Štítky článku: •  

Pepa je fajn týpek

Vítězslav Betlach píše satiricky o tom, jak vlastně funguje český ekonomický zázrak v uplynulých třech desítkách let.

Náš starý pan otec byl truhlář, náruživý sadař a blbec. Celý život se pachtil ve svojí truhlárně, vydělával trapnou dvacku měsíčně, k večeři jsme furt žrali chleba s paštikou, jezdili starou Feldou a na dovolené jsme byli nejdál na Lipně. Naštěstí jednoho dne, ve svých pětasedmdesáti, sebral poslední zbytek soudnosti a (ač nerad) přenechal vedení dílny i domácnosti mně. Ihned a radostně jsem se chopil své povinnosti a rozhodl se tatíkovi i celé famílii konečně ukázat, jak se má hospodařit. Kromě vlastní skromné geniality mám totiž ještě eso v rukávu – Pepu. Pepa je fajn týpek. Dělá pro MMF (Mezinárodní měnový fond), jezdí v Bavoráku, nosí kravatu a značkový kvádro. To se prostě hned pozná, kdo to s prachama umí! A hlavně, Pepa umí vždy výtečně poradit!

Hned jeho první rada byla nad zlato. Z tatíkovy dílny jsem prodal pilu a soustruh a obratem jsem vyinkasoval půl melounu. Bez práce a ze dne na den. Tatík tolik peněz pohromadě v životě neviděl ani v gangsterce. No prostě bomba! Rodinka mrkala na drát, k večeři byly řízky a do týdne jsme si i my vozili zadky v Bavoráku. Akorát tatík se zamkl v kamrlíku a deset dní nevylezl ven, asi se styděl. Do měsíce byly peníze fuč, ale tím jsem se netrápil. Pepa mi poradil, ať prodám celou dílnu, a když si k tomu ještě od něj půjčím, tak se starou i s děckama vyžijeme v pohodě i pár let.

No co bych to byl za vola, kdybych takový nápad zahodil?! Za pár dní jsem už nemusel tu trapnou šopu řešit, rodinu jsem vyvezl v novém Bávu do Chorvatska a řízky jsme měli tak často, že se až děckám zastesklo po paštice. Takové myšlenky jsem jim ale zatrhl hned z kraje. Tatík sice chvíli cosi remcal, ale pak mu došly argumenty a už se mnou nepromluvil. Tři roky jsme si žili jak honorace. Barák jsem nechal natřít na růžovo, děckám nakoupil trička s Mikymauzem, do Chorvatska jsme jezdili dvakrát ročně a pořídil jsem si takový kvádro, že i Pepa uznale pokyvoval hlavou.

Ne že bych ale byl nesvéprávný trouba, co nic nevymyslí sám od sebe! Když začaly po třech letech zase docházet kačky, spasil jsem rodinný rozpočet vlastním výborným nápadem. Sousedovi jsem pronajal zahradu. Každý rok tam akorát spadlo deset tun jablek a kdo se s tím má uklízet? A nevymyslel jsem to vůbec špatně. Soused teď prodává jabka po čtyřiceti korunách za kilo a mně dává desetník z každýho kila jako nájemné. Spokojení jsme všichni. Soused si postavil moštárnu, já bez práce přihraju do rodinné kasičky desetník za každý kilo a ještě si můžu od souseda koupit čerstvý jabka kdy chci. Navíc jsem u souseda děckám domluvil brigádu za deset korun na hodinu.

Navzdory mojí promyšlené hospodářské strategii nám začal v poslední době rodinný rozpočet po několika letech poněkud skřípat. Došlápl jsem si proto rázně na ženu, protože mám vážné podezření, že finance se ztrácí hlavně kvůli její nezodpovědnosti. Pořád nakupuje nějaké jídlo a zcestně mi argumentuje tím, že něco jíst musíme. A na děcka si budu muset posvítit taky, onehdy jsem vyhmátl, že od matky vysomrovaly peníze na pastelky do školy. No, ono vůbec se mi v poslední době zdá, že si žijou nějak moc nad poměry!

Stará se nakonec už zbláznila natolik, že mi nedávno dokonce navrhla, abych souseda ze zahrady vypakoval a jabka jsme si prodávali sami. Nevím teda, kde žije ona, ale já žiju v moderním jedenadvacátém století. Dnes se nežije z jablek, ale z kapitálu! Se mi zdá, že se v poslední době vůbec nějak začala pachtovat s tatíkem. Jestli si ale myslí, že hodlám zase vozit paštiku na Lipno, tak to jsou všichni vedle!

Nakonec, ani chudák soused na tom asi nebude nejlíp. Před pár dny si postěžoval, že prý ten desetník za kilo a třicet korun děckám za brigádu je nějak moc. No, asi mu ty jabka nechám zadarmo, jinak je nebude chtít a odejde jinam, to dá rozum. A vůbec, jestli mě stará bude štvát moc, tak tu zahradu střelím úplně a bude. Už jsem o tom hodil řeč i s Pepou a říkal, že to je dobrý nápad. A jestli prý tu zahradu prodám tak třikrát pod cenou, to se kupci jen pohrnou!

Musím říct, že Pepa je fakt frajer. Pomohl mi i tuto nepříjemnou záležitost gentlemansky rozseknout a sám se nabídl, že by ode mě tu zpropadenou zahradu koupil. Nabídl mi za ni celých padesát tisíc. To se nedalo odmítnout. Na místo vděku mě však doma čekala studená plotna a dopis na rozloučenou. Udeřil jsem na tatíka, protože bylo jasný, že to je jeho práce. Celou dobu jen frflal, co dělám špatně a rozvracel rodinu demagogickýma kecama o tom, jak jsme prý sice neměli dluhy, ale měli jsme zaběhnutou fungující stolárnu a zahradu plnou jablek. Vůbec nebyl schopný pochopit, že ta nová fasáda na baráku, auto, všechny ty řízky a dovolený v Chorvatsku nebyly zadarmo. A ta nána pitomá mu na ty sentimentální bludy nakonec taky nalítla. No ale jen ať si jdou, nevděčníci. Nakonec, vydělám na tom já, o ty peníze od Pepy se aspoň nebudu muset dělit.

Pepových padesát tisíc mi vydrželo skoro celé dva měsíce, než jsem byl s úsporama zase na nule. Děcka mizerný! Teď se krásně ukázalo, jak ty peníze za sběr jablek v rozpočtu chybí! Vydal jsem se tedy opět za Pepou, jenže jak se ukázalo, tak ty úžasný roky fakt něco stály, a tak i přes to všechno co jsem už rozprodal, jsem měl u Pepy dva miliony dluhu. Pepa mi však, jako vždycky, nabídl velkorysou pomoc. Vypracoval mi balíček škrtů v rozpočtu a reforem ve vedení domácnosti, které když splním, tak mi prý zase půjčí, abych mu ten dluh mohl splácet. A to je (podle mě) férová nabídka. V první řadě jsem prodal Bavoráka, na dovolený už taky nejezdím a místo řízků večeřím chleba bez ničeho. Paštiku si nedávám, protože tím bych porušil rozpočtovou kázeň a Pepa by mi víckrát nepůjčil, což si při svých dluzích nemůžu dovolit. Pepa mi taky doporučil odprodat mu můj byt, za což by mi prý mohl rázem čtvrtinu dluhu smáznout.

Takže teď bydlím v zahradní boudě, kterou mi Pepa za dobrou cenu pronajímá a k tomu mi dal i práci, a tak za pět korun na hodinu sbírám jabka pro sousedovic moštárnu. No, do další výplaty s tím sice nevyžiju, ale Pepa mi pokaždé ochotně půjčí, však prý my dva se vždycky nějak domluvíme. Bere mě prostě jako parťáka. Vždycky když mu platím nájem za boudu, tak mi kamarádsky říká, že většího vola ještě neviděl, směje se při tom a plácá po rameni, a já vím, že to myslí dobře.

Jan Bittner · 9 hod

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 238 × | Prestiž Q1: 11,64

+22 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top