Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (11c) — Ring politiky a ring ulice

Německá komunistická strana reagovala zesílením tlaku na vybírání příspěvků na „dělnickou svépomoc“ od drobných obchodníků a živnostníků působících v „rudých“ čtvrtích. To způsobilo, že obchodníci a živnostníci, kteří se nechtěli v krizi nechat takto vydírat o výpalné, začali hledat pomoc a „ochranu“ u organizací nepřátelských ke komunistům — a nacisté byli jako ti nejvyhlášenější rváči logickou volbou.

Reakce komunistů

V roce 1928 bylo v Berlíně méně než 800 příslušníků SA a více než 11 000 příslušníků RFB. NSDAP byla z hlediska komunistického ústředního vedení tehdy jen okrajová nepříjemnost. Jako závažného protivníka, se kterým je třeba počítat, identifikovalo komunistické vedení NSDAP koncem roku 1929. Ovšem vedení KPD bylo stále přesvědčeno, že efektivita a přitažlivost nacismu bude jen omezená, a že ho půjde převálcovat prostou drtivou početní převahou a agresivitou. Ta byla vyjádřená sloganem „Schlagt die Faschisten, wo Ihr sie trefft!“ (Bijte fašisty, kdekoliv je potkáte.)

Úspěchy a porážky komunistů v obecních volbách v listopadu 1929, kdy byly vysoké ambice strany zklamány všude mimo Berlín, byly interpretovány jako přímo úměrné zápalu, se kterým v daných lokalitách strana vede pouliční bitky proti „fašistům“. Po první vlně agitace mezi nezaměstnanými, která vyvrcholila v únoru 1930, se komunistům i vnějším pozorovatelům zdálo, že nárůst nacistů je již za zenitem.

Tento optimismus nevydržel ani celé jaro. Od května 1930 začala KPD pracovat na oficiální linii pro konfrontaci s fenoménem NSDAP. 15. června zveřejnila Die Rote Fahne rezoluci politbyra o boji proti fašismu, která byla přijata 4. června. Tato rezoluce sice obsahovala i nadále konstatování, že „proti fašistickým teroristickým gangům bude nutné bojovat až do jejich úplného vyhlazení“, ale zavrhla „schematické“ použití starého sloganu.

Oproti tomu zdůraznila nutnost rozlišovat mezi nacistickým vedením a „zmatenými masami jeho podporovatelů původem z pracujících tříd.“ Také si pohrávala s možností, že pohoršení nad násilím nacistů může vytvořit možnost vzniku „spojené fronty zdola“ s řadovými sociálními demokraty. Mezi řádky lze číst, že vedení KPD mělo obavy ze samostatné iniciativy jednotlivých členů a lokálních buněk. Odhalilo tuto „odchylku“ od stranické linie:

„Tendence k zoufalým činům individuálního teroru, boj proti fašismu v izolovaných ozbrojených akcích… Fyzický boj proti fašismu musí za všech okolností zůstat centrálně řízeným masovým bojem.“

Opuštění původního sloganu a přímočarého přístupu se především v Berlíně setkalo u řadových členů se silným nesouhlasem. Motivací k tomuto kroku ze strany vedení byla snaha vyhnout se oficiálním postihům. Je třeba mít na paměti, kdo všechno byl oficiálním rudým tiskem v té době označován za fašisty — fašisté byli sociální demokraté a Reichsbanner. Fašisté byla policie pod sociálně-demokratickým vedením. Fašistická byla Brüningova vláda bez parlamentní důvěry a katolické Centrum (podle usnesení ústředního výboru KPD bylo vytvoření Brüningovy vlády vstupem kapitalismu do závěrečné fašistické fáze.) Fašisté byli monarchisté ze Stahlhelmu a DVNP a nakonec samozřejmě NSDAP a SA.

Komunisté tady doplatili na svou propagandistickou tendenci označovat termínem „fašismus“ prakticky všechny mimo sebe. Když se v Die Rote Fahne objevil slogan „Bijte fašisty“, dal se oprávněně vyložit jako výzva k fyzickým konfrontacím se všemi nekomunisty. Šéfredaktor Hans Steinicke byl za publikování tohoto sloganu soudně postihován a Die Rote Fahne měla několik zkonfiskovaných nákladů a zákazů vycházení. Konfiskace a následná ztráta příjmu byla efektivním způsobem postihu. V lednu 1930, kdy se odehrával soud se Steinickem, měla strana také další problémy kvůli vraždě Horsta Wessela.

Během těchto měsíců přestalo komunistické vedení hledět na NSDAP jako na pouhou „militantní organizaci několika desítek tisíc žoldáků velkokapitálu“ a vnímalo ji jako reálné masové hnutí, jehož prudký nárůst a radikalismus ho činí zranitelným pro ideologickou subverzi. Za těchto okolností se nekoordinované násilí proti individuálním řadovým nacistům jevilo jako kontraproduktivní.

Situace se navíc podle místa diametrálně lišila. V Brémách, kde mluvčí KPD dlouhodobě vyzývali členstvo k umírněnosti, podle policejních hlášení se nacisté a komunisté spolu během veřejných shromáždění v poklidu bavili. Ve Würtenberku, kde ani KPD ani NSDAP nevystupovali se sebevědomou agresivitou, byl obrázek podobný. Komunistický vedoucí odsud hlásil:

„Nacisté přirozeně brzy překonají toto období příměří i v našem obvodě. Ale pro nejbližší dobu … zkrátka nelze aplikovat metody užívané v rozvinutých průmyslových oblastech. Předpokladem úspěšné kampaně protiteroru je ideologické odhalení fašistů. Rozbíjení předvolebních shromáždění komunisty dovezenými zvenčí bez účasti místních dělníků nás zde může jenom poškodit.“

Ve volbách 14. září 1930 byly KPD a NSDAP jediné dvě strany, které si polepšily. Komunisté získali navíc 1,3 milionu hlasů a NSDAP překonala všechny předvolební predikce. Během týdne ústřední výbor KPD vydal dotazník pro místní stranické organizace ohledně průběhu kampaně. Jednou z věcí, která ústřední výbor prominentně zajímala, bylo to, jaké mělo násilí v pouličních bitkách dopady na volební výsledky.

Odpovědi byly nejednoznačné. Halle hlásilo, že nacisté nezískali podporu v oblastech, kde narazili na „organizovaný odpor“ — k čemuž ústřední výbor dodal: „ale i zisky KPD zde byly naprosto minimální.“ V Meklenbursku si KPD polepšilo ve všech městech, kde došlo ke konfrontacím s nacisty, ale NSDAP zde vzrostla daleko více. Obvodní vedení hlásilo, že v silně nacistickém městě Gnoien, odkud byl i Reichsbanner „vypráskán se zkrvavenými hlavami“, přibyly ve volbách hlasy jak SPD, tak KPD a NSDAP.

Duryňsko a Jižní Bavorsko nevykazovalo žádnou korelaci mezi počtem fyzických konfrontací a volebními výsledky. Oproti tomu Pomořansko, kde byly volební zisky nacistů mimořádně vysoké, hlásilo, že komunisté oslabili v důsledku „nacistického teroru.“ Úspěch v Berlíně, kde KPD skončila ve volbách na prvním místě, byl přičten patřičné rovnováze mezi ideologickou agitací a fyzickými konfrontacemi pod dozorem ústředního výboru.

Krize vrcholí

Nejhorší krizové období udeřilo na jaře 1931, kdy bankrot vídeňské Creditanstalt (a to, že šlo o podnik Rothschildů, bylo samo sebou vodou na mlýn antisemitismu) spustil vlnu bankrotů ostatních bankovních domů ve střední Evropě. Rostoucí nezaměstnanost postavila komunistickou stranu před několik problémů.

Kvůli spojení s ilegálními aktivitami byli známí příznivci komunistů během vln propouštění mezi prvními. Na jednu stranu se z těchto nezaměstnaných, kteří se ocitali na různých černých listinách, měli minimální naději sehnat v dohledné době další práci a měli tak oprávněný pocit, že nemají co ztratit, rekrutoval kádr lidí ochotných k různým ilegálním aktivitám, dokud jim a jejich rodinám strana dokáže zajistit základní podporu. Na druhou stranu klesala ochota u těch, kteří si pracovní místo udrželi, se otevřeně ke komunistické straně hlásit a účastnit se těch akcí, které měly potenciál dostat je do konfliktu s policejními silami.

Stranické finance velmi citelně utrpěly poklesem možností platit členské příspěvky a na straně výdajů závazky, které KPD měla vůči svým vězněným, souzeným a jinak postihovaným členům a příznivcům, které jejich stranické úkoly a činnost postavila do rozporu se zákonem. Tím poklesla její akceschopnost při agitaci mezi nezaměstnanými, která spočívala v poskytování materiální výpomoci — vaření polévek, poskytování šatstva a noclehu atd.

NSDAP, která se dovedla finančně zajistit přeci jen s větší obratností, v těchto záležitostech začala získávat před KPD výrazný náskok. Dokonce čas od času dokázala některým nezaměstnaným dohodit pracovní místa prostřednictvím svých členů a příznivců v řídících pozicích firem a podniků. (Striktní třídní linie KPD ji zde očividně handicapovaly při těchto konkrétních materiálních formách výpomoci.)

KPD reagovala na tuto situaci zesílením tlaku na vybírání příspěvků na „dělnickou svépomoc“ od drobných obchodníků a živnostníků působících v „rudých“ čtvrtích. To způsobilo, že obchodníci a živnostníci, kteří se nechtěli v krizi nechat takto vydírat o výpalné, začali hledat pomoc a „ochranu“ u organizací nepřátelských ke komunistům — a nacisté byli jako ti nejvyhlášenější rváči logickou volbou. Berlínem se valila další vlna politických násilností.

22. ledna 1931 se ve Friedrichshainu konala veřejná debata, kterou organizovala NSDAP, mezi Walterem Ulbrichtem a Josephem Goebbelsem na téma „Sovětské Německo nebo Třetí říše?“ Debata skončila všeobecnou rvačkou, kdy policii trvalo přes dvě hodiny, než od sebe bojující strany oddělila, a výsledkem byla více než stovka vážně zraněných. Rote Fahne o tom psala: „Pracující rudého Berlína odpoví na nacistické provokace fyzickým bojem proti fašismu. Útok je nejlepší obranou!“

Propagandu násilí a pomsty KPD vedl redaktor Rote Fahne a člen ÚV Heinz Neumann. Ten si svou činností vysloužil přezdívku „rudý Goebbels“. Metodou jeho práce se stal prakticky nepřetržitý proud emocionálních výlevů a obrazů pod patřičně bulvárními titulky. Vystoupení sestry na pohřbu zabitého komunisty, která všechny přítomné vyzvala k vykonání pomsty. Příbuzní a přátelé slibující, že vstoupí do komunistických obranných organizací, aby pomstili zabitého. Barvité popisy rvaček, obětí a emocionální výzvy slibující pomstu.

Vrcholem této vlny byla reakce na vraždu hamburského komunistického radního Ernsta Henninga 14. března 1931. Hitler k tomu vydal prohlášení, ve kterém tento čin sice formálně odsoudil, ale zase klasicky dodal, že strůjci k tomu byli určitě vyprovokováni tím, jak vedení Hamburku přehlíží řádění bojůvek Antify. Heinz Neumann vydal apokalypticky laděný článek, ve kterém tuto událost spojil se vzpomínkou na šedesáté výročí povstání pařížské Komuny. V něm vystoupil se závěrem, že Komuna selhala, protože byla ke svým nepřátelům příliš mírná — chyba, kterou oni, bolševističtí komunisté, určitě nehodlají opakovat.

V květnu 1931 získalo vedení KPD opět optimistický dojem, že nebezpečí a vlna nacismu už byla překonána. Devatenáctého dubna komunisté dostali naservírováno propagandistické vítězství. Poručík Reichswehru Scheringer, který byl jedním ze tří důstojníků, odsouzených o pět měsíců dříve za nacistickou agitaci v armádě, oznámil (pod vlivem Hitlerova veřejného distancování se od revolučních a ilegálních aktivit) že končí s NSDAP a přechází ke KPD.

Vedení KPD jásavě hlásalo, že NSDAP je „zdiskreditovaná a ideově podemletá,“ a akce jejího teroru jsou jen akcemi zoufalé ustupující armády. Přesně toto oznamoval Thälmann v Moskvě na jedenáctém plénu Komunistické internacionály. Mísilo se zde pravděpodobně zbožné přání a snaha dostat od Stalina pochvalu za dobře odvedenou práci. Stratégové Internacionály na základě těchto informací připravili další úpravu kurzu.

Tento agresivní optimismus vedl koncem jara 1931 k takovému přehodnocení situace, kdy nacisté už nejsou tou největší hrozbou ve fašistickém táboře. Touto hrozbou je opět policie a sociální demokracie. Tak se v létě 1931 KPD připojilo k iniciativě plebiscitu v Prusku, který měl svrhnout sociálně demokratickou vládu a v den konání plebiscitu proběhly výše popsané vraždy policejních kapitánů.

Tyto události v rámci berlínské stranické organizace spustily fázi zoufalých aktivit zaměřených na přípravu všeobecné dělnické revoluce, která se mnohým straníkům zdála být už za rohem. Strana vydávala manuály pro povstání Der Weg zum Sieg a vedení komunistických bojových spolků hlásilo: „Naši soudruzi často mluví o tom, že revoluce je na dosah ruky. Člověk může slyšet: Začne to už letos na podzim. Poslední bitva se blíží. Zbývá už jen krátký čas.“

Pokračování

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 115 × | Prestiž Q1: 4,41

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top