Štítky článku: •  

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (11d) — Ring politiky a ring ulice

Při analýze výsledků druhého kola prezidentských voleb na jaře 1932 vedení německé komunistické strany se zděšením zjistilo, že podstatná část hlasů pro Hitlera musela pocházet od jejích vlastních komunistických voličů.

Zlom

Na podzim 1931 revoluce nepřišla. Zato se opět zvýšila intenzita a vážnost střetů s NSDAP. Toto zklamání nadějí mohlo vést k vážné demoralizaci členské základny a ta zase k ukvapeným individuálním činům. Takového vývoje se vedení KPD bálo a od konce roku 1931 se snažilo obnovit a upevnit stranickou disciplínu.

10. listopadu 1931 vydalo rezoluci, která končila těmito slovy:

„Aniž bychom chtěli uhnout od patřičných metod boje nebo omezit komunistický recept pro sebeobranu proletářů, ústřední výbor vyhlašuje, že obhajoba nebo tolerance ideologie a praxe individuálního teroru jsou zcela zakázány. Kdokoliv, kdo pod vlivem zoufalství umožní, aby jeho akce byly diktovány nepřáteli proletariátu, kdokoliv podlehne fašistickým provokacím, kdokoliv poruší stranickou disciplínu a pustí se do boje bez patřičného schválení stranickým vedením, není hoden nazývat se komunistou.“

Ústřední výbor hrozil nejpřísnějšími disciplinárními postihy včetně vyloučení ze strany. Tato prohlášení reflektují atmosféru vzteku a netrpělivosti u části členské základny a zároveň obavy stranického vedení, že tato atmosféra představuje riziko pro celou stranu.

Spekulovalo se, že za touto rezolucí mohla stát příprava na změnu politického kurzu. Vedení KPD by si jí připravovalo půdu pro politický obrat od nepřátelství s SPD ke společné spolupráci proti NSDAP. O několik dní později poslanec reichstagu za SPD Rudolf Breitscheid poznamenal, že odmítnutí teroru KPD by odstranilo největší překážku spolupráce mezi oběma stranami. Ovšem pohrdavá reakce komunistů na tuto předehru k nějakému návrhu na vyjednávání dala jasně najevo, že linie sociálního fašismu pořád platí a spolupráce na vyšší úrovni zůstává nemožná.

Základním motivem, ke kterému se sami komunisté otevřeně přihlásili, bylo zachovat legalitu stranické organizace. 6. října 1931 vydal kancléř Brüning svůj třetí nouzový dekret, který pozastavoval platnost základních ústavních práv (to byl příklad, který Hitler následoval po svém nástupu k moci — proto se mnohým jeho současníkům nezdálo jeho počínání až tak výjimečné), zároveň sloučil říšská ministerstva obrany a vnitra jmenováním generála Wilhelma Groenera. To slibovalo další přitvrzení boje proti politickému radikalismu.

Všechny tyto události byly akutní hrozbou pro legalitu KPD. Zároveň tato změna reflektovala pokyny z Kominterny, kam byli Thälmann a Wilhelm Pieck pozváni na podzim 1931 na kobereček, aby vysvětlili svůj mylný úsudek z jara téhož roku. Jakého poučení se jim dostalo je patrné z Pieckova proslovu po návratu:

„Aniž by propadali panice, soudruzi z Kominterny mají o nás ty nejhlubší obavy… Můžeme být postaveni před situaci, kdy v Německu zvítězí fašismus aniž by mu Komunistická strana byla vážným protivníkem… Je možné, že strana bude fašisty poražena ještě před tím, než bude mít příležitost vést masy do boje. Do takové situace se strana může dostat. Co by to znamenalo pro Kominternu si každý může spočítat na prstech ruky.“

Pokyny z Kominterny tedy byly — zachovat legalitu, která umožňuje účinnou masovou agitaci a rozloučit se s „dobrodružnými představami, že rozhodující bitva je již za rohem.“

Listopadová rezoluce oznamovala poslední fázi „boje proti fašismu“. Během dalšího roku byla linií, kterou strana konzistentně udržovala jak uvnitř, tak navenek. Při analýze výsledků druhého kola prezidentských voleb na jaře 1932 vedení KPD se zděšením zjistilo, že podstatná část hlasů pro Hitlera musela pocházet od jejích vlastních komunistických voličů.

V průběhu jara 1932 dávalo vedení KPD zřetelně najevo snahu distancovat se úplně od pouličních bojů s nacisty. Obětním beránkem, jehož ponížením zdůraznilo toto své odhodlání, se stal Heinz Neumann. Ten byl v květnu 1932 postupně odvolán z ústředního výboru, pak z politického výboru a nakonec podroben kritice na plénu za to, že obhajoval individuální teror a podcenil hrozbu nacistů.

13. dubna přišel zákaz SA a SS, ale to už byla labutí píseň Brüningova režimu. 25. května propukla rvačka na půdě pruského parlamentu. První rána přišla ze strany komunistů, ale v následném boji rychle získali navrch nacisté, kteří po volbách 24. dubna byli nejpočetnější stranou. V reakci na to Thälmann psal, že bude nutné čelit nejen depresi členů, ale inklinacím k individuálním aktům pomsty proti fašistům.

Na konci května 1932 Hindenburg odvolal Brüninga, nahradil ho odpadlíkem od Centra Franzem von Papenem a vyhlásil volby na 31. července. Vzhledem k očekávaným volebním výsledkům se všeobecně předpokládalo, že nějaká účast nacistů na vládě bude nakonec nevyhnutelná. Otázkou bylo, jestli se spokojí třeba s menšími posty. S tímto začal Papen předběžná vyjednávání s Hitlerem a jako gesto zrušil zákaz SS a SA.

17. června napadla Antifa úředně povolenou demonstraci SA v Hamburku-Altoně. Zasahující policie zahájila palbu a zabila 18 lidí včetně dvou příslušníků SA. Papen tento incident využil jako záminku. Prohlásil, že sociálně demokratická vláda Pruska situaci nezvládá a dekretem se ustavil říšským komisařem Pruska.

Pod dojmem těchto událostí komunistická strana vážně očekávala nacistický pokus o puč a pochod na Berlín. Místo toho se po volbách dostalo vyjednávání mezi Papenem a Hitlerem do mrtvého bodu. Hitler trval na tom, že chce post kancléře, Papen zase na tom, že nejvíc, co může chtít, je vicekancléř.

Očividně taktikou kruhů kolem Hindenburga bylo zapojit NSDAP do vládní odpovědnosti, aniž by ovšem dostala do rukou skutečnou moc, a tímto způsobem podemlít její image protirežimní a radikální strany. Oproti tomu Hitler, který tuto taktiku prokouknul, dal pevně najevo, že nic jiného než post kancléře nepřijme. Zároveň se v této době snažil hrát prosťáčka, kterému, když dají post kancléře, tak je nechá, aby ho ovládali ze zákulisí.

Tento střet vedl k vyslovení nedůvěry Papenově vládě prakticky všemi stranami v parlamentu a k vypsání dalších předčasných voleb na listopad 1932. Papen byl z úřadu odvolán a nahrazen generálem Kurtem von Schleicherem.

Podzim 1932 probíhal ve znamení toho, že Hitler rozehrál vyjednávání téměř se všemi stranami. Jednal s DVNP, jednal s katolickým Centrem jako pákou proti všem ostatním, jednal s Papenem a v neposlední řadě se připojil ke komunistické stávce berlínské dopravy, aby tak dal buržoazním stranám lekci, jaké problémy jim může způsobit, pokud se ho pokusí vyšachovat.

Volby v listopadu 1932 znamenaly pro NSDAP první výraznější ztrátu volebních hlasů. I po nich sice zůstala nejsilnější stranou, bez jejíž účasti by jakákoliv vláda s parlamentní důvěrou šla složit jen velmi těžko (nevyhnutelně by musela počítat s účastí nebo alespoň tichou podporou komunistů). Ovšem výsledky znamenaly depresi členstva a ztrátu energie v kombinaci s naprostým vyčerpáním stranické pokladny. K tomu se přidalo, že Kurt von Schleicher nabídl post vicekancléře Gregoru Strasserovi, a mnozí protivníci nacistů se v tisku otevřeně radovali, že to bude znamenat rozpad NSDAP.

Po novém roce, když bylo jasné, že se NSDAP nerozpadne, protože Strasser má jen minimální podporu a drtivá většina zůstane věrná Hitlerovi, teprve tehdy Papen nadhodil alternativu koaliční vlády, kde Hitler by byl kancléřem, ale NSDAP by neměla žádné ministry kromě ministerstva bez portfeje a Papen jako vicekancléř by vše „reálně“ (jak si představoval) řídil.

Mezitím u komunistů ani vyhlídka na vládu s nacistickým kancléřem nevyprovokovala změnu v oficiální linii. 22. ledna 1933, kdy SA pořádala pochod Berlínem, Kominterna vetovala veškeré plány na zorganizovaní protidemonstrací. Po Hitlerově jmenování kancléřem 30. ledna oficiální straničtí představitelé popírali, že by to znamenalo nějakou radikální změnu situace. Wilhelm Pieck 6. února prohlašoval: „Ohledně situace nejsme pesimističtí. Namísto chleba, brambor a uhlí vláda dává jen sliby a teror a to bude demoralizující pro pracující část členů NSDAP… V současném okamžiku je náš úkol omezený na přípravu dělníků na budoucí boj o jejich existenci.“ Na první ilegální schůzi ÚV zůstala agenda strany také nezměněná. Měla provádět širokou propagandu pro nové volby v březnu a zároveň dělat všechno pro to, aby nevyprovokovala svůj zákaz.

To, že nacisté nezakázali KPD okamžitě, se ukázalo jako velmi výhodné. Při oficiálním zákazu by se hlasy KPD přelily ostatním stranám — nejvíce pravděpodobně sociální demokracii. Takto, když po volbách v březnu 1933 nacisté pozatýkali komunistické poslance, vytvořili situaci, kdy se sedmdesáti prázdnými křesly dosáhli nadpoloviční většiny v Reichstagu, byť ve volbách dostali 44 % hlasů.

Závěr

Vítězství NSDAP v Německu bylo pro stratégy Kominterny velký šok. Ten vyvolal změnu přístupu a Kominterna po roce 1934 dala komunistickým stranám pokyn, aby ve svých příslušných zemích upustily od rétoriky „sociálního fašismu“ a zapojily se do „protifašistických“ koalic se sociálně demokratickými stranami jako byla Lidová fronta (Front populaire) ve Francii a ve Španělsku.

Zároveň je celkem zřejmé, jak konfrontační a provokační strategie přispěly k šíření radikalismu a různých negativních pocitů z dysfunkčnosti celého systému. Tyto věci využívali jak nacisté tak komunisté, ale nacistická stranická struktura osobní věrností Vůdci a disciplinovanému provádění jeho rozhodnutí umožňovala její daleko pružnější aplikaci.

Nacisté dovedli konfrontace utlumit nebo roznítit podle toho, jak zrovna potřebovali, a s kým a proti komu potřebovali, kdežto komunistickému vedení se od konce roku 1931 situace vymykala z rukou a mělo velké problémy usměrnit své vlastní stoupence, rozvášněné předchozí emocionální propagandou. Navíc v politickém boji bylo komunistické vedení neustále handicapováno tím, že muselo aplikovat rozhodnutí Kominterny a nemohlo volně stanovovat svou linii ani uzavírat byť dočasné politické koalice na vyšší úrovni.

Na poli státních zákazů, cenzury tisku a policejních postihů bylo proti šíření nacismu učiněno vše, co bylo v možnostech demokratického režimu. Vedení hlavních silových složek bylo až do půli roku 1932 v největších spolkových zemích pevně v rukou politických odpůrců NSDAP, kteří k zabavování stranického tisku, zakazování demonstrací a proslovů atd. neměli nikdy příliš daleko a ve velmi mnoha případech tato opatření byla zaměřena proti NSDAP.

Možná nejsme úplně oprávněni vyslovit závěr, že toto všechno omezování svobody tisku a svobody shromažďování bylo ve výsledku kontraproduktivní, ale Výmarský stát rozhodně nelze předložit jako příklad toho, kam věci dojdou, když se politický extremismus nechá bujet bez povšimnutí.

Dodatek I — Předvolební debaty s Goebbelsem 

V článku bylo zmíněno, že Goebbels se angažoval v politických debatách a čtenáře by mohlo zajímat, jak taková debata vypadala a probíhala. Goebbels byl i podle vlastního deníku přesvědčen o tom, že jaký celkový dojem z debaty si posluchač odnese, je daleko důležitější než argumenty, které během ní zazní. Jakým způsobem režíroval jejich průběh, je patrné z toho, co si zapsal do deníku 19. a 20. října 1932, kdy se konala předvolební debata mezi DNVP a NSDAP.

„Hovořím v poledne s vedoucími SA a SS ohledně debaty s německými nacionály, která se koná příští večer. Musíme býti velmi chytří v taktice, abychom dosáhli úspěchu. Doufám, že po přípravě, kterou věci věnujeme, se dílo podaří…

V 6:30 zvoní telefon. Venku v Neukolnu před sálem, v němž se koná schůze, je prý hrozný zmatek. Němečtí nacionálové nemohou vůbec zvládnout situaci. Řízení davů se jim vymklo z rukou. Naši lidé přišli v desetitisících. To je situace, jak jsem jí chtěl mít.

Před budovou se vzdouvají lidské vlny. Samí naci. Několik set našich lidí se dostalo do sálu. Jak? To ví milý Bůh. Jsou však zde podle přísloví: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Stoupenci německých nacionálů stojí se svými zaručeně pravými vstupenkami před budovou a nemohou se dostat dovnitř. Divoké debaty. Naši straníci jsou na stráži a nedají si nic namluvit. Vedení schůze úplně ztratilo hlavu. Když přicházím s několika průvodci, celá ulice až za Hermannsplatz zní nepopsatelným jásotem. Naši lidé uvedli davy do pohybu. Tak si to němečtí nacionálové jistě nepředstavovali. Myslili asi, že přijde přesně tolik naci, kolik nám velkomyslně přenechali vstupenek. Hořce se zklamali.

Ještě před vchodem do sálu divoce se tvářící SA mne zdvíhají na ramena a nesou mne triumfálně dovnitř. Tam naši straníci propukají v divoký jásot. Máme vlastně už vyhráno. Zelená ochranná stráž DNVP zalezla a stojí zkroušeně u zdi. Kolem mne se utvořila garda skvělých dlouhánů z SA. Opravdu žádné potěšení pro německé nacionály mluvit v tomto sále proti NSDAP.

Jejich první řečník se o to skromně pokouší a činí tak naprosto nedostatečnými prostředky. Jeho řeč je chabá a nevyvolává vůbec nadšení. Skládá se jen z citátů, které nejsou ani slané, ani mastné, trpí naprostým nedostatkem psychologické schopnosti pochopiti duši davu, nemá vůbec linii a co je nejhorší, vyvolává smrtelnou nudu.

Pak přicházím ke slovu já. Předseda schůze mi udílí otcovská napomenutí a poskytuje mi půlhodinovou řečnickou lhůtu. Jdu do toho. Nikdo se ovšem neopováží, aby mě přerušil. Volím frontální útok a napadám protivníka tak důkladně a řízně, že zakrátko mám tři čtvrtiny sálu na své straně. Hlavní pointy si však šetřím na závěr své řeči…

Zprávy o výsledku schůze pronikly už dávno až na ulici. Tam se už tvoří demonstrační průvod. Zvuky Horst Wesselovy písně, zaznívající mohutně z tisíců hrdel, stoupají k večerní deštivé obloze. Zvláštní pocit vítězství naplňuje nás všechny.

Potom hned do redakce, abych dal rozkazy tisku. Vrhneme do ulic milion zvláštních čísel, poněvadž se právem domníváme, že němečtí nacionálové se pokusí vykonstruovati svou tiskovou převahou z porážky vítězství. Nejlépe tu působí přesné znění řečí, které byly proneseny…

V župě velká radost z vítězství. I židovský tisk uveřejňuje celé sloupce o velké polemice v Neue Welt. Všude se bez výhrad přiznává, že jsme tuto řečnickou bitvu vyhráli.”

Dodatek II — Čísla

Mrtví a ranění v pouličních politických konfrontacích, jak reportovaly samotné strany:

NSDAP

1924 — 1929 30 mrtvých 1241 raněných

1930 17 mrtvých 2500 raněných

1931 42 mrtvých 6300 raněných

1932 84 mrtvých 9715 raněných

KPD

1923 — 1929 92 mrtvých 239 raněných

1930 44 mrtvých

1931 52 mrtvých

1932 (do půli roku) 75 mrtvých přes 18 000 raněných (za dobu 1930-32)

DVNP (Stahlhelm)

1924 — 1929 26 mrtvých

1930 — 1933 71 mrtvých

SPD (Reichsbanner)

1924 — 1929 13 mrtvých

1930 — 1933 39 mrtvých

Zdroje:

  • Eve Rosenhaft: Beating the Fascists? The German Communists and Political Violence 1929 — 1933
  • Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives

Mises.cz: 23. ledna 2020, Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 117 × | Prestiž Q1: 4,84

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top