Štítky článku: •  

Vytvořit problém a pak ho řešit. Řešit, nikoliv vyřešit.

Pokud si někdo myslí, že unijní politici a vysocí úředníci mají hlavu v pejru z problémů, které se v Unii poslední dobou nakupily, pak je na omylu. Je to přesně naopak.

bohuslav-sobotka.jpg (8,238 kiB)
Nerušit! Řeším!

Echt EU-politik či od něj nerozeznatelný vysoký unijní úředník sice navenek vraští pro média čelo a dělá ustaraného, v hloubi duše však překypuje radostí, když reportérům do kamer a na mikrofon deklaruje: „Je to opravdu rozsáhlý problém. Je třeba hledat společné evropské řešení.“

Řecko není schopno splácet dluhy. Je to jasné už pět let (i když to unijní politici ne­při­zná­va­li). Jedná se však jen a pouze o ev­rop­sko­u­nij­ním řešení tohoto problému. Několik kroků zpátky ze slepé uličky (tedy vystoupení z eu­ro­zó­ny a znovuzavedení vlastní měny, jež by Řecku zlepšila konkurenceschopnost a umožnila flexibilitu), nepřichází pro eurounijní politiky a úředníky vůbec v úvahu. To se aktuálně zřetelně ukazuje tím, jak je i po posledním krachu jednání a sklouznutí do platební neschopnosti neustále zdůrazňováno, že Řecko musí zůstat v eurozóně. Stůj co stůj.

Pro úředníky v Bruselu není samozřejmě dobré, aby se eurozóna drolila. To by mohlo někoho napadnout, že ji vlastně nepotřebujeme a začít požadovat kompetence zpět na národní úroveň.

Zároveň však není dobré pro eurofederalisty a pro úředníky v Bruselu ani nemít v Unii žádné problémy — neboť pak by nebyl důvod požadovat stále více a více kompetencí pro tzv. celoevropská řešení. Pokud by nechali Řecko z eurozóny odejít, pak by zmizel evropskounijní problém a oni by neměli co řešit. Přiměřený problém je vodou na mlýn evropským úředníkům a eurofederalistům.

Všimněme si, že — až na čestné výjimky — nikdo nezpochybňuje, že záležitosti s Řeckem má řešit Evropská unie. Před mnoha lety byl vytvořen problém — byla stvořena nehomogenní eurozóna, i v důsledku přijetí Řecka, přestože to na vstup evidentně nebylo připraveno. Byl-li to záměr, pak perfidně geniální, neboť tím je zásadně urychleno směřování k politické unii. Problém prý nyní vyžaduje evropské řešení — zachraňování Řecka. Zachraňování, nikoliv zachránění.

Od roku 2010 byly řecké dluhy řešeny prakticky permanentně. Již třikrát bylo Řecko „zachráněno“. Tato „řešení“, tyto „záchrany“, však ve skutečnosti pro Řecko nic nevyřešily. Ale co v Unii způsobily:

  • Bylo otestováno porušení primárního práva EU (zákaz zachraňování států eurozóny) skrze EFSF fond.
  • Privátní pohledávky za Řeckem byly v naprosté většině převedeny na pohledávky institucí Unie za Řeckem (dluh se však nesnížil, naopak vzrostl ze 127 % na současných skoro 180 % HDP), čímž se z privátních špatných investic vytvořily unijní špatné investice — a tyto je dle eurofederalistů třeba o to více společně řešit.
  • Bylo prolomeno tabu nákupu dluhopisů států Evropskou centrální bankou. Tím jsou dluhy společným celounijně provázaným problémem, a drží to manželství z nerozumu pohromadě.
  • Byl zaveden fiskální kompakt (předběžné kontroly národních rozpočtů Evropskou komisí).
  • Byl vytvořen Evropský stabilizační mechanismus (ESM); byla pro to nutná změna Lisabonské smlouvy — otestovalo se, že to celkem bez velkého odporu lze provést.
  • Zavedla se bankovní unie.
  • Spustilo se unijní kvantitativní uvolňování ze strany centrální banky.
  • Bylo vyneseno téma unijní daně z finančních transakcí.

Samé plusové body pro eurofederalisty. U srdce je to musí hřát, přičemž není zdaleka konec. Naopak, s nynějším vyhrocením krize Řecka přichází pro eurofederalisty i nádherná možnost tzv. „zefektivnit politiky EU“ (jak trefně říká europoslanec Telička — a bohužel tomu přikyvuje). A možná i otestovat použití článku 352 smlouvy o fungování EU, který v krizi ve vnitřních věcech EU umožňuje dělat prakticky cokoliv (zřejmě i jmenovat finančního protektora pro Řecko — viz též pozn. pod čarou).

V neposlední řadě lze aktuální řeckou krizi využít jako volavku k odlákání pozornosti od jiných ožehavých témat — od Ukrajiny, ale třeba i od imigrace, u kterých je tudíž možno přijímat skrytě jinak velmi nepopulární rozhodnutí.

Je pravda, že doktrína člověkem způsobeného globálního oteplování (tj. dříve používaný problém ke zvýšení centralizace), na kterou jsou navázána například biopaliva, již ztrácí na přitažlivosti. Proto bylo třeba najít či vytvořit problém nový, který je opět nutno celokontinentálně řešit. Nová potíž, k jejímuž vzniku Unie nemalou měrou přispěla, je proto konflikt na Ukrajině. Problém spoluvytvořila EU tlakem na Ukrajinu, aby se odstřihla od Ruska.

I když jsou ve hře samozřejmě i zájmy Ruska a USA, Evropská unie má na tragické situaci na Ukrajině lví podíl. Tento konflikt dále eskalovala společnými unijními sankcemi proti Rusku. Nyní, ve chvíli, kdy je pozornost médií zaměřena na Řecko, Rada EU přijala prodloužení sankcí proti Rusku. Všiml si toho někdo? Unie prodloužila problém, který spoluzpůsobila. Zdůvodnění toho postupu? Rada EU žádné neposkytuje, i když to bude stát mnoho peněz a mnoho pracovních míst. Obávám se, že problém prodlužuje zejména proto, aby ho mohla i nadále řešit a získávat případně další kompetence. Například poukazovat na nutnost vzniku společné evropské armády.

S konfliktem samozřejmě velmi silně souvisí tzv. energetická bezpečnost, kterou si nově nárokuje celoevropsky řešit … kdo jiný nežli Evropská unie. Bez problému zvaného „rozložená Ukrajina“, spoluvytvořeného Unií, by Unie neměla v tomto ohledu co řešit — a tudíž by nutnost existence celoevropských politik a úřadů na jejich řešení byla pochybná.

Ve chvíli prázdnin, a když se všechna média soustřeďují na Řecko, EU určitě také přijme v jakési formě dobrovolné nedobrovolné kvóty na azylanty. Má k tomu dobře našlápnuto.

Řekněme si upřímně — kdo za uprchlickou vlnu z Afriky a Blízkého východu primárně může? Především Francie. Iniciaci bychom neměli svádět na USA a Obamu. Ten se k akci „bombardování Libye 2011“ jen nepříliš ochotně připojil. Pokud ta akce nebyla přímo podporována eurofederalisty, posléze ji jistě s radostí přivítali. Protože vytvořila problém, který je třeba řešit (podle nich) na unijní úrovni: masovou imigraci.

Připomeňme si, že zde dříve byla snaha řešit problém imigrace z Afriky přes Libyi — dohodou Kaddáfí-Berlusconi. Dohodou podobnou australskému řešení vracení imigrantů. Jenže kde je konec Berlusconimu a Kaddáfímu? Dohoda tedy již neexistuje. Současný italský premiér místo, aby problém důsledně řešil, volá po přerozdělení imigrantů v rámci EU. Unie si problém přisvojila a řeší ho a řeší:

  • Je dle ní třeba posilovat celounijní útvar pro ochranu hranic (FRONTEX), protože přeci ne­mů­že­me zrušit Schengen, že ano.
  • Najdou se tací, kteří volají z tohoto důvodu po společné obranné politice EU (viz též návrh Javiera Solany na vytvoření European Defence Union).
  • A určitě bude potřeba (dle Unie) společná imigrační politika, doposud brzděná zněním článku 79 Lisabonské smlouvy.

Eurofederalisté si musí mnout ruce. Ale pozor! Důležité je řešit, nikoliv vyřešit. Vid nedokonavý je na místě. Vyřešený problém by k centralizaci nepřispěl. Existuje tudíž pozitivní zpětná vazba: Unie má jisté počáteční pravomoci, které využije k zdánlivému řešení existujícího problému. Vytvoří však problém větší a/nebo nový, který vede k zesílení tlaku na zvýšení pravomocí. A tak dokola.

Situace je to možná ještě horší, než si mnozí uvědomují. Spíš mám pocit, že už i vytváření primárních problémů je záměrné. Pokud tomu tak je, pak podle stejného scénáře, který již na přelomu tisíciletí napsal Spielberg pro Hvězdné války, se nejdřív vytvářejí problémy a lokální konflikty. A poté bude za nějaký čas „reformována Republika na Impérium“. Nestane se tak jistě v jediném okamžiku, jako ve filmu (tam je nutná pro udržení pozornosti diváka okamžitá akce), ale postupně, osekáváním suverenity států a svobod jednotlivců.

Každopádně: Jakákoliv „potíž“ není pískem v soukolí centralizačního lisu Evropské unie. Je naopak jeho mazadlem. Když už patálii někdo „odnese“, je to národní politik, nikoliv politik bruselský. Ten je nedefenestrovatelný.


Pozn pod čarou: Základním předpokladem použitelnosti článku 352 je však potřeba jednomyslnosti Evropské rady při hlasování. Pokud by byl Tsipras nahrazen někým povolnějším, pak by to bylo schůdné a další precedens, použitelný v budoucnosti, by byl na světě.

Autorem článku je pan Pavel Strunz, převzato z blogu iDěs

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 238 × | Prestiž Q1: 6,36

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top