Štítky článku: •  

Sir Roger Scruton R.I.P.

„Roger Veliký“ — takový měla titulek první zpráva o jeho smrti na stránkách amerického konzervativního časopisu National Review.

Vskutku, byl to poslední z řady velkých britských konzervativních myslitelů: Edmund Burke, Michael Oakeshott, Roger Scruton. V zemi jsou lidé, bývalí disidenti, kteří ho znali mnohem lépe a mnohem déle než já; jak v Praze, tak v Brně. Ti jsou způsobilejší o něm psát. Já přispěji jen pár vzpomínkami. A hodnocením.


Je známým faktem, že konzervativce z něho učinili „revoluční“ události a studenti v Paříži v květnu 1968; proslulost získal poprvé knihou „Smysl konzervatismu“ z roku 1980. Od roku 1979 do svého vyhoštění v roce 1985 („díky“ „péči“ StB) navštěvoval bytové semináře, tzv. podzemní univerzitu v Československu. Na své první veřejné přednášce po návratu v roce 1990 v Brně navrhl zákaz Komunistické strany.

Když jsme s ním dělali rozhovor před více než dvaceti lety pro jeden studentský časopis, na otázku, co návštěvy komunistického Československa nejvíce změnily na jeho myšlení, odpověděl: „Do té doby jsem podceňoval existenci Ďábla“.

Původně byl na mě příliš tradicionalistický, příliš konzervativní, já byl tehdy více libertariánský, klasicky liberální. Ale jeho konzervatismus nebyl primárně politický, nýbrž estetický, etický a skrz naskrz prostoupen vděčností. Nezajímaly ho tolik abstraktní teorie, jako konkrétní věci; krásné či hodné lásky a loajality. Říkával, že konzervatismus je instinkt, který do určité míry sdílí každý, projevuje se držením toho, co skutečně milujeme. Ať už je to osoba, rodina, vlast, domov, krb, knihovna, či krása: hudba, architektura. A pro konzervativce je příznačná vděčnost; vděčnost za ta dobra, jichž se nám dostalo. To je odlišuje od „pokrokářů“, kteří všude vidí jen samé křivdy a příliš důvodů k vděčnosti tudíž nevidí.

Tento typ konzervatismu mi dnes přijde jako adekvátní a dokonce i jako potřebný doplněk klasicky liberální koncepce státu, politiky a ekonomiky.

Ona známá věta: „kdo v mládí nebyl na levici, nemá srdce, kdo v dospělosti není na pravici, nemá rozum“ mi přijde zásadně vadná; ta správná formulace by měla znít: „kdo v mládí nebyl na liberální pravici, neměl rozum, kdo v dospělosti není na pravici konzervativní, nemá srdce.“

Tento typ konzervatismu, kulturního a etického, dobře zobrazuje i Rogerův román „Zápisky z podzemí“ z roku 2014 (česky 2015), v němž vystavěl českému disentu pomník. Je to kniha o lásce, nostalgii, životě za totality v Praze v polovině 80. let 20. století, disidentech, posvátnu v životě, lidské důstojnosti a snažení o smysluplný život; o víře, zradě, zklamání a nenaplněných příslibech Listopadu ‘89. Je to kniha nejen o lásce dvou jejich hlavních protagonistů, ale i o lásce autora k Praze a k českému jazyku. Je to kniha jímavě lyrická.

Mimochodem, celá story přednášek na podzemní univerzitě a Nadace Jana Husa, jež je organizovala, je popsána v knihách Petra Oslzlého „Podzemní univerzita“ (1993) a Barbary Day „Sametoví filozofové“.

Ale než se dostaneme ke konci jeho života, jeho britskému martyriu i středoevropskému triumfu, jedna historka z minulosti.

Jaro 2004, jsme na konzervativní konferenci v Chicagu, kde jeden večer dostane Roger Scruton ocenění. Amerika je mnohem větší než Británie, s mnohem silnějším konzervativním hnutím, které tak dokáže lépe ocenit „své vlastní“.

V projevu Roger vypráví příhodu o tom, jak se kdysi pokusil kandidovat za Konzervativní stranu do Parlamentu. Byl pozván na pohovor s místní organizací. V komisi seděli postarší dáma, celá v modrém; postarší gentleman vypadající jako vysloužilý koloniální důstojník z Indie; a nevýrazný stranický úředník. Dáma se ho zeptala, co dělá. Odpoví, že je profesorem. To je podezřelé, vzhledem k tradičnímu — a zdravému — britskému antiintelektualismu. Zeptá se ho dále, co udělal pro Konzervativní stranu; odpovídá, že založil konzervativní intelektuální revue. „Intelektuální konzervativní revue?“ — nevěřícně kroutí hlavou a jeho šance na nominaci klesají. Poslední otázka: „A profesorem jste čeho?“ — „Estetiky“ — zní odpověď. Konec kandidatury. „Estetiky?! To leda tak do Evropského parlamentu!“ — uzavírá pohovor dáma za přikyvování plukovníka ve výslužbě a stranického tajemníka.

Ona revue, o které mluvil, byla The Salisbury Review, a založil ji v roce 1982. Když o dvacet let později post šéfredaktora předával dalším, svou zkušenost shrnul takto:

„Stálo mě to několik tisíc hodin neplacené práce, strašlivé útoky na mou pověst, tři soudní žaloby, dva výslechy na policii, jeden vyhazov, ztrátu univerzitní kariéry v Británii, nekonečné odsuzující recenze mých knih, podezřívavost toryů a nenávist všech slušných liberálů na celém světě. Ale stálo to za to.“

Tím se dostáváme k tomu, že Roger Scruton, autor více než padesáti knih, dvou oper a dokumentárního pořadu BBC „Proč na kráse záleží“, se těšil větší úctě a většímu uznání ve střední Evropě (a v USA), než ve své vlasti. Např. v roce 1998 mu tehdejší prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy (I. třídy).

Zdálo se, že nakonec se dočká satisfakce i doma; v roce 2008 byl zvolen za člena Britské akademie a v červnu 2016 ho královna povýšila do rytířské stavu, od té doby to byl sir Roger. Jenže ne, to nejhorší mělo ještě přijít. Na podzim 2018 byl jmenován předsedou vládní poradní komise (neplacená funkce) pro lepší a krásnější architekturu. Proti se ozvaly hlasy všech fanatiků, úzkoprsých ideologů, a křiklounů. Sir Roger to ustál.

V dubnu loňského roku s ním však jeden pisálek z levicového týdeníku The New Statesman (v časopisu měl Roger Scruton dlouholetý sloupek o víně) udělal rozhovor, který „editoval“ a „přepsal“ tak, aby sir Roger působil jako „homofob“, „xenofob“, „islamofob“, atd., doplňte si sami. Jo, taky jako „rasista“.

Následně příslušný ministr sira Rogera z oné neplacené funkce vyhodil, aniž by celý rozhovor četl. Tehdy sepsali na jeho obhajobu bývalí čeští disidenti dopis; napsal jej Pavel Bratinka a spolu-podepsali Ivan Havel, Daniel Kroupa, Petr Pithart a Saša Vondra. Největší zásluhu na zorganizování dopisu měl šéfredaktor Konzervativních Novin Matyáš Zrno.

Když si Douglas Murray z konzervativního týdeníku The Spectator vynutil zveřejnění doslovného přepisu rozhovoru sira Rogera, The New Statesman se siru Rogerovi omluvil. A nová vláda Borise Johnsona ho pak později opět učinila předsedou té komise.

V červnu 2019 mu polský prezident Duda udělil vysoké státní vyznamenání. V červenci však byla siru Rogerovi diagnostikována rakovina. Několik cyklů chemoterapie. Měl však ještě dost sil přijet na naše oslavy třicátého výročí Listopadu ‘89 a u té příležitosti mu na ceremonii na Žofíně, zorganizovanou Sašou Vondrou — křehkému, nemocnému, s hůlkou a na vozíku —, byla předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou udělena Stříbrná medaile. Bylo to rozloučení disidentů se svým přítelem a pro mnohé učitelem.

Následně mu maďarský premiér Viktor Orbán na ambasádě v Londýně udělil i vysoké maďarské vyznamenání. Nenáviděn doma, uctíván a oceňován v zahraničí. Věřme, že to bylo pro něho satisfakcí na konci jeho života.

O tom posledním jeho roce podrobně psal ve svém předvánočním článku v The Spectator (tady: spectator.co.uk/.../roger-scruton-my-2019/). Podívejte se, co napsal o listopadu, hlavně na tu poslední větu:

„…vzdor přitažlivosti Poláků, Maďarů, Rumunů a mnoha dalších, byli to nesmělí, cyničtí Češi, pro které jsem ztratil své srdce, jež jsem pak už nikdy nezískal zpět.“

Sir Roger Scruton. Profesor estetiky. Filosof, farmář, gentleman. Bojovník za svobodu. Odpočívej v pokoji, náš drahý příteli.

Píše pan Roman Joch na konzervativninoviny.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 146 × | Prestiž Q1: 4,70

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top