Štítky článku: •  

Levice, pravice… zboží s prošlou záruční lhůtou (55)

Kdo má vize, měl by jít k doktorovi (Helmut Schmidt, německý kancléř v letech 1974 — 1982)

Jakáž pomoc, není už politický zápas, čím býval ještě před čtvrtstoletím, ani politická scéna tak ostře rozdělená — zde levice, tam pravice, zde třídní boj a znárodňování, tam hodnoty měšťanské společnosti a nedotknutelnost soukromého majetku. Otřes roku devětaosmdesátého přivodil zánik sovětského imperia, také ale vymetl z demokracie, co bylo nejpodstatnější: konkurenci idejí. Jakápak konkurence, když z celé nabídky zleva doprava zůstal navzdory všem dosyta známým nedostatkům politický systém jediný, parlamentní demokracie.

Takzvaná levice s takzvanou pravicí spolu až na ty řeči nesoutěží, nýbrž stojí jednostejně nad týmž gordickým uzlem, jak aspoň snížit když už ne odstranit děsivé zadlužení, aby rubem té snahy nebyla všeobecná nouze a pokles občanské morálky. I mohlo by se zdát, že psaní úvah o levopravém dělení politického spektra je vyvoláváním duchů zašlé minulosti, protože vývoj se vydal jinudy, těžko předpovědět kudy.

Přesto se k němu chci vrátit, jelikož politické systémy vznikají, dosahují svého vrcholu a zase upadají, rozvrstvení mentalit, představ a priorit je však dlouhodobě konstantní. Zopakujme si tedy, co už víme: jest levicovost dána touhou po životních jistotách, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Uskutečnění tohoto ideálu se ovšem neobejde bez mohutného zbytnění byrokracie; i bývá výsledkem určitá míra jistoty, avšak nevalné a kousek po kousku odbourávané, jak se ukazuje dno ve státní kase a nutnost zalepit alespoň největší rozpočtové díry.

Princip pravicový vychází ze zásady zodpovědnosti jedince za vlastní existenci a role státu omezené na nejnutnější míru, za cenu určitého rizika. I pere se ďábel jistoty s čertem rizika, buď Mikuláš stát s nadílkou arciť hubenou, nebo vlastní přičinění s možností úspěchu, ale také úpadku, vyber si každý, co chceš. Bohužel si občan vybrat nemůže, jelikož by bylo nutno rozdělit státní území na čtverečky rezervací: jednu pro vyznavače jistot pod státní patronací, druhou pro duchy samostatnější, ochotné přijmout vyšší materiální úroveň a větší míru svobody za cenu určitého rizika, ostatní pro různě odstupňované přechody mezi těmito dvěma póly. Ne že by to nebyl zajímavý projekt; některý vizionář by se jej měl ujmout.

Jsou však i jiná, do větší hloubky jdoucí měřítka. Bývá kladeno rovnítko mezi pravicovost a konservativismus; úplně přesné není, ale něco na něm je. Kdo zvažuje rizika samostatného rozhodování, bývá zdrženlivější s velkými seky, jiným slovem konservativnější. Zásady levicové, píšící slůvko zodpovědnost menšími literami, se naopak k sekům rozpřahují zlehka. Pravicový může být plukovnický puč, levicová bývá revoluce s popravčími zdmi, věšením zrádců a podobnými žerty, ospravedlňujíc je vizí lepší, spravedlivější etc. budoucnosti. Je nezbytnou přísadou levicové polévky notná dávka mesiansimu: víry, že kdesi je skryt generální návod, spásná idea kterážto jedním vrzem změní svět k lepšímu, jen ji himlhergotsakra už jednou konečně objevit. Pravicová je zkušenost, skvělé zítřky vesměs nepotvrzující. Místo nich vychází ze skutečnosti jaká je, z přítomnosti s přesahem jak do budoucna, tak do minulosti, z přírodní a dějinné zákonitosti, z vývoje ubírajícího se od paleolitického sekeromlatu přes parostroj a telegraf až k počítačovým sítím a snad ještě dál, kam nedohlédneme.

Levice a pravice nejsou dvě planety rotující každá kolem jiného slunce, nýbrž dva konce téhož měrného lokte. Můžeme jej označit ryskami od nuly do sta, přičemž na nulový konec postavme absolutní levicovost, na rysku s číslem 100 stejně krajní pravicovost. Než v té úvaze pokročíme dál, vylučme, co na měrný loket nepatří, leda z povrchnosti: zpolitizovaný nacionalismus, jakkoli bývá rád řazen na pravý konec názorového spektra. Nemá tam co dělat, není to plod rozumové úvahy, to jen pračlověk v našem nitru velí hájit lovecko-sběračský revír proti těm pacholkům z konkurenční tlupy, co by nám ho rádi vyžrali. Právě tak, dodejme, nepatří na měrný loket zpolitizované náboženství.

Jak naznačeno, má spor levice s pravicí přes všechny hlubokomyslné řeči málo jiné podstaty než materiální. Nejde v něm o víc než jak naložit s plody lidského snažení; hodnoty duchovní v tomto krámě na prodej nejsou, jakkoli se mnohdy inzerují. Extrémně pravicový recept je tento: co si svobodný občan svým důmyslem a pílí vydobyl (čeho nabyl občan pilný, pěje stará rakouská hymna), budiž mu až na nejnutnější odvod do daňové pokladnice ponecháno k volnému použití. Extrémní levice předkládá recept přesně opačný: všechno vyprodukované bohatství nechť je navršeno na společnou hromadu, z níž pak bude rozdělováno a přidělováno tak, aby nikdo ani netrpěl nouzi, ani se nekoupal v nezaslouženém přepychu.

Obě krajní pozice mají své dobře viditelné háčky, takže se na ně staví leda dušičky nedozrálé, cítící potřebu se producírovat s něčím hodně radikálním. Soudnější lidé si vesměs vyberou postavení někde mezi ryskami 20 a 80, každý dle svých sklonů a priorit. Jelikož se priority životem a zkušenostmi měnívají, mění se i postavení mezi ryskami měrného lokte. To nebudiž pokládáno za bezzásadovost; kdo jakživ nepozměnil jednou pojatý názor, nikdy žádný neměl.

Pravicový recept má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, s pravomocemi omezenými na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Jeho společnost bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější. Vyšší stupeň blahobytu je pak přirozeným součtem těchto aktiv. Jenže, kruť to jak kruť, je to společnost vymezující. I při nejlepší vůli zůstávají za jejím okrajem širší či užší vrstvy lidí z nejrůznějších důvodů neschopných vyhovět jejím nárokům: všelijak postižených, nenadaných, neprozíravých, i zase popletů a lajdáků, nebo prostě jen smůlou pronásledovaných. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organisovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přisypat něco levicových ingrediencí. Je otázkou a vlastně podstatou vší debaty, kolik jich má být.

Levicová polévečka je vařena z ledačehos, ale především z životní jistoty. Neboj se, občánku, ať tě potrefí cokoliv, tvůj stát se o tebe postará! To má hodně do sebe; kdo by si nepřál mít pod sebou pro všechny případy rozestřenou záchrannou síť, jelikož život je pes. Kdyby zachytávala skutečně jen ty, kdo toho mají nezbytně zapotřebí, bylo by všechno v pořádku. Jenže jsou tady zase všelijaká jenže. Běda i nejušlechtilejší myšlence, když se z ní stane živnost, politický kšeft, byrokratický šiml, výtah k moci! Má-li stát spravedlivě — jak jinak — přerozdělovat souhrn společenského produktu, neobejde se bez aparátu tomu účelu sloužícího. Jakýkoli aparát, byť i byl zřízen ku správě království nebeského, časem kyne, bobtná, rozrůstá se, stává se svým vlastním účelem, objímá svými chapadly stále širší oblasti občanova života, až nezůstane ani nitka, o níž by rozhodoval vlastním uvážením. Že aparát stráví valný díl toho, co mělo být spravedlivě přerozděleno, netřeba ani uvádět.

Proto je stát řízený levicovými zásadami navzdory obrovským příjmům z daní a odvodů permanentně bez peněz a se sklony ke korupci. Bývá to i stát velmi třídní: nikde pozorovatel neuzří společnost tak beznadějně rozdělenou na bohatce a nuzáky, pány a kmány jako v zemích, kde vládne nebo donedávna vládl rovnostářský komunismus. Rovněž stát utlačovatelský: moc, plynoucí z možnosti zásahu do každičkého rukou hnutí, dává vzniknout cynické, domýšlivé kastě politických machrů; z ukolébávajícího pocitu zajištěnosti pak na druhé straně vyplývá otrocká mentalita poddaných vrstev, jejímiž příznaky jsou nezodpovědnost, bezmyšlenkovitost, nesolidárnost, vytrácí se vědomí souvislosti mezi prací a příjmem i potřeba účasti na vlastním životě. O nevolníka se postará pán, třebaže bídně; nemá proč starat se o sebe sám, a také mu to není nic platné. Proto je i nejsociálnější stát nakonec nucen přimíchat do své polévky něco pravicového, bohužel až pozdě a k velké nevůli poddaných, pociťujících náhlé vyrušení z příjemné nezodpovědnosti jako bezpráví.

Levicovost žije a padá s existencí majetkové nerovnosti. Není v tom žádnou výjimkou; je víc oborů lidského konání, které by zanikly, kdyby dosáhly proklamovaného cíle. Jak již vzpomenuto, kdyby byl vynalezen elixír věčného zdraví, šli by žebrotou lékaři a apatykáři; kdyby dosáhl svého socialismus, kdyby zmizel rozdíl mezi bohatstvím a chudobou, zaniklo by i levičáctví. Nebylo by jej dál třeba, vyschla by půda, z níž vyrůstá.

Přesto má v politickém mariáši navzdory vyššímu stupni logiky a reálnosti horší karty pravicovost: neponechává mnoho příležitostí těm, kdož usilují o moc ovládnutím davů. Její zásady kážící nebořit co dobře slouží, nevymýšlet umělé světy, nechtít jimi nahradit přirozený vývoj tisíciletí, žít podle svých nejlepších schopností a svědomí, zodpovídat sám za sebe a neškodit jiným… to věru žádných komandantů nepotřebuje. Tam však, kde se plody občanova úsilí přerozdělují, z hromady na hromádku přesýpají, kde selhává jedna spasitelská vize za druhou a je třeba stále nových, tam se rozkládá požehnané pole každému, kdo rád za sebou vidí do jednotného stáda skomandovaný, dobře dojitelný dobyteček. Pohleďme, kde dlí víra, že pokroku lidstva se nedosahuje tvůrčími činy svobodných lidí, nýbrž úradkem zvěstovatelů pokroku, a uzříme, odkud se blíží malér. Konservativismus může sejít z cest pravých. Levicové pokrokářství musí.

Čtenář těchto řádků mi možná vyčte, že pojímám odvěký rozpor mezi levicovostí a pravicovostí nevyváženě; že se stavím na stranu pravice. Ochotně se vyznávám z toho hříchu. Dosti už dlouhý život mě protáhl leckterým protivenstvím; a jsou to protivenství, ne pohodlná, ničím nerušená existence, co dává vyrůst zkušenosti. Pakli koho přivedla k názoru levicovému, rád se jím dám poučit. Život a zkušenost, zdůrazňuji, nikoli přání a vize, jakkoli rozkošné.


Vyhrocení uprchlické krize postavilo západní společnost před problémy, jejichž naléhavost odsunuje pravolevé dělení do pozadí. Tón udávající politické a intelektuální elity, znejistěné růstem odporu v občanské veřejnosti, snaží se zamezit mu označením každého, komu se na nastalé situaci něco nezdá, za extrémního pravičáka, ne-li rovnou za fašistu, což je ovšemže nesmysl. Vraťme pojem pravicovosti, kam patří: k občanovu odhodlání postarat se o sebe sám, na rozdíl od ideálu erárního zabezpečení. Vše jiné je připleskávání nálepek, chybí-li argumenty.

Kapitola 55. sborníku „Starý konservativec o věcech pozemských i zásvětních“.

Psal pan Luděk Frýbort

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 238 × | Prestiž Q1: 8,70

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Marek Holub

Ač jsem si pana Frýborta nesmírně vážil a jeho odchodu hluboce lituji, jeho argument nedozrálými dušičkami vnímám jako komunikační faul a argument ad hominem. Také je to základní chyba pravičáků, že se zdarma automaticky vzdají čtyřiceti (20% ze sta = 40% z padesáti) procent svého politického území, aby nebyli za extrémisty. To levičáci nedělají. Máme pár malých skupinek kolem DF, Urzy, Hynka, Svobodných atp. a oproti tomu tisíce a tisíce zelených magorů, magorů z antify, regulérních komunistů, výtačů a Greténů, kteří neustoupí ani o píď. Pravý okraj totiž není fanatický (faši/naci patří nalevo), je vrcholně individualistický, a proto neláká davy. Nepodvolte se autocenzuře jen proto, abyste nevypadali extremisticky, nepřistupujte na jejich hru, nenechte si krájet salám ve vlastní spíži.

PeTaX

Souhlasím s Vámi.
(Pana Frýborta berme tak, že rozjímá; nikde netvrdí, že musí mít nutně pravdu — inu, i v tom je moudrost stáří.)

Popravdě, skutečnou pravici jsme zde v posledních 100 letech neměli. I ty agrárníky za První republiky bych počítal spíše opatrně.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top