Štítky článku: •  

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Tyto známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii.

Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoğanovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit.

To přesto, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na Turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné.

Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.

Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, kterou prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.

Výsledkem geopolitického projektu tzv. Arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo — Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.

Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílili pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit.

Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?

Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice Osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem — multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity — v Osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem.

Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují.

Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky — vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do nichž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají.

Pro další příklady nemusíme chodit daleko — západní Balkán, po pět století součást Osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování.

To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit — řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.

Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský — masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kursu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.

Recep Tayyip Erdoğan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu.

Erdoğanovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.

Erdoğanovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. Arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.

Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizaci Blízkého východu prostřednictvím tzv. Arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a konec konců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.

Ambiciózní Erdoğan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad Arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdoğana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují.

Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. Arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.

Erdoğan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.

Dnes Erdoğan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné.

Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu — Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam, než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo.

Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší.

Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.

Text byl napsán v říjnu 2019 a publikován v Literárních novinách dne 19. 12. 2019.

Píše pan Jiří Weigl, Institut VK

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 302 × | Prestiž Q1: 7,85

+12 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top