Štítky článku: •  

Oikofobie

Tento článeček z pera Evropana Jirky by neměl uniknout Vaší pozornosti, protože až na dřeň odhaluje podstatu (nejen) multikulturalismu.

Definice

milan-kohout-2.jpg (29,116 kiB)
Marxisté III. vlny

Termín „oikofobie“ (oikos — řecky domácnost, phobia — strach, neodpovídající skutečné hrozbě) zavedl filosof Roger Scruton. V českém prostředí ji definoval Rudolf Kohoutek jako „záporné životní pocity, strach, odpor až averze a nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví vlastní společnosti“. Tato porucha osobnosti se velmi často vyskytuje v kombinaci s xenofilií (chorobným přeceňováním cizího). Komplementarita oikofobie — xenofilie je podobná např. komplementaritě bulimie — anorexie.

Druhy oikofobie

Oikofobie pravá (mentální) — vzniká z nezvládnutého přechodu mezi pubertou a dospělostí. Odmítnutí domova je do jisté míry součástí pubertální vzpoury proti rodičovské autoritě, mívá krátké trvání a je překonáno s nástupem mentální dospělosti. U některých jedinců však k takovému završení puberty nikdy nedojde a podvědomě pociťovaný nevyrovnaný vztah k rodičům může přerůst v averzi k celé společnosti a kultuře.

Oikofobie indukovaná — postihuje celé skupiny a jedná se tedy o jev sociálně patologický. Jeho podstatou je nepřijetí základních norem a požadavků společností na jedince kladených, zejména pak požadavku na produktivitu. Tedy na schopnost vytvářet hodnoty a v procesu dobrovolné směny s ostatními získávat obživu. Neschopnost k produktivní činnosti (často zapříčiněná chybějící kvalifikací, někdy i absencí základních sociálních dovedností) pak vede k antisociálním modelům chování, jejichž společensky nejnebezpečnější formou je vytváření parazitických uskupení různého druhu, která oikofobní program užívají jako ideologické krytí svého příživnictví. Společenská nebezpečnost spočívá zejména v napojení těchto útvarů na struktury organizované kriminality (viz pasáž o trestných činech zdaňování a dotování v předchozí kapitole). Parazitická společenství nejsou většinou na počátku složena z pravých (mentálních) oikofobů, oikofobie, jak už řečeno výše, slouží jen jako maska. Hrozí však, že vlivem silné materiální motivace začne původně nepostižený příslušník oikofobní organizace pociťovat typicky oikofobní nenávist a odpor — dojde k oikofobní indukci.

Nejradikálnějším nositelem oikofobních postojů je tzv. neziskový sektor, s oikofobními postoji se lze setkat také v médiích, státním školství a státním aparátě (důvody a parazitické motivace jsou identické).

Oikofobie ve filosofii

Negativistickými postoji k vlastní kultuře se vyznačuje filosofie postmodernismu, tzv. New Age a především neomarxismus frankfurtské školy (Adorno, Fromm, Habermass). Tito marxisté třetí vlny se poučili z krachu tradiční marxistické doktríny a změnili „obraz nepřítele“. Už ne buržoazie, ale cílem útoku je celá západní kultura, která má být zničena se svými hlavními oporami — rodinou a náboženstvím. Už ne dělnická třída coby hnací síla, ale nespokojené menšiny (ženy, homosexuálové, přistěhovalci). A už ne revoluce, ale „dlouhý pochod institucemi“ (Adorno). Pomalé, trpělivé, do postupných a drobných kroků rozložené ovládnutí masové kultury, médií a vzdělávací soustavy (podobnou taktiku formulovali také angličtí fabiáni).

Oikofobie v ideologii

Nejvlastnějším ideologickým výrazem oikofobního myšlení je nenávistná ideologie multikulturalismu, oikofobní akcenty se rovněž objevují v ideologii politické korektnosti.

Multikulturalismus hlásá radikální rovnost všech kultur, z této všeobjímající rovnosti však vyjímá kulturu evropskou, která je činěna zodpovědnou za všechno zlo ve světě. Jejím největším proviněním je kolonialismus, imperialismus a v moderní době pak konzumerismus, údajně ničící duchovněji založené kultury ostatní. Multikulturalismus v praxi znamená, že cizí zvyklosti a instituce mají být preferovány kdykoli je to možné, v případě konfliktu s jakoukoli kulturní minoritou mají domácí instituce a konvence ustoupit. Všemi dostupnými prostředky má být také řízeně šířen pocit provinění a dluhu vůči zbytku světa.

Oikofobie ve vědě

Typická oikofobní sebenenávist se projevuje především ve dvou oborech — v ekologii a klimatologii. Ekonomiku poškozující opatření mají především postihnout západní průmysl a poškodit jeho konkurenceschopnost.

Oikofobie v politice

V politické oblasti se oikofobie projevuje ve formě sílící role mezinárodních organizací, řízených anonymními byrokratickými aparáty. Výsledkem činnosti těchto organizací je stupňující se množství regulací, harmonizací, směrnic a jiných opatření, zacílených především proti místním zvyklostem a hodnotám. Politické instituce domácí předávají čím dál tím větší část rozhodovacích pravomocí těmto nadnárodním uskupením a samy se stávají pouhými implementátory. Nejviditelnějším projevem oikofobních a xenofilních tendencí současné politiky je organizovaná imigrace ze vzdálených civilizačních okruhů. Motivací je tzv. dovoz voličů, kteří mají vládnoucím socialistickým elitám zajistit oporu proti nespokojené části produktivního obyvatelstva.

Převzato z D-FENS

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 9 920 × | Prestiž Q1: 23,16

+73 plus Známkuj článek minus –5

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top