Štítky článku: •  

Sociální demokraté a válka

Marx nebyl pacifistou. Byl revolucionářem. Opovrhoval válkami imperátorů a králů, ale pracoval pro velkou občanskou válku, v které by sjednocení proletáři světa mohli bojovat s vykořisťovateli. Jako všichni jiní podobní utopisté, byl přesvědčen, že tato válka by byla poslední.

Až proletáři zvítězí a ustaví svůj věčně trvající režim, nikdo by nebyl sto je připravit o plody jejich vítězství. V této poslední válce si Bedřich Engels připsal sám roli velitele štábu. Studoval strategii, aby se srovnal se svým úkolem, když nadejde čas.

Tato idea kooperace všech proletářů v posledním boji za osvobození vedla v roce 1864 k založení První Internacionální dělnické asociace. Tato asociace byla stěží něco více než jen kulatým stolem doktrinářů. Nikdy nevstoupila na pole politické akce. Její zmizení ze scény přitáhlo stejně tak málo pozornosti, jako její předchozí existence.

V roce 1870 dva z pěti sociálně demokratických členů parlamentu Severoněmeckého spolku, August Bebel a Wilhelm Liebknecht, odporovali válce s Francií. Jejich postoj, jak poznamenal francouzský socialista Gustav Hervé, byl „osobním gestem, které nemělo žádný dopad a nesetkalo se se žádnou reakcí.“

„Dva národy, Němci a Francouzi,“ říká Hervé, „byli srdcem a duší na bitevních polích, Internacionálové v Paříži byli nejfanatičtějšími podporovateli války na ostří nože… Prusko-francouzská válka byla morálním selháním Internacionály.“ (Hervé. G. L’Internationalisme, Paris 1910, str. 129ff).

Druhá Internacionála, založená v Paříži roku 1889, byla úspěchem jednoho z mnoha internacionálních kongresů konaných ve městech poctěných světovou výstavou. Za 25 let, které uplynuly od založení první Internacionály, ztratil koncept velké světové revoluce velkou část své atraktivity. Účel nové organizace nemohl být již déle presentován jako koordinace vojenských operací proletářských armád různých zemí. Pro její aktivity musel být nalezen jiný předmět.

To bylo dosti těžké. Strany práce začaly hrát ve svých zemích v domácí politice velmi důležitou roli. Vypořádávaly se s četnými problémy intervencionismu a ekonomického nacionalismu a nebyly připraveny podrobit svoji vlastní politickou taktiku mentorování cizinců.

Bylo zde mnoho vážných problémů, v kterých se začaly objevovat konflikty zájmů mezi proletáři různých zemí. Nebylo vždy možné se vyhnout o takovýchto nepříjemných věcech diskusím. Někdy musely býti diskutovány i imigrační bariéry; výsledkem byl prudký střet nesouhlasných názorů a skandální ohrožení marxistického dogmatu, že existuje nerozborná solidarita mezi proletáři na celém světě. Marxističtí učenci měli problémy jakž takž ututlat rozštěpení, které se stalo viditelným.

Ale jeden neutrální a neškodný předmět mohl být pro agendu mítinků Internacionály nalezen: mír. Diskuse brzy ukázala jasně, jak marné byly marxistické fráze. Na pařížském kongresu Bedřich Engels deklaroval, že je povinností proletářů zabraňovat válkám za každou cenu, dokud se sami v nejdůležitějších zemích nezmocní moci (Kautsky, K. Sozialisten und Krieg, Praha 1937, str. 300).

Ve světle tohoto principu Internacionála diskutovala různá opatření: generální stávku, obecné odmítnutí vojenské služby, sabotáže na železnici a podobně. Ale bylo nemožné se nedotknout problému, zda zničení obranného systému vlastní země by opravdu prospělo zájmům pracujících.

Pracující nemá žádnou vlast, říkají marxisté; nemá co ztratit kromě svých okovů. Dobrá. Ale je opravdu bez následků pro německého pracujícího, když vymění německé okovy za ruské okovy? Měl by francouzská dělník nechat republiku padnout jako kořist pruskému militarismu? Třetí francouzská republika, řekne německý sociální demokrat, je jen plutodemokracií a falešnou republikou; boj za ni není záležitostí francouzských proletářů.

Ale Francouzi nebudou takovýmto důvodem přesvědčeni. Lpí na svých předsudcích proti Hohenzollernům. Němci napadají to, co nazývají francouzskou tvrdohlavostí a maloburžoazními sentimenty, ačkoliv sami považují za jasné, že sociální demokraté budou bezpodmínečně bránit Německo proti Rusku. I Bebel se vychloubal, že ve válce s Ruskem by sám jako starý soudruh, vzal na rameno pušku (Kautsky, K. op. cit., str. 307).

Engels, v příspěvku do almanachu francouzské dělnické strany v roce 1892 napsal: „Jestliže francouzská republika pomáhá veličenstvu caru a autokratu vší Rusi, němečtí sociální demokraté budou litovat toho, že musí bojovat proti Francii, ale stejně budou proti ní bojovat (Idem, s. 352).

Požadavek na Francouze, který vtělil Engels do těchto slov, byl zcela v souladu s požadavky německých nacionalistů. Oni také považovali za povinnost Francie, aby sama sebe diplomaticky izolovala a buď zůstala v případě války mezi Trojspolkem a Ruskem neutrální anebo se nalezla sama bez spojenců ve válce s Německem.

Množství klamu a neupřímnosti v jednáních Druhé Internacionály bylo opravdu ohromující. Je stále více udivující, že lidé sledovali tyto upovídané diskuse s horlivou pozorností a byli přesvědčeni, že projevy a rezoluce měly tu největší důležitost. Jen prosocialistická a promarxistická zaujatost veřejného mínění může vysvětlit tento fenomén.

Kdo se od tohoto osvobodil, mohl lehce porozumět, že šlo jen o pouhé plané řeči. Rétorika těchto kongresů pracujících neznamenala nic více, než přípitky pronášené mocnáři na jejich setkáních. Kaiser a car také hovořívali při takových příležitostech o kamarádství a tradičním přátelství, která je spojovala a ujišťovali se navzájem, že jejich jediným zájmem je udržení míru.

V rámci Druhé Internacionály byli němečtí socialisté nejdůležitější. Byli nejlépe zorganizovanou a největší socialistickou stranou. Takže kongresy byly přesnou replikou situace v německé straně. Delegáti byli marxisty, kteří prokládali svoje projevy citacemi z Marxe. Ale strany, které reprezentovali, byly stranami odborářskými, pro které byl internacionalismus prázdným konceptem. Oni z ekonomického nacionalismu získávali. Němečtí pracující byli zaujati nejen proti Rusku, ale také proti Francii a Velké Británii, zemím západního kapitalismu. Stejně jako ostatní Němci byli přesvědčeni, že Němci měli férový nárok na britské a francouzské kolonie. Nepovažovali německou politiku stran získání Maroka za chybnou s výjimkou toho, že nevedla k úspěchu (Andler, op. cit., str. 107).

Kritizovali administraci armádních a námořních záležitostí; ale jejich zájmem bylo, aby armádní síly byly připraveny na válku. Jako všichni ostatní Němci příliš chápali meč jako hlavní nástroj zahraniční politiky. A také si byli jistí tím, že Británie a Francie závidí Německu prosperitu a plánují agresi.

Nerozeznání této militaristické mentality u německých mas bylo vážnou chybou. Na druhou stranu mnohem více pozornosti mělo být také věnováno spisům některých socialistů, kteří jako Schippel, Hildebrand a jiní navrhovali, že by sociální demokraté měli otevřeně podporovat císařskou agresivní politiku. Konečně, sociální demokracie byla stranou opoziční; nebylo jejím úkolem hlasovat pro vládu. Jejich přizpůsobivý postoj byl nicméně dostatečně efektivní v povzbuzování nacionalistických trendů zahraniční politiky.

Vláda si byla úplně jistá, že v případě války by se sociálně demokratičtí pracující drželi zpátky. U pár ortodoxních marxistů si byli vedoucí činitelé administrativy méně jistí; ale věděli velmi dobře, že tyto doktrináře separuje od mas hluboký příkop a byli přesvědčeni, že většina strany přehlédne bezpečnostní opatření proti marxistickým extrémistům. Dovolili si proto na začátku války zavřít několik stranických vůdců; později zjistili, že to bylo zbytečné.

Ale stranický výkonný výbor, jako obvykle špatně informovaný, se nedozvěděl, že autority změnily svůj názor a že nebylo třeba se jich bát. Tak 3. srpna 1914 předseda strany Friedrich Ebert a pokladní Otto Braun utekli do Švýcar i se stranickou pokladnou (Zierkusch, op. cit., III, str. 385. Již 6. srpna 1914 se vrátili a později hlasovali pro válečné půjčky a akceptovali válku. Po válce se Ebert stal presidentem výmarského Německa).

Je nesmyslné tvrdit, že socialističtí vůdcové hlasováním pro válečné půjčky zradili masy. Masy sborově schválily Kaiserovu válku. I těch pár členů parlamentu a editorů, kteří nesouhlasili, bylo vázáno respektováním vůle voličů. Sociálně demokratičtí vojáci byli nejnadšenějšími bojovníky v této dobyvačné a o hegemonii usilující válce.

Později se věci samozřejmě změnily. Naděje na vítězství nepřicházela. Miliony Němců byly obětovány v neúspěšných útocích proti nepřátelským zákopům. Ženy a děti trpěly. Potom i členové odborů zjistili, že se mýlili, když považovali válku za příhodnou příležitost pro vylepšení svého životního standardu (po dosaženém vítězství). Národ se stal zralým pro propagandu radikálů. Ale tito radikálové neobhajovali mír; chtěli nahradit válku proti vnějšímu nepříteli válkou třídní čili válkou občanskou.

[Autor: Ludwig von Mises. Vyšlo v knize: Omnipotent Government The Rise of the Total State and Total War]

Předkládá pan Hynek Rk na Bawerk.eu

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 192 × | Prestiž Q1: 7,75

+12 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top