Štítky článku: •  

Číňané si musejí myslet, že jsme se tady v Evropě pomátli

ROZHOVOR Na světě se letos vyrobilo méně aut než v roce 2018, německý výrobní průmysl již je v recesi. Ekonom Pavel Kohout odkazuje na ukazatele, které o tom vypovídají. 

„Každé omezení, které si EU vymyslí sama na sebe, ekonomicky pomáhá ostatním, zejména Číně. Číňané si o nás Evropanech musejí myslet, že jsme se pomátli,“ říká Kohout k eko-normám z dílny EU. A dopodrobna rozebral názor předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, že by Češi měli přijmout euro. Cena za jeho přijetí je prý příliš vysoká. Jako příklad mohou posloužit i Slováci.

Německo mělo letos podle IFO indexu, který měří důvěru v ekonomiku očima manažerů velkých podniků, pomalu klesat do recese. Nicméně poslední dva měsíce tento index vykazuje mírný nárůst. Blýská se snad na lepší časy?

Pozor na optimismus. Index IFO sice v listopadu nepatrně vzrostl z úrovně 94,7 na 95 bodů, ale všechny hodnoty pod 100 jsou pesimistické. Blýskat se bude, až vzroste nad stovku.

Máme momentálně nějaké indicie, že v EU dochází k ochlazování ekonomik?

Index německé průmyslové výroby v říjnu poklesl o 0,4 procenta namísto očekávaného růstu. Zatím nic fatálního, ale ekonomické oslabení již neklepe na dveře, již do nich vstoupilo.

A ještě jedno globální číslo: letos se na světě vyrobí 88,8 milionu automobilů a lehkých náklaďáků, což je o šest procent méně než v roce 2018. To je seriózní pokles. Zmínili jsme již institut IFO: podle něho je německý výrobní průmysl jako celek již v recesi.

Automobilky začaly propouštět, v platnost totiž pro rok 2020 vstoupí nařízení Evropské unie týkající se přísnějších emisních limitů, které bude výrobce nutit do masové výroby elektromobilů. Na tu však zatím nemají peníze ani tak velcí hráči jako BMW nebo Daimler. Jaké dopady může mít toto opatření EU v horizontu několika příštích let na výrobu v České republice?

Je jasné, že nepříznivé, ale nejsem si jistý kvantifikací, jak moc zlé to bude. Třeba se ukáže, že veřejnost nebude mít o elektromobily takový zájem a dopad nebude aspoň zpočátku tak tvrdý. Koneckonců, kdo — kromě malého počtu výstředníků — by měl zájem o auto s dojezdem sotva pár stovek kilometrů, jehož zásoba energie je uložena v explozivní náloži?

Co tyto přísné ekologické normy udělají s evropským automobilovým průmyslem? Nejsou spíše požehnáním pro konkurenci z Japonska, USA či z Číny?

Každé omezení, které si EU vymyslí sama na sebe, ekonomicky pomáhá ostatním, zejména Číně. Číňané si o nás Evropanech musejí myslet, že jsme se pomátli. Anebo si možná myslí něco jiného, nevím. V každém případě si nemyslí to, co si vedení EU přeje, aby si mysleli: že Evropa je vzor hodný následování.

Ale ještě něco k automobilům. Je možné, že současný benzínový nebo dieselový automobil bude časem nahrazen něčím novějším. Elektronky jsme také nahradili tranzistory a ty posléze ustoupily integrovaným obvodům. Jenže v případě elektroniky měly nové technologie tak obrovské technické výhody, že nikoho nenapadlo prosazovat je pomocí direktiv a dotací, nebylo to nijak zapotřebí.

Nový typ automobilu — ať už bude založen na jakémkoli technickém principu — se úspěšně rozšíří teprve tehdy, až se vyplatí bez dotací a bez donucování. Co to bude za automobil? Možná někdo konečně vynalezne dostatečně kapacitní baterii, která by i v mrazu vydržela aspoň na 800 kilometrů. Pak by ale bylo třeba udělat i něco zásadního s energetikou, aby síť vydržela ten nápor.

Možná budoucnost patří pohonu s využitím vodíkových palivových článků, který je čistý, technicky elegantní a netrpí nectnostmi elektromobilů. Jedinou emisí takovýchto automobilů je voda, která je natolik čistá, že ji lze pít. Problém je, že vodíkových čerpacích stanic je zatím naprosté minimum a vodíková auta jsou drahá, protože nejsou masově vyráběna.

Server iDNES 1. prosince referoval o tom, že lidé v Plzeňském kraji zůstávají bez vzdělání. Raději totiž přijmou nabídky práce tamních montoven, které potřebují nekvalifikovanou sílu. Podíl mladých bez vzdělání u nás roste a dohání průměr EU. Jenže ve chvíli, kdy nás montovny opustí, nám tito lidé zůstanou včetně těch, kteří se k nám za prací přistěhovali z východu. Hrozí nám v případě recese skutečně takovýto problém?

Ano, je to problém, i když v případě pracovníků z východu nebude tak velký. Nemají u nás většinou nárok na sociální podporu, tudíž půjdou jinam. Obecně ale platí, že lidé bez vzdělání jsou problém. A řadil bych tam i některé absolventy vysokých škol, kteří sice formálně mají „papír“, ale ve skutečnosti nejsou schopni uživit se v soukromém sektoru na kvalifikované pozici.

Cena akcií Deutsche Bank se v posledních dnech propadla na lokální minimum kolem 6,36,4 eura. Po slibné první polovině listopadu, kdy akcie vyrostly i nad sedm euro, tedy opět přichází pokles. Máme další vývoj kolem Deutsche Bank, která nyní prochází masivní restrukturalizací, sledovat? A co by v praxi znamenal její kolaps pro eurozónu?

Nemyslím si, že Deutsche Bank zkrachuje. Je to spíše případ dlouhodobé nemoci než náhlého smrtelného záchvatu jako před dvanácti lety u Lehman Brothers. Deutsche Bank má problémy kvůli vysokým nákladům a špatné řídicí struktuře spíše než kvůli ztrátám ze spekulativních obchodů. A i kdyby bylo nejhůře, německá vláda ji nenechá padnout — protože její pád by byl pro německou ekonomiku naprosto zničující. Něco takového si žádná vláda nemůže dovolit.

Jaký dojem na vás dělá vývoj na realitním trhu, kde poptávka mírně ochlazuje? Jsou dnes nemovitosti příliš drahé i pro spekulanty? Můžeme v realitním trhu hledat jednu z potenciálních hrozeb pro globální ekonomiku?

Žádný trh nemůže pořád běžet sprintem, někdy musí i zvolnit. Ano, nemovitosti jsou drahé na většině trhů, ať se díváme na Ameriku, Evropu nebo na jednotlivé lokální trhy České republiky. I Neratovice nebo Mělník jsou drahé, abych uvedl dva konkrétní příklady. Drahé jsou v poměru k výdělkům obyvatel, přičemž toto platí jak pro Neratovice, tak pro Londýn nebo New York. Všechny tyto trhy mají jedno společné: centrální banky jejich zemí se snažily a snaží povzbudit ekonomiku levnými penězi, které měly ovšem za následek růst cen bydlení.

Nemovitosti u nás takřka dosahují ceny těch italských a španělských, jenže lidé v těchto zemích berou takřka dvojnásobné čisté mzdy, proč jsou tedy u nás nemovitosti tak drahé v porovnání s těmito zeměmi?

Mladé rodiny, které uvažují o koupi bytu, ovšem tuto politiku centrálních bank shledávají velmi nepovzbudivou. Podle mého názoru to centrální banky s levnými penězi skutečně přehnaly. Jaký význam má tlačit peníze do oběhu, když lidé kvůli tomu ztrácejí šanci získat bydlení? Jedna věc je, že podle akademických modelů by expanzivní monetární politika měla fungovat a stimulovat ekonomiku. Druhá věc je, jak tato politika skutečně funguje.

Srovnejme ale realitní trhy. Dejme tomu Prahu a Paříž. Pařížan má průměrně o 86 procent vyšší čistou mzdu než Pražan, přičemž nájemné v Paříži je o 50 až 100 procent vyšší podle toho, zda jde o malý, nebo velký byt, a jestli je v centru, nebo na předměstí. To by ještě šlo. Ale když chcete v Paříži koupit byt, připravte se na to, že cena za metr čtvereční bude o 125 až 145 procent vyšší než cena pražského bytu. Proč? Protože nadbytek volných peněz na trhu hledá uplatnění. Evropské dluhopisy jsou již extrémně předražené, evropské akcie nejsou příliš lákavé — co tedy zbývá? Nemovitosti. Centrální banka se raduje, jak se vyhnula deflaci, ale nepříznivé vedlejší efekty v sociální oblasti ji jaksi nezajímají.

V Berlíně se rozhodli nedobrou bytovou situaci řešit po socialisticku — zavedli zmrazení nájmů. Tamní nájmy tak budou najednou nižší než pražské, ačkoli berlínské mzdy jsou několikanásobně vyšší. 50metrový byt postavený v roce 2012 má mít maximální nájemné kolem 12 500 Kč. Co takové jednání Berlínu ve skutečnosti přinese? Myslíte si, že debata o podobných krocích se časem bude týkat také českých měst, třeba Prahy?

Tohle je ale už úplně špatně. Pro bydlení platí zásada, že socialistická řešení jsou vždy asociální. Sám jsem zažil v 90. letech regulaci nájemného v Praze a vím, jak je to frustrující pro člověka, který nepatří mezi vyvolené: zatímco privilegovaní platí za bydlení směšné částky, vy musíte klopit šílené peníze, aniž máte jakoukoli jistotu, že nebudete muset opustit byt během nejbližších tří měsíců.

Nehledě na skutečnost, že regulace nájemného motivuje developery a investory, aby stavěli cokoli jiného, jen ne nájemní byty. A potom to dopadá jako ve Stockholmu, kde mají regulaci nájemného už dlouho. Bydlení je sice relativně levnější než v Praze v přepočtu na mzdy, ale čekací doba na nájemní byt v širším centru města je třeba dvacet let. Tohle bychom vážně chtěli?

„Potřebujeme jako strana i země další metu. A pro mě je touto metou připojení k eurozóně. Eurozóna je posledním krokem, abychom se stali plnohodnotným členem elitního klubu Evropské unie, nejsilnější ekonomiky na zemi a nejlepšího místa na světě. Euro je další stupněm integrace a jeho přijetí považuji za dovršení hesla z listopadu 1989 ‚Zpátky do Evropy‘,“ řekla nová předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Dává vám toto tvrzení smysl?

Zde vzniká otázka, zdali ještě vyšší stupeň evropské integrace stále pomáhá občanům, anebo zdali od jistého stupně začíná škodit. Nejsem žádným zavilým odpůrcem EU, chápu velmi dobře, že svobodný pohyb zboží, kapitálu a pracovní síly v rámci kontinentu je skvělá věc. Ale snaha vytvořit z EU jeden velký stát? Ne, kontinentální vláda bude nekompetentní, byrokratická, bude si klást nesmyslné cíle, házet klacky pod nohy těm, kdo pracují a podnikají. Podívejte se jen na novou Evropskou komisi! Skončí to tak, že schopní budou doplácet na neschopné a celý projekt se zhroutí pod tíhou nesmyslných nákladů.

Je zde argument, že „evropské státy se musejí spojit, aby dokázaly konkurovat Americe a Číně“. Ale to je přece úplný nesmysl. Nekonkurují si země, ale podniky. A jak má evropský podnik, kromě vysokých daní a odvodů navíc zatížený balastem nesmyslných regulací, konkurovat firmám z USA a z Číny? Jediné, co Evropa dokáže vymyslet, je digitální daň pro americké technologické firmy. Elitní klub? To už dávno není pravda.

A teď si vezměme euro. Před jeho vznikem Evropa poznala bankovní krizi kontinentálního rozsahu naposledy v roce 1932. Již pouhých deset let po přijetí eura se ale ukázalo, že společná měna nevyhovuje všem stejně. Vznikly těžké bankovní krize v řadě zemí, přičemž lze prokázat na základě číselných údajů, že úvěrové krize v některých zemích skutečně šly na vrub společné měnové politiky. Euro způsobilo krizi, pokud někdo tvrdí něco jiného, je šarlatán.

A teď se podívejme, jaký byl společný evropský postup proti krizi. Nejprve tři nebo čtyři roky popírání, bagatelizování a chaotických kroků, které nic neřešily. Pak konečně v roce 2012 začal Mario Draghi, tehdy relativně nový předseda ECB, konečně něco dělat. Podařilo se zachránit Itálii a Španělsko před kolapsem podobným řeckému. Cenou za tuto záchranu byl ovšem „výjimečný stav“ v oblasti měnové politiky, který mimochodem má za následek dříve zmíněné vysoké ceny bydlení. Nyní Unii hrozí záporné sazby na bankovních vkladech, což je experiment, který nemá ve světě obdoby a kromě toho, že střadatelé postupně chudnou, může způsobit ještě další nevítané důsledky. Například krizi západoevropských penzijních fondů.

Euro tedy dokázalo odstranit měnové riziko a konverzní náklady mezi členskými státy, cena za tyto výhody byla ovšem příliš vysoká: finanční krize, záporné úrokové sazby a riziko ještě další finanční krize v budoucnosti. Podle mého názoru je tato cena příliš vysoká.

Mezitím se vše zajímavé v podnikání a inovacích odehrává v USA nebo v Číně. Z Evropy se stává skanzen, jehož ekonomika ztrácí konkurenceschopnost. Nevím, jak ostatní, ale za něco takového jsem v listopadu 1989 nedemonstroval.

Pomohlo by nám nyní v nějakém ohledu přijetí eura? O co bychom tím naopak přišli?

Podívejme se na Slovensko. Neexistuje ani jedna přesvědčivá statistika, která by mohla dokázat, že od doby přijetí eura je slovenská ekonomika v lepším stavu než česká. Zastánci eura si tedy musejí vypomáhat výzkumy veřejného mínění, podle nichž jsou Slováci z eura nadšeni. To je ovšem dost hubený argument.

A teď se podívejme na Polsko. Tato země euro nemá, a její ekonomika přitom udělala za poslední desetiletí obrovský pokrok. Podívejme se na Švýcarsko, Švédsko a koneckonců i na Británii, kde bez ohledu na zmatek kolem brexitu ekonomika neskomírá a bez eura se obejde docela dobře. Všechny tyto země jsou ekonomicky úspěšné. Euro je spíše symbol než nástroj prosperity. Pro mě je euro symbolem přehnané evropské integrace, která nakonec přináší více problémů, než kolik jich řeší.

Uvádí pan Pavel Kohout v rozhovoru pro PListy


Pozn. red.: Za všechno předmětný citát: „Eurozóna je posledním krokem, abychom se stali plnohodnotným členem elitního klubu Evropské unie, nejsilnější ekonomiky na Zemi a nejlepšího místa na světě.“ [Markéta Pekarová Adamová, TOP 0,09]. Tolik fanatického eurohujerismu těžko pohledat! Vzdor doložitelným číslům o chcípající kobyle eurosocialistických ekonomik klidně prohlásí Evropskou unii za nejsilnější ekonomiku světa. NTP!

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 425 × | Prestiž Q1: 13,89

+28 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top