Štítky článku: •  

Střípky (253)

⚜ Slabý a silný stát (Petr Sedláček) ⚜⚜ Hledáme zvláštní lidi (Marian Kechlibar) ⚜⚜ S Helenou vpřed — za lepší svět! (Jan Hofírek) ⚜⚜ Helena UrVálková (Irena Válová) ⚜

Slabý a silný stát

Mnozí chudí duchem nechápou, co to vlastně je a hlavně, jaký je rozdíl mezi „slabým“ a „silným“ státem. Tak tedy velice zjednodušeně:

Tzv: „slabý“ stát je stát s malou, ale vysoce efektivní správou, která je relativně levná a nezatěžuje občany nesmysly, které brání v jejich rozvoji a potažmo i toho státu. Jeho základem je osobní odpovědnost každého člověka za svůj život (a své rodiny, obvykle v něm také nikdo neví, že existují více než dvě pohlaví).

„Silný“ stát je zbytnělá byrokratická konstrukce, která nakonec není schopna obsluhovat ani samu sebe, spotřebovává většinu toho, co produktivní občané vytvoří a protože potřebuje stále více a více prostředků, tak nakonec všechny sedře až na kost a stát zcela zničí, jak ekonomicky, tak společensky a nakonec v něm jde doslova o život.

„Slabý“ stát chtějí skuteční pravičáci — neplést s ODS, STAN, TOP a ostatními pseudopravičáky — nadšenci neomraxistické EU.

„Silný“ stát budují uvědoměle všichni levičáci, kteří to nakonec chtějí dotáhnout až k obludě, Babylonské věži, zvané EU, která dopadne úplně stejně a se stejně děsivými následky, to je ovšem naprosto předvídatelný konec všech socialistických projektů, jedním z jeho základních poznávacích znaků je také kolektivní neodpovědnost, za nic, ani za svůj život — „přeci se o nás postará ten stát“.

Takže ve finále a ve skutečnosti je ten „slabý“ stát daleko silnější, než ten bankrotářský „silný“, kde mají lidé nakonec strach vystrčit nos na ulici (o nějakém podnikání nehovoře, aby se nestali obětí nějakých zákonů a regulací, kterých je tolik, že je nelze při nejlepší vůli dodržet, které však všudypřítomní úředníci tvrdě vyžadují (odůvodňují tak svou existenci).

Petr SedláčekFCB


Hledáme zvláštní lidi

Odchod Velké Británie z EU přitahuje pozornost celého kontinentu. Zvláště proto, že nevíme, jak dopadnou výsledné dohody a jak moc se podepíšou na hospodářském růstu zbylých 27 zemí.

Mezitím se však ve Whitehallu tiše rozjíždí další revoluce. Tentokrát má jít o veřejnou správu. Britská Civil Service existuje už více než 150 let a má pověst jedné z nejlepších na světě. Podle Dominica Cummingse, hlavního poradce nově zvoleného premiéra Johnsona, to však nestačí. Cummings už se léta ve svých článcích opakovaně vrací k otázce, zda té tradice není až příliš mnoho a zda by se veřejná správa neměla radikálně modernizovat.

Na konzervativní zemi je Británie až překvapivě často ochotna experimentovat s novinkami. Před deseti lety vznikla například takzvaná „pošťuchovací jednotka“, tým odborníků, který studuje poslední poznatky v oblasti psychologie a přizpůsobuje tomu fungování úřadů. Některé z jejich projektů byly velmi úspěšné. Například pouhé zasílání SMS zpráv všem lidem, kteří včas nezaplatili pokuty, ušetřilo státní správě asi třicet milionů liber na soudních nákladech. Drobné grafické úpravy receptů na léky zase snížily počet neúmyslných předávkování.

Ve srovnání s Cummingsovým plánem jde ovšem o drobnosti. Nová veřejná správa by měla akceptovat řadu technických novinek. Daleko více se při rozhodování spoléhat na umělou inteligenci a analýzu dat. Přijmout celé zástupy techniků a informatiků — a také zanechat povyšování kvalitních lidí na vedoucí pozice či do lépe placených oddělení, protože se až příliš často stane, že potom skončí na místě, které jim na rozdíl od toho předešlého nesedne. „Hledáme zvláštní lidi,“ říká inzerát.

Zda to dopadne úspěchem, těžko říct. Takové odvážné plány mohou skončit velmi dobře, ale i velmi špatně. A představa, že počítače dokážou rozhodovat lépe než lidé, až moc zavání technokratickou utopií. Ale pochvalu za odvahu si přece jen Britové zaslouží — a také za ochotu dívat se do budoucnosti tam, kde institucionální setrvačnost velí zůstávat při starých a osvědčených metodách. Vždyť většina státních správ světa se teprve obtížně smiřuje s existencí toho nového vynálezu jménem internet.

Marian Kechlibar, vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus


S Helenou vpřed — za lepší svět!

Pohádka o soudružce, která neviděla, neslyšela a nevěděla…

Člověk už opravdu neví, jestli se má smát, nebo plakat. To, co se na naší politické scéně děje, totiž nejen ztrácí jakoukoliv logiku a racionalitu, ale dá se říct, že jsme svědky pravého opaku, totiž naprostého převrácení veškerých morálních hodnot a standardů. Dokonce to vypadá, jako by pro zastávání státních funkcí byl nejdůležitějším předpokladem bezpáteřní kariérismus ve spojení s totální absencí elementární mravnosti a obyčejné lidské slušnosti…

Takže ta paní prý nevěděla, neviděla a neslyšela, protože při budování rozvinutého socialistického zákonodárství jí na nic jiného než na uvědomělou práci pro rodnou Stranu nezbýval čas. A pochopitelně ji nikdy ani nenapadlo, že by její dobře míněné paragrafy mohl někdo zneužít proti svobodomyslným lidem. Nejspíše ani netušila, že u nás za socialismu nějací disidenti byli — vždyť jsme se měli všichni tak dobře, že nebyl sebemenší důvod k nespokojenosti a protestům. Úplně jako za protektorátu, kdy jsme si podle ní rovněž žili v klidu a míru a nebýt Gabčíka s Kubišem, nic zlého by se nám nepřihodilo…

Tragikomický životní příběh té spořádané a dámy sám o sobě není příliš zajímavý, ovšem v jednom ohledu si pozornost přece jen zaslouží. Je totiž signifikantní pro naši současnost, že právě po takovémto typu lidí je dnes ze strany státní moci největší poptávka.

Možná, že je to logické a zákonité — agenti gestapa a protektorátní udavači také celkem plynule přecházeli do komunistických represivních struktur, a tak se asi nelze divit, že za Babišovy diktatury vylézají ze svých děr všelijaké podivné existence, o nichž jsme předpokládali, že jim strach a stud nedovolí vyjít na světlo. A ejhle — nyní je tu máme znovu, navíc v plné parádě, s liberálně-demokratickým nadšením ve tváři, neomarxistickými frázemi v ústech a s plnou polní eurohujerské propagandy na zádech.

A hlavně a především s bolševickou odhodlaností prosadit do našeho zákonodárství všechno, co jim přikáže Vůdce — manželství pro gaye, Istanbulskou smlouvu, paragrafy o předsudečné nenávisti, rozvracení Evropské unie, proruském pobuřování, antiliberálním štvaní…

Píše pan Jan Hofírek na blogspot.com


Helena UrVálková?

Mluvit nebo nemluvit s komunisty? V době, kdy právnička Válková psala svoji vědeckou stať s právníkem Urválkem, dostala jsem jako dítě k přečtení životopis právníka Abrahama Lincolna.

Knihu mi půjčila moje třídní učitelka paní Müllerová, velmi stará paní, která zjistila, z jak hrozné rodiny pocházím a proč nikdy s nikým nemluvím. Měla jsem z domova přísný zákaz mluvit s komunisty a s jejich dětmi, protože rodiny z obou stran komunisti zlikvidovali. Nejen proto jsem tedy takřka nikdy s nikým nemluvila.

Život Abrahama Lincolna mě fascinoval a jako dítě jsem snila o tom, že někde existuje takový svět, o jakém jsem četla, kde nakonec spravedlnost a právo zvítězí. V USA to dodnes vyprávějí dětem ve škole jako pohádku. Viděla jsem to v Philadelphii v Independence Hall, kde byla poprvé čtena Deklarace nezávislosti.

Česká republika se s komunisty nevyrovnala stejně jako Německo, které si dokonce uzákonilo, že nacisté ve středních a nižších postech státní správy zůstanou a dokonce dostanou odškodnění za 6 let nepostupu v kariéře. Důsledkem byl rok 1968 a vzpoura dětí proti nacistickým rodičům. Denacifikace je opravdu mýtus, ostatně právě o tom čtu a stav je šokující.

Dekomunizace justice v Polsku vyvolala obrovské problémy v EU, lustrační zákon v ČR vyvolal obrovské problémy v EU, pokud si pamatujete. Je to velký problém zvláště nyní, kdy čistokrevní komunisti a fašisti se halí do slov o demokracii stejně jako to dělali afričtí lidožrouti.

Je to vážná věc a já si říkám, zda zase s nikým nemluvit nebo mluvit jen s někým, ale jak toho někoho poznat. Zdá se, že k tomu existuje jediné vodítko. Mimochodem paní Válková by tímto testem samozřejmě už dávno neprošla.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“

Matouš 7,15-20

Irena Válová ❇ FCB

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 179 × | Prestiž Q1: 6,54

+10 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top