Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (11b) — Ring politiky a ring ulice

Druhá část 11. dílu. Zaměřuje se na politické dění, které ovlivnilo možnosti vzestupu NSDAP, a na činnost největší konkurenční strany bojující o hlasy nespokojených a krizí zasažených voličů, Komunistické strany Německa (KPD). To je další významný a v několika detailech méně známý střípek do mozaiky té doby.

Výchozí situace

Na rozdíl od NSDAP, která měla voliče rozprostřené po všech koutech země a většině společenských tříd (s o něco větší koncentrací v protestantských a zemědělských částech země a v menších městech), členstvo i s elektorátem KPD bylo vždy koncentrováno do dělnických čtvrtí velkých průmyslových měst. Obzvláště notorické byly čtvrtě severního a východního Berlína — Wedding, Friedrichshain a Lichtenberg. Tam KPD konstantně získávala ve volbách přes 50 % hlasů. Lze mít za to, že od doby, kdy v Sovětském svazu začala kolektivizace a tažení proti kulakům, venkovské obyvatelstvo mělo větší averzi ke komunistickým návrhům a volilo strany s vyhraněnou antikomunistickou rétorikou. Tím ještě více vynikl rozdíl v politické orientaci venkovských oblastí a velkých metropolí.

V těchto „rudých“ městských čtvrtích vznikla paralelní mocenská struktura. Protisystémový status komunistické strany se projevoval nedůvěrou a nepřátelstvím vůči oficiálním státním institucím — soudům, exekutorům a především policii. „Nadvláda nad ulicemi“ byla vnějším pozorovatelům dávána najevo okázalými průvody, demonstracemi, stranickými vlajkami, symboly a hesly napsanými na fasádách domů. Skrytějším působením pak bylo například vybírání příspěvků na „dělnickou svépomoc“ od lokálních obchodníků a majitelů hostinců, které doprovázela hrozba bojkotu a někdy i fyzického násilí.

Jednou z problematik, kterou stranická organizace KPD řešila přímou akcí, byla otázka nájemného respektive jeho neplacení. Strana svým podporovatelům a členům poskytovala „ochranu“ proti nucenému vystěhování a soudním exekucím. Ta měla následující podobu.

O hrozící exekuci nebo vystěhování byl uvědoměn lokální stranický orgán, který zmobilizoval dav, obvykle o síle 300 až 500 lidí. Tento dav pak na povel obklopil určenou budovu a fyzicky zamezil exekutorům v přístupu. Stranická organizace se postarala o to, aby se blokující, kteří se rekrutovali často z řad nezaměstnaných nebo jen příležitostně zaměstnaných, po směnách střídali a blokádu tak bylo možno udržovat dlouhou dobu. Státní orgány před touto taktikou často kapitulovaly a pohledávku označily za nedobytnou, případně vystěhování mohlo proběhnout jen tehdy, když bylo pro dotyčné dopředu zajištěno náhradní bydlení. Pak blokující mohli vypomoci s přestěhováním.

O těchto případech, jichž bylo především během Velké krize velmi mnoho, oslavně informoval rudý stranický tisk jako o vítězstvích nad kapitalismem a strana na nich stavěla velkou část své sebepropagace.

Za pozornost stojí, že v době, kdy NSDAP ve městech dostatečně početně zesílila, tak tuto taktiku ochrany před soudními exekucemi začala využívat také. Prominentním příkladem jsou kauzy Josepha Goebbelse, který se pro urážky neustále soudil s berlínským policejním viceprezidentem židovského původu Bernhardem Weissem (Goebbels mu dal přezdívku Isidor). Goebbels byl odsouzen k pokutám, které ostentativně neplatil, a když je úřady zkusily vymoci exekucí, dopadlo to následujícím způsobem:

15. dubna 1932

„Zatím, co nahoře konferujeme, dole před branou úředník kriminální policie zabavuje moje auto. Teď však dostávám záchvat zuřivosti. Sázím všechno na jednu kartu, inscenuji před Kaiserhofem sběh lidu, řvu na marxistickou policejní kreaturu, štvu dav proti systému a dosahuji toho, že policejní presidium dává telefonicky rozkaz, aby nechali můj vůz na pokoji!“ …

16. dubna 1932

„Jako kompenzaci uveřejňuje berlinské policejní presidium zprávu o pokusu zabaviti mé auto. Zpráva se hemží lžemi, nad nimiž vstávají vlasy. Krupobití výtek a obvinění: vzbouření, porušení zemského míru, nesvědomité štvaní lidových mas a podobně. Vypasení bonzové nemají ani ponětí o tom, jak se zesměšňují takovými tirádami.

Hlavní věc: auto je v mém majetku a já jedu triumfálně po Berlinu; a každý pořádný Schupo, kolem něhož jedeme, vlídně zdraví a potutelně se usmívá.“

Placení nájmu a bytová krize byly jedním z faktorů slavné politické vraždy — případu Horsta Wessela. Horst Wessel byl ve věku 22 let vedoucím SA ve čtvrti Friedrichshain. Nastěhoval si k sobě do bytu bývalou prostitutku Ernu Jänicke, ale své bytné Alžbětě Salmové odmítal platit zvýšený nájem. Salmová byla vdovou po komunistovi a členovi RFB, ale se stranou se rozešla, když manželovi vystrojila církevní a nikoliv stranický pohřeb. Nyní hledala pomoc proti vzpurnému nájemníkovi u bývalých kolegů svého muže. Skupina komunistů, která se scházela v místním hostinci, po vyslechnutí Salmové a zjištění, že se jedná o Wessela, souhlasila, že pomůže s jeho násilným vystěhováním.

Posilnění alkoholem vyrazili ve večerních hodinách 14. ledna 1930 k Wesselovi. Dva klepali na dveře, zatímco nejméně dvanáct ostatních čekalo dole na ulici. Když Wessel otevřel, jeden z dvojice ho okamžitě střelil. Celá skupina pak dále pokračovala v noční zábavě.

Goebbels tento případ proměnil v propagandistickou zlatou žílu a Wessela v mučedníka za vznešenou věc. Pohřeb plánoval jako masovou demonstraci s proslovy a přehlídkou SA v uniformách, ale k tomu nedostal potřebná policejní povolení. Nakonec se musel spokojit se skromnější akcí.

Rovněž zcela typická byla reakce KPD (v řadě dalších případů, kdy byly role stran prohozené, se reakce zrcadlově opakovaly). Ta se od vraždy oficiálně distancovala (vedení ji nepřikázalo), okamžitě dala do oběhu krycí historku, že šlo o ryze soukromý spor pasáků, ale svým obžalovaným členům zaplatila právní pomoc a podporu.

Mělo by být ovšem jasné, proč se vedení KPD chtělo vyhnout uvedení toho, že primárním motivem, který by se nám dnes zdál stejně tak apolitický a soukromý, zde byl spor o nájemné. Všichni totiž věděli, že zasahování do sporů o nájemné je oficiální politikou KPD a obzvláště ve čtvrti jako Friedrichshain se bez její účasti žádný spor o nájemné nerozhodne.

Berlín, 1932
Nejdřív jídlo, potom nájem — nápis na zdi domu, kde se střídají komunistické a nacistické prapory. Berlín, 1932

Počátky problémů

Volby v roce 1928 měly za výsledek vládu vedenou sociálním demokratem Hermannem Müllerem, zastáncem tvrdší linie vůči Sovětskému svazu a zároveň kurzu usmíření s Francií. Nový ministr vnitra za SPD Carl Severing byl známý protivník komunistů od doby, kdy jako komisař pro Westfálský průmyslový obvod v roce 1919 a 1920 a pruský ministr vnitra v letech 1921 a 1923 potlačil všechny pokusy o povstání v kritických letech republiky. Pruská vláda byla dlouhodobě v rukách sociálního demokrata Otto Brauna. Jeho ministrem vnitra a od listopadu 1930 policejním presidentem Berlína byl další známý antikomunista Albert Grzesinski. Dlouholetým policejním viceprezidentem byl vyhlášený bojovník proti politickému extremismu Bernhard Weiss.

Už během roku 1928 byly vztahy mezi policií a KPD + RFB napjaté. Střety, které na podzim 1928 vyprovokovaly komunistické paramilitární formace, plnící zadání šestého kongresu, si vyžádaly čtyři životy. 13. prosince 1928 vydal berlínský policejní prezident Zörgiebel (SPD) zákaz demonstrací pod otevřeným nebem. Tento zákaz byl v platnosti ještě 1. května 1929.

Zatímco sociální demokraté pořádali oslavy a shromáždění ke svátku práce v halách a vnitřních prostorech, komunistický tisk vyzval dělníky, aby navzdory zákazu vyrazili do ulic. A dále aby byli připraveni stávkovat od druhého května, pokud by si Zörgiebel troufl prolít dělnickou krev.

Podobné komunistické provokace a bojovná rétorika i varování policejních mluvčích byly předtím součástí dobového koloritu a lze říci, že tradičně patřily k prvomájovým oslavám. Ovšem tentokrát, právě na základě výzev Kominterny z předchozího roku, měli sociálně demokratičtí představitelé systému dojem, že se chystá něco víc, možná i na způsob dalšího povstání Spartakovců. Rozhodli se proto ukázat tvrdší ruku. Poslali do ulic vojensky vybavenou a vycvičenou pořádkovou policii s instrukcemi rozehnat všechna shromáždění i střelbou, pokud to bude nutné.

Výsledkem bylo 30 mrtvých a 200 raněných v tzv. „krvavém máji“. Celé dělnické čtvrtě, kde policie narazila na rychle improvizované barikády a kde, jak se věřilo, se ukrývali komunističtí odstřelovači, byly podrobeny stannému právu. Byly obklíčeny policejním kordonem a během tří dní systematicky prohledávány za pomoci obrněných automobilů, které vedly kulometnou palbu na průčelí podezřelých domů. Proběhlo rovněž masové zatýkání. Pruské ministerstvo vnitra dekretem ze 3. května 1929 nařídilo rozpuštění a zákaz RFB a Rote Jungfront.

Podle bezprostředních dobových reportáží a novinových a rozhlasových zpráv májové události vypadaly jako střet policie s rovnocenným komunistickým protivníkem, který klade postupující policii organizovaný odpor. Teprve pozdějším šetřením se zjistilo, že tomu tak nebylo, a že samo vedení KPD s ozbrojeným střetnutím většího rozsahu v této chvíli nepočítalo a nepřipravovalo se na něj.

Vedení KPD, které samo bylo zaskočeno takovýmto vývojem situace, vyhlásilo generální stávku. Podle odhadů se jí v Berlíně účastnilo 25 000 pracujících a dalších 50 000 v ostatních částech země — na milionovou organizaci poměrně hubený výsledek. Na stranickém sjezdu o měsíc později byla přijata rezoluce: „Sociální demokracie funguje jako aktivní a organizující síla nastávající fašistické diktatury.“ Tato rezoluce dále obsahuje konstatování, že „vzhledem k vývoji situace je nevyhnutelně na pořadu dne příprava na ozbrojené povstání.“

Po čistkách ve stranickém vedení nebyl nikdo, kdo by se proti této rezoluci postavil, a tak byla přijata jednomyslně. Konkrétní taktika pak byla poměrně paradoxní a vyžadující velkou míru disciplíny a taktické finesy. V souhrnu byla tato: hlavní stranická organizace si měla zachovávat legalitu tak dlouho, jak to jen bude možné. Zároveň měly začít intenzivní přípravy na přechod do ilegality.

Strana měla upevňovat své postavení mezi dělnickými masami, aby oddálila možný oficiální zákaz. Zároveň měla organizováním provokací a ilegálních aktivit proti policejním zákazům, stejně jako intenzivní propagační činností, nahlodávat autoritu samotného režimu. Cílem bylo vyprovokovat represe, vzdorovat jim a v tomto procesu utvářet masové proletářské revoluční hnutí, které by se vymanilo z tradičního pojetí legality.

Boj proti policii byl v tomto pojetí cvičením pro nastávající ozbrojenou revoluci a občanskou válku. Protipolicejní aktivity organizoval v ilegalitě tzv. M-Apparat pod vedením Hanse Kippenbergera a s technickou pomocí od tajných služeb SSSR. V roce 1931 znovuvydaná Příručka pro revolucionáře Kominterny ve své německé mutaci obsahovala doporučení jako je toto:

„Nože, boxery, hadry napuštěné olejem, sekery, cihly, nádoby vroucí vody vrhané proti policejním bestiím řádícím v ulicích dělnických čtvrtí, improvizované granáty z průmyslových třaskavin, to jsou jen některé z mnoha možností jak i v primitivních podmínkách vyzbrojit proletariát.“

Na vánoce 1929 se odehrály násilné konfrontace mezi demonstracemi KPD a policií v Porýní. V lednu 1930 doprovázelo násilí hladové pochody v Berlíně a Hamburku. I oficiální vedení strany si pochvalovalo, když se stávky v Porůří v lednu 1931 zvrhly v boje s policií, při stavění barikád a použití kamenů, cihel, zápalných lahví i střelných zbraní.

Strana měla čím dál větší tendenci obracet původně poklidné stávky a demonstrace v ozbrojené konfrontace se silami režimu skrze agitátory a provokatéry, kteří měli strhávat davy k násilným vystoupením, ničení majetku a útokům na policejní síly. V Bitterfeldu v únoru 1931 dav nezaměstnaných pod vlivem agitace KPD obsadil místní radnici a požadoval, aby podpory byly vypláceny v předchozí výši a dvakrát uspěl ve vynucení plateb.

Nejslavnější protipolicejní akcí KPD se stala vražda policejních kapitánů Paula Anlaufa a Franze Lencka 9. srpna 1931. (Oba byli členové SPD.) Tato vražda byla provedena na rozkaz Waltera Ulbrichta, zorganizoval jí Hans Kippenberger a provedl Erich Mielke.

Paul Anlauf velel policii v obvodu, kde sídlilo ústředí KPD, a často vedl pořádkovou policii při rozhánění ilegálních shromáždění. Po jeho zastřelení, ke kterému došlo na Bülowplatz poblíž sídla KPD a před biografem Babylon, Mielke a Kippenberger uprchli do Sovětského svazu. Zde Mielke vystudoval na škole NKVD a po válce se stal velitelem východoněmecké tajné policie Stasi.

Také v Berlíně nechal strhnout pomník Anlaufa a Lencka postavený na místě činu. Po pádu východoněmeckého režimu v roce 1989 byly v Mielkeho trezoru nalezeny dokumenty k tomuto případu, které si schovával pravděpodobně jako prostředky k vydírání ostatních východoněmeckých hodnostářů. Kippenberger se v SSSR stal obětí Stalinových čistek a byl popraven 3. října 1937.

Pohřební průvod Anlaufa a Lencka
Pohřební průvod Anlaufa a Lencka. V cylindrech zde kráčejí policejní prezident Grzesinski (vlevo) a viceprezident Weiss
Pohřební průvod Anlaufa a Lencka 2

Tato konfrontační a provokační strategie na jednu stranu přinášela výsledky v podobě rostoucího počtu hlasů ve volbách, na druhé straně však vyvolávala daleko větší poptávku po vládě pevné ruky a nastolení pořádku. V určitém bodě se samo vedení KPD zaleklo těchto důsledků a pokusilo se upravit kurz — avšak bylo již pozdě.

Krize začíná

Série hospodářských těžkostí od podzimu 1929 vedla v dubnu 1930 k rozpadu Müllerovy vlády. Sociální demokracii bylo celkem jasné, že rozvíjející se krize a pokles na příjmové straně rozpočtu musí nutně vést ke škrtům na straně výdajů. Pociťovala ovšem svou zranitelnost a tlak komunistů na vlastní voličské jádro, a tak za žádnou cenu nechtěla nést odpovědnost za nepopulární škrty. Strana trvala na odchodu svých zástupců z koalice.

Za daného rozložení sil v Reichstagu se nedala složit žádná vláda s většinovou podporou. Na scénu vstoupil prezident Hindenburg a jeho nouzové pravomoci podle článku 48 Výmarské ústavy. Ty mu umožňovaly jmenovat vládu, která by vládla skrze prezidentské dekrety. Kancléř jmenovaný prezidentem by nemusel hledat parlamentní většinu, ovšem parlamentu i v této situaci zůstala jedna klíčová pravomoc. Hlasováním o nedůvěře vládě ji mohl vydání dekretů zamezit. V tom případě by prezident rozpustil Reichstag a nové volby se musely konat do šedesáti dnů.

Hindenburg si vybral jako kancléře vedoucího parlamentní delegace katolického Centra Heinricha Brüninga. Ten měl nést politickou tíhu nepopulární krizové politiky. Zároveň se v prvních chvílích zdálo, že bude schopen přesvědčit sociální demokraty, aby jeho vládu tiše tolerovali a zdrželi se vyvolat hlasování o nedůvěře.

Spolu s tím policejní autority pokračovaly ve tvrdém potlačování politického radikalismu. V Bavorsku a Prusku byly zakázané demonstrace v uniformách. Prusko zakázalo všem státním zaměstnancům stát se členy extrémistických protirežimních stran (NSDAP, KPD). Počty soudních stíhání pro narušování veřejného pořádku prudce rostly. Přiostřila se rovněž cenzura tisku. Každý měsíc byla úředně zakázána (obvykle časově omezeným zákazem na jeden až dva týdny) či zabavena přibližně stovka novinových titulů.

Brüning předložil svůj úsporný program Reichstagu, ten ho očekávatelně odmítl a Brüning ho vydal prezidentským dekretem. Nyní záviselo vše na SPD. Ta nakonec přidala svoje hlasy ke KPD, DNVP a NSDAP v hlasování o nedůvěře. Hindenburg 18. července rozpustil Reichstag a předčasné volby byly vyhlášeny na 14. září.

Je celkem známo, že tyto volby přišly ve výjimečně vhodný moment pro NSDAP, jejíž celonárodní propagační mašinérie byla rozjetá a vyzkoušená z předchozí referendové kampaně a nahrálo jí do karet, že ostatní strany s předčasnými volbami moc nepočítaly a měly krátký čas na přípravu svých kampaní.

SPD a KPD bojovaly především mezi sebou, DVNP byla v rozpadu, když ji opustili umírněnější průmyslníci kvůli referendu o Youngově plánu, DVP uvadala, když v říjnu 1929 zemřel Gustav Stresemann — její hlavní vůdčí osobnost — a katolické Centrum neslo nepopulární vládní odpovědnost za prosazení úspor.

Zároveň už dříve vypršela většina zákazů na veřejné vystupování Hitlera a ten pokračoval ve svém velkolepém turné z jednoho shromáždění na druhé. Tyto volby katapultovaly stranu z 2,6 % hlasů (12 křesel, volby 1928) na 18,25 % (107 křesel) a pozici druhé nejsilnější strany v zemi po SPD a před KPD, která skončila na třetím místě.

Co se ve výsledku ukázalo naprosto kontraproduktivní, bylo manévrování SPD. Hindenburg jmenoval kancléřem znovu Brüninga, ten vládl další dva roky bez důvěry parlamentu, svůj program úspor znovu prosadil skrze prezidentské dekrety a SPD ze strachu z ještě horšího výsledku dalších předčasných voleb jeho vládu tolerovala nevyslovením nedůvěry a hlasovala proti všem návrhům zařadit vyslovení nedůvěry do programu parlamentních schůzí. Ať chtěla nebo ne, nesla tak za jeho kroky politickou spoluodpovědnost, kterou jí opoziční populistické strany rády otloukaly o hlavu.

Leták NSDAP
Marxismus je strážným andělem kapitalismu — leták NSDAP útočící na neochotu SPD znovu vyslovit nedůvěru Brüningově vládě a jeho úspornému programu.

Pokračování

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 108 × | Prestiž Q1: 3,48

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top