Štítky článku: •  

Oslové z pražské kavárny. Paní Fridrichová není žádná novinářka

30 LET OD LISTOPADU 89 Za „Nové pověsti Listopadové“ považuje publicista a chartista Václav Vlk mnohé z toho, co zaznělo kolem třicátého výročí listopadových událostí. (Dokončení rozhovoru. Začátek zde.)

Premiér Andrej Babiš při proslovu v Národním muzeu ocenil odvahu Václava Havla, která byla podle něj obdivuhodná. „Já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný. Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 89 v Československu,“ uvedl. Nešetřil slovy díků na adresu Občanského fóra a těch, co přivedli zemi do EU a do NATO. Překvapil vás proslov premiéra? Lze tomu věřit?

No, nejprve konstatujme, že to byl dobrý marketingový tah. Nikdo, až na úplné blbce, nemůže zpochybnit odvahu Václav Havla v době normalizace. Přihlásit se k ní a ocenit ji, to chce odvahu i dnes.

Neboť většina národa — rodiče dnešních „revolucionářů“ — si v té době lepila do průkazky KSČ stranické známky, většina byla v ROH, SSM, Svazarmu, Svazu československo-sovětského přátelství, a jinak sháněla věci pod pultem. A tiše, s přimhouřenýma očima KSČ, tiše přikrádala. Kdyby Strana nesouhlasila s tím přikrádáním, socialistický stát by ihned zkrachoval, protože řemeslníci byli zakázaní, v krámech to, co bylo potřeba, nebylo, a baráky lidem padaly na hlavy. Na víkend lidé z měst vyráželi budovat chaty a chalupy. A venkované krmili domácí dobytek, na baráky „házeli břízolit“ a leštili svoje auta. Havel se angažoval a seděl — i za tyhle lidi — v kriminále.

Těch lidí byla většina. Nic proti tomu. Být revolucionářem,to není pro každého. A mnozí „obyčejní lidé“, a hlavně bývalí straníci a jejich děti, z toho mají dodnes problémy. Každý blbec si na ně v médiích a televizi otvírá hubu a většina politických stran se jich štítí. A vykládají, že oni žádné takové „kolaboranty“ nemají a nepotřebují, tedy až na KSČM, ale to je mrtvý kůň. A ti lidé a jejich děti jsou tedy z hlediska volebních hlasů „volní“. Možná už jste někdy četli mé vyprávění o jedné události na prvním a zároveň posledním sjezdu Charty 77 v roce 1990.

Co konkrétního z jeho průběhu máte na mysli?

Tam se řešilo, co dál. Někteří, zvláště ti, co se vrátili z exilu, předkládali radikální hesla. Odbolševizovat, zničit kolaboranty, vyženeme je odevšad, ze všech úřadů a lepších míst, a nastane konečně ráj. Chladnou hlavu si zachoval vystudovaný strojní inženýr, politicky hodně levicový marxista Petr Uhl. Neb inženýři umějí počítat. Takže pravil, pokud to nebude přesné, omlouvám se, Petře: „V KSČ bylo roku 1989 jeden milion 538 tisíc 179 členů. Bývalých členů strany, vyhozených po roce 1968, bylo cca 350 tisíc, to jsou skoro dva miliony. Dalších 300 tisíc lidí bylo postiženo vyhazovem a podobně za podporu reformních komunistů během Pražského jara.“

Mimochodem, pro dnešní pisálky, co žvaní o tom, jak národ zbaběle podlehl. Tihle lidé, tedy více než 600 tisíc lidí, odmítlo podepsat souhlas s okupací. A zachránit si místa, zlepšit možnost postupu svých dětí na vyšší školství a tak dále. Byli to lidé stateční a charakterní. Ti zřejmě podle žvanilů, jak národ bez odporu kolaboroval, neexistovali. Ještěže tady byl Palach, toho nezapřou.

To je odhadem přes 2 miliony sto tisíc lidí — podle mnohých ‚zavrženíhodných komunistů‘ — kterým chtěli ‚zatopit‘. Každý z nich ale má nejméně dva, tři, ale spíše čtyři blízké příbuzné. To je celkem šest až 8 milionů lidí. V té době měla ČSFR 15 552 650 obyvatel. „To byste chtěli všechny vyhnat z míst, potrestat a možná soudit?“ zeptal se tehdy sálu plného chartistů Petr Uhl. „To chcete válčit proti národu?“ A byl pokoj od revolucionářů deset minut po dvanácté.

No a těmhle všem lidem po třiceti letech podal Babiš morální a politickou ruku. 1 Když se k nim veřejně přiznal, jistě ho mnozí budou volit. Třicet let nadávek a ostrakizace je už moc. I kdyby se Hutka třeba zbláznil a nenávistí zalknul.

Tak o tohle podle mě jde. Že je to podle hesla „Gauner nebo hrdina, všichni jedna rodina“ z onoho slavného filmu? No a proč po třiceti letech konečně ne. I Starý zákon říká, že „sedmý rok“ má zdravá společnost odpouštět dluhy. Morální snad mají delší lhůtu, ale pokud se nejedná o skutečné zločince, 3 × 7, tedy dvacet jedna let, ne li třicet, je už moc. Kolem nás to už dávno udělali. Němci, Rakušané, Italové, Francouzi. Španělé blbnou a pěstují si nenávist a mají to, co mají. Stát na hraně rozpadu. Babiš prý už nemá kde brát voliče. No tak už má.

No, to možná ano. Na druhou stranu se ve velkém houfují jeho odpůrci, jak ukázala druhá prý čtvrtmilionová demonstrace, kterou na Letné v předvečer třicátého výročí 17. listopadu uspořádal spolek Milion chvilek. To nebudí respekt?

Jak už jsem mimo jiné napsal v Neviditelném Psu, v článku Derniéra listopadu, jde o zásadní změnu české politiky. Vychází z nových podmínek a z dříve nepředstavitelných technických možností. Svolat dnes někam, pokud máte nějaké chytlavé heslo, obrovské množství lidí není tak složité.

Zvláště v situaci, kdy lidi, na které cílíte chytlavými hesly, už nemají zkušenost z dob totality a jsou z mnoha konkrétních důvodů oprávněně namíchnutí. Poněkud se v tom opakuje rok 1968. Mladá a střední generace už se nebojí starých nebezpečí. V roce 1968 se nebála nacismu ani nezaměstnanosti, v roce 2019 se nebojí komunistické totality, zavřených hranic, nemožnosti studovat. Vyplývá to i z průzkumu, který pro studentskou iniciativu Karlovy univerzity Svobodný listopad zpracovala agentura Median, že cca 95 procent lidí do 30 let se domnívá, že vždycky nalezne dobré uplatnění. Takže zkušenosti s nezaměstnaností po sametu se jim vypařily z hlavy.

Obecně je velká část národa vzteklá, společnost ovládá jako v polovině šedesátých let takzvaný tekutý hněv. Vyvolává ho tupá a opakovaná buzerace „ideových vládců“ a milion problémů v měnící se společnosti. Jako tehdy objímá celý stát byrokracie a politické a ideologické šílenství milionu „neziskovek“, jejichž cílem je jen a jen chuť ovládat druhé, média vykládají až neuvěřitelné pitomosti, které jsou evidentně v rozporu se žitou skutečností lidí, ideologicky se lže, například o „mírumilovnosti“ islámu, a tak dále.

Tuto nespokojenost se pak obratným manipulátorům podaří svést — tedy kanalizovat — do jednoduchých a nesmyslných hesel. Tehdy „socialismu s lidskou tváří“ — i já tomu tehdy věřil — a výměnou nenáviděného Antonína Novotného. A dosadit konečně někoho lepšího, jako božského Dubčeka a pár dalších geniálních soudruhů. A jak to bude, hned vypukne ráj. A budeme nejchytřejší a vůbec nejlepší na celém světě. A konečně doženeme Němce a budeme jezdit do Jugošky, kdy budeme chtít, a budeme si nakupovat u Neckermanna. Nic úžasnějšího jsme tehdy neznali.

Co se nabízí těm jednodušším jako vábnička na cestě do ráje dnes?

Dneska stačí vyměnit zločince Babiše, nechat nějak umřít Miloše Zemana, dosadit ty správné politiky — a vypukne nejlepší ráj na světě. A nebude se krást. Dotace budou spravedlivé, milionářům pustíme žilou a pošleme na všechny Ištvana, Bradáčovou, Šlachtu a Piráty a konečně doženeme Německo. Kdo bude a jak stavět dálnice, rychlovlaky, kdo zařídí, aby neměli Němci třikrát větší platy, to není důležité. To se vyřídí samo, jen co vyženeme ty darebáky… svatá prostoto!

Před třiceti lety všichni nadšeně aplaudovali, na stejné Letné jako tentokrát, stejně nesplnitelným heslům jako tenkrát.

Dnes při funkci internetu, Facebooku, Twitteru, Instagramu dostat na ta pitomá hesla na Letnou čtvrt milionu lidí není žádný kumšt. Kam se chvilkaři hrabou na Bagdád, Hongkong, Peru, Bolívii, francouzské žluté vesty a podobně. Důležité je to, že si už chvilkaři a piráti, genderisti, ekologisti, LGBT a další, co se na Václaváku letos 17. listopadu promenovali, ani moc nehrají na demokracii. A rovnou, jako Lenin, požadují „všechnu moc sovětům“. A jako Hitler vyhlašují nesplnitelné požadavky. No, možná ne Hitler, možná se nám tady pod jménem Minář vylíhl nový italský Duce, nový Benito Mussolini. A ten, až Babiš nesplní jejich požadavky, vyzve své věrné k „pochodu na Řím“. U nás na Hrad.

A zmocní se vlády. Vždyť to přeci na Letné už dvakrát veřejně opakoval, že uspořádá daleko důraznější akce. A ti oslové z pražské kavárny a v čase a místě se neorientující pozůstatky Charty 77, jako kolegyně Němcová a Hutka, jim k tomu dělají stafáž.

Jo a jistě naše drahá Česká televize. Jestli tuhle politickou hru totalitní chlapci a děvčata z chvilkařů vyhrají, ti s vámi, co jim lezete do zadku, rychle zametou. Důvod už se najde. A jak? No to měli přeci nakreslené piráti na svém volebním autobusu! No a „hérečky“, co se tak předváděly na Letné, co kdysi hrály v normalizačních dílech a pak se přešupačily na „demokracii“? Budou hrát i v totalitních chvilkařských „politicky správných“ dílech.

V každém případě, nastupuje nová politická generace. A jak se říká ve hře Posel z Liptákova: „Ta se nezakecá“.

Zmiňujete Českou televizi. Ta se považuje také za ohroženou. Její redaktorka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost uvedla, že má u českých politiků pocit, že podle nich mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Kde je hranice mezi svobodou projevit názor a dodržením profesionálního přístupu zaměstnance veřejnoprávního média?

Některé věci by člověk nevymyslel. Třeba tvrzení Nory Fridrichové, jak je jí ubližováno. Dotyčná paní, díky svým kontaktům v orgánech ČT, dá se říci až fyzickým, je neuvěřitelným úkazem. Je živoucím dokladem, kam vedla takzvaná televizní stávka z konce roku 2000, kdy se po politické prohře ve volbách roku 1998 a v zoufalé snaze ovládnout alespoň média, když ne stát, takzvaní „havlisté“ a „pravdoláskovníci“ zmocnili České televize. Pokud chcete vědět, kdo vlastně jsou, podívejte se na Havlův film „Odcházení“, kde tuhle sortu lidí Havel geniálně vykreslil. Ty vlezdoprdelky, nosiče tašek, hrbaté duše, kteří už více než dvacet pět let žijí z nejprve rozpadajícího se a pak mrtvého Havla. Jak to geniálně popsal Kryštof Pavelka k rozboru hry mladých autorů Adama Skály a Martina Satoranského „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“ jako poznámku. Na pořady ČT, projevy tzv. havlistů a na pořad Nory Fridrichové to pasuje jak onen pověstný hrnec… „Postava Václava Havla je v jistých kruzích něco jako kečup v kuchařských eskapádách pana Babici. Vraz tam deset deka Havla a tvoje mentální krmě bude hned prodchnuta důstojností. Že to s texty komplikovaného intelektuála má společného asi tolik jako smažák z mikrovlnky dle Ládi Hrušky s poživatelnou potravinou, je vedlejší.“

Kdyby byla pravda, že se mrtví při jejich zneužívání v hrobě otáčejí, mohli by z něj mít nad Kavčími horami nezastavitelný větrník.

Paní Fridrichová není novinářka. Je to umanutá propagandistka, která jakoukoliv zprávu překroutí, změní její smysl, upraví do údajné „havlistické“ a eurohujerské podoby. A vyplivne na diváky. Ta dáma zřejmě netuší, že je velkou částí národa pasována na jednu z nejnenáviděnějších a nejopovrhovanějších tváří na obrazovce České televize.

Ale vrátím se k jejímu naříkání, že by politici byli nejraději, kdyby si osazenstvo Kavčích hor nic moc nemyslelo. Mohou veřejnoprávní redaktoři projevovat svůj názor?

Skutečný novinář může mít a má mít svůj názor. V České televizi už se ale žádný skutečný novinář léta neobjevil. Jen přežvýkávači momentálně politicky „správných názorů“. Pokud někdo z pozvaných diskutujících náhodou řekne nějaký skutečně vlastní názor, už nikdy se na obrazovce neobjeví. ČT je dokonale politicky korektně znormalizovaná hlásná trouba „zásadně správných“ názorů, takže pokud má paní Fridrichová skutečně nějaké vlastní názory, nikdy je nikdo neslyšel. Ona je jenom propagandista hrubého zrna, u kterého nehrozí, že by někdy řekla něco novinářského. Ten její blábol a takzvaná stížnost byla jen další dávka arogantní propagandy.

Od České televize dnes nikdo žádnou novinařinu ani neočekává. To paní Fridrichová smutně jen hýká, protože přes dvacet let jednostranné propagandy v ČT lidé stejně zvolili Miloše Zemana. A kdyby to šlo, zvolili by ho znovu. A dávají hlasy Babišovi. Jo, to zamrzí.

Kéž by byla ČT veřejnoprávní televizí. Kde by pracovali novináři, a ne to, co tam dneska je? No, marná naděje. Ale kdyby vyhráli chvilkaři, a stát se to někdy může, byla by Chvilkařská televize něco jako býval Hlas Číny vysílaný z Albánie. Anebo jako nacistický „Die Deutsche Wochenschau“ nebo stalinistický „Filmový týdeník“, tehdy ještě nebyla televize. Podle projevů pana Mináře bych to tak odhadoval. To je můj dojem z oslav třicátého výročí listopadu.

Uvádí pan Václav Vlk ml. pro PListy

1Pozn. red.: Drobná zajímavost. Andreji Babišovi byl vydán diplomatický pas č. 0910042 vydaný FMZV v Praze dne 22. 3. 1989. Zajímavé datum, že… No a pak odjel s podobným kujónem, Šidalou do Lichtenštejnského Vaduzu s diplomatickým kufříkem plným peněz, které si společně vydělali při ojebech v Maroku, aby si je uložili v tamní bance.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 257 × | Prestiž Q1: 6,15

+10 plus Známkuj článek minus –4

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top