Nový. Je to Žid, který vládne burzovním silám amerického soustátí. Každý rok se více a více stává pánem nad výrobci v tomto stodvacetimilionovém národě. Pouze jediný velký muž, Ford, si k jeho vzteku stále zachovává svou nezávislost.“ (Mein Kampf, str. 638–639).

Fordova organizace byla ve své době už poměrně unikátním zjevem. Podobné projekty zřídka přežijí své otce zakladatele. Daleko typičtější korporátní strukturou — která se také obecně prosadila — byla General Motors, Fordův největší konkurent. General Motors měla profesionální management, akcionáře, kterým vyplácela podíly na ziscích, síť subdodavatelů, na které outsourcovala vedlejší činnosti, kapitál pro expanzi získaný kombinací emisí nejrůznějších druhů na burzách obchodovaných cenných papírů a bankovních úvěrů atd. Její program prodeje automobilů na splátky sehrál v motorizaci USA stejně důležitou roli jako Fordovy nízké ceny. Ford sám byl dlouho nepřítelem splátkového prodeje.

Pravděpodobně nejlepší shrnutí důvodů, proč k Fordovi vzhlíželi stoupenci nacismu a komunismu, je ten, že byl symbolem neliberální modernity — technického pokroku a materiálního rozvoje bez burz, bank, akcií, akcionářů, úvěrů, úroků a dalších kapitalistických záležitostí, kterým komunisté a nacisté nikdy neporozuměli a které pro ně vždy symbolizovaly rejdy nepřátelských sil.

Hitler svůj obdiv k Fordovi dával okatě najevo — zejména pak před americkými novináři. Dokonce i v rozhodnutí stát se vegetariánem mohl sehrát roli vzor Henryho Forda, který držel poměrně výstřední vegetariánskou dietu. Otázkou je, nakolik byla tato láska opětovaná a nakolik byl Ford pro nacisty nejen zdrojem inspirace, ale i peněz.

James a Susane Poolovi, autoři knihy Who financed Hitler z roku 1978, jsou přesvědčeni o tom, že Ford nějaké peníze Hitlerovi tajně poslal, byť se jim nepodařilo zjistit částku, ani kdy přesně k tomu mělo dojít. A mělo se to stát už v prvním období (do roku 1923). Jiní historikové, z důvodů absence dokumentárních důkazů a toho, že v předložených příbězích o tomto financování zejí značné rozpory, to pokládají za neprokázanou fámu. Podívejme se tedy na podrobnosti.

Přesvědčení Poolových se opírá o dobové spekulace v tisku a především o svědectví Winifred Wagnerové, se kterou udělali rozhovor v roce 1977.

Sigfried Wagner (syn skladatele Richarda Wagnera) a jeho žena Winifred přicestovali 28. ledna 1924 do New Yorku, aby zkusili získat americké sponzory pro znovuotevření Wagnerova operního festivalu v Bayreuthu. V té době již oba znali Hitlera a Göringa a byli svědky nepodařeného pokusu o puč v Mnichově. Cestou se k nim připojil blízký spolupracovník Ernsta Röma Kurt Lüdecke, kterého Hitler ještě před spuštěním puče vyslal shánět peníze do zahraničí.

Lüdecke později o vlásek unikl zatčení během Noci dlouhých nožů, emigroval do Švýcarska a v roce 1937 vydal knihu Znal jsem Hitlera — která je obecně pokládána za první spolehlivé svědectví někoho z blízkého Hitlerova okruhu.

Wagnerovi navštívili Henryho Forda a Lüdeckovi slíbili, že ho k Fordovi také doporučí. 30. ledna dorazili vlakem do Detroitu. Podle vzpomínek Winifred Wagnerové na rozhovor s Fordem:

„Filosofie a názory Forda a Hitlera si byly velmi podobné.“ … „Ford byl velmi dobře informovaný o tom, co se v Německu odehrává … Detailně znal situaci kolem národně socialistického hnutí.“ „Ford mi řekl, že pomohl financovat Hitlera z peněz za automobily a nákladní vozy, které prodal do Německa.“ (Who financed Hitler, str. 126)

Jaké jsou problémy s tímto svědectvím tehdy osmdesátileté Winifred vzpomínající na události před padesáti třemi roky? O několik stran dříve to zmiňují i Poolovi, ačkoliv bohužel tento fakt se svědectvím Wagnerové nekonfrontovali. Ford měl v Německu naprosto minimální prodeje. V celém roce 1921 prodal do Německa 3 (slovy tři!) modely T a 6 (slovy šest) traktorů. Důvodem k tomu nebyla jen Versailleská smlouva a hospodářské těžkosti, jak Poolovi dovozují, ale to, že německá vláda na zahraniční vozidla uvalila prohibitivní celní tarif. Tento protekcionistický systém tarifů zamezil možnosti dovážet v Americe vyráběná auta do Evropy a vytvořil nutnost stavět místní výrobní pobočky.

Fordova továrna v Kolíně se začala stavět v roce 1925. I kdyby do té doby Ford dával všechny výnosy z prodeje svých automobilů v Německu Hitlerovi, šlo by jen o desítky a v součtu možná o stovky poinflačních marek! Nic, co by stálo za řeč.

Poolovi spekulují o tom, že kromě antisemitismu mohl být motivem Fordovy podpory i zájem na negaci Versailles, což mu údajně mohlo otevřít dveře na prosperující německý trh. To se na první pohled jeví jako divoká domněnka. Pokud něco mohlo otevřít cestu Fordovi na německý trh, tak to bylo vítězství umírněných stran a jejich souhlas s reparacemi — jak se to ostatně do roku 1925 stalo. Naopak úspěšný puč extrémistů a odmítnutí Versailles a reparací na počátku dvacátých let by skoro jistě přineslo přinejmenším obnovení obchodní blokády Německa ze strany Dohodových mocností a cestu na německý trh by tak měli američtí investoři uzavřenou.

Jestli byl Ford o situaci informován a hodnotil ji v základních obrysech realisticky, tak tohle mu nemohlo ujít.

Dále je tu rozpor mezi tím, co tvrdí Winifred o Fordových znalostech nacionálně socialistického hnutí a tím, co píše Kurt Lüdecke v roce 1937. Kurt se sešel s Fordem na doporučeních Wagnerových následujícího dne a rozhovor, podle jeho popisu, začal rozsáhlou expozicí o tom, co jsou národní socialisté zač, a že jejich program je plně v souladu s tím, co se píše v Dearborn Independent. Proč by takový úvod byl nutný, kdyby Ford byl o všem už dokonale informován? A proč by Kurt Lüdecke nevěděl o tom, že Ford podporoval nacisty už dříve?

Podle Lüdeckovy knihy byla jeho zahraniční cesta 1923–1924 celkovým fiaskem. Ford sice projevil své sympatie, ale neslíbil nic a nakonec ani nedal žádné peníze. Poolovi spekulují, že je to ze strany Lüdecka diskrétní lež, aby chránil Forda, který měl v USA velké PR problémy. I kdyby to tak bylo, co by si Ford za svou podporu v roce 1924 koupil? Nacisté a Hitler neměli kromě neúspěšného puče v té době na kontě žádný výkon. Výsledek 1,1 % z prezidentských voleb 1925 by možná odpovídal těm několika markám z prodeje Fordových automobilů v Německu. Kromě toho Hitlera nepodpořil finančně ani Mussolini, u kterého byl Lüdecke předtím. A zde se těžko odvolat na diskrétnost, ale spíše na to, že málokterý racionální člověk by v okamžiku, kdy Hitlera čekal soud za velezradu, předvídal jeho hnutí zářnou budoucnost.

Poolovi, přes všechnu snahu, nedokázali objevit mnohé chybějící články ve spojení Ford-Hitler. Především nalézt někoho, kdo by velmi dobře znal Hitlera a zároveň velmi dobře znal Forda, aby mohli říci, že zde existovala nějaká linka před rokem 1924, aby se tato brzká podpora dala označit alespoň za možnou. Spekulují o některých postavách z ruské emigrace a o Warrenu Andersonovi, který byl v roce 1919 vybrán, aby zastupoval Fordovy zájmy v Evropě. Ten se měl v Bavorsku údajně setkat s Dietrichem Eckartem (podle poznámky, kterou napsal sociální demokrat Erhard Auer prezidentu Ebertovi). Problém je, že Anderson byl během krize 1921 mezi propuštěnými od Forda. Jakou motivaci by pak měl mlčet o tom, že zprostředkoval peníze Německé dělnické straně, která v roce 1921 byla pořád spíše hospodským klubem? (Dokonce on sám spekuloval o tom, že za jeho propuštěním byl jeho nesouhlas s Fordovými antisemitskými názory. Pak by toto propojení už vůbec nedávalo smysl.)

Otázkou je, proč by si Ford vybral k podpoře právě NSDAP? Největším antisemitským projektem té doby v Německu byl Deutschvölkischer Schutz- und Trutzbund (Německonacionální spolek ochrany a odporu), v jehož předsednictvu seděl vydavatel Mezinárodního Žida v němčině Theodor Fritch. A i když se členstvo spolku a NSDAP různě mísilo a překrývalo, nebyly vztahy mezi těmito skupinami vždy vztahem spolupráce. Jak se dá čekat, mezi blízkými skupinami vznikaly vždy znovu a znovu spory o to, kdo má být náčelníkem s tou nejvyšší autoritou, a frakce, co dříve spolupracovaly, se opět rozcházely na otázkách praktické politiky. Pokud by už někoho v Německu chtěl Ford podporovat, tak bez podrobnějších znalostí terénu by toto byla logičtější možnost.

Ani jiné konstantně úspěšnější strany v Německu se rozhodně neštítily používat v kampaních antisemitské tóny. Počátkem třicátých let se Henry Ford sblížil s vnukem císaře Viléma II. princem Ludvíkem Ferdinandem Pruským a skrze něj i s bývalou císařskou rodinou. Nabízí se tak otázka, jestli nepodporoval spíše monarchistickou DVNP než Hitlera, která v předvolebních kampaních také jezdila s nákladními vozy oblepenými židovskými karikaturami.

Ve třicátých letech měla Fordova společnost i malou roličku v tragikomedii kolem projektu Volkswagenu, kterou jí zprostředkoval právě Ludvík Ferdinand, který se před Fordem zmínil o tom, že se v Německu chystá projekt levného lidového vozidla po vzoru modelu T. V roce 1934 pak vyslal Wilhelm Keppler delegaci z Hamburku (kde měla továrna na Volkswageny původně vzniknout) do Dearbornu s dotazem, jestli by se Ford nechtěl na projektu Volkswagenu podílet. Hlavní manager Forda Charles Sorensen si nechal předložit základní čísla o německém trhu a delegaci odpověděl — v žádném případě. A starý pán se s tímto hodnocením situace evidentně ztotožnil a do Hitlerova projektu se nezapojil.

Co se týče soudobých novinových článků, tak Poolovi například píší: „Pověsti byly tak rozšířené, že Berliner Tageblatt, jedny z největších novin v Německu, žádaly amerického velvyslance Alansona B. Houghtona aby zasáhl a zamezil další finanční podpoře Hitlera. Výsledek této žádosti se ale nepodařilo zjistit.“ (str. 111)

Dnes už víme, co bylo výsledkem této žádosti. Velvyslanec Houghton předal pokyn zastupujícímu konzulovi Murphymu v Mnichově. Ten si vyžádal rozhovor s Hitlerem a 17. března 1923 nahlásil na velvyslanectví:

„Pan Hitler mě srdečně uvítal a na můj dotaz odpověděl, že organizace pana Forda zatím straně bohužel žádné finanční prostředky neposkytla. Prohlásil, že většinu finančních darů poskytují němečtí vlastenci žijící v zahraničí. Hovořili jsme dále o napětí v souvislosti s lednovým rozhodnutím Francie a Belgie okupovat Porúří jako trest za neplacení reparací. Pan Hitler pokládá tuto okupaci za záležitost rozhodující o ekonomickém a politickém přežití Německa, která nesnese kompromisu. Otevřeně se staví za kampaň pasivní rezistence a naznačuje, že v případě průniku francouzské armády přes Rýn do Bavorska bude jistě podniknuta protiakce.“ (Hitlerland, str. 31)

Největší část Murphyho zprávy zabírají informace o činnosti monarchistů a krátkou pasáž o Hitlerovi ponechal bez dalšího komentáře, což značí, že mu nepřikládal velkou váhu.

Z toho, jak celou záležitost Houghton s Murphym pojali, je patrné, že sami nevěřili, že nějaké takové financování probíhá, nebo že kdyby probíhalo, tak že by se jím Hitler otevřeně nepochlubil. V roce 1923 nebylo na NSDAP nic ilegálního, naprostá většina Američanů o ní nikdy nic neslyšela a nebyla pro ně spojena s žádnou pozitivní nebo negativní konotací. Informace o tom, že Ford posílá peníze nějaké radikální skupince v Bavorsku, by mu v USA nemohla uškodit víc, než mu škodilo to, co uveřejňoval v Independentu. Oproti tomu pro NSDAP by taková podpora vyjádřená veřejně znamenala propagandistické terno a zviditelnění. Nejsou tak moc jasné důvody pro striktní utajení, které Poolovi předpokládají. Naopak se nabízí možnost, že tyto pověsti o podpoře od Forda o sobě rozšiřovali samotní nacisté, aby na sebe upoutali pozornost. Jestli se významné finanční příspěvky povedlo utajit, tak se je povedlo utajit tak dobře, že ani po cca šedesáti letech intenzivního výzkumu nacistické problematiky nebylo na toto téma objeveno nic definitivního.

Nakonec je zde záležitost Hitlerova vyznamenání k Fordovým 75. narozeninám v roce 1938. Mnozí autoři právě z jeho udělení vyvozují, že toto byla Hitlerova oplátka předchozí Fordovy laskavosti.

Zde je třeba uvést toto vyznamenání do kontextu. „Kříž Německého orla“ vznikl v roce 1937 a uděloval se do konce roku 1939 jako diplomatický a propagandistický nástroj cizím hodnostářům, vyslancům, politikům a občanům u příležitosti výročí a státních návštěv. Pro jeho získání nebylo třeba podniknout žádnou speciální akci — stačil úsudek německého ministerstva zahraničí o tom, že by to byla pěkná příležitost k fotce do novin. Toto vyznamenání mělo civilní a vojenskou verzi a šest stupňů. Za necelé tři roky bylo uděleno 4 177 civilistům a 5 718 vojákům. V nejvyšším stupni velkokříže bylo uděleno 256 lidem. Tedy nešlo o žádnou exkluzivní záležitost.

Druhý nejvyšší stupeň — kříž s hvězdou — dostalo dvaadvacet Američanů. Už týden poté, co bylo toto vyznamenání vytvořeno, ho Hjalmar Schacht připnul řediteli IBM Thomasi Watsonovi u příležitosti jeho návštěvy v Berlíně v červnu 1937. Dalším příjemcem byl James D. Mooney, ředitel evropské divize General Motors. A následovali další zástupci firem s investičním podílem v německém průmyslu.

Je pochopitelné, že když došlo na Forda, na rozdíl od ostatních se na něj snesla zdaleka největší vlna kritiky. Mnozí si vyznamenání od Hitlera spojili s jeho předchozí antisemitskou činností a s pověstmi o jeho finančních příspěvcích. Udělení vyznamenání doprovázel Hitlerův osobní vzkaz, že je vyznamenán za zpřístupnění automobilové dopravy širokým vrstvám. Vzhledem k Hitlerově posedlosti automobily a jeho obdivu k Fordovi je naprosto možné, že toto byl i skutečný důvod jeho udělení. Ford sice vyznamenání přijal, ale na radu svého týmu se alespoň zdržel veřejných projevů díků nebo podpory — na rozdíl od Thomase Watsona, který při přebírání projevil „vděčnost a dojetí.“

Zdroje:

  • Günter Reimann: The Vampire Economy
  • Andrew Nagorski: Hitlerland
  • L. M. Stallbaumer: Between coercion and cooperation: The Flick concern in nazi Germany
  • Janosch Kuner: The War Crimes Trial Against German Industrialist, Friderich Flick et al,
  • James and Susane Pool: Who financed Hitler
  • Stefan Link: Rethinking the Ford-nazi connection

Mises.cz: 5. prosince 2019, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 131 × | Prestiž Q1: 4,15

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top